Půltucet (září 2018) - příběh fotografie

Půltucet (září 2018) - příběh fotografie

Motto: „Pomysli na ty, kteří ne vinou nestálosti, ale vinou nedostatečné snahy nežijí svůj vysněný život, ale zůstávají v zajetých kolejích.“ Seneca

1. Setkání u Hauwaldské kaple

Když se nás starších někdo zeptá, jestli bychom chtěli zvovu žít svůj život, často říkáme "ano, ale se zkušenostmi, které máme nyní...", či "jistě, ale radši bych vynechal(a) školu..."

Přitom dobře víme, že jsou to jen řeči. Jak rádi bychom byli znovu malými dětmi, i bez lety posbíraných zkušeností, i bez vystudovaných škol.

Je divné vědět, že když odejdeme z tohoto světa, vše bude dál plynout a my se již nic z budoucnosti nedovíme.

Nebo je to přece jenom jinak a naše duše, naše vědomí bude dále existovat bez našeho těla?

Nebo naopak reálného neexistuje vůbec nic a my jsme stvořeni programem v matrixu? Vždyť těch jeho chyb si nelze nevšimnout.

. . .

2. Plot

Je mnoho druhů plotů a každý z nich plní trochu jiný účel. Některé jsou zbytečné, jiné užitečné. Jedno mají ale společné. Zabraňují vstupu.

Skoro za každým plotem totiž "něco" hrozí. Hloubka, zloději, divoká zvěř, imperialisté.

. . .

3. Pavučinka

Před lety jsem s oblibou fotil všelijaké pavučiny. Spousta jich bývá i v těch plotech.

Rozmanitost, krása a tajemství byla tou příčinou, proč jsem je vyhledával. Někdy se vám zdá, že se skrze ně díváte daleko do vesmíru.

Celá série snímků vydala na jednu fotoknihu. Sépiové záclonky, v kterých občas uvízla nějaká pavoučí kořist a nejedna báseň.

...

Z výšin se spouštím po pavoučí niti

já, ničitel plachosti a predátor temných zítřků

poután v opuštěnosti všechny své oči skryji

V krutostech mrazivých roklin

přikován k vlastním břehům

setnu ty hlavy

nechť roztříští se o kameny ostré

posté, potisící sklapnou mé sítě

nechoď už blíž, varuji tě!

. . .

4. Roklanská chata

Nejen ploty fyzické brání vstupu někam, kam se nesmí. Na Šumavě je nahrazují cedulky I. zóny a zákony naší země.

Velký počet cest, stezek a pěšinek, dříve hojně využívaných, dnes zeje prázdnotou. I. zóny roztroušené jako králičí bobky po celém šumavském pohraničí znemožňují navštívit i místa, která takto chráněná nejsou.

Chcete-li je spatřit, vezměte s sebou mapku s vyznačenými I. zónami a vyhněte se jim. Pak se dostanete i na místa, která rozhodně stojí za návštěvu.

A nebo hoďte nesmyslné zákazy za hlavu. Nebojte se, tetřevi kvůli vám neuhynou.

Roklanská chata, postavená českými turisty v roce 1936 nedaleko dnes již neexistující Roklanské hájenky, je jedním z takových míst. Krásně psaný Klostermannův román "Ze světa lesních samot" tato místa dobře popisuje.

Je smutné, že NP Šumava dnes vážně uvažuje o likvidaci Roklanské chaty.

...

5. Oranžový kámen

Podzim rád maluje přírodu pestrými barvami. Je to čas, kdy je co fotit. Nejsou to však jen stromy a keře, kterých si nejvíc všímáme. Naší pozornosti neujdou ani některé barevné kameny, přemalované mechem.

Nedaleko Modravy se mezi vysokou žloutnoucí trávou na pozadí Roklanského potoka jeden takový hezky vyjímal.

. . .

6. Na konci světa

Každé turistické značení někde končí. Pokud však skončí hned několik barev najednou, zapochybujete, jestli jste se náhodou neocitli na konci světa.

Jaké štěstí, že na vrcholu Velkého Javorníku u Frenštátu pod Radhoštěm stojí rozhledna, z níž zjistíte, že tomu tak naštěstí není. Všude okolo je nádherná kopcovitá krajina. Navíc na konci světa bude určitě stát ten největší a nejpevnější plot, co byl kdy stvořen. Protože za něj opravdu nikdo nesmí.

. . .

Na konci světa tedy nejste, zato jste na jiném konci. Poslední fotka neobjektivního výběru měsíce září je toho důkazem.

Zbývá již jen dvakrát kliknout. Poprvé na vybranou fotku s příběhem, podruhé na křížek vpravo nahoře a utéct na jiný web.

V srpnovém hlasování zatím získala nejvíc hlasů fotka Slunci blíž.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotky s příběhem - září

4 17% Setkání u Hauswaldské kaple

2 9% Plot

6 26% Pavučinka

7 30% Roklanská chata

0 0% Oranžový kámen

4 17% Na konci světa

Hlasovalo 23 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

1. října 2018 19:20

Blanka říká

Můj hlas dostala Roklanská chata a to proto, že právě dnes jsem se vrátila z krásných pěti dnů strávených putováním po Šumavě.Po noclehu na Poledníku vedla má cesta na Modravu. Měla jsem v hlavě plán, že se na toto místo podívám. Jenže už ráno stálo auto parku u cesty. Takže jindy, dnes alespoň foto.

Rony

2. října 2018 00:23

Rony říká

Zelená fabie NP Šumava - bez řidiče, zaparkovaná jako strašák na lidi, je dobrá finta . Kolem jedné takové jsme šli.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.