Terénní cvičení v Harrachově část druhá

Terénní cvičení v Harrachově část druhá

Minule jsme opouštěli oblast Českého ráje a vrátili se zpátky do Harrachova, odkud nás tentokrát čeká výprava do nitra Krkonošského národního parku, který chrání podle legendy před hledači pokladů a pytláky Krakonoš.

Harrachov

Cesta započala v našem kempu, odkud jsme se vypravili k dolní stanici lanovky u Anenského údolí. Jelikož počasí přálo, byly krásné pohledy na Harrachov – nejen na empírový kostel svatého Václava, ale také na Hornické muzeum i na dříve ozubnicovou železniční dráhu do Tanvaldu.

Výprava je připravena

Cesta na Čertovu horu

Harrachov se vzdaluje

Sedačková lanovka nás vyvezla o 350 metrů výše, abychom stanuli na špici Čertovy hory. Tento vrchol ležící v nadmořské výšce 1 020 metrů nad mořem je většinou výchozím bodem pro další putování dál po nejstarším českém národním parku, který byl založen roku 1963.

Čertova hora

Byla to fuška

Cesta k pramenům řeky Labe

Občerstvení Na Ručičkách nefunguje

Kraj Krakonoše

Po modré turistické značce míříme směrem k Horské boudě Dvoračky, kde máme přislíbeno něco na zahřátí, protože tu výborně vaří, konkrétně skvělé krkonošské kyselo. Což mohu potvrdit hned poté, co přežijeme mírné stoupání kolem Kostelního vrchu přes Čertovu pláň až k přechodu na zelenou turistickou trasu na rozcestí Ručičky.

Šlapeme

Stoupáme

Dvoračky bývávaly původně zemědělskou usedlostí, kterou hrabě Harrach přestavěl na hostinec. Hostil dokonce i manžele Benešových, který zde trávili dovolenou před válkou i během ní. Totalitní režim ale zdejší usedlost zlikvidoval natolik, že se dnešní majitelé rozhodli vystavět na přilehlém spáleništi rodinný hotel Štumpovka, který funguje po celý rok.

Natěšeni na krkonošské kyselo v horské chatě Dvoračky

Blížíme se k cíli

Vegetace ubývá

Podvrcholová přestávka podél Kotle

Ze Dvoraček se napojíme na červenou stezku, která nás povede kolem vrcholu Kotle (1 370 m n. m.) přes Růženčinu zahrádku. Tento kamenný val ve tvaru okvětí růže dostal název podle manželky hraběte Harracha Rosy. Podle pověstí se zde setkávali zamilovaní. Místo ale také možná sloužilo pro pěstování léčivých rostlin či jako obětiště pro Krakonoše, aby do údolí pustil vodu.

Ochrana hranic

Vrchol Jínonoš (Szrenica)

Růženčina zahrádka

Koulovačka koncem května

Chvilkové překvapení v podobě zbytku sněhu někteří využili k příjemnější zábavě, která člověka příjemně ochladila. Následoval přesun směrem k Vrbatovu návrší přes Harrachovy kameny, které jsou desátým nejvyšším místem v Krkonoších. Tyto žulové kvádry dosahují výšky kolem pěti metrů a je z nich výhled na celý tento kraj.

Krkonošská panoramata (Violík - Bouda u Sněžných jam)

Harrachovy kameny

Moje maličkost a údolí

O kousek dále se poblíž Pančavské louky na Zlatém návrší, kde najdeme četné tvary po mrazovém zvětrávání, vypíná mohyla, která připomíná tragédii z roku 1913. Čtyřiadvacátého března zmiňovaného roku na tomto místě zahynul při lyžařském závodě na 50 km ve sněhové bouři tehdy nejlepší český lyžařský závodník Bohumil Hanč a jeho přítel Václav Vrbata, který se snažil dojít pro pomoc.

Na Pančavské louce (Bouda u Sněžných jam)

Všechny vrcholy jako na dlani

Hora Violík - Labská bouda - Bouda u Sněžných jam

Vrbatovo návrší

Největší přírodní atrakcí, na kterou jsem se osobně nejvíce těšil, byl náš nejvyšší vodopád, jež padá dolů z Pančavské louky na dno Labského dolu. Pančavský vodopád o výšce 148 metrů je kaskádového typu na boční straně dříve ledovcového údolí a v minulosti byl jeho průtok uměle navyšován dle turistické sezóny.

Pančavský vodopád

V Krkonošském národním parku

Ambrožova Vyhlídka

Poblíž Labské boudy

Od Pančavského vodopádu pokračujeme k Labské boudě, která slouží pro ubytovací i stravovací účely v modernější verzi, jež byla postavena v roce 1975. A dále k pramenům naší nejvodnatější řeky Labe, která pramení právě na Labské louce v nadmořské výšce 1 387 m n. m. a největšího svého průtoku dosahuje při tání sněhu v jarních měsících. Zdejší kruhová výseč je imitací místa, kde Labe nepramení, ve skutečnosti je to ale o pár metrů výše, kam lidská noha nesmí vstoupit v rámci národního parku.

Pramen Labe

Erby

Cesta zpátky po žluté utíká mnohem rychleji. Znovu se nacházíme na rozcestí na Pančavské louce, odkud odbočíme na turistickou modrou, která nás dovede k odpočinkovému místu Krakonošova snídaně. Kousek odtud proudí řeka Mumlava, na jejímž toku se vytvořila Čertova oka a také Mumlavské vodopády, o kterých jsem se zmiňoval v minulém článku.

Zpátky dolů

Krakonošova snídaně

Vosecký potok

Mumlava

Fyzická geografie v plné síle

Po více jak dvacetikilometrové túře si člověk zaslouží něco chlazeného, proto si v Harrachově neopustíme dát místní pivo – světlého ležáka Františka o 12°. Chutná výborně.

Místní pivo František

Sklárna v Harrachově

Poslední den nás čekala další chlouba horského střediska a to návštěva zdejší sklárny Novosad, která byla založena kolem roku 1712 a to z ní dělá druhou nejstarší v republice. O Harrachově a zdejších sklářských píscích se však píše již od 14. století. Vyrábí se zde ručně foukané, broušené, ale i ryté a malované či jinak zdobené sklo. I místní novogotická kaple svaté Alžběty byla v minulosti ozdobena skleněným zvonem z místní hutě.

Harrachovská sklárna

V huti

Výrobky ze skla

Loučíme se s tebou Harrachově, přijal si nás s vlídnou náručí. I Krakonoš nad námi držel ochrannou ruku, protože nám pršelo jen první den. Tak někdy zase na viděnou!

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Jack

Jack

Strakonický učitel zeměpisu a občanské výchovy, který rád poznává nejen lidi, ale i nové kouty naší vlasti či ostatní státy světa. Kromě cestování a sportovního vyžití (běh, volejbal, cyklistika, plavání) si neodpustí poslech hudby, četbu thrillerů či společenských románů, ale také psaní různých článků a příběhů. Kromě publikování cestovních zážitků na tomto webu, vedu oficiální stránky Volejbalu Strakonice, píši recenze na blogu iDnes.cz  a ještě navíc jsem jedním z redaktorů studentského časopisu JU Magazín.

Řídí se heslem: "Žijeme jen jednou, a to za všech okolností, protože život se musí žít naplno, i když někdy není ten nejrůžovější . Ale s úsměvem jde vždycky všechno lépe ."

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.