Schwarzenberský kanál a Plešné jezero v zimním hávu

Schwarzenberský kanál a Plešné jezero v zimním hávu

Další oblastí Šumavy, kam se dnes již můžete vydat na běžky bez obav, že nebude projeta strojově stopa, je i okolí Nové Pece. Atraktivní krajina je stále více oblíbena i v zimním období. Najdete zde lehké tratě s jen malým převýšením v okolí Schwarzenberského kanálu i náročnější terén v oblasti Smrčiny a Plešného jezera. Naplánovat si díky železnici lze také přejezdy, např. Nová Pec-Nové Údolí.

V zimním období stále ještě není okolí Nové Pece a Stožce tolik přelidněné běžkaři jako centrální a západní část Šumavy, a tak si zde vychutnáme i ticho a klid zasněžených hor.

BĚŽKAŘSKÉ TRATĚ

VZHŮRU K PLEŠNÉMU JEZERU

Sobotní výjezd nás z Lázu (parkoviště a start většiny běžkařů je zde, nad Novou Pecí) vyvádí do hlubokého sněhu. Je to ale jen proto, že jsme zbytečně brzy zabočili k Raškovu a minuli tak upravenou stopu. Jet mimo ni jde jen s velkým vypětím sil. Ty však musíme šetřit. Míříme totiž k Plešnému jezeru a dále na Jelení.

Od Schwarzenberského kanálu stoupáme k rozcestí odkud chceme zítra jet k Zadní Zvonkové. Dnes ale sjíždíme k Říjišti. Tady je přes víkend otevřena hospoda a tak neváháme. Punč, čaj a dobré bramboráčky v nás rychle zmizí.

Stoupáme k rozcestí Jezerní stezka a míjíme zdejší zapadané nocoviště. Vybíráme si zkratku ke kamennému moři, kterou již několik odvážlivců před námi prošlapalo. Se sněžnicemi na nohách se jim šlo určitě lépe než nám. Ve spodní části stezky stále zůstává po stromech rozvěšena výstava "Tajemství lesa". Pokračujeme vzhůru úzkým, vymletým žlabem, ve kterém jsou sněhem zaváté balvany, a tak jdeme pomalu. Míjíme i stopy ve sněhu, které velikostí odpovídají rysím.

Od dalšího rozcestí Pod Kamenným mořem už prošlapávám stopu k jezeru. Z kamenného moře jsou vidět jen zasněžené hrboly, přesto dělám pár fotek. Pohled do kůrovcem otevřené krajiny kolem Lipna a na Knížecí stolec je krásný.

K Plešnému jezeru míří jako vždy mnoho běžkařů a tak je zde zanedlouho přelidněno. Z vrcholu Plechého sestupuje i šestice turistů, kteří nám nevědomky prošlapali sněžnicemi kus cesty. Na vrcholu visí mrak, ale hřebenem ke Stifterovu památníku prosvítá modré nebe. Určitě je nahoře nádherně.

Sjezd k Schwarzenberskému kanálu je zprvu mírný, ale ve spodní části už to docela "frčí". A to i přesto, že stopa je dnes měkká po pátečním vydatném sněžení.

U kanálu nás čeká rovinka. Musíme trošku přimáznout lyže, protože mýdlový sníh dost podkluzuje. Míjíme horní portál tunelu i na hřebeni další dva objekty, ke kterým vede stopa, ale nikoliv turistická značka. I proto je vidím poprvé.

V Jelení sundaváme běžky. Sjezd kolem vodního smyku by byl sebevražedný. Pokračujeme bez zastávky k Rosenauerově kapli a stále podél kanálu až k roscestí Rossbach. Tady upravená stopa odbočuje k Říjišti, přesto se dá využít i dobře projetá stopa kolem Schwarzenberskýho kanálu. Tu si vybíráme i my. Cesta od Jelení je dlouhá a sil už ubývá. Je to i díky všudepřítomným chvostoskokům, kterým se očividně nejvíce líbí právě ve stopě. Z nás se pak nedobrovolně stávají hromadní vrazi, což dosvědčuje i černá stopa plná malých rozjetých tělíček :,(.

Do Nové Pece sjíždíme okolo 16 hodiny. Rozhodně jsme se dnes neulívali.

První pohled na Plechý.

Rozcestí nad Říjištěm.

Občerstvení Říjiště.

Nad Koňským potokem.

Nocležiště pod Plešným jezerem.

Kalamita na pokračování.

Tajemství lesa.

Stezka ke kamennému moři.

Rysí stopy (?).

Rozcestí Pod kamenným mořem.

Stezka k jezeru.

Kamenné moře.

U Plešného jezera.

Jezerní stěna.

Ledová krása pod Stifterovým památníkem.

Stifterův památník ještě zakrytý posledními smrky.

Plechý s jezerem.

Jezerní potok.

Sestup z Plechýho se sněžnicemi.

Idilka u Plešného jezera.

Sjezd k Schwarzenberskýmu kanálu.

Schwarzenberský kanál.

Portál Schwarzenberskýho kanálu.

Horní vstup ke kanálu.

Dolní portál.

Parkoviště u Jelení.

Jelení a Perník (1 049m).

Schwarzenberský kanál a budova jeho muzea.

U Rosenauerovy kaple.

Jezerní smyk.

Rosenauerova kaple.

Chvostoskoci.

Kolečka bez trakaře.

Stopa plná chvostoskoků.

Schwarzenberský kanál

Výhled ke Knížecímu stolci.

MASÍVEM SMRČINY K ZADNÍ ZVONKOVÉ

Předpověď na neděli slibovala dešťové přeháňky a to i na horách. Proto jsme ráno spíš mile překvapeni, že sněží. Ve stopě nám to již takovou radost nedělá a stoupání pod Studniční horu musíme díky lepivému sněhu jen odchodit. Naštěstí ho napadalo jen trochu a tak se stopa nestihla úplně ztratit.

Kolem je nádherný les z větší části bukový a tak se snažíme vnímat krásu zdejší přírody. Nad námi na hřebenech to již vypadá jinak, kůrovec si vybral svoji daň, ale tady můžeme obdivovat les, horské potoky a strmé srázy. Stejně jako u Plešného jezera, i zde je ve vyšších polohách téměř 2m sněhu. Míjíme stopy směřující k vrcholu Smrčiny, které zanechala trojice mířící přímo vzhůru na skialpech a přejíždíme potok Rasovka. Stoupáním se dostáváme na nejvyšší kótu 1 024m, "Saitzova cesta". Odtud se pak krásným sjezdem, kdy mi vlhký sníh pod běžkami vrčí jako Harley-Davidson, dostáváme k rozcestí. Větší okruh pokračuje nad Zadní Zvonkovou, ale my raději volíme další sjezd nad Schwarzenberský kanál. Čas pokročil a tak se stáčíme na Klápu. Cesta zpět je přímá, zjevně totiž využívá bývalou, přísně střeženou "signálku". Tady je již stopa dobře projeta a jedeme v pohodě.

U Klápy se strojově protažená stopa odklápí od kanálu a míří vzhůru k rozcestí, které již dobře známe. Odtud jsme zanedlouho opět nad Raškovem, kde se právě po cestě podél kanálu řítí tryskem dva hřebci. Zastaví se přesně u protažené stopy u rozcestí Nad Raškovem, počkají na klisnu, která je doprovází, a v klidu odklusají zpět ke Klápě.

Dnes jsme na celém okruhu k Zadní Zvonkové nepotkali jediného běžkaře.

U Raškova.

Pod Smrčinou.

Saitzova cesta.

U Raškova.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

26. února 2012 16:09

Jack říká

Zimní krajina ...budu muset oprášit už někdy taky ty běžky

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Japo

27. února 2012 00:28

Japo říká

Koukám, že také svádíš věčný boj mezi přesvětleným sněhem a příliš tmavou oblohou Řešením jsou možná HDR fotky, pro něž je však nutné vyfotit scénu několikrát s různými časy a v počítači si s tím pohrát.

Jinak pěkné.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

27. února 2012 18:08

Rony říká

HDR je dobrý postup, ale časově náročný. Ani jsem ho nikdy nezkoušel. Zase to až tak nepřeháním ...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Paulie

18. března 2012 16:27

Paulie říká

Zrovna s HDR experimentuji a náročné to podle mě není. Prostě třikrát vyfotím stejnou scénu, jednou podexponovanou (cca o 1 clonové číslo), podruhé správně exponovanou a potřetí přeexponovanou. Samozřejmě se nemění clona, ale čas a velmi se hodí stativ. Některé fotoaparáty mají dokonce i režim, který rychle vyfotí tři fotky stejné scény za sebou s vhodnými změnami expozice.

Na tone-mapping (vytvoření jedné fotky) pak stačí třeba Zoner Photo Studio, ale určitě to budou umět i jiné programy. Existuje pak i speciální software na HDR, třeba HDRShop (doporučoval ho náš přednášející z grafiky).

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.