Saské Švýcarsko a Tiské stěny ll.

Saské Švýcarsko a Tiské stěny ll.

Kuhstall, Kleiner Winterberg, Frienstein, Schramstein, Tiské stěny

Podruhé se vracíme do Saského Švýcarska. Projedeme se historickou tramvají údolím Křinice a od vodopádů Lichtenhainer Wasserfall vystoupáme na vyhlídkové plošiny vysokých skalních věží. Náročný trek přes Kuhstall, Kleiner Wintenberg, Frienstein a Schrammstein má skvělou pověst, která nezklame.
Poslední den pak věnujeme prohlídce dvou okruhů procházejících neskutečně krásná zákoutí Tiských stěn, plných skalních věží, oken, můstků, úzkých průchodů a dalekých výhledů.

Křinickým údolím do nitra skalních měst Saského Švýcarska

trasa a výškový profil

Bad Schandau.

Nedělní štreka by měla být zlatým hřebem našeho putování Saským Švýcarskem. Jedeme do Bad Schandau, kde z nedostatku informací zamíříme na snad nejdražší parkoviště ve střední Evropě. Za žeton máme večer zaplatit 10 €. Hledat jiné místo se nám nechce a tak dovnitř za závoru zajíždíme. Až později je nám jasné, že jsme měli i jiné, mnohem levnější možnosti.

Začínáme jizdou historickou tramvají Křinickým údolím k vodopádu Lichtenhainer, abychom si po ránu ušetřili nějaké kilometry. Čekám atraktivní jízdu mezi skalami, ale ta se nekoná. Jde o celkem nudnou jízdu ve studeném vagónu a jsme rádi, když z něho na konečné vypadneme. Ani vodopád není nic zvláštního, ještě že to k němu je od konečné zastávky jediná minutka. Za větší ztrátu času nestojí.

To zajímavější nás teprve čeká. Od Křinice stoupáme na Kuhstall, čili česky Kravín. Jde o soubor pískovcových skal, tvořících malé bludiště. Obří skalní branou prostoupíme na vyhlídkovou plošinu, odkud vidíme zalesněný Kleiner Winterberg, další cíl. Zatím nám zabírá čas Kravín, jeho vrcholová plošina a skalní průchody mezi věžemi a stěnami pod ní. Jde o hezké bludišt, které si užíváme. Restauraci u skalní brány jen mineme a úzkým kaňonem sestupujeme o pár desítek metrů níž.

Lesem se blížíme pod skály Kleiner Winterbergu. Jeho nejvyšší vrchol zůstane námi nedotčen. Místo něho si prohlížíme místo zvané Pavillon, s mnoha nepřístupnými skalami a věžemi.

Historická tramvaj - údolí Křinice.

Lichtenhainer wasserfall.

Kuhstall.

...

Skalní brána.

...

Pohled k Kleiner Winterbergu.

Sestup od Kuhstallu.

...

...

...

...

Velmi pěkné místo opouštíme a po zelené značce pokračujeme vyhlídkovou stezkou. Je oblačno a slunce jen na chvíli ozáří mohutný skalní útvar Kuhstallu a zanedlouho i Frienstein, kde v impozantní kolmé skalní stěně lelkuje několik turistů. S úžasem hledíme na postavičky opatrně se sunoucí po úzkém pilíři hranou skály a přemýšlíme, jestli se tam také dostaneme. Scenérie nás natolik uchvátí, že se od kolemjdoucí německé turistky necháváme všichni tři zvěčnit i na mobil. Fotku chceme zítra poslat kamarádce Leně k jejím narozeninám.

Dlouho pozorujeme pohyb lezců na Friensteinu, než se rozhodneme jít dál. Po pár stech metrech stojíme u odbočky k vyhlídce. Nádherné skalní věže nutí sklonit hlavy a já se je snažím vtísnit do širokoúhlého objektivu, který ve skalách Saského Švýcarska má své opodstatnění. Užívám si focení a pokračuji pomalu kolem mohutné stěny k vyhlídce Friensteinu. Na ni vede opravdu vzdušná cestička. Jištěna je jen několika kruhy - úchyty, zašroubovanými do skály. Projdu dál s velkým sebezapřením. Kolmá stěna a pohled pod ni není úplně příjemný. Za mnou projde i Roman, jen Venca se kdesi za rohem zasekne. Až když bez problémů projdou i děti, nechá se zlákat. A stojí to opravdu za to! Skvělé vyhlídkové místo je umocněno skalním průchodem či jeskyní, ve které by se dalo perfektně bivakovat. Tohle by byla velká chyba minout.

Protáhneme se zpátky a když vidím malou holčinu jak sotva dosáhne na chyty, jdou na mě mdloby. Být jejím tatínkem, určitě bych ji sem netahal. Pád dolů by byl fatální. Vzpomínám na podobnou situaci, kdy jsem nad rozvodněným Hornádem přešel známý zajištěný skalní převis s pětiletým Lukášem. Ještě dnes mě při této vzpomínce mrazí v zádech.

Po modré šlapeme hřebenem k dalším skalám, odkud omylem sestupujeme po žluté Heringsgrundem. Správně jsme měli projít skalami horem až k Rauchensteinu. Takhle nás sice čeká zajímavý sestup úzkými stěnami, ale i delší, nezáživný pochod lesem. Skály zůstaly vysoko nad námi a musíme se k nim znovu zdola prokousat. Celá dnešní dlouhá štreka vede nahoru dolů a je dost vyčerpávající. Různé bolístky se proto u každého z nás už začínají objevovat. Ale nefňukáme, stále je na co se koukat a co obdivovat.

Pod Kleiner Winterbergem (499 m n. m.).

...

...

...

...

Impozantní pohled na Frienstein.

...

...

...

...

...

Na vlastní nebezpečí.

...

...

...

Breites Horn.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Papststein.

...

...

...

...

Před námi se objevuje Schrammstein. Trasa mezi jeho skalisky skutečně vede přes samý šrám, samý kámen. Dostáváme se k pohledům, co patří mezi nejatraktivnější v celém Saském Švýcarsku.

Průstup vrcholy skalních věží je opravdovou lahůdkou. Podobné je to s výstupem na samotný nejvyšší vrcholek, kterým je Torstein. Opět nás omračují skvělé výhledy na skalní města a osamělé věže. Celé rozlehlé území Schrammsteinu nám zabere hodně času. Zjišťujeme, že půjdeme až do večera.

Ze skal klesáme po zelené, protože modrá značka je uzavřena s odkazem, že cesta není určena pro sestup. To je velká škoda, takhle se dostaneme k louce Wildwiese a dál putujeme poněkud nudnou cestou do Ostrau. Uspokojí nás tak hlavně originální kolmý sestup z úzkého vrcholového hřebínku Schrammsteinu.

Ani poslední úsek se nedaří jít podle plánu. Místo sjezdu výtahem z vrcholové plošiny Ostrau do Bad Schandau (je ale vůbec určen pro turisty?) si vytrpíme dlouhý sestup asfaltkou ke Křinici a zpět na draze zaplacené parkoviště. Pokus vhodit žeton bez zaplacení nevyjde a tak se zanedlouho smutně díváme, jak žlutý stroj mlsně chroustá papírovou desetieurovku. Auf wiedersehen! Zahlť se pitomej robote!

Schrammstein.

...

Rauchenstein.

Václavovi se strachem zježily všechny vlasy na hlavě...

...

...

Lilienstein.

Na vrcholu Torsteinu.

Falkenstein.

...

...

Po zelené z Torsteinu.

Papststein.

Ostrau.

Do hotelu se dostaneme se setměním. Po nezbytné očistě ve sprše končíme znovu ve stejné restauraci, jen si vybíráme jiné jídlo. Labskou specialitku s feferonkami a čili bych ovšem nedoporučoval. Hlad nás nutí jíst velmi ostrou směs vepřových hranolků se zeleninovou omáčkou. Budvar jen syčí, jak hasí naše útroby. A tak, zatímco za mnou si v rozsvícené telce dojíždí Slovák Sagan pro cyklistický titul mistra světa, já se vrtám ve svojí porci a marně se snažím na talíři dohledat něco, co nepálí. Hodinku ještě sedíme a dobře se bavíme tím, že společným úsilím tvoříme Leně k narozeninám pohlednici s německým textem blahopřání.

"Viel glück und Gesundheit wünschen wir aus Sächsische Schweiz"

Tiské stěny

trasa a výškový profil

Tiské stěny.

Únava udělala své a tak jsem se konečně i já slušně vyspal. Ráno pak musím poslouchat kecy, že chrápu jako medvěd. No, to říká ten pravý, Venco!

Po snídani balíme a mizíme z hotelu, sice levného, ale poněkud neosobního a nevlídného. Venku se povalují ranní mlhy a snad i díky nim jedeme místo na Libouchec do Ústí kolem Labem. Uvědomím si to až po mnoha zbytečných kilometrech.

Pastýřská stěna.

Druhý pokus jak vypadnout z Děčína je již úspěšný. Mlhy se rozpadly a je azzuro. Fotky šedivé nebe degraduje a tak se těším, že si dnes s chutí zacvakám. V Tisé je velké placené parkoviště nadosah Tiských stěn. Stačí jen pár minut a stojíme před pokladnou. 30,- Kč je symbolickou částkou, ale zde je jasné, že vyššímu vstupnému by se lidé vyhýbali. Je snadné se do skal dostat i jinudy. A když je v ceně pohlednice jako vstupenka, nelze namítat vůbec nic. Navíc vstupné platí pro oba dva v terénu vyznačené okruhy.

Začínáme tím kratším a hned jsme unešeni dokonalostí skalního města, které čas společně s nečasem ohlodaly do fantastkních tvarů. Po výstupu na vrcholovou plošinku se rozhlédneme po kraji, kde nás zaujmou pyramidy sopečných vrcholů Českého středohoří, s dominantní Milešovkou. Mě jistě přijde zajímavější procházet písečné brány a tunely mezi mohutnými skalami. Stezek je všude tolik, že se po chvilce v bludišti navzájem ztrácíme. Hodně fotím a obdivuji nádherné, dokonale oblé tvary mnoha věžiček a věží. Po návratu k pokladně čekám ještě dobrou čtvrthodinku, než se kámoši ze skal vymotají. Každý z jiné strany.

Druhou část Tiských stěn si záměrně prodloužíme pochodem k Ostrovu a Rájci. Jde o další dvě lokality skalních měst. Nejprve nás však čeká krásný úsek a prolézačky mezi mohutnými věžemi. Ani se mi nechce věřit, že tam nahoře mezi nimi vede výhledová červená značka, po které se budeme moci za pár hodin vrátit. Postupně míjíme pojmenované útvary, Slona, Hubeného doktora, Kamenného sněhuláka, Mumii, Africkou a Zelenou věž. Závěrečné kratší stoupání nás vyplivne u skalního hřibu. Ten jsme si s Romanem zakoupili na magnetce jako vzpomínku na nádheru Tiských stěn. Venca zase doma shromažďuje pohlednice a i na nich je dokonalost hřibu zaznamenaná.

A právě Václav si sedá hned vedle hřibu na kámen, abych ho vycvakl. Po chvíli se diví:

"A kde je želva? Tady někde má být i želva..."

"Sedíš jí na hlavě" zní moje jednoznačná odpověď.

"Aha, já jsem ale vůl..." odvětí upřímně.

Tiské stěny - Ptačí věže.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Kousek za rozcestím s červenou stojí vyhledávaná turistická chata Tiské stěny. Tu rádi využívají nejen turisté, ale i horolezci, kterými se to ve skalách jen hemží. Nadchází čas oběda a proto neváháme a jedeme do hospody na gáblík. Dávám si menu - polévku a hovězí na houbách. Pak mi přinesou i zmrzlinu. Tu nejprve málem omylem odmítnu.

Zanedlouho na stole stojí i tři velké panáky Jägermeistra, Vencovo dar k svému svátku. On má na oplátku jako dárečky nás dva. Využíváme klidu a pohody také na to, abychom společně odeslali včera večer vytvořenou pohlednici kamarádce Leně.

Pozdrav od Friensteinu.

Za čtvrthodinku nás však všechny zmrazí.odpověď ve stylu:

"... Ahoj Rony ... nekontaktuj mě, nekaž mi to, je mi to nepříjemné. L."

Nechce se věřit tomu, co čteme. Sedíme najednou hodně zaraženě a bavíme se o tom, proč se tak snadno může změnit někdo dříve tak vstřícný, milý a usměvavý, na někoho zcela jiného. Z odpovědi, za kterou se stydím, na nás padá tíseň. Je mi hodně smutno a je mi to líto. Místo poděkování a radosti z přání, tohle! Jako by za tím L. již nebyla ona Leny, ale mlčící, ukořistěná Leonarda jakou neznáme.

Zaplatíme a jdeme lesem směrem k Ostrovu. Kluci se snaží vtipkovat, vidí jak mi je, ale já najednou nemám náladu. Kombinace oběda, zmrzliny a Jägermeistera, završená zmarem mailu, mne dvakrát zažene mezi usychající kapradiny a mladé smrčky.

Navíc se ukazuje, že jdeme špatným směrem. To lze ale snadno napravit. Rozhodně snáze, než zničené přátelství.

Brzy dostaneme do dalšího skalního města a já vše pouštím na čas z hlavy. Značka vede kolem skal a my využijeme hned první odbočku mířící přímo do nich. Opět mi v uších zní známé cinkání karabin. Jdeme k pomníku horolezců a pak klesáme k úpatí skal. Poněkolikáté znovu zakláním hlavu a fotím oblé skalnaté vrcholky věžiček a věží, tolik fotogenických.

U Ostrova spatříme vzdálené skály. Jsou skryty v lese za cestou a my nemáme čas ani náladu je blíže zkoumat. Přece jen nás odpoledne čekají téměř čtyři hodiny jízdy domů. Poztrácené výškové metry po žluté značce znovu rychle nabíráme a ani u Rájce skály v terénu nehledáme. Les je mladý a tváří se nepřístupně. Bloudit se v něm nikomu nechce.

Brzy nás cedule PP Tiské stěny odvedou zpět do Tiských stěn. Znovu jdeme do restaurace na kafe, kde si nás obsluhující personál dobře pamatuje. To díky těm velkým Jägermeistrům. Míjíme skalní hřib s nehybnou želvou a užíváme si hřebenovou stezku s krásnými a dalekými výhledy. Ostré vrcholky sopek Českého středohoří přitahují naše pohledy a my se můžene bavit o tom, jestli bylo dobře dát před nimi přednost Saskému Švýcarsku a Tiským stěnám. Já jsem přesvědčený, že ano. Užili jsme si chození i lezení v nádherném prostředí mohutných pískovcových skal v krásném počasí.

Slibujeme si, že některé naše další kroky povedou znovu sem, na atraktivní sever. Zcela jistě i do Středohoří.

Turistická chata Tiské stěny.

Ostrovský rybník.

Ostrovské skály.

...

Rozcestí Nad Rájcem.

Turistická chata Tiské stěny.

...

Panorama Českého středohoří.

Hřebenový kámen.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

V atraktivních Tiských stěnách jsem byl prvně. Jak jste na tom vy?

90 32% Zatím jsem je viděl(a) jen na obrázku.

99 35% Jednou jsem je navštívil(a).

96 34% Znám je lépe než své boty.

Hlasovalo 285 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.