Praděd, Olomouc a Brdy

Praděd, Olomouc a Brdy

Možná se ptáte, co mají tyto tři věci společného. Asi se toho nenajde mnoho, jen já jsem na nich absolvoval v červenci 2009 tři skvělé výlety s úžasnými lidmi.

Byl jsem totiž na 14 dní na soustředění, jež se jmenovalo LŠMF (Letní škola matematiky a fyziky). Názvu se však není třeba bát, jednalo se především o zážitkovou akci prošpekovanou spoustou tradičních i originálních táborových her. Aby si však zasloužila své jméno, byly skoro každý den dvě přednášky na různá témata z matematiky, fyziky a informatiky.

Při hře na mamuťáky (pravěké lidi) zabíjíme "zubra".

Součástí programu byl i jednodenní výlet. Já jsem šel na střední variantu dlouhou téměř 40 km (na výběr byl i hardcore výlet s 80 kilometry a naopak krátká varianta pro méně zdatné). Naším cílem byl Praděd, nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku.

Praděd(a)

Vydali jsme se už ve 4 ráno na vlak, abychom mohli být ještě před 6. hodinou ranní ve Vrbně pod Pradědem. Odtud jsme šli po silnici údolím Střední Opavy na Vidly, pak už se začalo pořádně stoupat na Švýcárnu, z níž už to bylo jen pár kilometrů na vrchol.

Nahoru stoupáme ještě plni sil a v očekávání pěkného dne.

Na Pradědu jsme dali svačinu, ale na věž jsme nešli, stejně byla skoro pořád v mracích a i z vrcholu byl pěkný rozhled.

Groupenfoto na Pradědovi.

Odpočatí jsme sestoupili na Ovčárnu a vyšplhali na Petrovy kameny. Ano, přímo na ně. Ještěže nás neviděl žádný ochranář.

Na Petrových kamenech aneb zakázané ovoce nejvíc chutná.

Pak už nás čekala jen cesta do Rýmařova na vlak a zpět na objekt do Domašova nad Bystřicí.

Kdo by čekal, že hned dva dny na to bude další výlet, tolik nepodobný tomu na Praděd. Hned po obědě jsme vyjeli do Olomouce poznávat město.

Olomouc je pěkná i z výšky.

Nebyla to však klasická nudná procházka městem, kde průvodce vypráví monotónním hlasem o historii a ostatní se snaží neusnout. Dostali jsme totiž sadu 24 fotek s medvědem Macou vyfoceným na různých místech v Olomouci (často ještě byly různě barevně upraveny, bohužel se mi je podařilo sehnat jen v originále).

Méďa sedící na želvičce

Méďa před katedrálou

Každá skupinka pak měla za úkol jít po stopách medvěda a vyfotit se na stejných místech jako on. Opravdu zábavný způsob poznávání města, za zhruba 4 hodiny jsme prošli jeho celkem velkou část a myslím, že z toho mám víc, než bych měl ze 4 hodin s průvodcem.

První fotka v Olomouci vznikla hned na nádraží.

K vyfocení některých fotek byla potřeba trochu akrobacie.

Na náměstí mají pěknou želvičku.

Poslední výlet, tentokrát do Brd, se konal až po skončení soustředění, ale má s ním souvislost přes tzv. směnky. To byly malé papírky, na nichž každý něco slíbil (provedu tě Plzní, půjdu s tebou do čajovny v Praze, budu ti nosit do konce soustředění jídla...) a které se poslední odpoledne dražily za body. Jedna z mých směnek slibovala majiteli jednodenní výlet do jakéhokoliv Českého pohoří a vydražila si ji jedna z organizátorek. Za pouhé 4 dny po skončení akce jsme se domluvili na Brdech a vyrazili ještě s mojí přítelkyní Péťou.

Zleva Péťa a Mája (organizátorka).

Jako trasa byla zvolena cesta z Hořovic na Plešivec a pak po modré přes Velkou Babu dolů do Hostomic na autobus.

Cestou jsme potkali obsypanou třešeň. Mňam.

Panorama z plešiveckého hřebenu, zhruba uprostřed jsou Hořovice.

Hřeben Plešivce nesl stopy starého osídlení. Na jednom z kamenných valů byl krásný rozhled, a tak jsme tam dali svačinu.

Pohled z Plešivce.

Poblíž vrcholu je taková malá skála, z níž je krásný rozhled na Brdy a vesničku Jince v údolí.

Večer v Hořovicích jsme dali asijské jídlo, abychom se trochu nasytili. Jinde už moc otevřeno neměli, v 5 hodin všichni zavírají...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Japo

9. srpna 2009 17:36

Japo říká

Mimochodem, moje jsou fotky jen z Brd, ostatní fotili jiní účastníci a organizátoři.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Jack

9. srpna 2009 20:42

Jack říká

Je to good web, snad přispěji i svoji troškou do mlýna.

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

HoHo

10. srpna 2009 08:58

HoHo říká

díky... již brzy budeš moct přispět....

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Dalibor

22. dubna 2013 16:32

Dalibor říká

Zakázané ovoce chutná nejvíce? Bych Vás nejraději vypleskal, za ten Váš výstup na Petrovy kameny! Je to národní přírodní rezervace a vy se chováte jako vandlové. Nevychovanci!

Damandys

17. července 2014 06:32

Damandys říká

Hodně se trápím pro svou teď už bývalou přítelkyni...nedávno jsem ji nabídl, že si uděláme nádherný výlet do Jeseníků. Maruška mi to odkývala a šli jsme. Cestou začala být taková nesvá a moc toho nenamluvila. Když jsme došli na rozcestí, šla místo na Praděd směrem k Petrovým kamenům. Tam se ale nesmí, protože je to temné místo, kde se střetávají čarodějové a zlé síly. Snažil jsem se jí držet za ruku, ale asi ji ovládla nějaká nadpřirozená síla a nedokázal jsem ji udržet. Šel jsem asi tak 50 metrů za ní, ale když jsem viděl, jak se blíží k Petrovým kamenům, tak jsem raději zastavil a nemohl dále. Náhle se zatáhlo, všude husté černé mraky, přišla bouřka a pořádný liják. Sešel jsem zpátky na Ovčárnu a dal si pivko. Maruška stále nešla a když jsem viděl,jak blesky udeřily směrem k Petrovým kamenům, utíkal jsem rychle do údolí. Když jsem doběhl dolů, Maruška už tam stála a culila se na mě. V ruce držela koště. Bylo mi hned jasné, že ji ovlivnily tajemné síly a stala se z ní čarodějka. Moc dobře věděla, že se na Petrovy kameny nesmí. Rychle jsem utíkal zpátky do penziónu, sbalil všechny věci a odešel na autobus. Když jsem dojel domů, hned jsem zašel za karbízem, aby věděl, že Maruška je čarodějnice. Když se Maruška o den později také vrátila, tak ji zatkli a obvinili z čarodějnictví. Všechno zapírala, takže přišly na řadu palečnice a lámání kolem. Nakonec se k přiznala, že na Petrových kamenech spřádala temné síly společně s ďáblem. Bylo mi Marušky moc líto, ale museli ji nakonec dát trest nejvyšší. Píšu vám to proto, že jsem objevil vaši stránku a viděl vás všechny na Petrových kamenech co jste tam dělali? Musím to sdělit představeným, aby připravili palečnice.

Rony

18. července 2014 21:20

Rony říká

To Vám, pane, lze jen schválit. V tomto kraji je Bobligů stále celá spousta a, zdá se, právě nemají co dělat. Není přece možné, aby po světě, a zvláště po Moravě a Slezsku, běhaly čarodejnice jen tak. 

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.