Přes Volovské vrchy (8.08)

Přes Volovské vrchy (8.08)

Na přechodu Volovských vrchů jsme se shodli bez problémů a nakonec nás vyrazilo vlakem z Č. Budějovic devět. Dost na to, aby se nám dařilo početní převahou zaplašit všechnu dravou zvěř v okolí naší hřebenové cesty. Tedy kromě jedné výjimky.

Odkaz na mapu

Po noční jízdě lůžkovým vlakem se osobáčkem ještě přesunujeme do zastávky Ružín a odtud stoupáme přes Ružínskou přehradu do Čierné hory. Po propršené noci je všude mlha a tak výhledový vrch Sivec jen míjíme. Vlhko se líbí nejvíc mlokům skvrnitým (salamandr).

Cestou zkoumáme moji prastarou mapu. Zdá se, že se až tak úplně neshoduje se značkami a jak je vidět, nebyli bychom první, kdo to tady nadobro zabalil.

A tak to, že jsme zabloudili a sešli do jiné vsi než bylo původně v plánu, se dovídáme až po nepříliš dobrém obědu, hluboko v horách. Roman V. se právě modlí ke svým bohům a tak to nakonec dobře dopadlo. Nic nás nesežralo a značku jsme v podvečer taky našli.

Ale dost jsme toho měli všichni (samozřejmě kromě Luďana, který zabloudění jako vždycky zavinil) a tak rádi padáme do měkké travičky pod chatou Lajoška.

Odpočíváme, vaříme, jíme, stavíme stany a kecáme se Slovákem, který je ale Němec. Je neděle a kolem pátý večer je Lajoška zavřená (až do pondělí) a tak si nedáme ani zasloužené pivčo. Je klid, jen se kolem občas honí košická zlatá mládež na čtyřkolkách a devastuje hřebenovku.

V noci v lese pořád něco šustilo a šramotilo a tak jsem půl noci místo spaní hlídal ostatní. Asi kocour, co se ráno uvelebil na lavičce u chaty.

Anebo medvěd, je jich tady všude dost a některý jsou i dřevění... Nebo je to snad vůl? Kdo ví.

Bučiny jsou ve Volovských vrších skvostné a cesta v nich nám, za soustavného cinkání rolniček Elišky, pěkně ubíhá.

U Kojšovské hole jsme tušili občerstvení v chatě Erika, bohužel marně. A tak po výstupu na vrchol hory si dáváme zase jen chleba s paštičkou. A zapíjíme vodou.

Zase jsme to docela natáhli, až na Kloptáň, vrchol s malou chatičkou na přespání pro tři a rozhlednou. Vody moc nemáme a tak vaří jen ti nejhladovější (na obrázku).Venku jsou tři stany a já s Lukym a Honzou spíme v chatce. Škoda, že nejde zavřít, ale i tak se určitě konečně pořádně vyspím.

Pohled na inferno nad Zlatým stolem fascinuje a tak si před spaním ještě do uší pouštím Crosbyho.Spí se dobře, jen nad ránem mě budí trojím zahrozením mědvěd. Za chvíli je už někde mezi stany a občas si nespokojeně odfrkne. Čekám, koho vyloví ze stanu, nebo jestli si přijde pro někoho z nás do chatky. Nedýchám, abych to nebyl já. Nakonec s úlevou slyším jak mručí už někde ve svahu pod námi. Za chvíli začíná svítal a mě nikdo noční adrenalinový zážitek nechce věřit. A tak ho razantně zapisuji do vrcholové knihy.

Ráno je klídek, nikam nechvátáme. Je takzvaný oddychový den a podle mapy je cesta do Smolníku krátká a z kopce.

Že to až taková pravda nebude, víme na vrcholu Zbojnické skaly.

Tak se všichni usmívejte protože čeká sice dlouhá cesta, ale lemovaná množstvím lesních plodů, od borůvek, přes maliny, až ke skvělým sladkým ostružinám.

Do Smolníku klesáme od kostelu po nově upravené křížové cestě. Večer se při debatě s krásnou majitelkou penzionu Marianna dovídáme jak se tu těžce žije.

Předtím se ale po výborné večeři domlouváme na rozdělení naší výpravy. Hlavní část bude pokračovat hlavním hřebenem přes Volovec a já se s Lukášem a Honzou trhneme.Přesuneme se na dva dny do Slovenského ráje a pojedeme domů o den dříve. (pokračování Slovenským rájem 8.08)

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

18. března 2009 22:17

HoHo říká

Bylo to tam hezký... ale Tatry jsou Tatry no...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

19. března 2009 15:36

Rony říká

Tatry jsou přelidněný a předražený.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

HoHo

19. března 2009 15:53

HoHo říká

Taky pravda no... maj svý výhody i nevýhody jako všechno...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Luděk

29. května 2009 18:02

Luděk říká

A kde jsou foto z pokračování výpravy divočejší částí cesty po ztrátě odpadlíků ?

Luďan

Luděk

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.