Sušická pavučina

Sušická pavučina

Příroda se ještě neprobrala z dlouhého zimního spánku, ale protože budíček již před několika týdny dlouze zvonil, vydáme se první příznaky jara hledat. Zatímco zubaté hřebeny šumavských hor stále září bělobou, v nižších polohách sníh většinou zcela zmizel. 
Nejinak tomu jistě bude i v okolí krásného a přívětivého města Sušice, které je opravdovou bránou Šumavy. Po kopcích v jeho okolí budeme putovat jednotlivými vlákny Sušické pavučiny, která dobře značenými stezkami omotává celé město. Zavede nás tak na tajemný Svatobor, vrch Kalovy s Krásnou vyhlídkou, nebo k zlatonosné řece Otavě.

Žihobce, pohorská ves

Pro příjezd do Sušice volíme trasu přes pohorskou ves Žihobce, kde je nově opravený zámeček s muzeem Lamberské stezky. Uvnitř jsou i dvě výstavy fotek šumavské přírody a velmi hezky upravený sál s fotkami netopýrů, kteří na zdejší rozlehlé půdě našli své bydliště.

Prohlížíme si také místní, barevně vymalovaný novorománský kostel s mohutným průčelým a uvnitř obdivujeme varhany z dílny sušického varhanáře Fischpery. Poté stoupáme do kopce ke kamennému loži knížete Joachima, které nás však ještě příliš k lenošení neláká. Vítr vanoucí ze stále zasněžených hor Šumavy je ledový. Upoutá nás tak především nedaleké Sedlo, plochý vrchol s rozsáhlým keltským hradištěm. Tam zamíříme na novou rozhlednu.

Žihobce je malá podhorská obec, která se může pochlubit krásným kostelem a opraveným zámkem z roku 1688, ve kterém je dnes umístěno muzeum Lamberské stezky.Občanské sdružení Lamberská stezka vzniklo spojením obcí Strašín, Žihobce, Žichovice, Nezamyslice a Rabí za účelem propagace památek bývalého panství Lamberků.

V muzeu nadete i sošku poustevníka Vintíře.Vintíř žil v 10.–11. století a jeho život je opředen mnoha nejasnostmi. Narodil se někdy kolem roku 955 v hraběcí rodině v Durynsku, byl bratrancem bavorského vévody a pozdějšího římského císaře Jindřicha II. a díky sňatku Jindřichovy sestry Gisely s králem Štěpánem (později svatořečeným) se stal spřízněným i s uherským vládnoucím rodem. Je pravděpodobné, že se přátelil s přemyslovskými bratry Oldřichem a Jaromírem, kteří v roce 1001 utekli z Čech před krutým Boleslavem Ryšavým. Kolovala pověst, že se Vintíř stal kmotrem knížete Břetislava, Oldřichova syna.Ve 45. roce svého života se Vintíř po seznámení s učením benediktinů rozhodl stát se řeholníkem. Rozdal svůj majetek a v roce 1006 se stal řádovým mnichem benediktinského kláštera v bavorském Niederaltaichu, kde na další utváření jeho názorů na život a víru měl vliv opat Gothard. Nejprve se i navzdory vstupu do řádu nemohl vzdát světských radovánek, později ale odchází do samoty a žije příkladný život světce. Prošel Bavorskem, krátký čas pobyl v Rancingu (dnešní Lahling), později se přemístil do kraje nad Řezným potokem (na bavorské straně Šumavy), kde si založil poustevnu, která se s příchodem dalších bratří později rozrostla v klášter Riminichi (klášter Rinchnach). Podílel se na vybudování kaple sv. Jana Křtitele. Později se dostal do oblasti kolem hradu Rabí a nakonec se usadil na vrchu Březník (Dobrá Voda), kde v poustevně Březnice zemřel.Břetislav I. oceňoval jeho misionářské úsilí a využíval jej jako diplomata. Je doloženo Vintířovo působení v jednání mezi císařem Jindřichem III. a českým knížetem. Zemřel 9. října 1045 ve své poustevně na šumavské hoře Březník. Na základě svého přání byl pochován v břevnovském klášteře. Jeho ostatky během husitských válek rozházeli husité. Jeho kenotaf se nachází při jižní stěně tamní baziliky sv. Markéty.(zdroj Wikipedia)

Zajímavostí zdejšího zámku jsou i kolonie několika druhů netopýrů, kteří našli v podkrovních prostorách svá letní sídla.Výstava proto ukazuje také rozmanitost netopýřích druhů vyskytujících se v České republice a představuje netopýry jako jedinečné živočichy, kteří si zaslouží naši ochranu. Najdete zde informací o způsobu jejich života a panely s fotografiemi a doprovodným komentářem.

Netopýři mají schopnost echolokace a mohou se navigovat vlastním sluchem podle odrazů zvuku u jejich pískotu od předmětů, podobně jako funguje sonar. Nejnižší frekvenci má netopýr pestrý, okolo 20 Khz a naopak nejvyšší frekvenci má vrápenec malý až kolem 110 Khz.

Netopýři se živí hmyzem, krví, malými savci, žábami a rybami. Většina je aktivních v noci nebo za soumraku. Oči jsou malé a špatně vyvinuté a netopýři s nimi nevidí. Mají schopnost tzv. utajené březosti, pozastavení vývoj plodu a odložení porodu na příznivější období.

Hned vprvních dnech po porodu matky berou mláďata přisátá k prsní bradavce sebou na lov. Později je nechávají v úkrytu a vracejí se jen několikrát během noci, aby je nakojily. Toto období je pro netopýry velmi náročné, matky prakticky neodpočívají, protože když nakojí mláďata, musí je zahřívat, protože ta ještě nedovedou aktívně regulovat svoji tělesnou teplotu. Než na konci léta opustí mláďata mateřskou kolonii, musí se od matek naučit kde a jak se ukrývat během dne a jaký hmyz lovit.

Protože v zámku nezbyl žádný nábytek, vše v muzeu bylo zapůjčeno a vkusně upraveno v jedné z místností.

Novorománský kostel Proměnění Páně v Žihobcích byl vystavěn v letech 1872-76 na místě zaniklého gotického kostelíka. Je dominantou obce a překvapuje svými rozměry.

Kostelní zvon nechal ulít Václav Koc z Dobrše již roku 1601 u Dionyse Schulthese. Uvnitř můžeme obdivovat nejen zvláštní malbu, ale i dochované varhany z dílny sušického varhanáře Fischpery.

Oltář je jednoduchý a původní.

Plastiky v průčelí kostela.

Zámek.

Celkový pohled.

Kníže Gustav Joachim, který byl pánem v Žihobcích v letech 1831–1862, zde část roku pobýval a oblíbil si místo v kopci za zámkem, kde založil park a v nejhezčím místě pak vyhlídkové lože s kamenným lehátkem. Lehátko se dochovalo a tak od něho obdivujeme krásný výhled do kraje na vrcholky Javorník (1065 m), Ždánov (1064 m) a Sedlo (902 m).

Sedlo, keltské hradiště

Přejíždíme k němu úzkou cestou, zkratkou přes Šimanov. V Albrechticích necháváme auto u penzionu (mimochodem s velmi příjemnou cenou ubytování) a svižně stoupáme k vrcholu kopce. Z této strany není tak ostrý jako ze směru od Kašperku a proto nás brzdí jen ojedinělé zbytky zledovatělého sněhu. Kolem přibývají skály a jednotlivé balvany, které zde v minulosti tvořily valy pravěkého hradiště.

Chvilku se zastavíme na vyhlídce u vrcholové skalní plošiny a již počítáme první schody dřevěné rozhledny. Každý jednotlivý schůdek má svého sponzora, uvedeného na malém štítku. Rozhledy trochu kazí velká oblačnost stále hrozící deštěm, ale díky tomu jsou více zdůrazněny zasněžené hřbety a vrcholy především hraničního hřebene Šumavy. Zpod těžkých mraků vystupuje Blatný vrch, Roklan, Poledník, Polom i vzdálený Javor. Pohled je fantastický...

Ze stoupání na Sedlo v dálce poprvé vidíme Svatobor.

Na hoře jsou patrné kamenné obranné valy. Hradiště je dlouhé přes čtyři sta metrů a široké 32 až 114 metrů. Keltská pevnost vznikla kombinací přirozených skalních stěn a uměle navršeného kamenného valu.

V roce 2009 byla otevřena nově vybudovaná 27,7 m vysoká rozhledna, která se stala stavbou roku v Plzeňském kraji.

Z rozhledny je možné spatřit mnoho známých vrcholů Šumavy. Na JJV spatříme Javorník a blízký Ždánov.

Kašperk má v pozadí mohutný masív Huťské hory (1 187m).

Co přitahuje zrak nejvíc je vzdálený Roklan (1 453m). Se zasněženým vrcholem kontrastuje s černými mraky a zalesněnými nižšími hřbety kolem Medvědí hory (1 223m).

Více na sever od Roklanu jsou Ždánidla (1 308m).

Následuje Polom (1 295m) a nejvyšší vrchol Šumavy Velký Javor (1 456m), který nepatrně vykukuje vpravo.

Na rozhledně.

Svatobor se svojí rozhlednou se zdá být hodně nízko.

Gross Arber, nebo-li Velký Javor ve výřezu.

Pod Roklanem lze spatřit i kostel sv. Mikuláše nedaleko Kašperských hor.

Hartmanice jsou spolu s Hamižnou horou hluboko pod Polomem a V. Javorem.

Kašperské Hory jsou schované pod kopci, za nimi vzdálená Huťská hora.

Penzion v Albrechticích.

Sušice, brána Šumavy

mapka okolí Sušice

Pozdní odpoledne trávíme poznáváním tajemných koutů Sušice. Před tím se ale ještě stíháme ubytovat v penzionu Mc Vítek. Skvěle vybavený apartmán 2, s výhledem přímo na náměstí k honosné budově radnice, hotelu Fialka a muzeu, nemá chybu. Navíc cena 250,-Kč je velmi vstřícná.

Bohužel v dubnu je zavřená budova muzea, kde mě zajímala především část věnovaná sirkařství. Vždyť značka Solo Sušice mě jako dětského sběratele nálepek provázela velmi dlouho. Dnes je již závod zavřený a výroba přestěhována do Indie.

Informační středisko nám toto zklamání trochu vynahradí. Kupuji si jeden soubor zápalek s historickými nálepkami a bereme si několik prospektů Sušické pavučiny s dobrou, podrobnou mapkou. Dostáváme dokonce klíčky od radniční věže a tak máme možnost porozhlédnout se po městě i očima místních holubů.

Výstup nestojí žádné síly, protože vzhůru do šestého patra se vyvážíme výtahem. Pohled na náměstí hluboko pod námi zkouším zvěčnit přes zasklené a nepříliš čisté okno.

Městem pak procházíme ulicí Příkopy podél zbytků středověkých hradeb k Otavě. Za řekou obdivujeme architekturu kapucínského kláštera sv. Felixe a nedaleký kostel Panny Marie. Fotím večerním sluncem osvětlenou, dominantní kapli sv. Anděla Strážce na vrcholu stejnojmenného kopce.

Sušice se mohou pochlubit krásným náměstím, kde seni přes ničivé požáry zachovalo několik renesančních domů. Tento objekt staré lékárny, nebo-li Rozacínovský dům je pozdně gotickou stavbou, renesančně přestavěný a jeho průčelí zdobí renesanční sgrafita.

V budově radnice je informační středisko a můžete si zde vyjet výtahem do 6.patra, shlédnout v podkroví malou výstavu a z věže se porozhlédnout po Sušici z výšky.

Pohled k muzeu a hotelu Fialka.

Některé krámky zašité v bočních uličkách skrývají nejedno překvapení.

Město bylo obehnáno kolem r. 1322 hradbami na příkaz Jana Lucemburského. Němým svědkem této události je kamenná deska s latinským nápisem, vsazená původně do jedné z městských bran a po jejím zboření zazděná do vestibulu sušické radnice. Český překlad latinského textu zní: ” Roku 1322 Jan První, český a polský král a kníže lucemburský, syn Jindřicha, císaře římského, vzorného křesťana, tuto obec dal obehnati hradbou; kteréhožto vznešeného krále a jeho potomků věčná památka budiž na nebesích. Amen. ” Tato deska patří k nejstarším historickým památkám Sušice

Území města Sušice bylo osídleno již ve starší době kamenné. Archeologické nálezy se datují do pozdní doby bronzové. Z této doby pochází bronzový hrot kopí nalezený na sušickém náměstí. Z doby laténské pak pocházejí nálezy keltských zlatých mincí. Z 11. století je slovanské kostrové pohřebiště, odkryté při úpatí Svatoboru.Město bylo původně pravěkou rýžovnickou osadou na Otavě, při obchodní cestě do Bavor. Osada byla založena patrně kolem roku 790, 1. písemné zmínky pocházejí z roku 1233.

Jaro se přes chladný počátek dubna snaží dohnat to, co zameškalo...

Přes střechy lze od Otavy spatřit zajímavou věž.

Kostel sv. Felixe a kapucínský klášter je ranně barokní stavba. V roce1649 dostal obraz Bolestné Panny Marie, považovaný za zázračný. Jeho součástí je kaple sv. Kalvárie.

Hřbitovní kostel Panny Marie je gotický a byl založen r. 1352. Současná podoba pochází z doby po požáru r. 1591. Jeho nejcennější částí je gotická Kabátovská kaple z 15. století s hvězdovou klenbou a řezaným oltářem z doby kolem r. 1700.

Voprchovský dům je jednou z nejvzácnějších stavebních památek ve městě.Pozdně gotický dům má základy ze 14. století. Přední část stavby zdobí vysoká renesanční atika z r. 1600. V přízemí se dochoval pozdně gotický vstupní portál a v patře zbytky renesačních fresek.V domě sídlí Muzeum Šumavy.

Radnice s 31m vysokou věží je dominantou náměstí. Původní budova z konce 16. století získala svou dnešní podobu po přestavbě v letech 1850-51. Dochoval se kamenný renesanční portál v přízemí. Ve vestibulu se nachází jedna z nejstarších historických památek Sušice – kamenná deska s latinským nápisem (připomínající vystavění hradeb v r. 1322).Z památkového hlediska se řadí mezi nejvýznamnější radniční stavby v ČR. V letech 2002-04 proběhla kompletní rekonstrukce.

Večerní pohled na renesanční budovy náměstí.

Poutní kaple Anděla Strážce na kopci Stráž je z let 1682 - 1683. Prostranství kolem ní bylo ohrazeno ambity a pak i kaplemi v nárožích.

Ranní slunce osvítilo budovu radnice i kostelní věž. Vedle je hotel Fialka, dříve tzv.Krocínovský dům, pozdně gotický, který byl v 18 století barokně upravený. Jeho průčelí je zakončeno raně barokní balustrádovou atikou.

Radnice.

Cestou nejkrásnějších vyhlídek

Rozednění mi dává šanci k hezkým záběrům náměstí, když mohu pohodlně tvořit kompozice rovnou z postele...

Prvním dnešním cílem je Křížová cesta ke kapli sv. Anděla Strážného. Stoupání od Otavy zdobí čtrnáct zastavení, která jsou kovaná a citlivě zasazena na skály a kameny. Podle uměleckého návrhu Mgr. Bohumily Skrbkové je ukovali v rámci maturitních prací (2009/2010) studenti Střední školy Oselce.

Samotná kaple je významným poutním místem na vrchu Stráž, který sloužil v minulosti jako strážní místo. Postavena byla v letech 1682–1683 na způsob poutnických kaplí kapucínským řádem. Roku 1735 byla obehná ambity se čtyřmi nárožními kaplemi. Ty jsou zasvěcené Matce Boží, sv. Janu Nepomuckému, sv. Floriánu a sv. Máří Magdaléně. Od kaple vidíme celou Sušici jako na dlani.

Legenda o Andělu Strážném

K místu nad Sušicí se váže několik legend. Jedna z nich vypráví o chlapci, který v lese sbíral jahody a šlápnul přitom na hada. Ten zasyčel a obtočil se mu kolem nohy. Hošík zkameněl hrůzou, ale záhy vedle sebe spatřil anděla, jenž se k němu s úsměvem naklonil. Had spadl na zem a zmizel. Chlapcovi rodiče spolu s jinými zbožnými rodinami pak prý nechali namalovat obraz Anděla Strážce a postavili tu malou kapli.

Nás od kaple, lidově známou jako Andělíček, čeká mírný sestup mezi poslední domky města po zelené TZ. Ta vede společné s modrou okružní pavučinkou, tzv. Cestou nejkrásnějších vyhlídek, stoupáním na vrchy Kalovy (727m). Na hoře čeká Krásná vyhlídka a opět pohled směrem k Sušici a Svatoboru. O kousek dál je ještě značena šipkou odbočka na hřeben, odkud se nám otevírá skvělý pohled k severu a na východ do vnitrozemí Čech.

Dále se držíme modré pavučiny. Cestou potkáváme několik kontrolních stanovišť pořadatelů horského béhu, který se dnes koná. Naše kroky vedou neomylně přes další vyhlídku Vápenice k vísce Rok a mírným klesáním lesem k cestě. Tou jsme do Sušice včera přijeli od Albrechtic. Po ní jdeme vzhůru do sedýlka, kde lze zabočit po červené TZ i jedním z vláken pavučiny do Sušice. Po stezce bychom tudy došli na Žižkův vrch s vyhlídkou a památníkem Kalicha. Původně Šibeniční vrch byl přejmenován na Žižkův teprve v roce 1924.

Kolem Otavy, lesopark Luh

My ale pokračujeme modrou pavučinou lesem s občasnými výhledy k zasněženým šumavským vrcholům k Divišovu, který je již nad údolím Otavy. U hlavní cesty nás vítá Šumavská chalupa, která se dochovala v původní podobě, s hospodou a tak ji nemůžeme minout. Dáváme si pivo Bernard a jelení řízečky. Jsme přece v lůně přírody...

Z repráků mezitím zní píseň od Gotie, jejíž melodie se už do večera nezbavím.

viz You Tube

Stezka přechází na druhou stranu řeky a vrací se v její těsné blízkosti přes lesopark Luh do Sušice. Souběžně vede i asfaltka cyklotrasy, ta však není v našem dohledu. Užíváme klidu u řeky, která zde docela teče. Na jaře je dobře sjízdná i pro vodáky, buď z Annína, nebo až od Čeňkovy pily od soutoku Vydry s Křemelnou. Jedna kanoe se nakonec kolem nás i mihne. V Sušici si u nábřeží v kavárně dáváme první letošní zmrzlinu s laté kávou a oslavujeme již jasně patrný příchod jara, přestože venku zrovna začíná silně pršet.

Panorama od nábřeží Jana Saitze.

Křížová cesta ke kaple Anděla Strážce (552 m) vede od Otavy stezkou vzhůru mezi mnoha skalkami, na kterých jsou jednotlivá zastavení.

I. Ježíš je odsouzen na smrt Ježíš Kristus zrazen jedním ze svých učedníků Jidášem byl zajat vojáky a odsouzen. Zbičovanému vsadili na hlavu trnovou korunu.

II. Pán Ježíš přijímá svůj kříž Vojáci vloží na Ježíše kříž. Ježíš nese svůj kříž a vychází z Jeruzaléma na horu Golgotu zvanou též Kalvárie.

III. Pán Ježíš poprvé padá pod křížem Ježíš slábne, urážky, bití a těžký kříž jej sráží k zemi.

IV. Setkání s matkou Panna Marie svého syna neopouští, trpí s ním.

V. Setkání se Šimonem z Kyrény Dobrovolníci se nenašli, proto je Šimon z Kyrény, místní silák, vojáky vyzván, aby pomohl nést kříž.

VI. Setkání s Veronikou Veronika má soucit s Ježíšem, ví, že toho nemůže mnoho udělat. Prodere se davem vojáků a podává Kristovi roušku na osušení tváře.

VII. Ježíš podruhé padá pod křížem Ježíš je zcela vyčerpán a nemůže se udržet na nohou. Přesto vstává a nese dále svůj kříž.

VIII. Setkání s plačícími ženami Jeruzalémské ženy naříkají a oplakávají Krista. Ten se k nim obrací a mluví k nim: Neplačte pro mě, ale přemýšlejte o svém životě.

IX. Ježíš potřetí padá pod křížem Ježíš je na konci svých sil. Ještě jednou vstává, neboť ví, že je téměř na konci své cesty.

X. Svlékání ze šatů Po příchodu na Golgotu strhávají vojáci Kristovi oblečení a losují o ně. Kristovi zůstává jen bederní rouška, lidé se mu smějí.

XI. Příbíjení na kříž Kolemjdoucí Ježíše urážejí. Vojáci jej hřebíky přibíjejí na kříž.

XII. Smrt na kříži Než zemře, myslí ještě na svou matku. Ve tři hodiny odpoledne umírá.

XIII. Pieta Josef z Arimatie žádá Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo tělo. Nikodém mu pomáhá. Tělo Ježíše pokládají matce do klína.

XIV. Kladení do hrobu Josef a Nikodém tělo umyjí, zabalí do čistého plátna a vonného koření a položí do nového hrobu vytesaného ve skále. Před hrobem zůstává Maria Magdalena a druhá Maria. Poté hrob hlídají vojáci. Podle líčení evangelií byl Ježíš třetího dne po své smrti vzkříšen – vstal z mrtvých.

Od Alšovy ulice je cesta ke kapli jednodušší.

Výhledy od kaple sv. Anděla Strážného směrem k náměstí jsou skvostné.

Kousek výš a dál je dobře vidět Stará vodárna, která je dnes i přístupnou rozhlednou.

Pohled na závod Solo Sušice.Když v roce 1839 zahájil po návratu z Vídně sušický truhlář Vojtěch Scheinost v primitivní dílničce výrobu prvních zápalek v českých zemích, jistě nečekal jak proslulou tradici založil. Slávu sušických zápalek, jak se tehdy říkalo - sirek. Kvalitní výrobky se rychle prosadily na domácím trhu, ale i v zahraničí. Za několika let se malá dílna změnila ve velký průmyslový podnik a předválečná akciová společnost SOLO už byla světovým pojmem.

Legenda o Andělu StrážnémK místu nad Sušicí se váže několik legend. Jedna z nich vypráví o chlapci, který v lese sbíral jahody a šlápnul přitom na hada. Ten zasyčel a obtočil se mu kolem nohy. Hošík zkameněl hrůzou, ale záhy vedle sebe spatřil anděla, jenž se k němu s úsměvem naklonil. Had spadl na zem a zmizel. Chlapcovi rodiče spolu s jinými zbožnými rodinami prý nechali namalovat obraz Anděla Strážce a postavili tu malou kapli.

Pohled od stoupání na vrch Kalovy za sebe srovnal kapli s rozhlednou na Svatoboru.

Pásky se zákazem vstupu, které míjíme, jsou již jen na okrasu...

Hřeben Polomu, nemýlím-li se.

Krásná vyhlídka je jednou z mnoha na okruhu Sušické pavučiny. Její modré značení obíhá celou Sušici po okolních kopcích.

Sušice z Krásné vyhlídky.

Na vrch Kalovy byl v dobách před rokem 1989 byl vstup přísně zakázán, protože zde byl utajený vojenský prostor. Mezi lidmi se mluvilo o tom, že pod celým kopcem vojáci vytvořili podzemní bunkry a obrovské muniční sklady. Bylo tam údajně skladováno tolik munice, že při jejím výbuchu by kamení zasypalo půl Sušice, říkalo se mezi sušickými občany. Pravda však zřejmě není tak divoká. Byl to divizní muniční sklad, který nebyl příliš rozlehlý. Byla tam skladována pouze lehká pěchotní munice, uvedl osmdesátiletý podplukovník ve výslužbě, který si nepřál být jmenován. Munice pro těžší zbraně a tanky byla uschována na jiném místě, dodal.

Ze stezky odbočuje vlevo šipka a ta nás navádí na hřeben odkud je rozhled trochu jiným směrem, než z krásné vyhlídky. Několik pařezů a kamenů na zemi je pokryto jakýmsi semišovým kobercem. Ještě nevíme, že zde byl vojenský sklad a tak marně přemýšlíme nad významem. Asi šlo o nějakou kratochvíli nudícího se vojska.

Kostelík Zdouň, nedaleko Hrádku

Směrovky Sušické pavučiny nás vedou neomylně správným směrem. Nezabloudíme ani jedinkrát...

Nedaleko od vísky Rok je výhled k Žihobcům. Zdálky tak můžeme vidět mohutný kostel i zámek, kde jsme byli včera.

Přicházíme na cestu odkud je vidět Andělíček. Něco jsme už ušli...

Mapa, kterou jsme si vzali v infostředisku je velmi dobrá. Jediným jejím nedostatkem je absence turistických značek. Obsahuje totiž jen ty pavučinkové.

Pohled směřuje ke Křemelné.

A zde je trochu přitažena zoomem...

Dostáváme se nad Otavu. Vypadá to, že nás čeká nějaké dobrodružství!

Šumavská chalupa a její vlídné pohostinství nám přišlo vhod. Stezka zde přechází hlavní cestu Sušice - Rejštejn a mizí lesem k Otavě.

Přes most se u přírodního parku Kochánov dostáváme na druhou stranu, kde vede i červená TZ.

Tohle najít zrovna v Sušici nemusím. Trochu hořký vtip...

Už staří Keltové zde rýžovali zlato.

Před týdnem, ještě v zimním nečasu, otevírali vodáci Otavu. Úsek od Annína je ale spíš pro dobré a zkušené. Docela to teče a navíc je v řečišti hodně balvanů.

Jaro konečně začíná nad opožděnou zimou vítězit. Všímáme si mnoha rozkvetlých kvítků a prvních mávnutí motýlích křídel.

Povodně jsou v Sušici častým hostem. Obrovské území nahoře na Šumavě při velkých deštích sesbírá spousty vody a ty se jen těžko mohou vměstnat do jednoho nevelkého koryta řeky Otavy.

Arciděkanský kostel sv. Václava je největší církevní památka ve městě. Původně gotická trojlodní bazilika ze 14. století byla barokně přestavěn po požáru města 1707 a v letech 1884-85 regotizována.Sochy na oltáři pocházejí z r. 1659, náhrobní kamenné desky v kostelní dlažbě z doby po r. 1560 a oltářní obraz patrona České země sv. Václava z r. 1861.

Andělíček, večer u kaple

Večer se jdeme znovu podívat k Andělíčkovi. Toho by měly osvětlit okolní reflektory. Vzhůru stoupáme tentokrát po širokých schodech z města. Kolem se po kopcích válí mraky a tak z focení západu slunce nad Svatoborem bohužel nic nebude. To vadí u kaple nejenom mě, ale jistě i redaktorům České televize, kteří zde již mají připravenou kameru. Možná, že však čekají právě jen na rozsvícení osvětlení, které po setmění rozzáří celou kapli.

My světýlko žádné nemáme a tak na tmu nečekáme a po osmé hodině sestupujeme po schodech zpět do Sušice. Před devátou se nám podaří od řeky ještě několik nočních fotek zlatem zalité kaple.

Večer po schodech znovu jdeme ke kapli sv. Andělíčka Strážného.

Marně čekáme po západu slunce na rozsvícení reflektorů namířených na budovu. Před úplným setměním raději dáváme zpátečku. Potmě by se šlo bez baterek dolů dost špatně.

Poslední fotka patří Svatoboru, kde se mezitím rozestoupily tmavé, deštěm nacucané mraky.

Večer nad Otavou.

Café L Amour.

Po deváté zjišťujeme, že kaple je skutečně osvětlena. Přinutí nás tak k dalšímu záběru, který chybí ve sbírce s názvem kaple Andělíček.

Svatobor, Hadí stezka

Poslední den míříme po další stezce Sušické pavučiny k Svatoboru. Nahoru vede nově opravená Hadí stezka. Ta se za Scheinostovo zátiším vzhůru zakroutí v mnoha krátkých serpentinách a vyplivne nás nakonec v místě bývalé útulny. Ze skalního ostrohu dohlédneme daleko do vnitrozemí. Nedaleko jsou již vysílače a hlavně rozhledna Svatobor s restaurací, kam rádi za chvíli zavítáme.

Svatobor je opředen mýtem starověkého obětiště. Býval to posvátný háj tvořený prastarými duby vzrostlými ve volném prostoru, ohrazený pečlivě vystavěným plotem, do něhož vedly dva vchody, byl místem kultovním i soudním. Prostor háje se považoval za léčivý. Nemocní tu zavěšovali jako oběť božstvu kousky látek nebo části oděvů na větve, popřípadě ukládali pod stromy mince. V každém háji musel být pramen nebo potok, rovněž s léčivou mocí, v němž se lidé koupali i v zimě. Prostor svatyně nesměl být poskvrněn krví nepřítele. Přímé doklady o slovanském kultu bohužel neexistují. Fakt, že ale zřejmě byl Svatobor osídlen již v dávné historii, dokládají nalezené stopy po primitivní polozahloubené chatě ze střední doby kamenné (10 000 – 8 000 let př. n. l.). Chata byla podle dostupných nálezů rekonstruována a její model je možno zhlédnout v sušickém muzeu. Roku 1881 bylo při výstavbě nové Scheinostovy sirkárny objeveno staré pohřebiště. Bohužel neproběhl žádný archeologický průzkum lokality a většinu cenného historického materiálu zmizelo. Nález, který se podařilo zachránit obsahoval i denár z doby Vratislava I. (1061–1092) a perly, které se v Čechách objevovali jen zřídka a jsou dokladem rozvinutých obchodních kontaktů. Jádro pohřebiště se nacházelo v místech továrního komínu a počet hrobů byl odhadnut na sto.(ze Sušické pavučiny)

To, že je vrchol hory velmi tajemný dokládá i neobvyklý zážitek z 12. 2. 1997. Tehdy pan V. O. vyšel ráno v 6.15 h z rozhledny Svatoboru nad Sušicí, kde bydlel, a na parkovišti před sebou uviděl tři štíhlé postavy vysoké kolem 2,5 m. Byly jasně bílé svítící s černýma očima.

"Bylo to tak zvláštní, že jsem si v první chvíli myslel, že to jsou osvětlené stromy. Když ty bytosti zpozorovaly, že se na ně dívám, zastavily se a já slyšel zvuk, jako když se zrychlí nahrávka na magnetofonu. Dostal jsem velký strach a rychle jsem se vrátil zpět do budovy. Protože jsem však spěchal do práce, tak jsem asi po deseti minutách vyšel ven, ale bytosti tam už nebyli. Rychle jsem nastartoval auto a ujížděl do práce, i když jsem za sebou viděl nějakou podivnou záři..." Ještě dnes na podivné setkání nerad vzpomíná.

Chvilku se o tom bavím s majiteli chaty. Jsem sice k podobným věcem skeptický, ale nakonec můžu jen říct: "Co my víme... "

Možná jsme pro někoho jen zajímavou zoologickou a bitanickou zahradou, vhodnou k pozorovàní. Všelijakých pozorování UFO, podivných bytostí, únosů, záhad s tvořením kruhů v obilí, jejichž výskyty jsou mimochodem časté i nedaleko Sušice, je tolik, až se nezdá možné, že jde jen o pouhý výmysl. Možná nežijeme na Zemi sami.

Stoupame s klíčkem na rozhlednu, kde nás vítají stovky much. Ty teplo slunečních loučí vyhnalo ze zimních úkrytů. Značně stěžují pozorování okolí i focení. Okna bohužel otevřít nejdou. Sestoupíme do hospody a po hrachovce pokračujeme zrychleným přesunem k Vodolence. Toto místo proslulo svým čistým léčivým pramenem již v dávných dobách a má být neobyčejně krásné.

Podle staré pověsti prosila za dávných dob zbožná dívka jménem Vodolenka, dcera známého lecha Klata, zakladatele Klatov, své přátele na smrtelném loži, aby ji pochovali na místě, kam její mrtvolu zaveze pár bílých volů bez průvodce. Bílí volci stanuli na úpatí Svatoboru. I byla dívka Vodolenka na tomto místě slavně pohřbena za hlučných zpěvů a četných ohňů. A tu, hned po pohřbu, vyprýštil z vnitra Svatoboru u jejího hrobu hojný živý pramen, jemuž začali říkat podle zesnulé panny „Vodolenka". Později zde vznikly i malé lázně.

Dnes je bohužel situace jiná. Při příchodu nás vítají polorozpadlé kadibudky u dřevěných chatek dětského tábora, který není v nejlepší kondici. I blízké okolí kaple je zaneřáděné všelijakým svinstvem a radši odsud rychle mizíme. Sestupujeme do vsi Odolenov. Tady je mapa, která nás nasměruje doleva, opět vzhůru ke Svatoboru. Tento úsek není značený a tak spoléháme na naši intuici. Přelézáme hřeben a traverzem se po krásné travnaté lesní cestě proplétáme mezi Kočičími skalami. Místo velmi připomíná podobně skalnaté svahy s borovicemi nad řekou Křemelnou.

Konečně se setkáme s modrou okružní pavučinou, kterou již dlouho vyhlížíme a zbývá jen sejít do Sušice. Po lukách si ještě odskočíme k nedaleké Staré vodárenské věži, která dnes slouží také jako rozhledna. Opět dobře dohlédneme na protilehlý vrch Stráž a nám dobře známou kapli sv. Anděla Strážného.

Sušickou pavučinou jsme si prošli krásná i tajemná místa v okolí města, které je v přírodě přímo utopeno.

Nad město vystoupáme rychle. Úvodní úsek jde ostře vzhůru. Brzy proto máme krásný pohled - opět k Andělíčkovi.

Trochu blíž je Stará vodárna, ke které dojdeme odpoledne po sestupu ze Svatoboru.

Kašperk a Ždánov.

Schainostovo zátiší je ve stoupání kousek před odbočkou Hadí stezky.

Hadí stezka vede sice přímo vzhůru ke Svatoboru, ale klikatí se tolik, že někteří nedočkavci si na ní zkracují cestu a tím ji ničí. Myslím, že je to velká škoda.

Žluťásci jsou vždy mezi prvními motýli poletujícími ve vyhřátých místech lesa a na mýtinách.

Poslední pohled k Sušici z výstupu. Nahoře už k náměstí nedohlédneme.

Jedna z pověstí o Svatoboru praví, že v hoře je ukrytý poklad. Mezi dvěma růžovými keři je vstup do tajemné jeskyně, která vede do velké síně, rozdělené velkými krásně zdobenými sloupy. Tam je podle pověsti svatoborský poklad, ze kterého by mohla být Sušice třikrát postavena znovu ve vší své kráse. Vchod do jeskyně kdysi náhodou objevil stařec z Dolejšího předměstí, ale protože podlahu pokrývala voda a on si svítil jen sirkami, rozhodl se, že se do jeskyně vrátí v létě, až voda opadne. Nikomu o svém nálezu neřekl. Ale v zimě se rozestonal a na své smrtelné posteli předal tajemství svým přátelům. Nemohl jim už ale vchod do jeskyně ukázat. Ti již nikdy potom tajnou chodbu nenašli.Na nás se však štěstí usmálo. Ten starý vstup jsme našli. Protože už z první pohled dovnitř jeskyně skrz staré, mechem porostlé mříže prozradil, že uvnitř je voda, rozhodli jsme se, že se do ní vrátíme v létě, až opadne. Zatím o ní nic víc nikomu neřekneme...

Stezka je obnovena z peněz EU. Její stav se po válce výrazně zhoršil a časem se stala neprůchodnou.

Nahoře ze skály je místo dalekých rozhledů. Najdete zde rozvaliny sklepa, který patřil k bývalé dřevěné útulně, která vyhořela r.1905 a nebyla již obnovena.

Dole je středozemě...

Východní část Sušice.

Kostel Zdouň. V pozadí Čejkovy.

Pohled směrem k Horažďovicím. Vpravo dole Andělíček Strážníček.

Svatobor (845 m n.m.)

...

Již od úpatí rozhledny dohlédneme k šumavským vrcholům za Hůrkou a Prášily, např. na Ždánidla.

Polom. Když jsme ho loni na podzim přecházeli při I. setkání Šlápot, neviděli jsme pro mlhu na krok.

Velký Javor a Jezerní hora.

Pohled do kraje z rozhledny stěžují stovky much a špinavá skla oken. Většinu fotek tak nakonec smažu.

Petrovice.

Vpravo vzadu Vidhošť, v popředí Hory Matky Boží (bez záruky).

Svatobor je nejen rozhledna, ale i restaurace a horská chata s ubytováním. Na pivko a polévku se zastavíme i my.

Vodolenka pro nás znamená velké zklamání. Kdysi to mohlo být krásné místo, dnes už není.

Kočičí skály jsou zajímavým místem Svatoboru. Ani nám proto nevadí, že jsme původně chtěli jít hluboko pod nimi.

K Sušici se vracíme po modré TZ.

Směřujeme po lukách k poslednímu cíli - Staré vodárně.

Vodojem je železobetonovou stavbou a byl postaven na svahu Svatoboru v r. 1931, kdy se stal součástí rozsáhlého projektu výstavby městského vodovodu v Sušici.

Dnes je horní část věžičky zpřístupněna návštěvníkům a poskytuje další z mnoha pohledů na město. Pro nás již bez překvapení...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Asi znáte tento jazykolam. Zkuste kolikrát se vám povede bezchybně říct "sušičáci jsou sičáci"? :-) Máte tři pokusy, ale nečtěte text, říkejte ho rychle a z hlavy!

213 33% Ani jednou...

165 26% Jedinkrát...

125 19% Dvakrát...

142 22% Víc než dvakrát...

Hlasovalo 645 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

22. dubna 2013 10:40

Jack říká

Nádherný kraj , kam rád jezdím, když mám možnost . Fotky to krásně vykreslily i s tím ubývajícím sněhem

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Paulie

26. září 2013 16:53

Paulie říká

Pěkně jste to tam prošli A líbí se mi, že jsi dal do článku i detailní fotky z křížové cesty.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.