S batůžky na Dachstein

S batůžky na Dachstein

I přestože jsem letos nejel s prachatickými turisty do Dolomit (viz článek), o Alpy jsem naštěstí nepřišel. Byl jsem totiž pozván na dobrodružný vandr na Dachstein a vskutku jsem nelitoval. Užili jsme si hor opravdu pořádně!

Šlo náš šest, což je na takovouto akci rozumný počet, doprava na místo srazu kousek nad Filzmoos však byla velmi pestrá: Kuba s Gabčou před akcí i po ní jezdili po Rakousku vlakem, měli totiž Sommertickety, prázdninové jizdenky. S Hankou jsem jel tam i zpět. Martina, jež celý výlet dala dohromady, byla v Rakousku už 10 dní před námi a zdolala před tím Venediger. A Radim, který lezl před Dachsteinem s Martinou, přijel do Alp koncem června na kole, jež před výstupem ukryl u jezera, kam jsme pak sestoupili.

Po pečlivém naplánování koncem června, kdy byl jasný plán pochodu, doprava, stany i kdo pojede, jsme už jen čekali, až 12. července vyrazíme na cestu.

Odkaz na mapu, možná ji bude potřeba nejdřív oddálit (pokud někdo znáte lepší online turistickou mapu Rakouska, budu rád za odkaz, oproti českým se všechny, co znám, používají dost špatně).

Jelikož jsme měli 4 foťáky a mně se ho vždy nechtělo vytahovat (tedy shodit bágl, vyndat foťák z kapsy, vyfotit, vrátit foťák do kapsy a nandat bágl), dal jsem do článku i fotky Martiny, Radima a Kuby (u nich je v popisu na konci v závorce uvedem autor). Díky za ně!

Den nultý: setkání a noční návštěva

S Hankou jsme se dostali do Filzmoos 13. brzy odpoledne a do srazu v 6 nám zbývaly necelé 4 hodiny. Smočili jsme ještě nohy v potoce u vesničky a začali pomalu stoupat ke Gasthofu Reithof, u něhož byl sraz.

Kruháč ve Filzmoos, kam jsme dojeli a odkud jsme šli už po svých. Před tím jsme však využili ve vesnici místního potoka k osvěžení nohou a obličeje. (Martina)

Rötelstein, na nějž jsme se další den dopoledne škrábali. Nicméně takový pěkný vrchol za to určitě stojí.

U Gasthofu Reithof byl v 6 sraz. S Hankou jsme tam přišli v půl čtvrté, já nikoho nezahlédl, tak jsme se šli znovu koupat do potoka (tentokrát celí, ale po jednom :-) ). Ostatní se však schovávali za stavením, což jsme zjistili naštěstí až po koupání.

V dáli vidíme strmou jižní stěnu Dachsteinu. Ta nás také další den čeká (jen snad nepůjdeme moc kolmo).

Až před čtvrtou, zrovna když se koupu, zapíná Martina mobil a vidí mou sms, že jsme ve Filzmoos. Všichni už jsou na místě srazu, jen jsme je já s Hankou neviděli (podařilo se jim dobře schovat :-) ). Konečně se všichni shledáváme a můžeme vyrazit!

Výhled cestou k Rötelsteinu. Na fotce je pravděpodobně Bischofsmütze. (Kuba)

Pauza při odpoledním stoupání (vlevo Hanka, dole Radim, nahoře Gabča a vpravo Kuba a Martina). Také už máme první defekt na batohu, utrhla se totiž část popruhu. S provizorním řešení však Hanka nakonec celou túru přežila.

Stoupání po almech, na nichž budeme spát. Kdybychom však tušili, jaká je chyba ubytovat se na pastvině, mazali bychom dál i přes hrozbu deště. (Kuba)

Blížící se mraky nás donutili utábořit se už před šestou. Déšť nám nakonec moc nehrozil, a tak jsme si mohli vybrat co nejrovnější místo, v klidu pořádně postavit stan a najíst se. Po sedmé jsme zalehli, abychom se vyspali, přišla přeháňka a návštěva.

Přidupalo nás totiž přivítat na svém "almu" celé stádo krav. Pár si oblíbilo stan, v němž jsem spal já a Kuba s Gabčou, natolik, že ho začali oblizovat a trkat do něj hlavami. Druhý stan na tom byl podobně, ten sice tolik neoblizovali, za to si ho však jedna kráva "označkovala".

Uvnitř jsme tím byli natolik nadšeni, že nikdo nemohl usnout, až na Martinu, jejíž jediná reakce prý byl smích. Naštěstí žádnou krávu nenapadlo si prozkoušet stan jakožto postel.

Naše oblíbenkyně okolo chodily, funěly a zvonily pár hodin, stádo se dokonce uložilo ke spánku (s výjimkou krav obdivujících zblízka náš stan, z nichž jedna zvonila jako na poplach), naštěstí krávy vyhnala bouřka. Chvíli jsem měl strach, že vytrhaly kolíky a tropiko by mohlo odletět, naštěstí se tak u většiny kolíků nestalo. Jen jsem ještě v noci zjistil, že naše holky byly natolik šikovné, že někam odhodily Kubovi pohorku a Gabče sandál. Už jsem to těm dvoum ani neříkal a ráno naštěstí byly obě věci nalezeny (i když pohorka durch promoklá).

Den první: mlhou vzhůru na ledovec!

Ráno jsme vstali o trochu později (respektive Martina nás nechala spát déle), ale i přesto jsme toho moc nenaspali. Sbalili jsme mokré stany, něco málo pojedli a kolem osmé vyrazili vzhůru, jelikož nás čekala opravdu dlouhá štreka.

Sice nebylo vedro, ale šli jsme v mraku a občas poprchalo. Postupně jsme vylezli nad les s pastvinami, prošli pásmem kleče a vystoupali po hřebeni na Rötelstein (2247 m, asi 10:30). Všude okolo byl výhled na ... nic.

Na vrcholu jsme nepobyli ani 5 minut a už se klesalo dolů přes 400 metrů a prudčeji, než jsme šli nahoru (také byl sestup víc skalnatý a často se člověk musel přidržet). Až po poledni v sedle Sulzenhals (1827 m) jsme dali oběd: chleba, salám, paštiku, sýr. Obzvláště mě zaujal Radimův komprimovaný chleba, jež se normálně prodává, prý však není moc dobrý. Naše posezení u cesty chvíli obdivovala skupina procházejících turistů.

Pak jsme zahájili traverz Pernerweg na Südwandhütte, který nejprve vystoupal 200 m do sedla pod Torsteinem, pak 200 m klesal a konečně vedl celkem rovně. Na chatě jsme byli v půl čtvrté a chvíli jsme před ní poseděli, nic jsme si však nedali, ačkoliv já s Gabčou jsme o tom uvažovali. Okolo stále panovalo typické dachsteinské počasí.

Radim ve skalní průrvě, já tam vyčuhuji za ním. Jinak mlha, mlha a mlha. To je kromě okruhu asi 10 metrů okolo nás všechno, co vidíme. Poprvé padají slova "typický dachsteinský výhled", mnohokrát ještě opakovaná. (Martina)

Poprchávání dokáže vytvořit pěknou výzdobu vlasů. :) "Anyone who says sunshine brings happiness has never danced in the rain." (autor citátu neznámý) Na fotce je Martina.

Odhodlání vylézt na Rötelstein i přes nepěkné počasí. :-) (Radim)

Sestup z Rötelsteinu není úplně jednoduchý, občas je třeba se přidržovat a nejde se nijak rychle. Značené to mají perfektně, v takové mlze se každá značka hodí (to v ČR by se člověk ztratil hned).

Hadem dolů ... (Martina)

Traverz na Südwandhütte vede měsíční krajinou.

Na chatě dáváme čtvrt hoďky odpočinek (zleva Radim, Hanka, Martina, Gabča a pod ní Kuba).

Koukáme na otevřené dveře a nakonec jen poprosíme o vodu, jít dovnitř na čaj se nakonec nikdo nezvedne. Vodu dostáváme, obsluha je hodná, i když by nás raději viděla s tím čajem. :-) (Martina)

Vyrazili jsme na dalších 800 metrů převýšení. Vcelku brzy jsme vyzkoušeli ferratové sety (já svůj improvizovaný z 2 kratších lan a 2 karabin), i když to nebylo nutné (zajištěný úsek byl krátký a lehký). Alespoň jsme je nemuseli nandavat pod samotnou ferratou.

Krátká pauza při stoupání, teď už s výbavou na ferratu.

Zde je vidět trochu podrobněji výbava na ferratu, u Radima ferratový set, u mě improvizovaný ferratový set. (Martina)

Po dvou hodinách stoupání přichází příjemné překvapení v podobě výstupu nad mrak.

A jižní stěna s lanovkou nahoře se ukázala v celé své kráse. Jak ji ale proboha přejdeme na ledovec?

Ve čtvrt na sedm jsme nastoupili na ferratu, obtížnosti asi B/C (stupňuje se od A do E), ale na úvod a s báglem to bylo stejně dost. Místy se nebylo ani třeba jistit, což mě potěšilo, jelikož s mými šroubovacími karabinami nebylo přecvakávání nic moc. Ferrata nebyla krátká, lezli jsme ji snad hodinu dvacet (do tři čtvrtě na osm) a někteří měli na konci opravdu dost.

Její vrchol ležel hned u ledovce, na němž jsme chtěli spát. Dost tam foukalo a byla zima. Popošli jsme kousek od blízké lanovky, našli co nejrovnější místo (leč stále ve svahu), rychle postavili stan a zalezli do relativního tepla spacáku (od sněhu šla zima). Tam jsme před spaním pojedli a já už za světla čelovky napsal šťavnatý denní zápis do kroniky ŠKATu (šnečí klub alpských turistů).

Úvodní úsek ferraty nebyl lehký, alespoň slouží k odrazení těch, co by pak neměli na těžší místa.

Občas se nebylo třeba jistit, což jsem vždy ocenil se svýma dvěma šroubavacíma karabinama (rozhodně jsem je sám nešrouboval, ale občas se nějaká zašroubovala skoro sama a vůbec se občas nepřecvakávalo příjemně).

Poslední strmý úsek ferraty (obtížnost tu bude možná C). Po více jak 1700 vystoupaných metrech vskutku chuťovka.

Kuba přecvakává.

Pohled na mračné moře (visící asi ve 2400 metrech, my už byli u ledovce ve 2600 m).

Den druhý: lezení po ferratách

Ráno poprchalo a byli jsme z přechozího dne unaveni, ale i tak bylo vstávání v půl jedenácté dosti pozdní. S Radimem, který vyšel ze stanu po mě druhý, jsme došli pro vodu na lanovku, kde jsme se i ohřáli na záchodech (jaký luxus, měli tam i teplou vodu!). Pak jsme dali snídani, sbalili batoh na túru a pojistili stany proti vichru.

Jelikož jsme další noc měli spát na stejném místě, nemělo cenu je balit, ani tahat s sebou, ačkoliv jsme se trochu báli, aby nás někdo nevykradl. V Rakousku na ledovci zakrytém mraky na nás však stany v pohodě počkaly.

Bivak na ledovci. Radim sice provádí ranní čištění zubů, ale někteří ještě jsou ve stanu. A to je půl jedenácté. Komu by se však chtělo za lehkého deště, zatažené oblohy a po dost náročném dni brzy vstávat?

Někdy před dvanáctou jsme vyrazili zpět k rozcestí na kraji ledovce, od něhož začínala ferrata B (možná místy C) na Koppenkarstein. S mnohem lehčími bágly s ní nikdo neměl problém. Na ledovci se stále převalovaly mraky a byly zahaleny i vysoké vrcholy hřebene Dachsteinu, takže jsme opět nic neviděli.

Už zhruba ve tři čtvrtě na jednu jsme byli na Klein Koppenkarsteinu (2836 m) a na Gross Koppenkarstein jsme přelezli asi za 45 minut. Zase jsme trochu vylezli nad mraky, tak bylo hezky, ale výhledy stejně skoro žádné.

Ferrata vede i skrz tuto zajímavou konstrukci. Asi slouží záchranářům, ukazuje totiž na lanovku. (Martina)

Zajímavá atrakce pro odvážné: lanový můstek. Prošla si ho Hanka (na fotce), Radim a Martina, my ostatní ho obešli. (Kuba)

Na vrcholu Klein Koppenkarsteinu (2736 m). Takto nahoře je hezky, ale nad ledovcem se stále vznášejí mraky, ani lanovku a Hoher Dachstein nevidím. (Martina)

Cestou na Gross Koppenkarstein musíme nejdřív klesnout. (Kuba)

Slézáme i po žebříku. Na fotce je Kuba. (Martina)

Po skalách ... (Kuba)

Pozdní oběd na vrcholu Koppenkarsteinu (2865 m), kam dorážíme v půl druhé.

Obrovský sluneční panel na vrcholu

Na vrcholu s meterologickou stanicí a obřím slunečním panelem jsme poobědvali. Pak jsme měli jít jakousi neznámou zkratkou dolů a kromě Kuby a Gabči zamířit na Scheichen Spitze na další ferraty. Jenže ze zkratky se vyklubala náročná ferrata obtížnosti D a šli jsme jí skoro 3 hodiny.

Počáteční nástup byl v pohodě, jenže postupně se objevovaly kolmé stěny s kramlemi, místy možná i převislá místa, ke konci už nebylo pořádně ani kde odpočívat. Šli jsme pomalu. Naštěstí v mraku nebylo vidět, kam až dolů jdeme (to jsme viděli až ke konci). Od lezení mě pak bolely ruce a měl jsem toho fakt dost, ale pocit ze zdolání ferraty obtížnosti D byl nakonec dobrý.

Ačkoliv to na fotce není moc patrné, musel jsem ze stěny udělat poměrně dlouhý krok na kámen. Pode mnou pak bylo hezkých pár metrů. (Kuba)

Pomalu sešplháváme po skalním ostrohu. Déčková obtížnost je místy znát, a tak díky malé horolezecké zkušenosti dostávají moje ruce zabrat. (Martina)

Ještě jednou moje maličkost. (Kuba)

Pohled dolů. Naštěstí jsme neviděli, kam až budeme po skalách klesat ... (tedy ke konci už ano) (Kuba)

Jeden z posledních úseků zajištěné cesty a místy docela těžký. Můžete si také všimnout, jak jsme s Radimem blízko sebe, což by se na ferratě nemělo moc dělat (i když myslím, že jsme pořád každý viseli na jiném úseku lana). (Martina)

Po této kolmé stěně jsme lezli. Skoro se to nechce věřit, ale klettersteig tudy vede. (Kuba)

Cedule s názvem ferraty.

Dole jsme byli v půl šesté a na další vrchol už nám opravdu nezbýval čas. Vydali jsme se tedy spodem podejít zdolanou horu. Ferraty už jsme nepotkali.

Štola Rosemaria vedoucí skrz skalní hřeben, na němž vede ferrata, kterou jsme dopoledne šli. Má asi 20 metrů, z jihu k ní jde ve skále vytesaná cesta (pro jistotu i slanem), ze severu vede žebřík na ledovec (resp. 3 žebříky za sebou, celkem asi 15 metrů na výšku). (Radim)

Ústí z druhé strany s plechovými dveřmi. Studeně tam protahoval vítr, ale museli jsme chvíli vyčkat frontu na žebřík. Po slezení žebříku bylo ještě třeba kvůli odtávání ledovce asi metr seskočit na sníh, po němž jsme pak došli kus dolů ke stanům. (Kuba)

Den třetí: Hoher Dachstein a sestup po ledovci

V den zdolání nejvyššího vrcholu masivu a počátku sestupu jsme vstali už v půl sedmé, čekalo nás toho opravdu dost. Bez snídaně jsme rychle sbalili stany a vydali se ohřát, nasnídat a připravit na túru na lanovku. Vzhledem k přítomnosti koše jsem se zbavil konečně i některých odpadků a přebalil si batoh.

Další ráno na ledovci, tentokrát je však čtvrt na sedm a vichřice rozehnala nízkou oblačnost. V pozadí lanovka.

Kdesi v dáli za Totes Gebirge svítí i slunce.

Panorama Schladmingerského ledovce

Rychle balíme stany, snídaně bude až v teple u lanovky. (Martina)

Špinavý ledovec, v létě od kamení a prachu, v zimě posetý lyžaři. (Martina)

Pohled na hřeben Koppenkarsteinu. Nahoře je ferrata a vlevo ústí štoly s žebříkem dolů. (Martina)

Rötelstein konečně v plné kráse.

Koppenkarstein od lanovky.

Zdánlivě hladký Schladmingerský ledovec

Konečně vidíme Hoher Dachstein, hlavní cíl našeho putování. Stále se však malinko schovává za závoj z mraků.

Lanovka vezoucí překvapivé množství běžkařů. (Martina)

Pohled na jih od lanovky (Martina)

Také bylo nutné připravit mačky, jež jsme cvičně nasadili na ledovci hned u lanovky, i když se šlo po rovině (já si je musel párkrát utahovat či převazovat, takže bylo dobře, že jsme je nasadili ještě před výstupem na vrchol). Tento den se udělalo konečně hezky, mraky byly většinou odfouknuty noční vichřicí.

Od lanovky jsme vyrazili ve čtvrt na devět a i s nasazováním maček jsme pak až skoro do půl desáté šli ten úsek po ledovci k začátku ferraty na Hoher Dachstein. Já s Radimem jsme se rozhodli jí část obejít po ledovci (udělal jsem to i kvůli tomu, že začátek jištěného úseku byl kvůli odtávání pár metrů nad sněhem).

Šel s námi ještě jeden Čech, byl však nalehko (my měli zas těžké bágly), a tak na začátku ferraty za ledovcem utekl. Ledovcový úsek byl strmý, leč pomalu to šlo a bylo to pořád rychlejší než po ferratě, na níž se tvořily fronty (jak jsme se pak dozvěděli).

Na horním okraji ledovce jsme sundali mačky a vydali se na zbytek ferraty na vrchol. Byla obtížnosti asi B, možná místy C, ale s báglem a po dvou dnech chození dala zabrat. Nahoře ve výšce 2996 metrů jsem byl po Radimovi ve tři čtvrtě na jedenáct.

Za dvacet minut přišla Martina, která na ferratě oblezla skupinu pomalých turistů (a ještě shazujících kameny), pak jsme museli čekat až do čtvrt na dvanáct na Hanku, Gabču a Kubu. Hodinu čekání jsme strávili rozličnými způsoby, jak je vidět z fotek.

Jdeme po sněhu na ledovci, už s mačkami, ale kvůli tréninku jsme si je nasadili i na tento vcelku rovný úsek. (Radim)

U skály odtává ledovec podstatně více. (Radim)

Nadšenci běžkaři a jejich zamotaná trať (na malém území byla poměrně dlouhá a dost klikatá). (Radim)

Hoher Dachstein. Po hřebeni vlevo vede ferrata, po ledovci vpravo od něj alternativní cesta později se na zajištěnou cestu napojující. (Radim)

Ledovec sahá až k samému okraji kolmé skály. Vpravo je chata. (Kuba)

Zatímco já s Radimem a ještě jedním Čechem, co se k nám připojil, stoupáme po ledovci, ostatní nalézají na ferratu. Ta však začíná kvůli odtávání až asi 5 metrů nad ledovcem. (Martina)

Na snímku je vidět cestička po docela strmé části ledovce (cepín se hodil, i když jsem neuklouzl). Trhlinu lze naštěstí přejít po jednom sněhovém můstku (jsem rád, že jdu poslední). Myslím, že jsem na fotce vlevo nahoře. (Martina)

Jakási skupinka stoupá po ledovci. Odhaduji, že to nejsem já, Radim a ten Čech. (Martin)

Trhlina zblízka (Radim)

Radim s Martinou tradičně lezou na kříž a jsou hlavou ve 3000 metrech. Radim se alespoň jistí ...

Tomu už se říká odvaha!

Já lezu jen kousek, abych měl památku.

Při čekání se nejen rozhlížíme, ale zkoušíme fotit krmení Kavčat snickerskou. Většina se jich bojí, ale tohle drze zobe jedno sousto za druhým a ani nepoděkuje. :-)

Panorama z vrcholu (kupodivu na něm skoro nejsou lidi, i když byl vrchol přelidněn).

12 krát přiblížené jezero Gosausee, kam budeme sestupovat. Leží zhruba v 1000 metrech nad mořem. (Na 200 mm objektiv však zdaleka nemám ...).

Chata Adamek hütte, přes níž půjdeme.

Jediné makro z výletu anebo rožec širokolistý u vrcholu (chvíli jsem tam nějakou kytku musel hledat).

Ve čtvrt na jednu dorazil zbytek a naštěstí se na vrcholu nechtěl moc zdržovat, takže jsme udělali trochu ve spěchu společnou fotku a před tři čtvrtě na jednu vyrazili celkem lehkou ferratou dolů.

Vrcholovka

Blížíme se k ledovci.

Z této strany je ferrata vcelku lehká. (Martina)

Jistit se je ale vhodné.

Lanovka jako model sedící nad kolmou skálou. Vzadu Koppenkarstein.

Pohled dolů. To by se člověk proletěl. (Martina)

Schladmingerské údolí aneb spousta kopců se sjezdovkami

Radim slézá z ferraty.

Po hodině a něco jsme už nasazovali mačky a uvazovali se vždy po třech na lano. Já šel za Martinou a Hankou. Vyrazili jsme pak po okraji ledovce dolů směrem k Adamek Hütte.

Na ledovci jsme strávili něco okolo 20 minut. Cesta byla docela bezpečná, nešli jsme přes trhliny (jen jednou jsme přeskakovali takovou malou okrajovou trhlinku skoro zasypanou sněhem). Ke konci už byly mačky vcelku zbytečné, leč kvůli tréninku jsme si je po krátkém přechodu skály na pár minut opět nasadili, než jsme definitivně klesli pod ledovec.

Pak se šlo po ohlazených skalách od ledovce až na Adamka. Naše skupinka byla o kus rychlejší než Radimova, u chaty ve 2200 metrech jsme byli chvíli po čtvrté hodině.

Nasazuji mačky před vstupem na ledovec. (Martina)

Vážeme se po třech na lano. Jednu skupinu vede Radim, druhou Martina, s níž jdu já s Hankou. (Kuba)

Velký Gosauský ledovec (Kuba)

Sestup po ohlazené skále, kde byl před lety ledovec. Jde se tam krásně a nepodkluzuje to (když se člověk vyhybá kamínkům). (Kuba)

Adamek, krásná chata spravovaná Čechy. Majitel je z Veselí nad Lužnicí a při koupi Radlera jsem si pohovořil s Češkou.

Jeden z veselých Slováků, které jsme potkali už na vrcholu. Ten nafukovací kruh je možná na sjíždění ledovce. :-) (Martina)

Skutečně ostré štíty.

U chaty jsme odpočívali zhruba hodinu, pojedli, já si dal Radlera (napůl pivo, napůl limonáda, ale v této výšce se mi i po něm trochu motala hlava), Gabča polévku a chvíli po páté jsme započali už v sandálích tisícimetrový sestup k jezerům Gosausee.

Cesta byla už turistická a bezpečná, vedla povětšinou klečí a níže lesem, byla však dlouhá, až mě začlo bolet levé koleno. Při pauze jsem si raději obvázal obě Radimovým obvazem, potom už vše bylo dobré.

Dolů od chaty nám to trvalo dvě a půl hodiny (do tři čtvrtě na osm), leč díky povídání sestup uběhl vcelku rychle. Dostali jsme se před Hintere Gosausee (1154 m) na krásné rovné louky, slušně jsme se zeptali, jestli na nich můžeme spát, ale nebylo nám to povoleno.

Obešli jsme tedy jezero a na druhé straně objevili trochu rovného místa s lavičkou, takže bylo jasno. Kromě unaveného Radima jsme se ještě vykoupali v ledovém jezeře, pojedli, postavili stany a šli spát. Já tentokrát nešel do stanu za Gabčou a Kubou, ale lehl si vedle Hanky a Martiny pod širák. Místo bylo luxusně rovné, i když trochu tvrdé (kamínky), a po dlouhém pochodu se spalo dobře.

Pohled zpět na vrchol během klesání z chaty.

Hintere Gosausee, u něhož spíme. (Radim)

Den čtvrtý: ferrata u jezera za odměnu a konec

Vstali jsme asi někdy po sedmé a po hodině a půl balení vyrazili na zbytek cesty. Čekala nás už jen lesní cesta, mírně se svažující, po níž jsme za necelou hodinu došli k přednímu a většímu Gosausee.

U něho už byla spousta turistů, vedro a taky jedna pěkná vyhlídková ferrata (obtížnosti B/C). Neodolali jsme (až na Radima, který se rozloučil a raději vyrazil dříve na kole domů), a tak jsme hodinu a půl viseli na skále nad jezerem s nádhernými rozhledy. Zajištěná cesta nabízela také chuťovky jako žebřík a lanový most.

Ranní sestup od Gosausee ke Gosausee (celkově jsou tři, prostřední je však maličké). (Martina)

Odraz hor (Martina)

Žebřík z ferraty přes cestu.

Informační tabule o vyhlídkové ferratě nad jezerem (Martina)

Fronta na žebřík visící jen pár metrů nad hladinou. Tady bych se nebál spadnout, ale za žebříkem už se jištění hodí. (Martina)

Hanka je ve svém živlu. (Martina)

Na kolmé stěně nad žebříkem je dost velkých kramlí (na Dachsteinu byly menší), takže se jde dobře. Je vidět, že ferrata byla postavena pro turisty.

Další fronta, tentokrát před lanovým mostem, nabízí příležitost ke skupinové fotce. (Martina)

Úplný konec zajištěné okružní cesty. (Martina)

Hory naruby

Ohlédnutí za naší cestou a mohutným masivem Dachsteinu.

V jedenáct jsme došli ke konci jezera, kde jsme se po doplnění vody, koupení pohledů a zmrzlině rozloučili.

Domů jedeme zase rozdělení. Gabča s Kubou si ještě užijí ježdění po Rakousku vlakem (když mají Sommertickety), Martina se sama zázračně rychle dostává domů (už po páté), já jedu až do Veselí s Hankou a Radim to má nejdobrodružnější: stejně jako do Rakouska koncem června přijel, tak i odjede. Vyzvedává si schovanou skládačku a frčí tři dny z Alp na Vysočinu. (Martina)

Cestou zpět nás s Hankou čekalo nečekané, leč vítané koupání v Traunsee a grilovaná ryba z jezera k snědku (mňam!). Posledním vlakem ještě ten samý den dojíždím do Strakonic, během cesty vzpomínám na výlet a vyhazuji nepořádek z batohu. Doma jsem skoro přesně o půlnoci.

Už během akce jsem si říkal, že toto bude výlet prvenství, a skutečně: první vandr v Alpách, první lezení na pořádných ferratách (a s jištěním), první spaní na ledovci (také dosud nejvýše), první chození v mačkách a navázaný na lano po ledovci. Můj výškový rekord však nepadl.

Těším se na Alpy zase příští rok! Nebo snad ještě tento ...

PS: gratuluji a děkuji, že jste dočetli i takto dlouhý článek. :-)

PPS: dozvěděl jsem se, že tento web čte více lidí, než se na první pohled může zdát. Prosím, napište nám nějaké komentáře, i kdyby to mělo být jen "líbilo se", "to musel být fakt nudný výlet" či "článek se mi vůbec, ale vůbec nelíbil", povzbudí nás do dalšího psaní. Budeme rádi za upozornění na chyby, pochvaly i případné vaše články. :-)

PPPS: klidně pište i články bez fotek, zajímavosti z cest stačí. Mně se kdysi moc líbily Mírovy zápisky z cest, u nichž fotky nejsou.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

6. srpna 2011 00:44

HoHo říká

Pěkný týden jste měli... A při výstupu na Dachstein vám přálo štěstí, protože se vám udělalo hodně pěkné počasí...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

6. srpna 2011 14:08

Rony říká

Dost drsné, myslím. Už ani nepamatuji, kdy jsem měl naposledy na zádech takový náklad . Budete mít na co vzpomínat.

Dobře se to čte a klobouk dolů, hlavně před holkami...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Jethro

6. srpna 2011 21:37

Jethro říká

Vidím, že jste se taky v Rakousku nenudili. My jsme šli akorát přechod hor okolo Vídeňského Nového Města, pak se zkazilo počasí a tak jsme se do hor už neodvážili a užívali si Sommerticketů a rakouských měst.

tatlanka

6. srpna 2011 23:00

tatlanka říká

Byl to fakt nádhernej a dobrodružnej výlet, to bych brala. Doufám, že nezůstaneš u těch prvenství a půjdeš dál a vejš....

Jack

7. srpna 2011 11:49

Jack říká

Tak tenhle výlet bych si taky nechal líbit! ...tak to příští rok počítejte s jednou přítěží navíc

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

rom1

8. srpna 2011 17:52

rom1 říká

Pěkný výkon jste podali, holt mládí a počasí vám na letošní

poměry vyšlo. Po zhlédnutí vašich fotek mám chuť na ferátu.

Werkov

14. srpna 2011 22:15

Werkov říká

Moc pěkné čtení a ještě lepší fotky (panoramata, momentky, ale kavka vede).

P.S. Z Vysočiny do Alp na skládačce natěžko – uznání.

P.P.S. Komentuji, ať píšeš dál

zdenka

24. června 2012 16:33

zdenka říká

Ahoj, obdivuji každého, kdo nejen dokáže trávit čas kdekoliv v přírodě, a ne u TV, ale navíc to dokáže přiblížit všem ostatním. Za to vám patří dík. Vaše reportáže se mi líbí, i když ve svém věku ne všechny vaše cesty mohu následovat. Přeji vám spousty hezkých zážitků na dalších cestách, poku možno alespoň příznivé počasí a hlavně pevné zdraví. A nám ostatním spousty dalších reportáží. Zdenka

Paulie

25. června 2012 21:26

Paulie říká

Díky, Zdeňko

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

JANKA

30. ledna 2014 10:58

JANKA říká

Moc pěkný článka a super fotky. Hory miluju, ale takhle lézt bych se bála. 

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.