Šumavské toulání nejen hřebenem Trojmezné

Šumavské toulání nejen hřebenem Trojmezné

Další díl našeho šumavského setkávání holky naplánovaly do Stožce. Protože tuto oblast znám jako své staré boty, odvažuji se jim nabídnout hlavní sobotní trasu hřebenem Trojmezné. Jde o jednu z nejkrásnějších tras, které na Šumavě lze uskutečnit, navíc s výjezdem na parkoviště pod vrchol Třístoličníku nijak náročnou.

Tisícovky Dolní a Horní Sněžné

Pratuři na Křišťanově

Sraz Plzeňáků se tentokrát uskuteční v penzionu Pstruh ve Stožci. Proto můžeme pátek využít k zdolání několika tisícovek v těsném sousedství boletického vojenského prostoru. Odjíždíme brzy ráno a tušíme, že nás s Vencou bude čekat mokrý den.

První zastávku děláme u Křišťanova, kde se pase stádo praturů. O nich jsem již něco na Šlápotách psal a tak jen okrajově uvedu, že pratur je zvíře již vyhynulé. Na počátku 20. století se ho však německý zoolog Lutz Heck pokusil zpětně vyšlechtit z několika primitivních plemen příbuzného domácího skotu. "Heckův skot" - neboli zpětně vyšlechtěný pratur je dnes chován i v České republice a to v ohradě v Milovicích, v zooparku Chomutov a právě zde u Křišťanova. Heckův skot je menší než původní pratur. Zbarvení a tvar rohů jsou podobné, stejně tak jeho chování.

Od dřevěné vyhlídky žádné zvíře nevidíme. Abychom pratury zahlédli, musíme se kousek projít. Jde opravdu o krásné tvory, jejich rohy jsou impozantní.

Tabule u výhledové rozhledny.

Pratur v odděleném výběhu.

Telátek se po pastvině toulá několik, je vidět, že se praturům na Šumavě daří...

...

Osamocený býk je trochu nervózní.

Vzhůru na tisícovky

mapa Větrný

Z Křišťanova to máme jeden delší skok do Zbytin a jeden kratší do Svaté Magdalény. Jízdu zkomplikuje incident u Blanice, kde nám mládě divočáka odmítá uhnout z cesty. Teprve když vystoupím, abych mu domluvil a vyfotil si ho, zaleze do trávy a běží dál před námi, aby zase skočil před auto. Vypadá zmateně, ztraceně, ale spíš si s námi jen hraje. Zaparkujeme před překrásně umístěným kostelem s dokonalým výhledem, zasvěcenému sv. Máří Magdaléně.

Mladý divočák zmizel ve vysoké trávě.

U Spálence.

Kostel sv. Máří Magdalény...

...

Již po svých stoupáme k několika domkům Dolní Sněžné. Příjemná cesta s mnoha vyhlídkami k Arnoštovu a do horního údolí mladé Blanice pozvolna stoupá k bývalé Horní Sněžné, kde míjíme nově postavenou, uvnitř ještě nedokončenou kapličku. Nad námi se za loučkou černají lesy Doupné hory s několika vrcholy. Ty nás čekají, ovšem až po vrcholku Na Skále ( 1 011 m n. m.). Odbočíme ze žluté na zelenou a po několika set metrovém mírném klesání jsme před kopcem. Míjíme hromadu kamení, kde snad kdysi stál dům. Ač skalnatá skála ze strany, odkud přicházíme, vypadá nepřístupně, lze kolmou stěnu snadno obejít. Kovový proužek připevněný k balvanu na vrcholku nese správné jméno - "Na Skále". Nespletli jsme se.

I Dolní Sněžná je již dost vysoko...

...

...

Dolní Sněžná...

...

...

...

...

...

...

Na zelené.

Horní Sněžná.

V dohledu první tisícovka Na Skále.

Vrcholová skála.

...

...

Hlavním vrcholem této části Šumavy je Křemenná (1 085 m n. m.). Vracíme se na žlutou a pod horou odbočíme do kamenitého svahu. Docela dá práci proplést se mezi balvany a padlými buky k vrcholé skalce. Zaznamenáme náš výkon do vrcholové knihy a přidáme další tisícovky, které jsou před námi. Teď už je zdolat musíme.

Nová kaplička na Horní Sněžné.

...

...

...

Chmury krajiny Sněžné.

...

U Horní Sněžné.

Cestou na Křemennou jdeme pestrou zamlženou krajinou...

...

...

...

Pod Křemennou...

...

...

Vrchol Křemenné.

Vrcholová knihs se skrývá v hezké budce.

...

Již nějakou dobu jdeme v mírném dešti. Včerejší divoké bouřky zasáhly Šumavu naplno a proto se snažíme vyhnout horským pastvinám a lukám. Těch je zde přehršel. Krajině přináší pestrost jinde nevídanou, a nám zase litry chladné vody, čekající na nás ve vysoké, nepokosené trávě.

Na předvrchol Doupné projdeme snadno lesem, ale na Doupnou - jižní vrchol (1 052 m n. m.) brodíme po pás travou. Velmi rychle to naše nožky pociťují. Navíc se pořádně rozpršelo. Vytahuji pláštěnku, Venca jde s deštníčkem a kropí tak svůj nový batoh.

Voda shora, voda zdola. Čvachtá mi v botách a divím se, že mi to nevadí. Těch slunných horkých dnů již za poslední roky bylo příliš a tohle je alespoň nějaká změna. Kolem se povalují chuchvalce mlh, které spolu s rozptýleným světlem dávají na útrapy zapomenout. Fotím o sto šest a jsem ve svém živlu.

Severní vrchol Doupné (1 048 m n. m.) dobýváme od mělkého sedélka. Jeho nejvyšší bod je skrytý někde v mladých smrčinách, které neprolézáme.

...

Střípky Sněžné.

Pod Doupnou horou.

Doupná hora...

...

...

Doupná hora.

Mezi Doupnými horami.

Jiné to je na Větrném (1 051 m n. m.), k němuž nás dovede prudkým stoupáním zbrusu nová asfaltka. Vrcholová skála je nyní velmi dobrým výhledovým místem, protože všechny stromy kolem jsou vykácené. Daleko však pro zamlžené okolí nedohlédneme.

Okruh dokončíme sestupem k Svaté Magdaléně. Oba jsme díky počasí a mokrým nohám dost unavení.

Večer se to projeví při mejdanu u holek, který Venca vzdá. Zachraňuji tak naši čest.

Ještě před ním se jdeme po večeři projít po Stezce lesních her, z níž se vracíme až po setmění.

Větrný...

Na vrcholu.

...

Máří Magdaléna...

Na Stezce lesních her.

Hřebenem Trojmezné na Plechý

mapa Trojmezná

Z Třístoličníku na Plechý

Ráno si přispíme. Výmluvou je nám banda "kůrovců", jak nehezky a nekorektně milé, malé a hlučné dětičky nazvala jedna, pro jistotu nejmenovaná osoba.

Teprve po půl deváté máme klid na snídani. Dokonce na nás i sem tam něco z kdysi plného Švédského stolu zbylo.

Domluvili jsme se na výjezdu pod Třístoličník (Dreissesel), kde je přímo pod vrcholem výhodně umístěné velké parkoviště. Ne všichni znají kouzelnou hřebenovou partii Trojmezné.

Je něco po desáté a již do nás ostře pere slunce. Pochybnosti některých, že cesta na Plechý a zpět bude krátká, sdílím částečně i já, ale jen do chvíle, než se opravdu dáme na cestu k Trojmezí. Je již čtvrthodinka po jedenácté.

Důvod je zřejmý. Třístoličník (1 302 m n. m.) i sousední Hochstein (1 333 m n. m.) se svými skalními bludišti a vyhlídkami nějaký čas zabere, stejně tak nezbytné pivko v horské restauraci, kde berou i české koruny.

Od parkoviště stoupáme na Třístoličník.

...

...

Třístoličník...

Na nový objektiv jsem nasadil polarizační filtr a poněkud zmatený výstup jsem musel hodně dohánět softwarem. Fotky jsou i tak barevné az až...

Panorama Třístoličníku.

...

Vysoký hřbet.

Martina s Elis.

Hochstein je od Dreisseslu nadosah.

Skály na hřebenu mne vždy fascinují.

O čem asi klábosí?

...

...

Kaple Johanna Nepomuka Neumanna...

Bavorsko.

...

...

...

Ukřižovaná světice.

...

Za sedlem nás zahřeje výstup k Vysokému hřebenu (1 341 m n. m.), kde s Evou dohledáváme vrcholovou tyč mezi vybělenými kmeny padlých smrků. Proplétáme se asi sto metrů a dáváme pozor kam šlapeme. Vysoká suchá tráva skrývá kameny, propadliny, kmeny, prostě kde co.

Když se vracíme, usměrníme na nejvyšší bod hory Vencu. Sebere si zde další z lehčích tisícovek, byť jednu z nejvyšších.

Smrčiny kolem nás zlikvidoval kůrovec již někdy kolem roku 2 000. V této době jsme zde při svém vandru potkali houf novinářů a nadšeného pana Bláhu z hnutí DUHA, který se právě rozplýval nad tím, jak rychle si příroda pomáhá, při čemž ukazoval desítky a stovky malých semenáčků. Rozhlížím se kolem a žádné z nich již nevidím. Po téměř dvaceti letech se ukazuje, že les se do vrcholových partií hned tak nevrátí.

Pro nás fotografy je to dobrá zpráva. Výhledy z hřebene jsou dokonalé. Pro přírodu nevím. Voda se již nedrží v mokřadech vrcholových slatí a hřebenové partie vysychají. Naproti tomu se zabahňuje stezka, která je zde místy zpevněna povalovými chodníky. Díky nim se i přes velké čtvrteční lijáky dostáváme dál bez problémů.

Stezkou na Trojmeznou...

Vysoký hřbet...

Na vrcholu.

Před námi je Trojmezná...

...

Trojmezná...

Martina v rozpacích.

Martina dobývá vrchol Trojmezně.

Martina na vrcholu...

...

Vrcholovou skalní partii Trojmezné (1 361 m n. m.) zdolá jen Martina. Moc jí to zpočátku nejde. Potřebuje na kámen povysadit. Venca jí tedy tlačí nahoru - slušně za volný batoh. A já vše s usměvem z jiného balvanu pozoruji.

Na listech mladého jeřábu pozoruji spoustu chroustů. Všichni si hned vzpomeneme na kreslený vtípek Jiránka o Jírovi z Maršova, který doma žere chrousty.

Všech devět nás ve zdraví dorazí na Trojmezí k žulovému hranolu s vyobrazenými symboly tří sousedních států - České republiky, Rakouska a Bavorské země. Zde se téměř vždy srocuje mnoho turistů. Nejinak i dnes. Dáme si pauzu a něco ze zásob ujíme. Holky řeší věcnou diskuzi o tom, jakou zeleninu kupují v Penny, než ji shodí Elen dodatkem, s jakou zálibou si vybírá okurku. Kroutím hlavou a přemýšlím kterou zeleninu bych si vybral já. Asi salát.

Trojmezí...

Mírový kvét Sri Chinmoye.

Siesta na Trojmezí.

Chrousti na pastvě.

...

Stezka se kroutí dál k vrcholu Nad Rakouskou loukou (1 371 m n. m.) mezi stále stojícími torzy stromů a mnoha kamennými bloky. Za námi spatříme restauraci na Třístoličníku a nezdá se nijak daleko. Však jsme toho tolik zase neušli. V horách kilometry nepřibývají moc rychle.

Nedaleko tušíme i Plechý (1 378 m n. m.), nejvyšší vrchol české strany Šumavy. Pochodujeme k němu rozděleni na několik skupinek. Není kam chvátat. Neustále nám na tělech přistávají přemnožení tesaříci, kteří mají v suchém lese ráj. Trochu vlhko je na Rakouské louce, kde zvolna vysychá stromy již nechráněné vrchovištní rašeliniště.

Plechý překvapí i mne. Na kamenném vrcholovém bloku se nyní k nebi vypíná velký kovový kříž, ukotvený ocelovými lany, které zdobí batevné praporky. Jako kdesi v Nepálu. Stojí zde od června 2014.

Co mi však chybí, je malá dřevěná chatka, v níž jsem již dvakrát před pár lety přespal. Možná na ni spadly poslední suché smrky, možná se ji rozhodli zbourat Rakušané, kterým sloužila při svážení vytěženého kalamitního dřeva. Oni zde l. zónu NP nemají, na rozdíl od nás.

Užíváme si pohledy na okolní vrcholy i do dunajských nížin, ale k pozdně podzimním jasným výhledům na Alpy dost chybí.

Slézáme i k vyhlídce u Stiffterova pomníku, ale nakonec nám stačí upravená Kučerova vyhlídka o něco výš. Vysoký pomník vidíme jasně svítit mezi zbylými souškami a pohled na Plešné jezero je odsud impozantní. Jsme nad Jezerní stěnou a v dáli se zrcadlí Lipno.

Zacházka k výhledu na jezero znamená, že se nám ztrácí Jirka. A tak, přestože on vymyslel alternativní cestu zpět k Třístoličníku, již se s ním na trase neshledáme.

Třistoličník a Hochstein.

Rakouská louka.

Vrchol Plechého.

...

Plechý.

...

...

...

Plešné jezero a Stifterův památník.

Vysoký jehlan ční nad zničeným horským pralesem.

Plešné jezero...

...

...

Lipno.

Koňský vrch je tisícovkový vrchol. Nyní zůstal hluboko pod námi.

...

...

...

Kamenným mořem Trojmezné

Podle jeho návodu sejdeme na cestu pod Plechý, kde se za pomoci modré tečky spolehlivě dostaneme na cyklotrasu 806 Hochwald Moutainbike Runde. Díky tomu sice dost sestoupíme, ale zase jdeme po kvalitni cestě. Ta končí u hranic s Německem.

Výstup na kamenné moře, které všem celý den slibuji, dává zabrat Vencovi, kterému včerejší výkon sebral dost sil. Ale nikam nechvátáme a pomalejší tempo bude dobré pro vychutnání si dokonalých výhledů.

Stoupám s drahou sestřenkou Evou a při našem povídání se dozvím, že si k narozeninám přála knihu o novodobých šumavských poustevnících. Tito lidé žijí odloučeni a samotářsky, protože se jim zprotivil náš svět.

Divím se jen dokud si neuvědomím, že i ona, když v útlém mládí žila a pracovala v Praze, často v pátek hodila bágl se spacákem na svůj hrb a odjela do lesů za Prahu, kde v nich sama po tři dny bloudila. To já bych asi nedal. Alespoň jednoho, dva človíčky k sobě potřebuju. Bohužel se mi hledají čím dál tím hůř a tak koketuji s myšlenkou, že jak Evka začínala, já skončím.

Zajímavá kniha od Aleše Palána se jmenuje Raději zešílet v divočině a já ji mám slíbenou k zapůjčení.

Od skalky nedaleko vrcholu Plechého sestupujeme do Rakouska.

Vrchol Nad Rakouskou loukou je druhým nejvyšším vrcholem české strany Šumavy.

Klesáme na cestu.

...

Horko svádí k odpočinku u vody, ale barva rašeliny nás odradila.

...

...

Nejprve do kamenného moře jen nahlédneme. Ještě musíme dost vystoupat.

...

Kamenné moře překonáme snadno. Balvany jsou většinou upraveny na stezku, která se jimi vine. Nad hlavou je vrchol Trojmezné a před nosem v dáli Třístoličník.

K němu vede ještě dlouhá, nicméně velmi zajímavá pěšinka. Lesem se vlastně jde jen poslední úsek, kde je také nejvíc vlhko. Skotačíme proto po kamenech jako za mlada.

K autu dorazíme po páté, všichni červení jako vaření raci. Slunce opravdu pálilo fest a na hřebenu se před ním neschováte.

Kamenné moře pod Trojmeznou...

...

Elis zvládá túru bez problémů. Takhle padla na kámen jen kvůli mojí fotce.

...

Bavorsko či Rakousko? Možná obé...

...

V penzionu Pstruh již začíná nějaká diskotéka a my si můžeme k večeři vybrat ze tří jídel, neboť prý na naši polopenzi zapomněli. Svíčková ujde, ostatní s vyběrem spokojeni moc nejsou. To já včera večer s vepřo, knedlo, zelo také nebyl.

Mejdan si u holek uděláme i my, protože v některých pokojích to do půlnoci vypadá, jako by živá hudba hrála v nich.

Okolo Kapradě aneb honička se skotem

mapa Kapraď

Již název túry nedělního dopoledne napovídá, že s mojí naplánovanou krátkou trasou nebyli všichni zcela srozuměni. Vezměme to tedy hezky po pořádku.

Po snídani odjíždíme v osmi do Českých Žlebů, kde jdeme na místní hřbitov k pamětní desce pohraniční stráží zastřeleného bratra krále Šumavy Josefa Hasila, Bohumila, jenž byl zastřelen při přestřelce s pohraničníky 13.9.1950 a pochován na neznámém místě na tomto hřbitově.

Hlavou mi ještě dlouho zní zlatě vyryté motto: "Tu, někde pod smrkem na věky odpočívá můj syn."

Radost z fotky pietního místa má hlavně Martina, která zná potomka rodu Hasilů.

Pomník Bohumila Hasila, bratra převaděče a krále Šumavy Josefa.

Po krátkém dohadování kudy zpět do Stožce se přece jen všichni vydají naplánovanou trasou na Krásnou Horu. K ní vede od bývalé visky Kamenná Hlava zkratka, kterou chci využít. Spatříme tam spousty zaoblených balvanů a úžasnou krajinu, kudy vede stará cesta. Má to však jeden podstatný háček. Jde o ohrazenou pastvinu dobytka. Když jsme tudy před lety sestupovali s Lenou z vrcholu Kapradě, necítili jsme se úplně bezpečně. Jedna z krav se na nás šla podívat z blízka a my radši rychle mizeli z jejího dosahu. Důvodem bylo mladé telátko, ukryté za jedním z obřích kamenů.

Když lezeme za elektřinou sršící drát, netajím se adrenalinovou vzpomínkou. Protesty jsou jen slabé, jistě proto, že v dohledu žádné krávy vidět nejsou. Zdá se, že není čeho se bát. I my jsme docela pěkné stádo.

Netrvá to dlouho a světle zbarvený skot pod námi spatříme. Tím se naše pozornost od kamenných skupinek obrátí pouze k nim. A bohužel brzy i jejich k nám. Jedna z nich zabučí, chvíli si nás z dálky prohlíží, načež se všechny krávy i s telaty rozběhnou směrem kudy máme projít.

Stojíme nejistě mezi stromy a kameny na cestě, zatímco sílí řev krav. Ten sílí i od některých holek, hlavně od Renáty, a já dostávám co proto.

Když zdola přichází s řevem a zdviženou hlavou osamocený býk, rychle velím k ústupu. Přes loučku svižně stoupáme k nedalekému lesu, kde pastvina končí. Jdu první, ale pohledem kontroluji jestli se za námi ochránce stáda nepustil. Museli bychom obětovat nejslabší kus. Naštěstí to tak nevypadá.

Vzpomínám si, že kdysi u vstupu na tuto cestu byla cedulka s varováním před agresívním skotem. Pokud by tam byla, asi bychom za ní nešli.

Pastvinou za dobrodružstvím...

Pohled k Philippsreutu.

Krávy na dohled!

Ještě pokračujeme po staré cestě, zastaví nás až přísný pohled byka a jeho zlostný řev. Může jít o život...

Skalní obelisky již nikoho nezajimají. Skoda.

...

Kravami vyšlapanou pěšinkou se dostaneme k lesu. Za dráty je nám veselo. Mokřady a prameniště potoků Kapradě nejsou tolik nebezpečné jako zdivočelý skot. Přesto si musíme dávat dobrý pozor kudy jít. Nezlepší se to ani na staré cestě, kam jsem ústup nasměroval. Ta je pro změnu rozryta a zabahněna těžařskými stroji, které ji dost poničily.

Teprve když se dostaneme na pevnou cestu od Krásné Hory, všem se uleví. Do Stožce budeme víceméně jen klesat.

Chci se ještě podívat na přírodní památku Spálený luh a tak spolu s Vencou jdeme alternativní trasou. Klesáme k bezejmennému potůčku, který mokřady protéká, a procházíme loukou okouzleni krásou Šumavy. Cítím vůni lesa, kterou mi přinesl teplý vánek.

Vpravo od nás meandruje Studená Vltava. Bylo by hezké procházet se kolem jejich břehů, ale tomu zde brání l. zóna NP. Ta z opačné strany není a já vzpomínám na dobře ukrytou písčitou pláž u říčky Světlé, kde jsem párkrát přespal. Jen o pár desítek metrů níž byl soutok se Studenou Vltavou.

Jdeme lesem, kde se těží. Holiny však nevznikají. Větrné kalamitě i kůrovci se zatím mělké údolí vyhnulo.

U restaurace Pstruh se šťastně shledáme a hned i rozloučíme, neboť naše cesty se rozchází. Jirka, který se včera na Trojmezné hodně doruda spálil a dnešní krátkou túru vynechal, nás odveze k autům do Žlebů.

Zachráněni v bažinách pod Kapradí.

Cestou se jít nedá.

PP Spálený luh...

...

Studená Vltava u Stožce.

Pomezní vrch a Silnická hora

mapa Silniční hora

Ještě nemáme dost a tak popojedeme na hranici s Německem před free shop. Ovšem že jen kvůli zaparkování. Před námi je totiž další neznámá tisícovka, kterou je vrch Pomezný (1 002 m n. m.).

Z Kunžvartského sedla míříme po zelené značce k bývalé obci s podivným názvem Silnice. Z té nezbylo nic než pastviny, na nichž se pase malé stádo ovcí. V okolí je opět plno balvanů, tolik charakteristických pro krajinu Stráženska. V údolí pod námi protéká Hraniční potok, jehož tok kopíruje česko - německá hranice až k soutoku s Řasnicí. Užíváme si výhledy k Philippsreutu, dokud neodbočíme na zarůstající lesní cestu k vrcholu Pomezného.

Bez potíží se vyhrabeme na jeho vrchol, kde na kamenu stojí mužík. Tedy ne ruský, ale jen kamenný.

Nad Kunžvartským sedlem...

Pastviny Horní Silnice.

...

...

...

Za osamělým domem stoupáme na Pomezný vrch (1 001 m).

Na vrcholu...

...

...

...

Po kratičké pauze sestupujeme na loučku v sedle. Ač o další vrchol Venca moc nestojí, protože Silnickému vrchu (998 m n. m.) k jeho spokojenosti chybí celé 2 m, vydáme se také na něj. Blízký osamocený balvan podobný viklanu vrcholem ještě není. Na ten pravý se musíme doslova vydrápat, když nás hradba rozervaných skal vede nejprve nahoru a dolů, než nás pustí k nejvyššímu bodu, označenému vrcholovým kamenem a trigonometrickou tyčí. Vypadá to, že nižší vrchol Sinické hory je nadřazený vyššímu Pomeznému, kde jsme nic než hromadu navršených kamenů nenašli.

Kolem právě řádí kůrovec. Prozrazují ho označené suché kmeny smrků. Mnoho padlých stromů nám ostatně stížilo výstup. A snadné není ani sestoupit z kamenné náhorní plošiny. Musíme hledat bezpečnou cestu dolů mezi vysokými skalními bloky. Míjíme sloup se zbytky keramické izolace, bíle svítící z tmavého lesa, a o kus dál i jakýsi starý hraniční kámen.

Poté dojdeme zpět na značku a známou cestou kolem oveček do Kunžvartského sedla.

Loučka mezi Pomezným vrchem a Silnickou horou.

Silnická hora není snadno přistupná.

...

...

...

...

Starý mezník.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

13. června 2018 16:33

azave říká

Moooc pekne, vetsinu mist mam take nekolikrat proslaplou nebo projetou na kole.Jo a ve Stozci se dalo ubytovat na zdejsi radnici, nekolikrat jsme tam byli s kamosema v lete i v zime.Slusne bydleni, slusne zachazeni a velice privetive ceny! Nekde bych nasel kontakty na pani spravcovou ...A Pstruh, no radeji se zdrzim komentaru ...

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.