Praha už volá, Praha už volá...

Praha už volá, Praha už volá...

Tenhle cajdák, vyslechnutý v posledních týdnech z rádia, mi zněl v uších stále dokola. I on se tak mohl stát příčinou toho, že jsem se do té Prahy nakonec vydal.
Hledat v ní přírodu není zas až tak těžké. Pokud odhlédnu od toho, že okolí matky měst je velmi krásné a pestré, je i přímo v ní k vidění dost taháků, které lákají ročně statisíce návštěvníků. Z různorodého spektra všech možných zajímavostí jsme si několik vybrali i my. Naše šlépěje zůstaly v Botanické zahradě a Fata Morganě, ZOO, a dokonce i mezi dinosaury v Dinosaurináriu a vodními tvory Mořského světa. Prostě jsou na světě věci, co v lese jen tak nenajdete.

Pravdou je, že jakmile se dostanu do větší party, začínám pociťovat jistou nervozitu. I proto se cíl, který jsem si vytkl, a to návštěvu Prahy, zdál nebezpečným snem. Mezi větvemi stromů se před cizími zraky snadno skryji, ale v městě, kde na mne bude nepřetržitě čučet přes milion zvědavých Pražáků, těžko. Nakonec jsem přece jen překonal odpor k asfaltu, červené na semaforech a zahuštěnému prostoru, a do Prahy se ze zeleného lesa vydal.

Asi nemusím rozvádět, jakou radost jsem měl v pátek ráno z toho, když mi díky zpoždění vlaku ve Strakonicích o minutu ujel zpožděný autobus do Prahy. Tři dny bych to fakt nevydržel...

Hned jak jsem se se Strakoňáky domluvil na tom, že s nimi pojedu autem až odpoledne, stres byl pryč. Jako když proutkem mávne. A tak jsem, po zdravotní procházce Podskalým, kde ptačí zpěv navodil příjemnou uklidňující atmosféru, a obědu u Švandy Dudáka, vyrazil ku Praze. Už mě nemohl rozházet ani značně kondenzovaný provoz, kdy cesta přes Prahu byla skoro dvakrát delší, než ta, ze Strakonic do ní. To jsou paradoxi, na něž je nutno si dlouho zvykat. Anebo to mít hodně dobře zaplaceno.

Večer se ubytujeme na kolejích UK v prostém, ale čistém pokoji. Již stihneme pouze krátkou procházku k Vltavě a tunelu Blanka, který na nás jen mrtvě zírá, což ale za přispění několika dalších miliard brzy změní. I pohled na Prahu z 20-tého patra ubytovny je zábavný. Je vidět, že další dva dny z ní uvidíme jen malý zlomek.

Kolej UK má dvacet pater a rozhled z posledního je vskutku impozantní.

Žižkovský vysílač zoomem.

Praha naširoko.

Petřín přes Holešovické výstaviště.

Budova bývalé jídelny kolejí UK slouží již jen k odrazu našich maličkostí.

Budova koleje UK.

Vstupní portál tunelu Blanka, kudy již nějakou dobu měly jezdit auta. Zatím je zde ticho po pěšině.

Jdeme i kolem nového Trojského mostu.

...

Pod mostem.

Známá squatterská vila Milada.

Opuštěná a chátrající ale není jen Milada.

Zahrady plné výkřiků

mapka Botanické zahrady a ZOO

Ráno si zopakujeme výlet kolem Vltavy a k obřímu skleníku Fata Morgany se přesouváme po svých. Procházet se mlžným pralesem plném nádherných velkých motýlů za zvuků tiché hudby je jako projít očistcem řeky Gangy. No, teď když to čtu, nejsem si úplně jistý jestli jde o správné přirovnání. V Ganze jsem se nikdy nekoupal, ale proč by do ní lezlo tolik lidí, kdyby to nebylo fajn. Na Nikon obouvám makroobjektiv, chvíli jeho zarosení odmlžuji ve zdejším fénu, a fotím a fotím. Jak jsem si to doma vysnil. K tomu, abych do sbírky ulovil velké množství druhů motýlů bych však musel navštívit Fata Morganu víckrát. Uspokojuje mne především blankytně modrý Morpho, kterých zde poletuje dost.

Uvnitř vydržíme hodně přes hodinu. Pak procházíme kousek naučné stezky, která vede po obvodu celé Botanické zahrady. Dovnitř ní nejdeme, protože nás čeká nás ještě náročná prohlídka pražské ZOO.

Zámeček Jabloňka od Vltavy.

Vltavské omalovánky.

Trojský most.

Hotel Crowne Plaza Prague. Lidově zvaný Lomonosova univerzita, Čepičkův barák či Sen šíleného cukráře. Budova byla postavena na základě rozhodnutí tehdejšího ministra obrany Alexeje Čepičky, který doufal, že se slavnostního otevření zúčastní i sám Stalin. Chtěl, aby při návštěvě Stalina zdravilo ze schodiště ve foyer všech tehdejších 44 generálů. Jelikož bylo schodů pouze 20, vymohl si dva schody na každé straně navíc. Z tohoto důvodu je středová budova v jiné úrovni, než její levé a pravé křídlo.

Fata Morgana je přístupná do 10. května. Jdeme do ní předposlední den. Díky tomu, že jsme uvnitř hned po otvírací době, která je v 10, je uvnitř relativně volno. I tak musím odložit v šatně fotobatoh a nasadit pouze makroobjektiv.

...

Morpho je nádherný motýl.

...

...

...

...

Letos bylo připrveno k líhnutí přes 4 000 kukel.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Doplníme užitečné kalorie v restauraci u hlavního vstupu do ZOO, a protože je tu pořád velká fronta, jdeme ke vstupu u hrochů. Těm zrovna Pelnář naházel hlávky zelí a tak čekáme ještě asi deset minut, jestli kolem nepojede i profesor Zelí, pevně zakousnutý do hroší kůže. Je ale vidět jen tři lenivé hrochy. Než se jeden z nich zvedne a šouravým krokem dávno vysloužilého veterána spěchá ke svému zákusku. Trvá to věčnost. Kde zůstaka jeho pověstná rychlost?

Opravdu hezký den vyhnal do zahrady polovinu Prahy a zdá se, že většina z nich je teď právě u hrochů. Snažím se proplést davem, aniž bych zašlápl nějaké malé dítko, kterými se to tu jen hemží. Krátce shlédneme několik žiraf, které najednou kamsi rychlým během mizí. Je vidět, že mají větší hlad než přecpaní tlustí hroši.

Lidí je stále víc, zato slonů aby v jejich velkém výběhu člověk pohledal. Než k nim konečně doputujeme, projdeme hezký kus Afriky.

Slunce většinu zvířat zahnalo do úkrytů a tak spíš jen tušíme, že v ohradách a klecích nějaká jsou. Ani se jim nedivím, to chození sem a tam docela unavuje. Dobře to zvládá snad jen tygr bengálský, moc hezký kousek, kterému bych se nechtěl dostat do drápů.

Čas v ZOO utíká rychle, přesto se nakonec daří hodně vidět. U kasuára, ke kterému jsme málem omylem vlezli odemčenými dveřmi, se od ošetřovatele dovíme, že sameček právě sedí na vejcích. Sám přes 50 dní, kdy vůbec nejí, a když se vylíhnou mláďata, dál se o ně stará, krmí je a hlídá. V pražské ZOO by byl jejich odchov velkým úspěchem a oživením chovu, protože samičce kasuára je již 15 let.

Poslední hodinku věnujeme hledání goril. Bloudíme dolní částí zahrady a vidíme kolik je na světě zvířat. A přitom každé jiné!

Z níže doložených fotek je patrné, že jsme se nijak neflákali a snažili se z nich vytěžit maximum.

V ZOO začínáme, podobně jako kdysi profesor Zelí se svojí třídou, u hrochů. Dětí je zde dost, jistě by se nějaký Pelnář našel. Jakže to při Exkurzi do ZOO vlastně bylo?

V naší třídě byla nejoblíbenějším předmětem biologie. Její výuka měla na škole svou tradici. Starší spolužáci nám vyprávěli o bývalém profesoru Lechnickém, který se na osnovy neohlížel a výklad omezoval jen na kreslené popisy ryb. Teprve inspektor prý objevil závažný fakt, že profesor Lechnický je němý, a tudíž k výuce nezpůsobilý. Náhradu do konce roku ředitel nesehnal, neboť se proslýchalo, že v biologickém kabinetu straší. Suploval tedy školník Vaňka, který byl znám jako milovník přírody a choval na školní zahradě králíky v šesti kotcích. Měli jsme jej také rádi. Učením nás nezatěžoval. Přišel do třídy, otevřel přípravy a četl: Téma hodiny: Králíky. Cíl: Nakrmit je. Pak přípravy zavřel, a dodal: To byste kluci nevěřili, co ty potvory sežerou. Známky pak dával z hlavy podle váhy nůše. Kdo přinesl trávu povadlou, dostal poznámku, že je drzý. Nejlepší známky z biologie nosil domů šplhoun Brumlík, který dokázal za hodinu natrhat nůši čtyrlístků a ještě vyčistit kotce a bobky srovnat na hnůj podle velikosti.Po prázdninách, právě když jsme si chystali nůše na biologii a šplhoun Brumlík se vytasil s novým srpem, vešel do třídy místo školníka zcela nový pedagog a řekl: Jsem doktor Zelí a vy jste moji žáci. Opakujte to po mně. Doktor Zelí byl možná učený pán, ale kázeň ve třídě neudržel. Co chvíli se ozývaly výkřiky: Pozor, Zelí, zajíc! Nazdar, košťále a jiné. Vrchol drzosti si dovolil repetent Pelnář, který v sobotu pozval pana doktora na nedělní oběd řka, že mají vepřovou s knedlíkem a maminka marně shání přílohu. Zelí smutně pokýval hlavou: Pochopil jsem tvůj špatný vtip, chlapče. V neděli budete na výletě a já bych jako hlupák klepal na dveře. Při jedné hodině biologie jsme tak hlučeli, že vtrhl do třídy ředitel a pravil ironicky: Pardon, kolego, nevěděl jsem, že přednášíte. Myslel jsem, že se zde válcuje plech. Tehdy se Zelí poprvé rozzuřil: Vy nehodní chlapci, zašeptal, za trest vám dnes neprozradím již nic nového o ježkovi. Nezapomenutelným zážitkem školního života byla pak návštěva zoologické zahrady. Už týden před stanoveným datem výpravy sršel Zelí vtipem a dobrou náladou. To uvidíte, co je na světě zvířat, holedbal se, a každé jiné! Jenom o jedno vás prosím, děti moje takřka vlastní. Nekrmte zvěře! Všichni jsme to svorně slíbili. Jenom Pelnář povstal a řekl pevným hlasem: Já budu krmit hrocha. Líbí se mi, že je špinavej. O tebe strach nemám, Pelnáři, zasmál se Zelí, ty jsi lakomý. Jak tě znám, od tebe zvěř skývu neuvidí. Pelnář si sedl a mumlal výhrůžně: Uvidíme, hlávko! V pondělí ráno jsme se sešli na nádraží v 7.00. Pelnář přišel v 7.05, neboť vláčel za pomoci svého děda tlumok laskomin pro hrocha. V 7.15 odjel vlak bez nás a v 7.32 přiběhl uřícený profesor Zelí: Promiňte, chlapci, ale nemohl jsem najít nádraží, omlouval se pokorně, ale hned na to vykřikl: Pelnáři, okamžitě nech to žrádlo pro hrocha doma! Repetent drze tvrdil, že veze chudé neduživé tetě do Prahy výslužku, což mu děda bázlivě potvrzoval. Zelí se upokojil. Pak přiložil ucho na koleje a pravil: V 9.48 jede další vlak. A skutečně. Přesně v 9.48 stál vlak před námi. Bohužel nákladní. Cesta na uhlí ubíhala celkem klidně až na to, že Zelí občas vypadl z vagónu, když si prohlížel krajinu. Konečně jsme stanuli před zoologickou zahradou. Prosím slevu, žádal profesor. Nedělejte nám ze ZOO holubník, pane mistr, obořil se vrátný, horničtí učni jsou hlášení až na čtvrtek! Učitel zrudl: Jsem doktor Zelí a toto je jedenáctiletka z Pyšel. A chci slevu! Já tvrdím, že z vás padá mour a umažete nám zvěř, trval na svém vrátný, proto zaplatíte plnou cenu. Profesor odvedl vrátného stranou. Nechci slevu zadarmo, pravil vychytrale a položil na stůl stokorunu. Vrátný odpočítal zlevněné lístky a Zelí se začal chlubit svým vyjednávačským uměním. Vešli jsme do zahrady. Právě když učitel hledal cestu ke lvům, spatřili jsme dva prchající zřízence a zaslechli křik: Zachraň se kdo můžeš, hroch se utrhl! V tu ránu byl Zelí na stromě. Vím, co hroch dovede, všichni, do lavic končím exkurzi! Hledali jsme úkryty, kde se dalo. Většina nalezla útočiště v pavilónu opic. Vavřík Petr, syn krotitele, se schoval u tygra a strkal mu ve strachu před hrochem hlavu do tlamy. Nutno dodat, že jeho otec znal tento trik zřejmě lépe. Milovský Alois, tlouštík třídy, který k opicím nedofuněl, se ukryl u krajty: Pane profesore, volal, to je zajímavé, jak je ta užovka přítulná. Jak mě přátelsky obtáčí! Nadechni se, Milovský! volal Zelí zoufale, to je krajta! Pak zavřel oči a šeptal: Vidíš, blbe, kdyby ses byl učil. Hady jsme měli předminule...Náhle jsme si všimli, že jediný, kdo se neukryl, byl Pelnář. Stál na cestičce, pak přiložil ucho k zemi a volal: V 17.05 je tu hroch! Až v 05?, divil se Zelí, to mohu ještě slézt a vysvobodit Milovského. Sotva se však učitel dotkl země, byl tu hroch. O chvíli později už pedagoga vozil po zahradě. To byl špatný vtip, Pelnáři, volal doktor Zelí, připrav si žákovskou knížku. Po dvaceti minutách dostihů však přestal Zelí zřejmě vnímat. Zakousl se hrochovi do kůže a už dávno neřídil jeho směr. Pelnář se zajíkal smíchy. Nato otevřel vak hrochových pochoutek. Tlustokožec zavětřil a zaryl hlavu do pytle. Zelí se sesul k zemi a vleže Pelnářovi děkoval. Po chvíli přežraný hroch zjihl jako dítě a dokonce před Zelím panáčkoval. Pak se nechal klidně dovést do svého bazénu.Pelnář dostal od vedení ZOO za odměnu náramkové hodinky a od té doby je s učitelem jedna ruka. Zelí chodí k Pelnářům na obědy a reperent má nad postelí list ze žákovské knížky s pochvalou:K záchraně profesora před zlým buvolem neváhal obětovat výslužku pro chudou nemocnou tetu.

Dál již textem nebudu rušit, jistě všechny zvířata snadno poznáte sami.

...

...

...

...

Tohle je tapír, kdybyste snad váhali.

...

Losa bych raději viděl na Šumavě ve volné přírodě, kde se potlouká malé stádo okolo Lipna.

Bizon je velmi podobný zubru. Toho budu moci brzy stopovat po Boletickém VVP.

...

...

Kůň převalského.

...

...

Kasuár je velký pták a typický představitel rodu Casuarius, který obývá tropické deštné lesy v severovýchodní Austrálii, východní Indonésii na Nové Guinee a na ostrovech Aru a Seram, se fotit se moc nechtěl. Takže je z toho umělecké foto.

Pštros sice také nepostál, ale nakonec jedna fotka trochu vyšla.

Varani jsou draci novověku.

Kolpíka bílého jsem musel cvaknout, protože tento u nás vzácný pták sem tam zahnízdí na Zlivském rybníku. Plašit ho tam ale nechodím.

...

Nová cesta Zakázanka je vyhlídková a vzdušná. Bohužel jsme ji nestihli využít.

...

...

Člunozobec je tak velký, že se mi sotva podařilo vyfotit jeho zobák.

V pavilonu šelem.

...

Snad úplně největším tahákem ZOO jsou gorily.

...

Je načase dát okounějícím lidem najevo, že otravují.

...

...

...

Lachtan je poslední fotkou ze ZOO.

Od ZOO je skok do Stromovky a ten také ještě k večeru provádíme. Teplý večer vyhnal z betonových krabic zvěř lidskou, a tak vnímáme vůni grilovaných pečínek z mnoha pikniků, co se zde v trávě právě konají. Nám zbývá než projít Holešovickým výstavištěm, přesunout se zpět na kolej, a nechat se pozvat na dobrou večeři Lídou a Paulím. A pokud jste ještě nikdy nehráli prší a vykládačku v sedmi, zkuste to, jde to. Jen je třeba přidat jeden balíček karet navíc. Náročný, ale podařený den zakončujeme zpěvem při kytaře.

Trojský zámek.

Ve Stromovce.

Cesta do pravěku a na mořské dno

mapka výstaviště Holešovice a Stromovky

Přestože večer sprchlo, ráno je celkem přívětivé. To určitě přide vhod hlavně Paulímu, který chystá útok na svůj rekord v maratónu. Dnes se běží Pražský a účast přes 10 000 běžců slibuje velký sportovní zážitek. Pohled na vytrvalce by jistě byl povznášející, ale ponořit se hluboko do stamilionů let staré epochy druhohor, kdy se po naší Zemi proháněla stáda oviraptorů a jiných krvelačných dinosaurů, také nebude k zahození.

Dinosaurinárium totiž zve na největší putovní výstavu pravých dinosauřích fosilií, která byla poprvé představena v roce 2013 ve Švédsku. Exponáty pochází z Borissiakova paleontologického ústavu ruské akademie věd, kde na 200 vědců studuje různé skupiny prehistorických zvířat a rostlin. Celá unikátní výstava je založena na vědeckých výzkumech a skutečných fosilních pozůstatcích. Podobná výstava nebyla nikdy v České republice uvedena. Některé exponáty jsou staré až 300 milionů let. Je opravdu zvláštní vidět na vlastní oči zkamenělé kosti tyranosaura a dalších tvorů, kteří vládli světu mnoho desítek milionů let.

GoJa Music hall.

Křižíkova fontána každý večer uvádí tři hodinové bloky hudebních pořadů. To jsme se bohužel dočetli pozdě. Mamma Mia!

Průmyslový palác, zadní část.

Dinosaurinárium sice bylo za 350,- Kč, ale jsem rád, že jsem zkameněliny dinosaurů viděl na vlastní oči. Tahle část historie Země je fascinující. Jako by to ani nebyla pravda...

...

...

...

...

Vstupte!

Tyranosaurus Rex je největším tahákem.

...

...

Zkamenělá vejce oviraptora.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Ve studovně a dětském koutku.

...

Mnoho z pravěkých tvorů žilo i v moři, a např. latimérie podivná je nazývána živoucí fosílií, protože přežila až do našich dob. My tuhle rybu sice v Mořském světě, kam jsme se přesunuli, nenajdeme, přesto je toho v akváriích na ploše 1000 m2 k vidění dost. Je trochu těžší ty pestré a pohyblivé rybičky slušně vyfotit. Podobně jako u dinosaurů i v Mořském světě trávíme hodinu a půl. Dalo by se zde sedět a pozorovat podmořskou krásu mnohem déle, ale protože kručící žaludek nahlas protestuje, nezbývá než se mu podvolit.

Mořský svět nás nalákal, když jsme zjistili, že po otravě a úhynu všech ryb ve velkém akváriu jsou zde již nové. Zavzpomínal jsem na Mořské akvárium v Barceloně a musím uznat, že i v Praze se snaží. Jen byl problém s osvětlením a pohybem rybek. Tedy aspoň pro můj fotoaparát. I proto jsem nakonec zvolil převod fotek filtrem Polaris a předkládám je v rámečku bez komentářů.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Posledních několik pražských pohledů patří novobaroknímu Průmyslovému paláci, který byl otevřený 15. března 1891. Je vystavěný dle projektu architektů Bedřicha Münzbergera a Františka Prášila.

Výstaviště se v plné kráse ukázalo až při našem odchodu, kdy se nebe konečně umoudřilo.

Lapidárium Národního muzea.

...

...

Poslední ohlédnutí za Prahou. Šumava volá!

Mezitím, co jsme zkoumali dinosauří kosti, doběhl si Paulí v Pražském maratónu pro krásný čas 3:04:43 h a 259 místo. Viz: http://www.tds-live.com/ns/index.jsp?pageType=1&id=6192&isStandAlone=true&frameborder=&locale=1029#

foto maratónců HoHo

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Kterému z těchto míst v Praze byste dali přednost? Které vás nejvíc láká?

183 34% Skleník Fata Morgana.

127 23% Zoologická zahrada.

127 23% Dinosaurinárium.

107 20% Mořský svět.

Hlasovalo 544 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

20. května 2014 20:45

HoHo říká

Díky za pěký článek, je fajn se podívat i tam, kde jsme nebyli A mimochodem -- netušil jsem, že půjde okolí koleje nafotit tak pěkně

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Jack

24. května 2014 17:22

Jack říká

Takhle fotí přímo dokonalý fotograf! Nádherné!

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Paulie

16. srpna 2014 00:46

Paulie říká

Některé fotky jsou vskutku nádherné!

Jenom, abych uvedl jednu věc na pravou míru: Fata Morgana je otevřena celý rok (možná s nějakými krátkými přestávkami), jen motýli letos byli do 10. května.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.