Tchaj-wan, malá Čína (2. část)

Tchaj-wan, malá Čína (2. část)

Článek o mém ani ne týdenním pobytu na tomto pozoruhodném ostrově pokračuje a končí druhou částí. Poslední tři dny jsou volnější a turističtější, takže už nemusím většinu fotek pořizovat náhodně a za běhu, ukážu vám naopak pár konkrétních lokalit, které jsem si mohl projít v klidu a v pohodě.

6. den (pondělí)

Ačkoliv jsme po včerejším celodenním výletu dorazili na internát pozdě, ráno jsem se vykopal z postele dost brzo na to, abych stihl krátkou vycházku podél řeky. A udělal jsem dobře, je zde krásně. I ten těžký a vlhký vzduch se mi už v těchto hodinách zdá celkem příjemný.

Jakmile je v pozadí vidět most, díváme se na jih, proti proudu řeky.

Řeka Tan-šuej se před svým ústím stáčí doleva, jinak bychom odtud asi dohlédli až k moři.

Řídce roztroušené mangrove směrem k mostu houstne, což jsem se zde snažil ještě zvýraznit.

Bydlení u řeky

Lovec nebo sběrač

V pobřežním bahně se potulují nesouměrní krabi a další drobní živočichové. Vyfotil jsem zde i lezce (rybu, která dokáže chodit po souši), tuto fotku jsem si však bohužel nějakým nedopatřením smazal.

Odpočítávání na semaforech

Nápisy na dopravních značkách jsou často doplněny anglickou verzí, na silnicích si většinou počtete pouze čínsky.

Na závěr vycházky ještě jedna fotka školy

Dnes dopoledne probíhá poslední část soutěže, po ní už nás tady na Tchaj-wanu čeká jen zábava. V závěru dne máme navštívit noční trh ve čtvrti Tan-šuej, od níž nás dělí řeka. Noční trhy jsou jedním z výrazných prvků místní kultury, vyrazit sem za nákupy či zábavou je mezi místními údajně častým způsobem trávení volného času. Jedním z důvodů, proč nechávat podobné aktivity na večer, jsou určitě i nižší teploty oproti denním hodinám.

Odpoledne tedy přejíždíme autobusem něco přes kilometr ke stanici metra na druhém břehu řeky. Naši českou skupinu budou doprovázet místní studentky, které nás nejen dnes mají na starost, spolu s jedním místním studentem.

Zřejmě jedna z chudších částí města (schválně jsem vyfotil něco zvlášť ošklivého)

Tchaj-pej neovládají jen jezdci na skútrech, ale také cyklisti, jak dokládá toto parkoviště při stanici metra.

Tchaj-pejské metro přepraví za rok přibližně stejný počet cestujících jako to pražské, ale je rozsáhlejší co do počtu linek a celkové délky tras. Značná část je podle všeho vedena pod širým nebem, takto pojedeme i my. Čeká nás jen pár minut jízdy ze stanice Kuan-tu (Guandu) na konečnou v centru čtvrti Tan-šuej.

Jednotlivé jízdenky mají podobu žetonů, kterými se odemyká přístupový turniket k nástupišti. Platí se za uraženou vzdálenost, kratší cesty jsou zde levnější než v Praze, kdybyste chtěli přejet celé město, vyšlo by to zase o něco dráž.

Konečná stanice v Tan-šuej zvenku

Prostor před stanicí

I když Tan-šuej patří mezi okrajové čtvrti Tchaj-peje, je zde poměrně rušno.

Zamířili jsme do ulice Čung-čeng (Zhongzheng), v níž se mačká jeden obchod vedle druhého. Už brzo se tady noční trh rozjede naplno.

Na ulici se dá koupit leccos k snědku, většinu těchto potravin však nedokážu identifikovat.

Občas mě napadne vyfotit i nějaký detail.

Velkým kulturním zážitkem je návštěva chrámu Fu-jou (Fuyou) v téže ulici. Tento chrám byl postaven roku 1796 a je zasvěcen Ma-cu (Mazu), čínské bohyni moře, která má ochraňovat rybáře a mořeplavce.

Poklidnou atmosféru chrámu dokreslují vonné tyčinky.

Ma-cu zahalená v dýmu

Na bohatou výzdobu narážíme na každém rohu, uvádím zde tedy jen malý výběr.

Zvenku na chrámu zaujmou například propracované kamenné reliéfy.

Volným tempem pokračujeme dál. Podobnými alejemi skútrů je lemována takřka celá ulice.

Obrázková zeď, nevím, jaký přesně má účel.

Čím dál častěji zacházíme do obchodů, které jsou typicky otevřené do ulice, což obvykle dovoluje prohlédnout si všechno zboží pohodlně zvenku.

Zde se obracíme k řece, od níž nás dosud dělil blok domů.

Noční trh není jen o prodeji zboží, ale i o zábavě a různých atrakcích.

Zřejmě krajánek

Zde jsme si trochu zasoutěžili.

Západ slunce probíhá v těchto zeměpisných šířkách poměrně rychle. Tan-šuej je v rámci Tchaj-peje jedním z nejvhodnějších míst k jeho pozorování.

Když vás na trhu přepadne hlad, můžete si dát třeba grilovanou chobotnici.

Nebo tohle.

Venku je s přibývající dobou čím dál živěji, na chvíli se zastavujeme u pouličního divadla. Ničemu samozřejmě nerozumíme, čínština je však velmi melodický jazyk a dobře se poslouchá sama o sobě. Jenom se mi zdá, že herečky do mikrofonů hrozně křičí, být někde u reproduktoru, asi by mi z těch vysokých hlasů ulétla hlava.

Bloumáním po nočním trhu trávíme pěkných pár hodin, je to skutečně příjemný večer. Pouze v otázce jídla se dnes (ne všichni) výjimečně svěřujeme do péče společnosti McDonald's, občas je třeba si od místní kuchyně trochu odpočinout. Šílení Evropané, častují nás naši průvodci a vrstevníci, když si objednáváme 2–3 hamburgery s hranolky na osobu.

Kolem deváté večer nás loď převáží zpět na levý břeh řeky a volným tempem se vracíme do školy.

7. den (úterý)

Dnešní den už je tím úplně posledním, který zde strávíme celý od rána do večera, ale bude stát za to. Dopoledne podruhé v tomto týdnu opouštíme Tchaj-pej, naším cílem je mys Jie-liou (Yeliu) ležící asi 20 km na severovýchod.

Mrakodrap Taipei 101 z uctivé vzdálenosti

Průmyslová oblast někde na okraji Tchaj-peje

Vnitrozemím ostrova jsme projeli do pobřežního města Ťi-lung (též Jilong či Keelung) a pokračujeme podél pobřeží Pacifiku. Odtud je to na mys už jen pár kilometrů.

Mys Jie-liou není jen tak ledajaký mys, patří mezi největší geologické kuriozity na ostrově. Různé druhy zvětrávání a eroze zde na převážně usazených horninách dokázaly vytvořit neskutečné věci, jak za chvíli uvidíme. Škoda jen, že nás při jeho úpatí vítá velké parkoviště a delfinárium, určitě to tady bude přelidněné. Vzhledem k početnosti naší výpravy je to však celkem jedno.

Přístupový chodník nás napřed vede menším, vcelku obyčejným parkem...

...ale už za chvíli se nám otevírá takovýto výhled. Větší část mysu, který má na délku asi 1700 metrů, je s pevninou spojena úzkou rozeklanou šíjí, po níž se dá přejít jen díky vybudovanému chodníku.

My zatím zůstaneme při hlavní pevnině. Mys je tvořen převážně pískovcem několika typů, místy obohaceným o vápenec. Různé typy pískovce jsou zde uspořádány do vrstev s odlišnými geologickými vlastnostmi, ideální prostředí pro vznik rozmanitých útvarů.

Téměř každý zdejší útvar má vlastní přezdívku, dostali jsme dokonce možnost nějaké nové názvy vymyslet.

Těmto objektům se zde říká „houby“. Jejich horní část, která je tvořena odolnější horninou, mívá „plástvový“ povrch. Pokud jsem správně pochopil, tento reliéf vzniká díky usazené organické hmotě, jež se zde takto zajímavě rozkládá.

„Perla“

Zázvor

Víc zázvoru

Obzvlášť zdařilé jsou podle mě tyto svíce.

V „nejnudnějších“ místech je skála aspoň pořádně děravá.

Poblíž pobřeží je ochranné pásmo, aby někdo uprostřed té krásy nepřišel k úrazu.

Za chvíli už přejdeme šíji mezi oběma částmi mysu. Po pravé straně se černá vstup do jeskyně Ma-cu, o této bohyni už jsem se v článku zmínil, jestli si pamatujete. Zřejmě je docela oblíbená.

Jak ukazuje tento výhled, druhá část mysu se v mnohém podobá té první.

Turisté jsou zde již z větší části svedeni na dřevěný chodník.

Nachází se zde i nejslavnější z místních hub. Nazývá se „Královnina hlava“, z profilu totiž údajně připomíná královnu Alžbětu. Dostat se k jednomu z hlavních symbolů geoparku však kvůli frontám vyžaduje velkou trpělivost, já to ani nezkouším.

Malebná zátoka téměř odříznutá od moře, voda sem vniká skrz štěrbiny ve skále.

Ohlédnutí zpět

Počasí na fotkách vypadá krásně, je však výheň jako na Sahaře, už na to nadávají i někteří domorodci. Jednoznačně dosud nejteplejší den.

Památník připomínající rybáře Lin Tchien-čchena, který se zde v roce 1964 pokusil zachránit studenta smeteného vysokými vlnami z mysu do moře. Oba aktéři se bohužel utopili.

V závěru naší prohlídky volným tempem vystupujeme na nejvyšší bod mysu, který se naštěstí nenachází příliš vysoko.

Liduprázdné východní pobřeží

Samozřejmě nemůžeme od moře odejít, aniž bychom provedli aspoň symbolickou koupel, v tomto případě smočení nohou, zastavujeme se tedy u této mělké zátoky. Voda je teplá a plavou v ní barevné ryby. Jak trefně poznamenal kolega, většině z nás Čechů teď k navštívení chybí ještě dva oceány, i když ten Tichý bych si rád někdy užil lépe.

Návštěva mysu tedy byla nad očekávání zajímavá, pouze mě zaráží, jak k tomuto přírodnímu pokladu přistupují někteří návštěvníci, ty asijské nevyjímaje. Lezení po útvarech a rýpání do nich není nic neobvyklého, a co jsem si všiml, hlídači tomu většinou jen mlčky přihlížejí. Ne že by to tu jeden rýpal dokázal všechno zničit, ale čekal bych aspoň nějakou základní úctu, u nás by se asi lidé chovali ohleduplněji.

V městečku na pobřeží se ještě zastavujeme na oběd, většina strávníků z Evropy vypadá dost schváceně. Hůlky mi zase nejdou do ruky, takže si chvíli vypomáhám malou plastovou vidličkou, než jsem domácím profesorem taktně upozorněn, abych takto nejedl. Pardon.

Na odpoledne se vracíme do Tchaj-peje. Asi žádný čtenář nečekal, že bychom mohli vynechat mrakodrap Taipei 101, novodobý symbol města, který zdobí každou druhou pohlednici z Tchaj-wanu a jenž je vždy na přelomu roku centrem oslav a dějištěm velkolepých ohňostrojů. Od svého dokončení v roce 2004 byl tento 509 metrů vysoký elegán nejvyšší budovou na světě (pokud počítáme jen „klasické“ budovy mimo vysílače atd.), než jej v lednu 2010 předběhl známý mrakodrap Burdž Chalífa. V době naší návštěvy už tedy prvenství nedržel, naše dojmy to však nijak zásadně nezhoršilo.

Jak se v čínském kulturním prostředí dá čekat, stavba zahrnuje mnoho různých symbolů. Osm osmipatrových segmentů má například připomínat bambus, symbol růstu, přičemž samotné číslo osm znamená prosperitu a bohatství.

Budova postavená v geologicky neklidné oblasti je samozřejmě velmi odolná, místní údajně říkají, že při sebesilnějším zemětřesení by se mrakodrap Taipei 101 zřítil jako poslední budova v celém městě. Před otřesy způsobenými zemětřesením či větrem chrání stavbu například 660tunové kyvadlo zavěšené uvnitř nejvýše položeného segmentu, které se v takové situaci kývá místo celé budovy, jak jsme se dozvěděli už v muzeu zemětřesení navštíveném předevčírem.

V rychlosti jsme prošli nákupním centrem, které se rozkládá v prvním až pátém patře, a čekáme na výtah, jenž nás doveze o poznání výše.

Zájemci si mohou za patřičnou sumu pořídit portrét s mrakodrapem namontovaným na pozadí, pokud to mají zapotřebí.

Jeden ze dvou výtahů k tomu určených nás vyváží na vyhlídku, která se nachází v 89. patře 383,4 metru nad zemí. „Vyhlídkové“ výtahy jsou v době psaní tohoto článku zřejmě stále nejrychlejšími výtahy pro přepravu osob na světě, nahoru se řítí rychlostí až 60,6 km/h.

Cestu nahoru přímo ve výtahu komentuje mladá průvodkyně, která sice asi mluví anglicky, ale působí to, jako by jen po slabikách přeříkávala nějaký zpaměti naučený fonetický přepis, rozuměl jsem přibližně třem slovům.

Tady nahoře se mohou návštěvníci volně procházet po celém obvodu budovy, což zde také takřka celou následující hodinu a čtvrt dělám. Kdybych si ale víc všímal okolí, došlo by mi, že všichni lidé, kteří postupně mizí, neodjíždí dolů, ale přesouvají se na otevřenou vyhlídku o dvě patra výše. Místo toho jsem zůstal celou dobu za oknem, omluvte tedy menší namodralost všech záběrů.

Jak se dalo čekat, výhledy jsou úžasné. Takto vypadá z výšky oblast při severním úpatí budovy.

Mrakodrap se nachází ve čtvrti Sin-i (Xinyi), která je v rámci Tchaj-peje takovým downtownem, jak by se řeklo v USA. Sídlí zde správa města, čtvrť je také finančním a nákupním centrem atd. atd., v okolí se tedy nachází samé lepší budovy. Dobře se kouká zejména na velkoryse rozmístěnou zeleň a široké ulice, v nichž proudí nápadné množství žlutých taxíků.

Pohled k jižnímu úpatí

Při focení jsem převážně chaoticky běhal kolem dokola, takže byl trochu problém fotky seřadit, ale povedlo se. Tohle je výhled na západ.

Tchaj-pej je skutečně rozlehlá a my se nacházíme v její východní části, takže tímto směrem není ani vidět, kde město končí. V pozadí se na přesvíceném horizontu leskne řeka Tan-šuej.

Pohled na severozápad, kde zaujme zejména pamětní budova věnovaná Sunjatsenovi, prvnímu prezidentovi Čínské republiky (ta se žlutočervenou střechou). Vlevo v pozadí je ještě vidět řeka a kopec, tam někde daleko bydlíme.

Výhled na sever

Přiblížení řeky Ťi-lung (Keelung či Jilong), která dost zmátla mou orientaci, považoval jsem ji za řeku Tan-šuej.

Severovýchod až východ

Bližší okolí mrakodrapu ve stejném směru

Východ až jihovýchod

Jihovýchod až jih

Jih

A nakonec zamlžené dálky na jihu, na obzoru už se zvedají opravdové hory.

Ačkoliv to normálně nedělám, tentokrát jsem nevynechal možnost koupit si nějaký suvenýr, odeslal jsem také pár pozdravů. Pohlednice dorazily z této schránky až domů v přepočtu za 12 Kč, což je řekl bych velmi dobrá cena.

Atrakce „focení v zrcadle“

Je těžké přiznat si, že po opuštění vyhlídky už naše krátké cestování po Tchaj-wanu víceméně končí. Na fotce fontána poblíž mrakodrapu.

Po cestě zpět ještě míjíme tchajpejský Grand Hotel, jednu z nejvyšších „klasických čínských“ budov na světě (87 m).

Večer samozřejmě probíhá zábava, zahájená druhou částí kulturních představení, které jsou tradičním prvkem podobných soutěží. Některé výpravy zítra odlétají, větší část se ještě zúčastní závěrečné několikadenní cesty po ostrově, v našem případě nic takového bohužel není v plánu.

8. den (středa)

Dnes nás čeká nejprve slavnostní zakončení soutěže, následně pak poslední společný oběd a postupný návrat domů.

Ráno ještě obíhám s foťákem pár věcí, které se na fotky nedostaly, převážně takové ty objekty, které mě celou dobu provázely a dosud jsem jim nevěnoval pozornost. Tak vzniklo i toto improvizované zátiší z bankovek, mincí a PET lahví (nic moc, já vím :)). Tchajwanské dolary vesměs nesou nějaký obraz Čankajška, který se i přes totalitní a mnohdy krutou vládu těší velké oblibě. Ceny jsou na Tchaj-wanu mimochodem o trochu nižší než v ČR.

Po obědě se loučíme s ostatními účastníky a autobus nás odváží na letiště do města Tchao-jüan, odkud v půl osmé odletíme domů po stejné trase jako při cestě sem.

Větrník na pobřeží

Aby tu byla i nějaká fotka z letiště, dovolím si uvést tuto s thajským reprezentačním trenérem pétanque, který se s námi před odletem do Bangkoku náhodou dal do řeči.

Trenér se k nám dostal, když po mě chtěl, abych ho v čekací hale vyfotil, pak ho zaujaly medaile, které měli kolegové na krku. Myslel si, že jsou sportovní, tak jsme si trochu popovídali. V jednu chvíli se na ostatní obrátil s dotazem "This is elementary school?" a ukázal přitom na mě, nejstaršího studenta výpravy, to se tedy povedlo.

Větší část zpáteční cesty jsem zaspal, bylo třeba dohnat spánkový deficit nabraný za celý týden. Do Prahy jsme se snesli pěkně z mlhy, přivítalo nás nějakých dvacet stupňů. Zamračené počasí se u nás pak drželo delší dobu, takže jsem se občas přistihl, že mi ty návaly horka skoro chybí. Ale až někdy pojedu na Tchaj-wan znovu (doufám, že ano), určitě si vyberu vhodnější roční dobu :)

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Rony

4. února 2014 19:00

Rony říká

Ty podivné útvary na pobřeží jsou parádní. Díky za pěkný náhled do vzdálené a pro nás tak exotické země.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Navarro

4. února 2014 19:02

Navarro říká

Rádo se stalo

Honza (Navarro)

Paulie

12. února 2014 13:42

Paulie říká

Taky díky za zajímavý článek Mys byl skutečně nádherný!

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.