Stolové hory a Broumovské stěny ll.

Stolové hory a Broumovské stěny ll.

Sobotní ráno nám poletí vstříc, budeme u cesty stát... a s vílou Aťkou celý den pochodovat. Broumovské stěny jsou proklatě nebezpečné, v bludišti skalních měst již mnoho pěšáků zhynulo, když ztratilo správnou cestu. Proto nás těší doprovod domorodkyně, která se nás nezištně ujme. I díky ní se tento den neztratíme a plně si osvěžující skalatý hřeben užijeme.
Utaháni pak neděli trochu ošidíme. Krása stolové hory Ostaš a nedaleké Kočičí skály nám však mnohé vynahradí.

Broumovské stěny

mapa

trasa a výškový profil

Bludiště a Božanovský Špičák

Cestou Luďkovo auto "zapomínáme" u Hlavňova, kam ze stěn sestoupíme, a jedeme do Machova na místo srazu. Tady už nás čeká rozesmátá Aťka a můžeme vyrazit. Ještě všechny musím nadvakrát dopravit k Řeřišnému, abychom si trochu zkrátili nezáživný úvod. Jsme ve zvláštním kopcovitém kraji, přejezd úzkou cestou brzdí koňský potah, a to je na úvod skvělý zážitek. Cítíme se jako v Rumunsku.

Kolem Židovky zamíříme k rozcestí U Zabitého. Vzhůru do skal Bludiště stoupáme po žluté, která se kroutí jako had mezi jednotlivými skalními útvary. Prvním je Soví hrádek, s opravdovým nádvořím mezi pískovcovými věžemi. Moc pěkný plácek navštěvují trampové, o čemž svědčí udržované ohniště. Místa na spaní je tu dost.

Do Bludiště jdeme kolem Kazatelny, odkud zrovna káže křiklavá sojka. Propleteme se skalami Bludiště k Tuleni a na Junáckou vyhlídku, kde se otvírají hezké pohledy do dáli.

Už příjezd k Broumovskm stěnám je interesantní.

Křížek u Řeřišného.

...

Od rozcestí U Zabitého stoupáme k Sovímu hrádku.

...

...

Soví hrádek...

...

...

...

...

Borůvková...

...

...

...

Bludiště.

Junácká vyhlídka.

Aťka vypráví...

...

Pánův kříž, kter stojí nedaleko turistického přístřešku, je velmi originální. Stejně jako mnohé další je zkrášlený náboženskými ornamenty. Dotykáme se známé Vambeřické poutní cesty.

Naši siestu vyruší až karavana povozů tažených koňmi. Opět něco netradičního. Podezříváme vílu Aťku, že vše přičarovala speciálně pro nás. Budeme si na ni dávat velký pozor.

Další metou už bude Božanovský Špičák (773 m n. m.). Procházíme postupně kolem mnoha zkamenělých zvířat, Veverky, Kočky, Varana, Kačenky, Velblouda, Želvy. ZOO doplňuje i Ponorka a obří Kovadlina. Mezitím hltáme borůvky, až nám zmodrají prsty i pusa.

U Pánova kříže.

...

Velryba.

...

...

Božanovský Špičák.

Skalní hřib.

...

...

...

Hřebenem k Hvězdě

Teprve když si vše pozorně prohlédneme, jdeme do Zeleného hájku. Tam je rozcestí odkud jdu s Aťkou vlevo, zatímco ostatní se vydávají na vyhlídku Koruna vpravo. Nijak to nevadí, intimní prostředí mezi skalními stěnami, které brzy nalézáme, nás sblíží. Povídáme si nejen o místních vílách, ale i o spaní pod širákem a vandrování vůbec. Pak bloudíme mezi skalami a na opozdilce nečekáme.

Zdržíme se až u Kamenné brány, úžasného vyhlídkového místa pod kamennou kosou, která se po pádu zasekla do sousedního kulatého kamene, a tím ho uchránila před skluzem do údolí. To nevymyslíš!

Fotím levitující Aťku a bojím se, aby mi neodlétla někam k Broumovu.

...

...

...

...

Vyhlídka na Kamenné bráně otevír pohled na Javoří hory.

Kamenná brána a levitující Aťka.

...

Na nedaleké odbočce se na chvilku všichni sejdeme. Posíláme je k neobvyklé přírodní vylomenině a protože hodlají obědvat, znovu osamoceně pokračujeme lesem. Aťka to zde dobře zná a tak mne upozorní na leccos, např. výbornou vodu u opraveného pramene pod Velkou Kupou.

Překračujeme Martínkovský potok a víla mi ukazuje kapličku sv. Anny nad Martínkovicemi. Povídá mi o tradiční Vambeřické pouti, na kterou každoročně putovaly desetitisíce věřících křesťanů do Walbrzychu - Vambeřic. Procesí chodila právě přes Broumovské stěny.

U rozcestí Zaječí rokle už na opozdilce čekáme. Na červenou vede zkratka nevyznačenou stezkou a tu by minuli. Postupně kolem prochází několik vyznavačů přírody. Většinou jsou to ženy, což lze vypozorovat nejen zde v Broumovských stěnách. Evropští muži leniví a proto budou muset být nahrazeni imigranty se starověkými pudy. Nebo se stane skutečností polský sci-fi film Sexmise a ženy nás, muže, nebudou již k ničemu potřebovat? V přírodě to má mnoho živočichů tak, že po milostném aktu samečci zemřou, nebo je jejich družka rovnou sní. Myslím, že je to docela praktické řešení a stojí za úvahu, milé ženy a dívky.

Vidíme však i velmi málo mladých lidí. Na to má Aťka jasnou odpověď: " oni se přírody bojí, televize a média do nich neustále od mala hustí, jaké nebezpečí je v lese čeká, nakažená klíšťata, komáři s infekcí, vzteklina zvířat, pád ze skály, nediv se, že tady nejsou..."

Je ideální počasí a jediné co mne mrzí je, že ještě nenastal ten pravý barevný podzim. Znovu se setkáváme s kámoši a jdeme onu zkratku vyhledat. Odbočka je nedaleko a směr potvrzuje cedulka "Dobytčí stezka". Zpočátku si Aťka není jista jestli je to ta správná, ale když se lenivá modrá tečka v mobilní aplikaci konečně pohne, je jasno. Na červenou, k odbočce na vyhlídku a ke kamenným hřibům, vytahujeme i dvě vděčné turistky, byť tohle zkrácení trasy není nijak zásadní.

Víly pijí vodu jen z pramenů... Pod Velkou kupou.

...

...

Bučiny se vzorně doplňují se skálami a stále je co obdivovat a co fotit. Širokoúhlý objektiv se zde nenudí.

Fotíme několik samostatných kamenných hřibů, mezi nimž vede krátká odbočka na vyhlídku. Té dominuje Čertova tchýně. Naštěstí je daleko za žlabem a tak nemáme možnost si s ní potykat osobně. U Ovčína se stezka rozdělí, stejně jako my, na dvě poloviny. Jdu s Romanem a Marií nepříliš upravenou pěšinkou k další vyhlídce - Modrý kámen.

Průchodem mezi skalami se dostáváme opět na hranu stolové hory. Ta je tady vlastně širokým hřebenem. Modrý trojúhelníček nám někde zmizel, ale jdeme dál. Prochozené to je, vidíme ohniště, bivak pod skalou, a zničeho nic také vrcholovou tyčku Modrého kamene (686 m n. m.). Intuitivně se snažíme ze skal vymotat zpět na žlutou a to se podaří. Zanedlouho jsme opět v šesti.

Že jsme se neminuli je dost štěstí, neboť čekají na nesprávném rozcestí, kam jsme došli jen omylem. Když mne Aťka vrací zpět, odkud jsme přišli, dlouho to proto nemohu pochopit. Inu proplétání se podobným terénem dokáže hlavičku pěkně zamotat.

I další kroky vedou skalním terénem, často nahoru dolů. Unavují Štěpánku tolik, že přemýšlí o sestupu. Směrovky ale ukazují, že turistická chata Hvězda je jen 4,5 km daleko. Tedy hned několik směrovek za sebou. Asi si značkaři nechali vytvořit se slevou stejné cedule a ty pak umístili kam je napadlo.

I díky tomu se cesta zdá nekonečná. Ale baví a to je hlavní. U Pánovy věže již spatříme novinku - rozcestník ukazuje Hvězda 3 km. Snad tam tedy opravdu dojdeme. Konečně potkáváme i několik mladších turistů. Holčina s klukem jdou natěžko, s kletrem a karimatkami až na Velkou Hejšovinu, a mají co dělat.

Zanedlouho nás rozesměje jiný mladík, který se motá po pěšině a nahlas zvolá: " Ty voe, von nás tady nechal na pospas přírodě!"

"Vidíš! Já ti to říkala..." kroutí hlavou Aťka, "bojí se přírody!"

Kamenné hřiby...

Čertova tchýně.

...

Dotkni se skal...

Stezku k Hvězdě označují dobové značky vyryté v kameni, které zde zůstaly po benediktínech z Broumovského kláštera.

...

...

...

...

Nad Roklí.

...

Poslední vyhlídka je na Supím hnízdě. Lezeme nahoru, neboť jako mršiny ještě nevypadáme. Pokud tam nějaký mrchožrout bude, nesmlsne si na nás. Dole zůstává jen Špagetka a jde sama k Hvězdě..

O kus dál čeká znovu úžasné místo. "Skalní divadlo" nám bere dech. Lelkujeme na jeho pódiu a pozorujeme nízké slunce. Luděk využije toho, že je chvilku bez dozoru a šplhá odvážně na mohutnou skloněnou věž. Pozdní slunce ozařuje okolní skály a barví je do zlatova. Ani se odsud nechce odejít.

...

Supí hnízdo...

...

Vyhlídka Supí hnízdo.

...

...

Modelka...

...

Nad Kovářovou roklí.

...

Vyhlídka Skalní divadlo poskytuje pohledy do úchvatné Kovářovy rokle.

...

Na vyhlídce u vyhlídky.

...

Na Hvězdě nás zaujme kaple Panny Marie Sněžné. Název místa koresponduje se stavbou, kterou v roce 1731 nařídil postavit břevnovsko-broumovský opat Otmar Zinke na místě kříže. Skládá se z velkých pískovcových bloků a projektoval ji Kilián Ignác Dientzenhofer. Stavba byla dokončena ve tvaru hvězdy v roce 1733 a hned se stala velmi oblíbenou zastávkou poutníků.

Josefínské reformy v roce 1787 nařídily odsvěcení, její zrušení a zbourání. Naštěstí by její odstranění bylo nákladné, a tak polický občan, který ji získal v dražbě, nechal vyklidit jen vnitřek. Přesto kaple utrpěla značnou ztrátu, začala chátrat a stávala se zříceninou.

Záchrana přišla v roce 1852 díky snaze poustevníka Christiana Goldsteina a především opata Jana Rottera, který kapli odkupuje a opravuje. Při této příležitosti nechal opat postavit vedle kaple horskou chatu Hvězda ve švýcarském stylu.

Od kaple máme znovu výhled, co se neomrzí. Hospoda v turistické chatě je již zavřená, naštěstí ale na nás počkal majitel kiosku. Rádi si uplahočeni sedneme na lavice k horkému vyuzenému párku a tuplovanému čaji.

...

...

...

Kaple na Hvězdě se nachází v nadmořské výšce 671 m n. m. Patří k nejnavštěvovanějším turistickým cílům na Broumovsku a je důležitou křižovatkou turistických cest. Barokní kamenná Kaple Panny Marie Sněžné byla vystavěna v r. 1733 a má tvar pěticípé hvězdy.

...

V roce 1670 v severní části Broumovských stěn byl pro účely pocestných vztyčen dřevěný kříž, na kterém byla připevněna pozlacená hvězda. Lidé, kteří přecházeli hřeben tzv. Polické hory, se zde začali orientovat podle zdaleka viditelné pozlacené hvězdy. Kořeny pojmenování tohoto místa tedy sahají až do těchto dob. (dle Wikipedie)

...

Krásná dřevěná chata Hvězda byla posvěcena o pouti 5. srpna 1855. Postavena byla z rozhodnutí a nákladem opata J. N. Rottera. Sloužila jako hostinec a sídlo hajného hvězdeckého klášterního polesí. Celá roubená stavba na kamenné podezdívce byla kdysi pobita břidlicí, uvnitř byl působivý, zejména dřevem obložený prostor velkého sálu. Interiér chaty a její okolí bylo poškozeno „moderními“ účelovými úpravami ve druhé pol. 20. stol.

Čas již překročil šestou hodinu večerní a my jdeme, znovu ve třech, prozkoumat Kovářovu rokli. Chyba to rozhodně není, naopak se sestup a průchod soutěskou stává důstojným zakončením úspěšného treku. Prohlížíme si jeskyni Kovárna, dohledáme jeskyni Mariánskou a až za šera přicházíme k parkovišti u Hlavňovského rybníka. Máme radost ze skvěle využitého dne.

V Polici nad Metují víla Aťka zjistí, že v 19:45 jede do Náchoda autobus a odmítne Jelzina s jablečnou příchutí, který na nás čeká v penzionu. Neodmítne ale můj odvoz do Nového Mýta, kudy svým autem pojedu z Machova do Police. Cestou do Machova dostáváme s Luďkem skvělý výklad od velké znalkyně krásného náchodského kraje, okolních hor a spaní pod širákem.

Loučíme se srdečně s tím, že se ještě někdy sejdeme, třeba na Šumavě. Něco hezkého pozitivního pro obě víly určitě vymyslím.

V Kovářově rokli...

...

...

...

Žabák Kvak hlídá žlab.

...

Panenka Marie v jeskyni

Když vyjdeme z lesa, už se šeří. Tomu se říká dokonale využitý den. I slůněti se líbil.

Jako dovětek bych rád uveřejnil báseň, kterou jsme složili nedlouho po výletu Broumovskými stěnami společnými silami s vílou Aťkou...

B o r ů v k o v á

...

Dotkni se skal, Aťko

zruší Tvé soukromí

v jeskyni slova planou

vždycky jen tiše

a stejně tak nad ránem

umírají

(Rony)

Dotkni se dálky

je drsná jak kámen

a za trsem trávy

má schovaná slova

jak vzkaz do obálky

jak lidi co známe

je v odlesku slávy

jen borůvková

(Aťka)

Ostaš a Kočičí skály

mapa

trasa a výškový profil

Nedělní ráno vypadá unaveně. Jistě za to nemůže láhev jablečného Jelzina ani Luďkovi likér, které jsme pozdě večer stihli ztrestat. Spíš to bude únava ze zdejších hor, které nejsou snadné. Terénních vln a lezení je v nich nepočítaně a námaha se časem sčítá. V tom ale spočívá i jejich krása.

Balíme, loučíme se s milým majitelem penzionu a popojíždíme kousek za Polici na Ostaš.

Ostaš

Podobně jako ostatní prošlé stolové hory, i Ostaš je chráněna. Jedná se o přírodní rezervaci velmi známou především horolezcům. Skalním bludištěm však nepohrdneme ani my.

Prolézáme bludištěm mezi jednotlivými věžemi a obdivujeme mnohotvary, které se před námi zjevují. Opět lezeme nahoru, dolů.

Za ním modrá značka obchází obvod hory Ostaš. Pod námi jsou vrcholky skal, jinak je plošina narušena jen minimálně. Super výhled máme z Krtičkovy vyhlídky, stejně jako z Frýdlantské. Na jednu ze skal nad srázem leze Luděk, tentokrát k velké radosti Špagetky.

Pokračujeme v obcházení stolové hory a přemýšlíme jestli se nahoru dá z této strany někudy vylézt bez horolezeckého náčiní. Moc to nevypadá, pohled dolů z kolmých skal je jednoznačný.

Vracíme se k Skalnímu bludišti, kolem Mohyly proklouzneme na svažující se cestu a sejdeme k chatové osadě Ostaš. Zelená značka nás povede do nedaleké přírodní památky Kočičí skály.

Ostaš.

Cesta na stolovou horu.

...

...

I Ostaš má své bludiště...

...

...

Čertovo auto.

...

...

...

Krtičkova vyhlídka.

Frýdlantská vyhlídka je nejvyšší místo stolové hory Ostaš. Je z ní pěkný výhled na Teplicko-adršpašské skály, Jestřebí hory, Javoří hory, Broumovské stěny a za dobrého počasí i Krkonoše.

Na vyhlídkové místo na západní straně Ostaše značka nevede.

...

U skalního bludíště.

Kočičí skály

Po lesní cestě brzy dojdeme k dalšímu místu, které stojí za zmínku. Je jím vyhlídka a především Sluj Českých bratří, k níž musíme hluboko slézat. Sluj je zakreslena jako jeskyně, ale podobně jako u ostatních takto označených útvarů jde spíš o úzkou průrvu mezi vysokými skalami. K vápencovým jeskyním má daleko. Podle pověsti zde pronásledovaní evangelíci konali tajné bohoslužby.

Na skalách cinkají karabiny lezců, pro které je zde ten pravý ráj. Vracíme se nahoru, odkud je to po zelené skok na Kočičí skály. Ty jsou tvořené kvádrovými pískovci a jednotlivé skalní věže dosahují výšky 20 metrů. Nejzajímavějším skalním útvarem je mohutný Kočičí hrad. Zkouším na něj vylézt, ale zdá se nedobytný. Prostě hrad...

Dovnitř skal lze prolézt puklinami mezi věžemi, vzhůru se znovu neodvážíme. Není kudy. Podle mapy nedaleko Kočičího hradu ční Triglav, hledat ho však nebudeme, stačí, když jsme kdysi zdolali ve Slovinsku ten julský. Podle všeho je možná onen pravý pro nás nehorolezce dostupnější. Byť si dobře pamatuji, jak mi dal zabrat.

...

Kočičí skály.

Sestup do sluje Českých bratří.

...

...

Ve sluji.

...

Procházka skalami je dobrou rozcvičkou.

...

Kočičí hrad...

...

Průchod skalami Kočičího hradu.

...

...

...

Na osadě Ostaši je živo. Objednáváme si něco k pití a já i jídlo. Smažené žampiony mi před dlouhou cestou domů bodnou. Je krátce po poledni a nikdo nemá již chuť se více unavovat. Křížový vrch si necháme na jindy. Třeba nás Aťka ještě pozve.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

17. ledna 2017 12:22

Paulie říká

Skály vskutku úchvatné!

Na fotce s popisem "Vyhlídka Skalní divadlo poskytuje úžasné pohledy do úchvatné Kovářovy rokle." to vypadá, že zábradlí někdo přesekl v půli. Jak se vám to povedlo?

 

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

21. ledna 2017 21:16

Rony říká

Původně jsem si myslel, že to je kvůli Aťce. Je to lesní víla a zná různá kouzla. Po důkladném prozkoumání bude ale pravda prozaičtější. Ono kovové zábradlí končí ve skále.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.