Slepičími horami křížem krážem

Slepičími horami křížem krážem

Pod libozvučným názvem Slepičí hory znají toto nevelké pohoří především Jihočeši. Nachází se v podhůří Novohradských hor a oficiálně se jmenuje Soběnovská vrchovina. Nejvyšší vrchol Kohout pak zřejmě byl tou hlavní inspirací pro zlidověný název Slepičí hory. Kousek dál najdeme i Slepici a několik zaběhnutých kuřat.
Na dohled od Slepičích hor leží i rozvaliny hradu Pořešín, rozhledna Slabošovka, opevněná tvrz Žumberk, Buškův Hamr i poutní kostel Svaté Trojice u Trhových Svinů. Tam všude zavítaly naše kroky a tam zveme nyní i vás.

mapka Slepičích hor

Zřícenina hradu Pořešín a rozhledna Slabošovka

Protože v pátek vyrážíme až odpoledne, dáváme si na tento den jen dva malé cíle. Prvním je zřícenina hradu Pořešín, která zkrášluje kaňonovitý úsek řeky Malše nedaleko Kaplice. Ze stejnojmenné vísky sestupujeme po značené cestě k ostrohu nad zátočinou řeky, kde jsou zbytky kdysi velkého hradu. Dokladem toho však dnes jsou již jen zbytky hradeb a věží. Díky jejich postupnÿm úpravám je přesto co obdivovat, hrad podobný Rabí či Helfenburku zde ale nehledejte. Areál hradu je volně přístupný a lze ho spojit s trekem kolem Malše.

Českým a rakouským turistům se loni otevřela nově značená stezka s názvem Zemská cesta od Malše k Dunaji, která spojuje deset rakouských a pět českých méně známých hradů a zámků. Pořešín je jedním z nich. Je dlouhá 150 km a trasa je primárně určená pro pěší. Sjet se dá sice i na kole, ovšem v terénu podél řek jen horském.

Stezku areálu zříceniny hradu Pořešín na Českokrumlovsku představili koncem loňi v srpnu členové sdružení Hrady na Malši spolu s kolegy z Rakouska. Výsledky společného projektu je Zemská cesta od Malše k Dunaji. Část prostředků z projektu byla použita právě na zřícenině Pořešín. Hlavními body Zemské cesty jsou dva hrady, na rakouské straně Prandegg a na české Pořešín na Malši. Oba dva díky přeshraničnímu projektu dostaly dotace na archeologické i záchranné práce a také na hradní muzeum.

Stezka vede z Velešína až do Greinu u Dunaje a dá se ujít za sedm dní. od hradu k hradu a od zámku k zámku pro pěší turisty. Délka trasy je 150 kilometrů a jde ji ujít za sedm dní. Je dobře značená symbolem červené a černé věžičky s názvem Zemská cesta a spuštěny jsou i webové stránky, kde se lidé dozvědí i informace o případném ubytování.

Ruiny hradu Pořešín dotváří malebný kout nad řekou Malší.

...

...

...

...

Kohout, nejvyšší vrchol Slepičích hor.

Orlíček z Pořešína.

Druhým našim zastavením je rozhledna Slabošovka. K ní by se dalo snadno doputovat od hradu Pořešín pěšky, ale vzhledem k tomu, že se potřebujeme včas ubytovat, popojeli jsme autem do Besednice. Z ní jdeme k rozhledně asi kilometr mírně stoupající polní cestou. Kolem nás poletuje spousta modrásků, pro které je dnešní vedro ideálním počasím. Lezeme na konstrukci mobilních operátorů, kde vybudovaná rozhledová plošina je náhražkou za před několika desetiletími zborcenou dřevěnou rozhlednu na nejvyšším vrcholu Slepičích hor Kohoutu (781 m n. m.). Hlas lidu říká, že slabou.

Pro představu velikosti Slepičích hor je však dostačující. Chvíli nás zde mate jen to, že Slepice, alias Vysoký kámen (865 m n. m.), je skryta za Kohoutem. Ten se naparuje přímo před námi a svoji jedinou družku před námi takto chrání. Musíme se spokojit pouze s pohledy na houf menších kuřat, mezi nimiž je Velký kámen nebo také Besednická hora (753 m n. m.), Jeseň (733 m n. m.), Ševcovská hora a několik dalších, které nevidíme. Podle mapy zjišťujeme u vrchu (757 m n. m.)nedaleko Dalekých Popelic název Slepice. Z rozhledny je dobře vidět vpravo od Kohouta. Znamená to snad, že jako na každém správném venkovském dvorku má družek několik?

Celé cenné území Slepičích hor je zahrnuto do Přírodního parku Soběnovská vrchovina. Jeho hodnota je dána rozsáhlými lesy se zbytky přirozených porostů, mnoha suťovými a skalními útvary, kaňonem řeky Černé, s vodními díly s přehradami, elektrárnami a zařízeními pro voroplavbu ještě z meziválečného období, a také pestrostí biotopů lesů, květnatých luk a přechodných stanovišť.

Polní cesta k rozhledně Slabošovka.

Slepičí hory.

Slabošovka.

Vzdálená Kleť.

Z rozhledny...

...

Soběnov leží nedaleko.

Vrch Hradiště 779 m n. m.).

Kohout s plachťákem.

...

Soumračník na hrachoru.

Do Pensionu U podkovy v obci Dluhoště jedeme z Besednice přes Soběnov úzkými cestami na Děkanské Skaliny a Ličov. Cimra, kde jsme ubytováni, je ve starém velkém čtvercovém statku, kterých je v okolí několik, a přivítala nás příjemným chládkem. Je to oproti vedru venku až taková změna, že se po necelé hodince jdeme ještě jednou zahřát ven. Vylézáme na sklizený svah vrchu Dluhoště (678 m n. m.), kde chci makrem fotit modrásky. Bohužel silný vítr je proti a všechny mi je kamsi odvál. Chvilku pozorujeme odlet velkého dravce, snad orla mořského, kterého jsme vyrušili při hodování na uhynulém srnci a loudáme se kolem výběhů krav a koně zase zpět.

V restauraci penzionu se u piva dovíme i něco z nelehké historie Dluhoště, kde před odsunem německy mluvicích domorodců bylo na 50 chalup a statků. Naše milá hostitelka je vlastně poslední rodačkou ve vsi a tak vše máme takříkajíc z první ruky.

...

Nad Dluhoští.

Pension U podkovy od Dluhošťského vrchu.

...

Kaplička v Dluhošti.

...

Toulky Slepičími horami

Sobotní ráno je opět jasně modré a horké. I když vycházíme před devátou, slunce do nás nemilosrdně pere. Čeká nás putování za krásou Slepičích hor a asi 20 km dlouhá trasa díky němu nebude jen procházkou růžovým sadem. Ale co bychom vlastně chtěli? Můžeme být rádi za to, že dnešní vedro strávíme ve stínu zdejších lesů.

První část cesty je na střídačku. Po žluté turistické značce jdeme chvilku loukou, chvilku lesem, potom zase kousek vesnicí, a už sestupujeme od Velkých a Děkanských skalin k říčce Černá. Říčka to sice je, ale dovede být i pořádně divoká. Stačí když kousek dál na jih zaprší. Odvodňuje totiž značnou část Novohradských hor a záplavy jsou na ní pravidlem. Je to asi dva týdny, kdy po silných deštích řeka v nedalekém Benešově nad Černou připravila o život ženu, kterou zřejmě strhla do svých vod, a vybrala si tak jedinou oběť záplav v naší vlasti. Její sílu vody není radno podceňovat!

Dole se seznamujeme s přehradou nazvanou podle vrchu nebo obce Hradiště. Vrchol mohutného 780 metrů vysokého kopce se tyčí hned za řekou. Přehrada byla po povodni v roce 2002 zcela zničena a tak je vše ještě zánovní. Nad mohutným odtokovým řečištěm stojí fungl nové domky, dokonce s možností ubytování.

Pension U podkovy z čelního pohledu.

...

...

...

Velké Skaliny.

...

Děkanské Skaliny.

Nad Černou.

U hráze přehrady Hradiště.

Vody Hradiště.

Hráz.

Dál chceme dojít k zbytkům hradu Sokolčí a proto opouštíme žlutou značku, která pokračuje k Malši a do Bujanova. Držíme se čtverečku Naučné stezky Údolím Černé a za pár minut stojíme v němém úžasu pod mohutnou vysokou skálou. Právě na ní byl kdysi postaven hrad Sokolčí. Podle fotky z informačního panelu musel být impozantní. Až se nechce věřit jeho atraktivní expozici.

Skalní bloky, pod kterými procházíme, na sobě nesou bílé stopy magnézia, kolmé cesty vzhůru jsou popsány názvy. Jsme v lezeckém terénu a malý pomníček říká, že zdejší horolezecké trasy nelze podceňovat.

Obcházíme skálu a nahoře spatříme nepatrnou kamennou zídku, kousek z bývalého hradu. Víc se zde nezachovalo. Pokračujeme kolem Černé k Mlýnu u Dubu. Z mnoha ohnišť je patrné, že je tento kamenitý úsek hojně využíván trempy. Vzdalujeme se od řeky a trmácíme se sluncem zalitou cestou k dalším Skalinám, tentokrát Pustým. Vyhneme se tak Soběnovu, kde by asfaltka byla ještě víc zničující. V Pustých Skalinách chceme nabrat vodu, ale víska je věrna svému jménu. Než se nadějeme jsme z vísky venku a stoupáme značenou hipostezkou k Ševcovské hoře. Hipostezek je zde hodně a jsou velmi dobře značeny. Mnohá turistická rozcestí jsou obohacena o cedulku hipostezek a díky jedné z nich dosahujeme bez bloudění hřebenu. Po krátké domluvě dál zvolíme zlatou střední cestu a dostáváme se na zelenou značku přicházející sem ze Soběnova.

Z fotky si lze představit na jak úžasném místě hrad Sokolčí stál.

...

...

Skálolezci se zde vyřádí dosytosti.

...

...

Říčka Černá skalnatý ostroh obtéká meandrem. Její koryto je plné balvanů. Bohužel ostré světlo kladlo fotkám celý den nepřekonatelné překážky a tak se často stalo, že co jsem vyfotil není k prezentaci.

Zemská cesta je zajímavý projekt a putování po ní může být velmi příjemné. Na českém území spojuje hrady Velešín, Louzek, Tichá a Sokolčí.

Kaplička u rozcestí nedaleko penzionu a restaurace Mlýn u Dubu.

Před Pustými Skalinami.

Kaplička v Pustých Skalinách.

Slepičí hory volně navazují na Novohradské hory, jsou vlastně jejich podhůřím, a tak není divu, že i zde lze nalézt stopy rysa ostrovida, který se postupně vrací do naší přírody, kam odjakživa patřil.

Stále lesem, novou evropskou asfaltkou, stoupáme tvrdě na Ševcovskou horu. Tady se cesta znenadání změní v příjemnou vyhlídkouvou. EU naštěstí došli prachy (nebo asfalt) a tak na traverzu okolo Kohouta můžeme vychutnávat příjemnější a k nohám milosrdnější šotolinovou cestu. Brzy se objevují krásné výhledy na Budějovice a úžasný je pohled na Hlubocký zámek situovaný přímo pod chladícími věžemi JETE. Škoda, že je to tak daleko, že je i muj zoom krátký.

Jak jsme se dostali do vyšších poloh, přibylo buků a také skal. Posledním strmým úsekem lezeme mezi nimi přímo k vrcholu. Samotný vrchol Kohouta je ozdoben skalním hřebínkem, bohužel s jednou podstatnou vadou na kráse. Tou je velmi nevhodně mezi skály napasovaný železný stožár mobilních operátorů, který naprostu degraduje okolní prostředí. Nezachrání ho ani velký vrcholový kamenný pomník, ani vkusně vytesaný nápis s označením vrcholu.

Sestupujeme trochu smutně k hájence pod Kohoutem, kde je také možnost ubytování, pronájmem celého objektu na týden. Hospoda pro poutníky již mnoho let nefunguje a tak nám nezbývá než jít dál. Na vrchol Vysokého kamene je to jen kousek. Stoupáním starou bytelnou lesní cestou jdeme po červené turistické značce. Nahoře čeká množství balvanů a skal, které velmi připomínají nedalekou Kuní horu v Novohradkách. Z vrcholové skalní plošiny dohlédneme ke Kohoutu a znovu k Českým Budějovicím, metropoli Jižních Čech.

Vysoký kámen nebo-li Slepice je rozhodně zajímavějším vrcholem než Kohout, ze kterého výhledy nejsou žádné. Přilehlá přírodní rezervace Vysoký kámen zde chrání přirozený smíšený les květnaté bučiny na suťovém svahu, s charakteristickým druhovým složením, který je hnízdištěm výra velkého. Žije zde i 160 druhů motýlů, pro bučiny charakterističtí hřbetozubec tmavoúhlý a píďalka Fagivorina arenaria, a na horské jedliny je vázána píďalka černobílá. Nás více zaujme několik poletujících otakárků feniklových, z nichž jeden na chvíli usedá do špice mladého smrčku.

Pozoruhodná stezka pokračuje na jih a my se ještě dlouho motáme úzkým skalnatým hřebenem. Za poslední mohutnou skálou se otevírají pohledy k Novohradským horám - Kraví a Kuní hoře, Vysoké, Myslivně, Kamenci a Viehbergu. Odsud už rychle klesáme lesem ke Kamenici a rozpálenou cesto do Dluhoště.

Sedmihodinová túra nás provedla krásnou a pestrou krajinou, z větší části lesem s nevelkým převýšením, a splnila naše očekávání. Jistě by byla hezčí v barevně vděčném podzimu, ale pro ten již máme naplánované jiné akce.

Pod Kohoutem vede traverzující cesta s výhledy k severu a východu. České Budějovice, Hluboká a věže JETE se ukazují v neobvyklé sestavě.

Slavče.

Trhové Sviny

...

Vpravo Velký kámen nebo také Besednická hora (753 m n. m.).

Masív Kleti.

Stoupáme na vrchol Kohouta.

...

...

Kohout (871 m n. m.) je kompletně zalesněný. Je škoda, že když už ho hyzdí stožár operátorů, není zde rozhledová plošina. Trochu by otupila tupost těch, co rozhodli o této stavbě, která je přímo mezi dvěmi vrcholovými skalami.

...

Sedlo Kohoutu.

Myslivna Pod Kohoutem.

Vzdálené obzory od Vysokého kamene.

Krajina čtyř věží. I to jsou Jižní Čechy. Orientační bod viditelný skoro z každého kopce.

Vysoký kámen, tedy vlastně Slepice.

...

Vrcholek Slepice.

Otakárek fenyklový je nádherný motýl. Často ho ale neuvidíte a fotit se také jen tak nedá. Pro mne udělal výjimku a chvilku postál. Vlastně poseděl...

Slepice alias Vysoký kámen.

Vyhlídka na Novohradské hory.

Rychnov u Nových Hradů poznám snadno, protože při svých výjezdech za prací přes něj často projíždím.

Ještěrka zvedla nožku a v mžiku byla pryč.

Zbytků ruin jakési stavby kdosi využil pro postavení vysokých, bytelných a fotogenických kamenných mužíků.

...

Sestup ke Kamenné.

V cíli... Tedy skoro. Ještě nás čeká několik posledních výživných kiláků krutou výhní do Dluhoště.

...

Tvrz Žumberk, poutní kostel Svaté trojice a Buškův hamr

Vedro nadále den za dnem neúprosně stoupá a teploty začínají prolamovat letité rekordy. Neděli proto zasvětíme návštěvám několika skvostů architektury a jednou zvláštní technickou památkou.

Prvním zastavením je tvrz Žumberk, chráněná kulturní památka. Založena byla ve13. století jako Sonnberg nebo Sunenberch. Nejstarší držitel byl Pešík z Hrádku, později na tvrzi a dvoře přebývali vladykové užívající znak muže oděného s mečem.

Žumberk je díky tvrzi jednou ze tří dochovalých opevněných vesnic v Evropě. Důmyslné opevnění, pravděpodobně z let 1612 - 18, se šesti válcovými baštami, chránilo celou ves a poplužní dvůr. Jeho součástí byl, a dodnes i je, přilehlý rybník. Původně gotická tvrz z 15. století byla v 17. století přestavěna na renesanční zámeček blízký italské venkovské architektuře a v tomto stavu ji můžeme vidět dnes.

Chvilku času před prohlídkou interieru tvrze věnujeme focení. Procházíme postupně pod jednotlivými věžemi a hradbami, fascinováni jejich mohutností a dokonalou krásou. V místnostech tvrze panuje příjemný chlad. Občas se dokonce musím vydat nachytat trochu tepla na venkovní terasu. Prohlídka je zaměřena na původní nábytek, většinou z počátku 19. století.

Skulptury u tvrze Žumberk.

Spící panna.

Krása tvrze vynikne pokud si uděláte čas a obejdete si kus hradeb s malebnými věžemi. Máte dokonce možnost se v několika z nich ubytovat.

...

...

Rybník na Svinenském potoce byl součástí mohutného opevnění.

Vodní hrátky.

...

Jedna z věží je součástí penzionu s restaurací.

...

Uvnitř tvrze.

...

...

...

...

...

...

Kostel v Žumberku.

Cestou k Buškovo hamru se ještě vydáváme k poutnímu kostelu Nejsvětější Trojice, který stojí nedaleko Trhových Svinů. Stojí ve volné krajině a působí impozantním dojmem. Putujeme k němu sice asi jen kilometr, ale díky polednímu vedru se cesta stává i tak malým očistcem. Zdá se mi, jako bych ji absolvoval vkleče. Kolem cesty bohužel zmizely staré stromy aleje a mladé stromky žádný stín zatím neposkytují.

Samotný kostel byl vybudován podle návrhů zřejmě neznámého autora (nejčastěji však bývá připisován K. I. Dienzenhoferovi) v letech 1705 - 1709. Barokní stavba je postavena na půdorysu šesticípé hvězdy, v jejíž vrcholech jsou výklenky s věžičkami. Je obklopen víceúhelníkovým ambitem z let 1712 - 1719 se třemi jednopatrovými věžovými branami uprostřed křídel. Střední loď kostela je sklenuta kupolí završenou bání s lucernou. Fresková výzdoba od českobudějovického malíře K. Bonnanelliho pochází ze stejné doby jako kostel. Zařízení je barokní, hlavní oltář je dílem mistra V. Jäckela z roku 1718. To bohužel vidět nemůžeme, protože dovnitř se dnes nedostaneme. Musíme se spokojit s prohlídkou zvenčí, a s návštěvou nedaleké kapličky s léčivou vodou. Pozoruhodná trojboká kaple totiž skrývá pramen vody, kterému bývala tradičně připisována léčivá moc, především proti očním neduhům. Tak uvidíme...

Trhové Sviny z poutní cesty ke kostelu Svaté Trojice.

...

...

Poutní kostel Nejsvětější Trojice u Trhových Svinů.

...

...

...

Léčivý pramen u kapličky.

Weisserův park v Trhových Svinech. Naučná stezka Trhosvinensko vede k poutnímu kostelu a Buškovo hamru.

K Buškovo hamru dále pokračuje lesem značená stezka NS Trhosvinensko, kterou po krátké úvaze zbytečně zavrhujeme a přejíždíme k němu autem.

Buškův hamr je kovárna na vodní pohon, která využívá náhonu na toku Klenského potoka. Byl založen v roce 1780 a je jedním se tří zachovalých funkčních hamrů na území České republiky. Zdejší unikátní dubový buchar s názvem kobyla, kterým hamerníci opracovávali železné výkovky, je se svojí hmotností 300 kilogramů v republice největší a dokáže kovat rychlostí až 150 úderů za minutu.

Buškův hamr je dnes zajímavou a funkční technickou památkou. Celé zařízení je poháněno třemi vodními koly uvádějcí do chodu buchar, brus a dmychadla u výhně. Součástí expozice výrobní části hamru je i jedinečná kolekce nářadí hamerníka. Dochovaná kladiva a kleště jsou předměty s velkou historickou hodnotou. Tyto nástroje si každý z hamerníků vyráběl sám a ve značně svérázných podobách. V kovárnách zdejších hamrů se hamerníci zabývali zejména výrobou drobných železných nástrojů a náčiní. Jednalo se především o pluhy pro místní zemědělce a dále kladiva, sekery a lopaty.

Z dodnes zachovalých hamrů byl právě ten Buškův provozován nejdéle. Rodina posledního zdejšího hamerníka v obytném stavení u hamru žila ještě koncem 70. let dvacátého století. Do roku 1948 hamr ještě běžel, ale majitel Jan Bušek sám už pro nemoc nemohl své řemeslo provozovat a tak postupně hamr ztrácel na svém významu. Časem byla nesmírně namáhavá práce nahrazena novými technologiemi. Rekonstrukce do současné podoby proběhla díky několika technickým nadšencům v letech 1990 až 1995.

Buškův hamr.

...

...

...

Prohlídka s výkladem.

...

Po vyčerpávajícím výkladu se ještě chvilku proplétáme úzkými uličkami Trhosvinenskými, když se snažíme úspěšně dojít ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie. Mohutný, původně raně gotický kostel z konce 13. století, jehož zachované části svědčí o možnosti jeho využití i jako obranné stavby, byl přestavěn ve druhé polovině 15. století. Tuto pozdně gotickou přestavbu připomíná kamenná deska s vytesaným znakem městečka a latinským nápisem z roku 1485 ( v překladu: "Pečeť obce Svinů léta Páně tisícího čtyřstého osmdesátého pátého"), která je vsazena nad jižním portálem.

V Trhových Svinech naše anabáze Slepičími horami úspěšně dovršena. Přežili jsme ve zdraví vedro, které nepamatují v tuto roční dobu ani nejstarší pamětníci, a utvrdili se v dojmu, že nejen živelně a hromadně navštěvované turistické destinace jsou krásné.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Zajímáte se o technické památky jako je např. Buškův hamr?

186 40% Ano, je to součástí naší historie.

150 32% Nevyhledávám je, ale občas mě nějaká z nich naláká.

134 29% Vůbec se o ně nezajImám.

Hlasovalo 470 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Míra

21. června 2014 11:38

Míra říká

Tak čusík a dík za článek s fotkami-vše ,,very gůd"....,tedy pro mě,kdož to tam kdysi procházel.Teď jsem se tam díky Ronymu duchem vrátil.Stejné(skoro)dojmy,jak on vylíčil,vyfotil.Slepičí hory a okolí-to má své kouzlo.Je dobré,že i teď,v tom spěchu a honbě za hmotnými statky,je někdo,kdo ví,že trvale krásnější jsou i pocity pro duši...Ahoooja...,Míra,Strakonice.

Jan

7. července 2014 09:17

Jan říká

Líbilo se mi to, k popiskům jen sděluji, že foto, kde jste si nebyl jist, je skutečně Slavče a na druhém foto, kde také nevíte název, jsou Trhové Sviny. Ještě doporučuji navštívit Malý kámen na Besednické hoře (je to východní hřbet Velkého kamene). Je tam pěkný výhled na obě strany. Na českou Nesměň, Svatý Jan, Velešín, Chlumská hora, na jižní Novohradské hory v Rakousku (pravděpodobně Vieberg). 

Jan

Rony

7. července 2014 21:11

Rony říká

Díky za upřesnění i tip na Malý kámen.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.