Soutěska Samaria

Soutěska Samaria

Kréta, to je především slunění, koupání a přežírání :-!. Ale ne v našem podání. A tak hned první možný termín razíme do soutěsky Samaria na celodenní aktivní výpravu.

Ozářená krétským sluncem

s kapkou ledu z Bílých hor

skrývá v sobě i kousek jedu

při sestupu bez pohor

z vůní květů oleandrů

na dně rokle rozvitých

uzmi jedno zrnko medu

ze stěn kolmých, rozpitých

z pramene ho zapij z dlaní

setři pot i špínu měst

vnímej krásu než tě zraní

Samaria cesta cest

Faktem je, že spád do údolí je velmi prudký a jen díky serpentinám schůdný.

Níže je teď v létě koryto potoka suché a široké. Opuštěná chata Nikolaos, s všude přítomnými oleandry, je ještě v nejsevernější části. Celá soutěska je pak přístupná pouze shora(pro turisty jednosměrně z náhorní plošiny), anebo z Agia Roumeli, od moře.

Mapka, kterou jsme měli k dispozici, nám dávala jasnou představu o délce trasy.

Zajímavé jsou tu i věkovité stromy s rozložitými korunami.

Trochu níže konečně přitéká zleva potok a tak se můžeme svlažit. Horko ale naštěstí není až tak velké.

Někde uprostřed soutěsky leží Samaria.

Dnes jsou tu většinou jen základy bývalého osídlení.

Pramen je sem veden potokem černou hadicí, která nás bude doprovázet až dolů.

Stěny jsou čím dál vyšší ...

a užší a užší ...

Překonáváme bystřinu z jedné strany na druhou a postupně se blížíme k tzv. Železným vratům.

To je nejužší místo trasy, tak čtyři metry široké.

Procházíme pohodlně po povalovém chodníčku.

Dole dáváme další pauzu, něco pojíme a Lukáše ňafne nějaká potvora. Chladí si místo ještě asi hodinu.

Dolní část jsou můstky a přechody sem tam.

A voda hloubí kaňon stále dál ...

Nad Agií Roumeli je krajina typická - vyprahlá.

Únik odtud je pouze lodí (nebo zpátky asi tak sedm hodin nahoru).

A z lodi už můžeme soutěsce i malé vesničce jen zamávat.

Celý jih Kréty je nepřístupný, hornatý a už se nedivím proč je tady o ubytování taková nouze. Celá cesta v délce asi 16km pomalým tempem a častými přestávkami trvala kolem šesti hodin a že nebyla úplně lehká nám druhý den pověděly naše bolavé svaly.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

9. dubna 2009 22:28

HoHo říká

Já si pamatuju, že tam pro mě bylo nesnesitelný horko... měl jsem tenkrát hodně dost... aspoň že tam vždycky bylo po několika kilometrech možné dočerpat vodu...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

12. dubna 2009 20:19

Rony říká

Ale co to bylo proti výletu autobusem do Knófosu. Tam jsem byl rád, že jsem vedro přežil .

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

HoHo

12. dubna 2009 21:11

HoHo říká

jj, to si pamatuju, že ti bylo docela dost blbě... to já měl v tom busu taky problémy, ale až na cestě zptáky...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.