Přechod Pirinu: část I., mramorová

Přechod Pirinu: část I., mramorová

Alpy jsou jistě velmi rozlehlé a krásné pohoří, ale počasí někdy neumožní člověku si je plně vychutnat. V Bulharsku jsou také moc pěkná pohoří, ne sice tak velká, ani vysoká, ale v létě je tam jistota hezkého počasí. Naši sedmidenní túru po skalnatém pohoří Pirinu neskropila ani kapka deště a nejhůře bylo polojasno. Přesto jsme neměli problémy s vodou.
V prvním ze dvou článků se podíváme do Sofie a na severní půlku nejvyšší části Pirinu, kterou tvoří ostrý mramorový hřeben s dominantní pyramidou Vichrenu, nejvyšší hory pohoří. V druhém článku budeme pokračovat rozeklanou žulovou částí pohoří, v níž se leskne spousta nádherných jezer.

Výlet na Pirin přirozeně vyplynul z Lídy dobrovolnického pobytu v Bulharsku přes prázdniny. Abychom nešli pohořím sami dva, sháněli jsme kamarády, nakonec však jel jenom Kuba.

Pirin nám byl doporučen taťkou, který ho před lety prochodil. Ačkoliv je v Bulharsku nejvyšší pohoří Rila (vrchol Musala má 2925 m), Vichren v Pirinu nemá o moc méně (2914 m) a výška není zdaleka hlavní. Sice moc nevím, jak to vypadá v Rile, Pirin je však moc krásný. Rozlohou není malý (cca 2500 km čtverečních), nicméně centrální a jižní Pirin tvoří především nepříliš atraktivní zalesněné kopce s výškou do 2100 m.

Severní Pirin je naopak velmi přitažlivý. Táhne se od sedla Predel na severu (za ním začíná Rila) a pokračuje dlouhým a ostrým mramorovým hřebenem, z něhož vybočují jen nevýrazné hřebínky. Jižní část severního Pirinu tvoří rozmanité žulové hřebeny, pod nimiž se skrývá spousta modrých jezerních očí.

Celkový pohled na severní Pirin na Google maps.

Bohužel to s internetovými mapami Pirinu není valné, alespoň jsem tedy před cestou vyfotil zakoupené turistické mapy Pirinu (1:50 000).

My jsme se rozhodli projít téměř celý severní Pirin od severu k jihu se začátkem v Razlogu a pak se vrátit oklikou do Banska. Nechali jsme si na to 6 dní a jeden den rezervu na případný návrat do Sofie, odkud nám jel následující den dopoledne autobus domů. Plán měl rezervy v žulové části pohoří, v níž by se dala cesta protahovat různými odbočkami nebo zkrátit přímým průchodem.

Sofie

S Lídou jsme si dohodli sraz v Sofii na 14. srpna před devátou hodinou. S Kubou jsme den předtím v 9 h ráno vyrazili z Prahy autobusem dopravce Group na dlouhou cestu do Bulharska. Cesta zabrala více jak 19 hodin (i když měla trvat 21 h), mimo jiné kvůli dlouhým stáním na srbských hranicích.

Naštěstí vše utíkalo rychle. Autobus nás vysypal v Sofii po páté ráno tamního času, do srazu jsme tedy měli ještě dost času. Tak jsme po rozednění vyrazili obhlédnout centrum města, které je jen kilometr na jih od autobusového a vlakového nádraží.

V Sofii dnes žije 1,4 miliónu lidí, přesto mi nepřišlo centrum tak velké a hezké jako v Praze (i když jsme z něho viděli jen kus). Například se i v blízkosti centra nacházejí domy s hodně zanedbanou fasádou, i když u každého okna je klimatizace.

Sofie se může pyšnit dlouhou historií sahající do 7. století př. n. l., která mimo jiné v centru zanechala trojúhelník svatostánků třech odlišných náboženství: pravoslavný kostel Svaté Neděle, muslimskou mešitu a židovskou synagogu.

Mimochodem, náhodou jsme narazili na jednu Belgičanku, která nás chvíli provázela centrem a lámanou němčino-angličtinou nám říkala různé zajímavosti.

Jelikož se určitě těšíte na hory, odkazuji na Wikipedii čtenáře toužícího se dozvědět více o Sofii.

Mapa Sofie

Cestu kolem trojúhelníku svatostánků tří náboženství začínáme brzy ráno u mešity. Opravuje se, a tak ani nemůžeme nahlédnout dovnitř.

Přímo v centru se odhaluje stará Sofie a historie osídlení této oblasti sahající až do dob před 8 tisíci lety.

Kostel svaté Neděle a za ním v pozadí pohoří Vitoša dosahující výšky až 2290 m. Chtěl bych nad Prahou podobné :-)

Kostelík sv. Petky Samardžijské z 16. století je pod současnou úrovní terénu.

Socha svaté Sofie bdí momentálně nad stavbami.

Minerální lázně

Budova lázní je pěkně zdobená

Detail výzdoby lázní

Náměstí kněze Alexandra I.

Národní galerie

Národní divadlo za bazénkem a podivnou sochou. Škoda, že bazének je celý oplocený ...

Kostel svaté Neděle se z části skrývá za stromy

Průčelí kostela svaté Neděle

Pravoslavný vnitřek kostela

Synagogou, jednou z největších v Evropě, uzavíráme trojúhelník náboženských staveb. Dovnitř se nedostaneme ani náhodou.

Vlakové nádraží, kde čekáme na Lídu, je ukázkou socialistické monstrózní stavby. Koleje na schodech vpravo se mi ale líbí.

Před devátou jsme se vrátili na vlakové nádraží, kde jsme měli sraz s Lídou. Shledání proběhlo šťastně. Vydali jsme se na autobusák, ale autobus do Razlogu, našeho výchozího bodu, nám ujel. Díky tomu jsme měli ještě necelé dvě hodiny na druhou procházku městem, tentokrát s Lídou. Pak nás čekala tříhodinová cesta na jih autobusem, překvapivě novým.

Den první: nástup pod úpatí Pirinu

Z autobusáku v Razlogu nás tento den čekala akorát cesta pod úpatí hor. V horku, ale zase ne strašném vedru jsme prošli městečkem bez paneláků, byly tam samé starší domy. Tamní zvláštností je vylepování zemřelých na vchod, přičemž papír se zemřelým může na vratech zůstat velmi dlouho. Potěšila nás tam malá vodní fontánka.

Pokračovali jsme po silnici na jihozápad, směrem k horám. Kus za Razlogem nás svezl jeden nezaměstnaný pán s koňským povozem. Od křižovatky jsme pokračovali mírným stoupáním po silnici k horám a brzy jsme vstoupili do "města duchů." Pod horami bylo postaveno mnoho hotelů, některé ještě nebyly hotové, u jiných zjevně došly peníze na dostavbu.

Je tam i golfový resort pro bulharskou smetánku. Občas kolem nás projelo nové auto, takže trochu to tam žilo. Jedinou pozitivní věcí na cestě byla vodní fontánka pro turisty, kde jsme se mohli osvěžit a doplnit lahve.

Chvíli jsme hledali žlutou značku, která na konci města duchů začínala, a brzy jsme se dostali ze silnice na planinu přímo pod úpatím hor. Těsně pod místem, kde se lámal svah, bylo vše pokácené nebo zničené od nějakého hurikánu, ale zřejmě už před pár lety, neboť mýtina začínala zarůstat malými stromky.

Pak jsme vstoupili do ústí horského údolí a hned jsme u cesty uviděli malou mýtinku vhodnou na přespání. Bylo zbytečné dále stoupat údolím, na další den jsme toho neměli moc a už bychom nemuseli najít místo na přespání.

Stan jsme nestavěli, déšť ani vítr vůbec nehrozil. Dali jsme si kuskus se zeleninou a já si vylezl ještě na blízkou vyhlídku u lesní cesty na chatu.

Pirin před námi sice vidíme mlhavě, ale těšíme se na něj moc!

Fotka před použitím, zleva moje maličkost, Lída a Kuba. Porovnejte s fotkou po použití v pokračovacím článku :-)

Povoz na silnici jede v klidu, i když by tam dle značek být neměl. Vozka dokonce cestou s někým klábosí. Za moment jsme si ho stopli, má vzadu víc než dost místa na nás i naše bágly. Svezl nás přes nudný kus silnice až ke křižovatce, kde jsme se odpojili na silnici k horám.

Přímo pod horami se nad Razlogem rozléhá město duchů. Některé hotely vypadají beznadějně nedostavěně. Jsou alespoň ty dostavěné v zimě obsazené?

Do studánky uprostřed města duchů přitéká voda z hor, kterou využíváme k občerstvení a doplnění zásob. V přístřešku vedle svačíme a rozhlížíme se po okolí.

Hory se blíží a dostávají zřetelné obrysy.

Razlog, z něhož jsme odpoledne vyšli. V popředí hotely okolo golfového hřiště, kde si užívá bulharská smetánka, aniž by viděla věci okolo ...

Pohled shora na naše tábořiště na mýtince v údolíčku. Stan nestavíme, jen použijeme jeho vnitřní část jako podložku.

Pohled na Razlog z tábořiště. V popředí přímo pod patou hor je pás louky, možná následek nějaké smrště. Vzadu se letmo rýsuje Rila.

Den druhý: stoupání skoro až na hřeben

V plánu bylo vystoupat zhruba 1100 metrů k poslední vodě před mramorovým hřebenem, tedy k malému jezírku pár set metrů pod hřebenem. Ani nevím, za jak dlouho jsme očekávali, že to zvládneme, ale všechno šlo rychle.

Vzbudili jsme se celkem brzy, když k nám přes hřebínek začalo svítit slunce. Hned jsme si dali skvělý vynález od Lídiných rodičů: drcené ovesné vločky smíchané se sušeným mlékem a kakaem zalité předchozí večer vodou a doplněné o sušené ovoce. Takováto snídaně nám každé ráno dodala dostatek energie a šetřila chleba, až nám zbyl i na cestu autobusem zpět do Prahy.

Začali jsme stoupat. Šlo se lesem vedle koryta potoka, které však bylo prázdné. V půlce nás čekala chata Javorov (1740 m), kde jsme jen doplnili vodu a zkoušeli sehnat pohledy (neměli je). Alespoň razítko nám půjčili. Bylo hezky, polojasno, jako ostatně téměř po celou dobu výpravy.

Stoupali jsme dál, nad pásmo lesů jsme se dostali před půl druhou u útulny (po bulharsky zaslonu) Bunkera ve výšce 2030 m. Útulna obsahovala jen dřevěnou podlahu na spaní.

Už ve tři jsme dorazili k jezírku Suchodolsko Ezero (cca 2300 m), kde byla poslední voda před mramorovým hřebenem Končeto a u něhož jsme proto chtěli přespat.

Měli jsme spoustu času, a tak jsme se porůznu flákali. Prohledali jsme okolí, abychom našli nejlepší místo na stan, odpočívali jsme u jezera a četli jsme si malou cestovní knížku Proč bychom se netopili. Po nás tam přišlo ještě pár skupin, jednou z nich byli i dva Češi.

Chata Javorov

Pohled od chaty na hory je ještě dosti zezdola. Během odpoledne to však změníme a dojdeme skoro na hřeben.

Ohniště a studánka u chaty.

Zaslon Bunkera je prostý přístřešek pro ty, kteří nechtějí platit za chatu.

Přístřešek je schován v kleči těsně nad pásmem lesa.

Pilně stoupáme

Skalnatý hřeben Stapalata jakožto úvodní nalákání na krásný mramorový hřeben

Panorama hřebene Stapalata

Razlog se zmenšuje ...

Suchodolsko Ezero, jedno z mála v mramorové části pohoří. Zároveň poslední voda před hřebenem, takže poblíž chceme přespat.

Suchodolsko Ezero zblízka

Skála za jezerem nás fascinovala po dlouhé hodiny

Panorama od jezera

Kytky u jezera

Bodláčí se tam vyskytuje hojně

Tábořili jsme v malém ďolíku nad jezerem. Jako ochrana proti větru však selhal.

Osvětlená Kamenitica a vpravo skrytý Razlozski Suchodol

Kocháme se nádherně obarvenou skálou

Den třetí: mramorový hřeben

Vstali jsme už v 6:30, abychom měli dost času na hřeben Končeto, jedno z hlavních lákadel výpravy. V podstatě šlo o nejnáročnější den, neboť jsme se museli dostat k chatě Vichren, dříve totiž vhodné místo na spaní nikde nebylo (alespoň podle mapy). Než jsme vyrazili, uběhla hodinu a půl. Po ránu jsme se rozehřáli stoupáním do sedla Sochodolski Preval, odkud to bylo jen kus na vrchol Razložski Suchodol (2570 m).

Dále nás čekala hřebenovka, i když po hřebeni jsme toho moc neušli. Většinou jsme jen traverzovali jihozápadní svah, který není tak prudký jako severovýchodní. Červená značka také vůbec nevedla po vrcholech s výjimkou Vichrenu, nicméně hřebenová pěšinka přes vrcholy vyšlapaná zjevně byla.

Co se týče počasí, zamračeno bylo více než jiné dny, ale stále na nás občas sluníčko koukalo a hlavně osvětlovalo krásné scenérie hor, které se před námi prostíraly.

Za malou útulnou Končeto jsme dali svačinu. Za chvíli jsme si mysleli, že jsme na nejužší části hřebene (kudy vede cesta), ale nebyla to pravda, dalo se tam ještě pohodlně chodit. Až mezi vrcholy Banski Suchodol a Kutelo byla na velmi ostrém hřebeni natažena lana, kterých jsme se při lezení přidržovali. Při pohybu s těžkým báglem byla lana zapotřebí, jinak by se dal hřeben přelézt asi i bez nich, nemá-li člověk strach.

Kolem druhé jsme dali oběd v sedle pod Vichrenem. Poté jsme se vydali na pyramidu Vichrenu (2914 m). Zprvu se šlo serpentinami, pak se traverzoval svah, chvíli se i lehce lezlo (bez lan). Na vrcholu jsme byli před čtvrtou a pěknou chvíli jsme si jeho zdolání vychutnávali. Vrcholové i panoramatické fotky nesměly chybět. Bylo však brzy na čase sestupovat k chatě Vichren, poblíž které jsme měli v plánu přespat. Stmívalo se totiž už v půl osmé.

Jižní strana masivu Vichrenu byla mírnější, nemuseli jsme lézt a šlo se pořád serpentinami. Pár set metrů nad chatou Vichren jsme ve svahu objevili pramínek a pak dokonce i místo na spaní, a tak jsme se utábořili hned u značky. K chatě bychom se sice za světla dostali, ale nestíhali bychom udělat večeři.

Pohled na nejsevernější část Pirinu

Vrcholovka na Razlozkim Suchodolu, prvním dobytém vrcholu

První pohled k rozmanitější žulové části pohoří

Přestože lze jít i přímo po ostrém hřebeni (uprostřed fotky jsou vidět lidé), my se radši držíme značky a traverzujeme svah. Přeci jenom, čeká nás náročný den a bágly jsou těžké.

Mramorový hřeben Končeta. (Mramor zřejmě v lecčems velmi připomíná vápenec, např. propouštěním vody, a hřeben vypadá vápencově, ale všude se píše, že hřeben je mramorový ...)

Pohled dolů. Tenké cestičky hustě naskládané na svahu (uprostřed fotky) naznačují, že se tam asi občas něco pase.

Sedlem Kamenitiski Preval prochází hranice rezervace nacházející se na východním svahu hor. V pozadí Kamenitica.

Pohled zpět

Poprvé vidíme výraznou pyramidu Vichrenu. Provázela nás pohořím ještě celé čtyři dny, než jsme ji zahlédli naposledy.

Vichren se chvílemi zlověstně temní pod mrakem.

Na západ, kde je spousta zalesněných kopců, nepadá severní Pirin tak rychle jako na východ.

Hřeben Končeto a Vichren

Na útulnu Končeto se bohužel nejdeme podívat zblízka. Zajímalo by mě, co tam uvnitř je.

Cirkus Bajuvi Dupki -- údolí vymleté pradávným ledovcem.

Koteški Čal

Mraky se honí po obloze, a tak vyčkávám na okamžiky, kdy jsou hory pěkně osvícené. Alespoň nemáme vedro.

Mramorový hřeben

Pohled zpět odhaluje velmi strmou východní stranu hřebene.

Dolů ve strouze bych se opravdu nechtěl kutálet ...

Banski Suchodol (v popředí) také podcházíme, za ním bude překvapení.

Boční hřeben ubíhající k Bansku

Ostrý jako břitva

Na užší části hřebene před Banskim Suchodolem. Chvíli jsem se domníval, že tady je nejužší část hřebene, o níž se zmiňoval taťka, ale nebyla, ani moc neodpovídala popisu. Především se zde dalo jít bez problémů.

Zbytky sněhu pod hřebenem mě překvapily

A jsme u nejostřejší části hřebene, která je jištěná lanem a zvýrazněná vlajkou. V pozadí Kutelo.

Jdeme si malinko zalézt

Lano je třeba místy přelézat nebo podlézat, alespoň s báglem se jedná o nejschůdnější cestu.

Zvonečky ve vápenci, tedy vlastně mramoru

Panorama Vichrenu a okolí

Pyramida Vichrenu je již před námi, zdoláme ji hned po obědě.

K žulové části pohoří jsme dorazili v podstatě za den.

Společná vrcholovka na Vichrenu se zbytky vrcholového kříže

Panorama mramorového hřebene (část 360° panorama)

Rozmanitá žulová část pohoří (druhá část 360° panorama)

Samotný vrchol je naštěstí docela plochý, žádná špička pyramidy. Turistů se na něj vejde dost a při našem příchodu jich tam bylo jen několik. Na fotce je vidět další torzo něčeho, co mohlo být křížem.

Bansko je opravdu blízko. Člověku by se ani nechtělo věřit, že ještě bude chodit 4 dny po horách a pak tam sejde.

Vzkaz unaveným vandrákům od nějakého Němce, psaný anglicky.

Zbytky vrcholového kříže a nápisy na nich

Pěkně osvětlený hřeben, pod nímž za pár dní půjdeme.

Hřeben Končeto vypadá jak šedá rozeklaná střecha zarůstající mechem.

Vlachinski Ezera jsou první z mnoha a mnoha jezer žulové části, na něž se můžete těšit v dalším článku.

Nápisy pod Vichrenem. Brno tam je, ale Praha ne :(

Vichren

Vlachinski Ezera

Scházíme dolů k chatě Vichren a co nevidíme! Kamzíka!

Vůbec se nás nebojí, klidně se pase a chodí okolo nás. Asi jde o mládě. My zatím skoro ani nedýcháme (ale zato fotíme).

Todorin vrch osvětlený západem slunce.

Hřeben, který budeme přecházet další den. Ale o tom až příště

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

lida

25. listopadu 2012 22:54

lida říká

Mě hřeben Končeta přišel strmý, úzký a náročný až dost Ze začátku pohoda, nicméně obtížnost vytravale stoupala. Když jsme přišli k ceduli "опасен участък" myslela jsem si naivně, že ho máme za sebou a ne, že právě začíná Vyhnout se lidem jdoucím v protisměru byla taky legrace. A cestou nahoru na Vichren jsem se modlila, aby druhá strana kopce nebyla tak strmá, přecejen jsem byla dost unavená...

Díky za hezký článek!

Rony

26. listopadu 2012 09:19

Rony říká

Pro mne je Pirin tím nej..., co jsem kdy šel. Hlavně ta naše první výprava (1985 ) stála za to! Do té doby jsme znali jen okleštěnou Šumavu.

S hadrovým spacákem a těžkou krosnou plnou konzerv jsme toho měli za čtyři dny plné zuby. Ale zážitky na nádhernou, neporušenou přírodu s množstvím jezer zůstávají dodnes. Takže sem s druhým dílem!

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

psaroslav

26. listopadu 2012 20:38

psaroslav říká

Moc pěkné, to, že jsem doposud nebyl v Bulharsku, považuji za obrovský dluh. Ale i kdybych tam v současné době jel, obávám se, že při své zchátralé tělesné schránce bych takovéto hory nedal. Ke své velké lítosti. Tak dokud všichni můžete,  choďte, choďte a choďte. Ať my, méně pohybliví, máme co číst a tiše závidět.

Těším se další pokračování.

tatlanka

26. listopadu 2012 21:10

tatlanka říká

Strašně mě mrzí, že jsem si v anketě musela popravdě vybrat poslední možnost. V Bulharsku jsem se byla akorát válet u moře. Pirin je opravdu nádherný a zvláštní. Tak díky za hezké fotky i článek a těším se na pokračování.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.