Splnění dětského snu aneb návštěva novozélandského Milford Sound

Splnění dětského snu aneb návštěva novozélandského Milford Sound

Uvolněte se a představte si, jak od parkoviště, kde jste zanechali své auto, stoupáte po turistické stezce mírně do kopce. Všude kolem vás jsou jen stromy a keře, obalené hustým mechem, a kamkoliv se podíváte, vidíte jen a jen zeleň. Je téměř 100% vlhkost a něco ke dvaceti stupňům, příjemně se vám dýchá a v dálce již slyšíte avizovaný vodopád a jen čekáte, kdy se vám naskytne dechberoucí pohled na tu masu vody padající ze skály dolů jen pouhý kousek od místa kde stojíte. Plni očekávání šlapete krok co krok kupředu, když najednou se strhne taková průtrž mračen, že vám nezbývá nic jiného, než se otočit a jít zpět. Viditelnost je jen pár metrů, takže z vodopádu byste stejně již nic neviděli. Vítejte na jednom z nejhezčích míst Nového Zélandu. V Milford sound.

Turistické městečko

Naše cesta začíná za rozbřesku jednoho zimního dne v městečku Queenstown na Jižním ostrově Nového Zélandu. Záměrně říkám městečku, jelikož toto „městečko“ ,ne větší než např. Písek v jižních Čechách (a to ještě Písku křivdím), má mezinárodní letiště a na každém rohu zde narazíte na hotel. Důvod? Dle mého úsudku je Queenstown místem postaveným pro turisty. Tedy turistické městečko. Bohatý cizinec přiletí, koupí si 4x4 tour Lord of the rings a vyrazí obdivovat kopce, po kterých běhal Legolas se svou družinou věrných elfů. To ale není můj šálek kávy a proto v Queenstownu pouze přespíme a jak jsem již napsal, za rozbřesku vyrážíme.

Ulice Queenstownu

Po nočním mrazíku, kdy teplota uvnitř auta moc vysoko nad hranici bodu mrazu nevyšplhá, se nám moc vstávat nechce, ale vidina Milford Sound a krásného počasí nám nedá a po rychlé snídani vyrážíme. Čeká nás dlouhá cesta (cca 300 km tam a 300 km zpět do Queenstownu, jelikož druhý den chceme jet na sever, ale o tom zase až někdy jindy ). Silnice se klikatí podél malebných jezer obklopených horami, které za světla ranního slunce vytváří opravdu kouzelnou atmosféru. Nedá nám to a stavíme pro pár fotek na odpočívadle.

Ach ta levá strana

Vše probíhá dobře, až na výjezd z odpočívadla. Jak je již všeobecně známo, na Novém Zélandu se též, jako například v Anglii, jezdí vlevo a v tom byl háček. Poprvé v životě jsem řídil na levé straně vozovky a za spolujezdce jsem měl vystresovaného kamaráda z Brazílie, který mi na klidu rozhodně nepřidával, jelikož mu pořád byla velká zima (chápu ho) a sám se v autě cítil nebezpečně. A tak vyjíždím z odpočívadla a kochám se okolní krásnou krajinou,když vtom najednou zazní výkřik mého brazilského kamaráda (Daniela) : What the fu*k is the car doing! Ladně otáčím hlavu tam, kde měla již dávno být otočena a překvapeně koukám na auto, které jede ve stejném pruhu přímo proti našemu autu a zuřivě bliká. Po velmi krátké a intenzivní debatě mezi mnou a Danielem (složené ze dvou slov a to: Fu*k a Sh*t) jsem škubnul volantem na levou stranu a vše bylo v pořádku. Dodnes musí mít kiwi guy (rodilý novozélanďani si rádi přezdívají Kiwis) trauma.

Onen omyl v řízení se stal po této zastávce

Město s Glowworm caves a krásným jezerem- Te Anau

Cesta dále pokračuje přes zimně zabarvené louky plné ovcí a krav, kde auto potkáte možná tak jednou za hodinu (nevím, jak je to v létě při plné sezóně) až do města Te Anau. Te Anau, ležící na břehu stejnojmeného jezera, je městem, ve kterém určitě stojí za to, udělat si klidně i 1-denní zastávku a pokochat se krásným okolím. Můžete navštívit magické jeskyně tzv.Glowworm caves, kde vás posadí na loď a během vaší exkurze vám budou nad hlavou svítit tisíce zelených broučků, a nebo si udělat romantickou procházku podél jezera s kulisou okolních hor. Další důvod, proč najdete Te Anau v každém průvodci o Novém Zélandu je ten, že nedaleko od města je „departure point“ slavného Milford tracku. Je to trek dlouhý 3-5 dnů, po kterém skrze pannenskou přírodu dojdete z Te Anau až do slavného Milford Sound a nikoho nepotkáte v protisměru (track je jednosměrný), takže si připádáte, že tam jste uplně sami. Pokud byste měli zájem vidět „pravěk“, určitě si své místo přes internet rezervujte, jelikož ne nadarmo je Milford track přezdíván jako nejkrásnější trek světa a pravděpodobně nebudete jediný tvor na planetě Zemi, který ho bude chtít projít a počet míst je omezen. Čím dříve tím lepe, ovšem minimálně půl roku před plánovaným pochodem. Pak ho máte (snad)jistý. V zimě je však většinou uzavřen, kvůli nebezpečí lavin.

jezero Te Anau

Abych se ale vrátil k naší cestě do Milford Sound. Z Te Anau vede silnice přímo do Milford Sound, jinak než tudy se tam dostat nedá (tedy pokud máte dostatek peněz, a nebo jste arabský šejk, tak si můžete pronajmout vrtulník v Te Anau a do Milford Sound letět, všem dám za pravdu, že to musí být opravdu super zážitek, ale my radši zvolili cestu po zemi). Vyjíždíme z Te Anau, ale ještě stále nevíme, jestli se do Milford Sound dostaneme. Den před tím napadlo 50 cm sněhu v horském průsmyku, přes který se do Milford Sound projíždí a cesta byla uzavřena. Naštěstí vše dobře dopadá, kiwis zvládli kalamitu po kiwisku a my můžeme jet až k cíli dle plánu. Kousek za Te Anau míjíme cedule, které nám oznamují, že cesta je otevřena a vítají nás v národním parku Fiordland, v jednom z nejzachovalejších NP na světě.

Milford road- vyhlídková jízda srdcem národního parku

Milford road sama o sobě je atrakce. Všude kolem vás se tyčí štíty hor pokryté slabou vrstvou čerstvého sněhu a jak je na Novém Zélandu zvykem, každé turistické místo máte řádně označeno. Takže i když jste v průvodci Lonely Planet přeskočili pár řádků, tak pokud budete aspoň trochu koukat kolem sebe, o krásná místa jistě nepřijdete. A buďtě si jisti, že koukat budete.

Naše první zastávka na Milford road je u jezírek, která se jmenují „Mirror lakes“ . Jak již název napovídá, jedná se o jezírka ve kterých, pokud máte štěstí na počasí, vidíte odrazy okolních hor. Bohužel my štěstí na počasí neměli a tak jediné co se nám v jezírkách odráželo, byly kapky deště.

Krajina cestou po Milford road

Po krátké fotografické pauze pokračujeme dále po Milford road. Kapky deště na předním skle nás zatím nechávají klidnými a doufáme, že počasí na místě bude bez mráčku (HA HA HA). Už stoupáme do výše zmíněného horského průsmyku. Kapky deště se mění do podoby sněhu. Sníh zůstáva i na silnici, což pro naše letní pneumatiky není moc pozitivní a ještě méně pozitivnější jsou okolní cedule o zákazu zastavení z důvodu lavin. Jistě už musíme být skoro v cíli. Blížíme se k místu, kde před sebou vidíme pouze bílou stěnu sněhu.

Horský kamarád – papoušek KEA

Najednou se před námi objeví něco, co vypadá jako pták. Světe div se, on to byl pták a dokonce papoušek. I přes všudy přítomné zákazy zastavení, zastavujeme a jdeme se na něj podívat. Je to papoušek KEA. Tento druh můžete vidět pouze v horách na Jižním ostrově Nového Zélandu, nikde jinde na světě se nevyskytuje. Je to dost zvláštní papoušek, člověk by řekl, že bude plachý a lidí se bude bát, ale pravý opak je pravdou. Zajímá ho všechno, co člověk dělá nebo co člověk má a zkuste hádat, čím byl nejvíc uchvácen...? Stěrači u auta, botami, pneumatikami, atd. Takže pokud někde parkujete a víte, že v okolí se může vyskytovat KEA doporučuji sundat stěrače, vím o čem mluvím. Dokonce nám sebral i pouzdro od foťáku, které jsme ale následně vybojovali zpět. Po asi 15 minutách bylo najednou místo jednoho papouška, papoušků asi pět, ale my už je necháváme vlastnímu osudu a vyrážíme vstříc bílé stěně.

Papoušek KEA

Homer tunel- tunel skrz horu přímo do ničím neponičené přírody

Za pár okamžiků se před námi objeví tunel. Homer Tunel. Je unikátní hned z několika důvodů. Jedním z nich je fakt, že byl vytesán přímo do skály, tedy není tam použit beton (stojí tam již několik desítek let a stále se nepropadl, což se o tunelu Blanka v Praze říct nedá :-)) a další věcí, která činí Homer tunel unikátním je, že se mu po právu přezdívá „brána do Milford Sound“. Na konci tunelu vidíme bílé světlo. Vjíždíme dovnitř a za pár okamžiků jsme na druhé straně.

První pohled na údolí Milford Sound aneb jak nám KEA roztrhal stěrač

Při výjezdu se nám naskytne pohled, který budu mít ještě dlouho uchován v paměti. Masivní horské štíty, pokryty vrstvou sněhu, vystupují z údolí, jako kdyby ho chtěli rozkrájet a před námi se klikatí cesta dolů z kopce přímo k našemu cíli, k Milford Sound. Všude podél silnice jsou odhrnuty staré laviny, občas si připadáme, jako že lavina spadla před hodinou a pluh prohrnul jen místo akorát pro auta. Tady opravdu dodržujeme zákaz zastavení a doslova padáme dolů do údolí. Cestou nás nezklamal novozélandský turistický systém značení a zastavujeme na parkovišti, odkud je asi 15 min

procházka k vodopádu. Jak to dopadlo, jste si přečetli hned v prvním odstavci, ale co v odstavci není psáno, je to co se nám stalo, když jsme se vrátili zpět k autu. Jak jsem říkal, že vím o čem mluvím ohledně schovávání stěračů před KEA papušky, nebylo to řečeno jen tak pro srandu. Naskytnul se nám pohled na roztrhaný levý stěrač a není nic přijemného v průtrži mračen měnit stěrač. Proto dejte na mé pravidlo: Pokud zastavujete v horách na Novém Zélandu, sundejte stěrače a doufejte, že vám KEA neprokousne pneumatiku :-). Po tomto extenpóre s papoušky vyrážíme dál, od cíle nás dělí několik posledních kilometrů. Po několika minutách jízdy přestává pršet a dokonce se nám občas ukáže i sluníčko. Lepší počasí je tady snad už jenom v létě. Vidíme ceduli, které nás vítá v Milford Sound. Jeden z mnoha snů je splněn.

Milford Sound

Cestou k přístavu v Milford Sound

Díky bohatým dešťům narazíte na vodopád každých par metrů

Náš cíl- Milford Sound

V Milford Sound rychle hledáme parkoviště pro náš Campervan a spěcháme do milfordsoundského přístavu, odkud vyjíždí vyhlídkové lodě do fjordu. Ihned poté, co přijdeme do jízdenkové haly, kupuji vyhlídkovou jízdu začínající za půl hodiny a jdeme se podívat po okolí. Jako první věc, co chci v Milford Sound udělat hned po koupi jízdenek je, mít stejnou fotku, jako jsem našel na Googlu dávno před tím, než jsem na NZ vyrazil. Fotka se povedla, akorát nemám modré nebe. Ve dvě hodiny po obědě už stojím na přídi lodi a nechávám se „ovívat“ příjemným mořským vánkem o rychlosti až 150 km/ hod. Vzduch nad fjordem je hnán od moře někdy rychlostí až 200 km/hod., takže jsem měl ještě štěstí. Po chvilce jízdy fjordem se nám po pravé straně naskytne pohled na krásný mohutný vodopád okolo kterého se vytváří krásná duha. Neváhám a fotím ho na 150 různých způsobů. Milford Sound má své kouzlo, jak za deště, tak i za jasného počasí. Já osobně si myslím, že nejlepší je něco mezi, přesně jak to máme my. Z téměř kolmých kamenných štítů, které vystupují přímo z vody, každých témeř 100 metrů padá, díky mohutným každodenním dešťům, vodopád přes který prosvítá slunce. Je to balzám na nervy. Abych se vrátil k těm kamenným štítům. Nejvyšší hora v Milford Sound je Mitre Peak, šplhá přímo z mořské hladiny až do uctihodných 1692 metrů nad mořem. Je to vůbec nejvyšší hora na světě, která vystupuje přímo z mořské hladiny. V Milford Sound je i bohatý mořský život. V létě mohou vaši loď doprovázet delfíni, tučnáci nebo lachtani. Já měl „smůlu“ a doprovázeli mě pouze lachtani. Tedy spíše jsem viděl jejich líně se povalující těla na kameni chytajicí nějaký ten bronz. Po asi 30 minutách plavby se ocitáme na samém konci fjordu, kde nás opět vítá velmi silný vítr, sice ne tak silný jako uvnitř fiordu, ale radši se zábradlí nepouštím. Kapitán začíná otáčet loď zpět do přístavu a díky velkým vlnám se nakláníme, že mám chvílema pocit, že se nakláníme nějak moc. Ale vše dobře dopadlo a hned co jsme se otočili, se mi naskýtá další z mnoha krasných pohledů. Přichází velmi silný déšť, který zakrývá levou polovinu Milford Sound, ale na druhou polovinu svítí slunce. Všude přítomné vodopády společně s duhou, dokreslují krásnou atmosféru fjordu. Krasný pohled a ještě krásnější rozloučení s Milford Sound. Za 30 minut opět přistáváme zpět v přístavu, vyrážíme k autu a cestou fotíme asi 100x mohutný Mitre Peak, který je krásně nasvícen sluníčkem. Duševně se připravujeme na cestu zpět, která zabere něco okolo 4 hodin.

Mitre Peak zahalen v přicházejícím dešti

Camping v Queenstownu

Večer, již za tmy dorážíme plni dojmů a zážitků zpět do Queenstownu, kde nás druhý den ráno budí policista s papírem, že tady na břehu jezera opravdu přes noc v autě spát nesmíme a ať urychleně jedeme pryč, ale to je nám už stejně jedno. Vyrážíme na sever, ale o tom až zase někdy přístě.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Zelí

Zelí

Student Metropolitní univerzity v Praze, který rád cestuje a nebojí se poznávat vzdálené krajiny. Rád vám poradí s čímkoliv, co se týká Nového Zélandu, ale i třeba Sydney a cestování obecně. Stačí mu napsat email.

Přidat komentář

Komentáře

Jack

4. října 2010 18:46

Jack říká

Nádhernej článek , jen tak dál . Hned bych se tam jel podívat , doufám, že se mi to někdy podaří . Jinak vítej mezi námi

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Zelí

4. října 2010 19:51

Zelí říká

@Jack:

Děkuji, jsem rád, že se článek líbí

Jen co budu mít čas napíši další.

Nový Zéland je krásná země... Mohu jen a jen doporučit!

Stačí si věřit, vzít krosnu a vyrazit.

Jack

4. října 2010 21:47

Jack říká

Už se těším , já nějak také nemám moc času, ale taky sem budu muset zas něco přidat

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

6. října 2010 16:37

Rony říká

Hezký článek, je vidět, že jsi "Psavec". Vítej na webu Šlápot.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Japo

11. listopadu 2010 11:01

Japo říká

Vítej!

Opravdu hezký článek do úvodu, líbily se mi některé obraty a i fotky jsou pěkné. Taky je zajímavý nápad dát do článku jen některé fotky a zbytek nechat na galerii, možná to použiji u článků, do nichž chci dát hodně fotek (tedy až najdu čas na psaní...) .

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Japo

11. listopadu 2010 11:14

Japo říká

Jen by možná bylo dobré v článku upozornit, že další fotky se nacházejí v galerii.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Zelí

28. listopadu 2010 00:28

Zelí říká

jsem rád, že se článek líbí.

Bohužel mi moje studijní povinnosti nedovolují napsat pokračovaní, tak doufám, že se mi co nejdřív podaří něco spáchat. Díky

Stačí si věřit, vzít krosnu a vyrazit.

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.