Možná se ptáte, co mají tyto tři věci společného. Asi se toho nenajde mnoho, jen já jsem na nich absolvoval v červenci 2009 tři skvělé výlety s úžasnými lidmi.
vydáno 9. srpna 2009 – napsal Paulie
Možná se ptáte, co mají tyto tři věci společného. Asi se toho nenajde mnoho, jen já jsem na nich absolvoval v červenci 2009 tři skvělé výlety s úžasnými lidmi.
Byl jsem totiž na 14 dní na soustředění, jež se jmenovalo LŠMF (Letní škola matematiky a fyziky). Názvu se však není třeba bát, jednalo se především o zážitkovou akci prošpekovanou spoustou tradičních i originálních táborových her. Aby si však zasloužila své jméno, byly skoro každý den dvě přednášky na různá témata z matematiky, fyziky a informatiky.
Při hře na mamuťáky (pravěké lidi) zabíjíme "zubra".
Součástí programu byl i jednodenní výlet. Já jsem šel na střední variantu dlouhou téměř 40 km (na výběr byl i hardcore výlet s 80 kilometry a naopak krátká varianta pro méně zdatné). Naším cílem byl Praděd, nejvyšší vrchol Hrubého Jeseníku.
Praděd(a)
Vydali jsme se už ve 4 ráno na vlak, abychom mohli být ještě před 6. hodinou ranní ve Vrbně pod Pradědem. Odtud jsme šli po silnici údolím Střední Opavy na Vidly, pak už se začalo pořádně stoupat na Švýcárnu, z níž už to bylo jen pár kilometrů na vrchol.
Nahoru stoupáme ještě plni sil a v očekávání pěkného dne.
Na Pradědu jsme dali svačinu, ale na věž jsme nešli, stejně byla skoro pořád v mracích a i z vrcholu byl pěkný rozhled.
Groupenfoto na Pradědovi.
Odpočatí jsme sestoupili na Ovčárnu a vyšplhali na Petrovy kameny. Ano, přímo na ně. Ještěže nás neviděl žádný ochranář.
Na Petrových kamenech aneb zakázané ovoce nejvíc chutná.
Pak už nás čekala jen cesta do Rýmařova na vlak a zpět na objekt do Domašova nad Bystřicí.
Kdo by čekal, že hned dva dny na to bude další výlet, tolik nepodobný tomu na Praděd. Hned po obědě jsme vyjeli do Olomouce poznávat město.
Olomouc je pěkná i z výšky.
Nebyla to však klasická nudná procházka městem, kde průvodce vypráví monotónním hlasem o historii a ostatní se snaží neusnout. Dostali jsme totiž sadu 24 fotek s medvědem Macou vyfoceným na různých místech v Olomouci (často ještě byly různě barevně upraveny, bohužel se mi je podařilo sehnat jen v originále).
Méďa sedící na želvičce
Méďa před katedrálou
Každá skupinka pak měla za úkol jít po stopách medvěda a vyfotit se na stejných místech jako on. Opravdu zábavný způsob poznávání města, za zhruba 4 hodiny jsme prošli jeho celkem velkou část a myslím, že z toho mám víc, než bych měl ze 4 hodin s průvodcem.
První fotka v Olomouci vznikla hned na nádraží.
K vyfocení některých fotek byla potřeba trochu akrobacie.
Na náměstí mají pěknou želvičku.
Poslední výlet, tentokrát do Brd, se konal až po skončení soustředění, ale má s ním souvislost přes tzv. směnky. To byly malé papírky, na nichž každý něco slíbil (provedu tě Plzní, půjdu s tebou do čajovny v Praze, budu ti nosit do konce soustředění jídla...) a které se poslední odpoledne dražily za body. Jedna z mých směnek slibovala majiteli jednodenní výlet do jakéhokoliv Českého pohoří a vydražila si ji jedna z organizátorek. Za pouhé 4 dny po skončení akce jsme se domluvili na Brdech a vyrazili ještě s mojí přítelkyní Péťou.
Zleva Péťa a Mája (organizátorka).
Jako trasa byla zvolena cesta z Hořovic na Plešivec a pak po modré přes Velkou Babu dolů do Hostomic na autobus.
Cestou jsme potkali obsypanou třešeň. Mňam.
Panorama z plešiveckého hřebenu, zhruba uprostřed jsou Hořovice.
Hřeben Plešivce nesl stopy starého osídlení. Na jednom z kamenných valů byl krásný rozhled, a tak jsme tam dali svačinu.
Pohled z Plešivce.
Poblíž vrcholu je taková malá skála, z níž je krásný rozhled na Brdy a vesničku Jince v údolí.
Večer v Hořovicích jsme dali asijské jídlo, abychom se trochu nasytili. Jinde už moc otevřeno neměli, v 5 hodin všichni zavírají...