Tetřevím domovem na dosah k Roklanu

Tetřevím domovem na dosah k Roklanu

Po asi deseti letech se vracím do problematických míst Šumavského NP, kde jsou cesty přehrazeny l. zónami, které zbytečně zabraňují vstupu do turisticky atraktivních míst. Tyto cesty, které staletí sloužily lidem, i ty novější, vystavěné vojenskými lesy, dnes zejí prázdnotou, a potkat na nich lze jen největší odvážlivce. Náš trek zabloudil do míst pod Studenou a Medvědí horu, k Novohuťským močálům, Roklanskému potoku a Rokytce.

Stezky jsou navždy uzavřeny

co zbylo v nich je ticho

potvrzené kulatým úředním razítkem

a rušené jen tokem tetřeva

______________________________________

a studánky zde hynou

a zarůstají plevelem

bez dlaní, kterým nemohou dát

průzračnou pramenitou vodu

______________________________________

dobře znám smutek šumavské krajiny

kde meluzína po nocích kvílí

a stromy umírají po tisících vstoje

______________________________________

Je to již 11 let, kdy jsem se do stejných míst odvážil naposledy (viz článek Ohlodané kosti Šumavy).

Přestože celá trasa vede po zpevněných cestách Šumavy, jsou tyto turisticky nepřístupné. Několik l. zón přehrazuje jejich možné využívání, a to naprosto zbytečně. Abychom zjistili jak se příroda vzpamatovala po kůrovcové kalamitě, kdy u hranic zmizely prakticky všechny vzrostlé stromy, nezbývá nám než zákaz vstupu porušit. Lidé na Šumavu odedávna patří a jsem si naprosto jistý, že časem budou znovu chodit i do dnes zakázaných míst. Za našimi západními hranicemi v Národním parku Bavorský les to možné již mnoho let je. Vstup je umožněný i do nejcenějších, tzv. jádrových, území i příhraničních slatí.

Do podobných míst se u nás může dostat ročně pouze několik desítek dobře platících jedinců s oficiálním průvodcem národního parku. Ti zřejmě tetřeva v jejich domově plašit při pochodu l. zónou nebudou. Nebo je to jinak?

Když projíždíme přes Filipovu Huť, nedá mi to a fotím vzdálený Roklan, ke kterému zanedlouho zamíříme.

...

Roklan je dvouhlavý. Není to tak dlouho, co jsem na pasece mezi nimi sbíral výborné borůvky. Zanedlouho tyto vrcholy i celou Filipovu Huť zahalí sněhová duchna.

Modrava. Krátké zastavení ve zdejším dřevařském muzeu.

Na Modravě se i přes předem jasně určenou hodinu nescházíme a tak nás šest dochvilných vyráží samostatně. Zbytek výpravy ať si nás cestou dohoní. Jdeme přes Modravskou horu, kde les již v minulosti zmizel. My díky tomu poprvé z naší cesty dohlédneme k vrcholům Velkého a Malého Roklanu. Je teplo, babí léto vrcholí, a není divu, že stezkou k Březníku jde plno turistů. Po krátké pauze sejdeme lesem k Cikánské slati, okolí které postupně také hyne, a zvolna stoupáme k Studené hoře (1 299 m n. m.). Tady na odbočce U Trampusova křížku čekáme pár minut na druhou skupinu. V deseti pokračujeme do nebezpečného území. Hrozí zde nejen pády suchých stromů, ale i možná srážka s jejich ochránci z NP Šumava.

Za deset let, co jsem zde byl naposledy, se krajina kolem hodně změnila. Kůrovec zkonzumoval další stromy, ale mezi suchými pahýly je již mnoho zdravých, mladých smrčků. Ty se zde spolu s menším množstvím buků a dalších stromů uměle vysazují. To je jasně patrné ze stovek prázdných květináčů, které jsou složeny do úhledných dlouhých sloupců. Tohle je však dnes možné pouze mimo l. zóny. Ty jsou všude kolem nás, ale jde jen o nevelká území.

Když se dostaneme na asfaltovou cestu od Březníku, l. zónou projít musíme. Okolo jsou Novohuťské močály. Snažíme se jít co nejrychleji, ale nakonec se k Roklanskému potoku nedostaneme. Na poslední chvíli totiž mizíme mezi nízké smrčiny před projíždějícím autem. To, zdá se, zastavuje za hřebínkem, kam nedohlédneme. Pokutu se nám platit nechce, a tak, i když se mi zdá, že projeli jen lesníci nebo dřevaři, domlouváme se na přechodu nad Novohuťským potokem. Jít se docela dá, polomů není tolik a většina stromů je vytěžena. Podle mapy jsme totiž mimo l. zónu, jdeme však stále v PP Modravské slatě. Jsou zde ohrazené školky, pařezy po těžbě, a mnoho mladých smrčků. Vidíme oba vrcholy Roklanu, v dáli Velký Javor, Poledník i Sokol s Filipovou Hutí.

Ještě přidávám článek o Modravských slatích, které byly dříve klidovou zónou.

Další možnosti prostupnosti dalších částí území parku budou společně se zástupci obcí, Klubu českých turistů a obou krajů hledány v rámci příprav nového Návštěvního řádu. Nová úprava však nebude znamenat, že přírodně zvláště cenné oblasti přírody, dnes ležící v klidových územích, budou automaticky přístupné turistické veřejnosti. Jde zejména o bývalou státní přírodní rezervaci Modravské slatě, tedy dosavadní klidové území rozkládající se mezi Poledníkem a Černou horou v katastru obcí Srní, Modrava a Kvilda, a o horské hřebeny v okolí Trojmezné, Plechého a Smrčiny. Na bavorské straně území Modravských slatí odpovídá jádrová oblast Národního parku Bavorský les mezi horou Velký Roklan a Luzný, která je sezónně přístupná (od 15.7. do 15.11.) po cestách až na státní hranici (!). Česká nepřístupná část vytváří ochranné pásmo pro vzácné druhy živočichů a rostlin.

...

Na dosah se zdají vrcholy Roklanu z Modravské hory. Ta je dnes bezlesá a poskytuje výtečné výhledy k hraničním horám.

Cikánská slať.

Před Studenou horou.

Cesta může být i nebezpečná pro možné padající kmeny suchých smrků. Naštěstí je jen mírný vítr.

U Novohuťských močálů.

Musíme jít mrtvým lesem cestou necestou.

...

...

...

...

...

Idilka pod Roklany.

Pohled ke Studené hoře.

Modravská hora, za ní Sokol, vpravo Filipova Huť.

...

Často jsme museli překonávat tyto překážky, ale jít se dalo docela dobře. Většina stromů z lesa zmizela. Zůstaly ty v l. zónách.

Dost mě láká dojít až k Roklanské slati, kde je velké jezírko uvnitř kleče, ale protože je nás moc a nevím jestli je cesta průchodná, ani ji nenavrhuji. Snažíme se jít naopak víc vlevo a celkem bezpečně procházíme obnovujícími se lesy k cestě, po které jsme původně měli přijít od Roklanské nádrže. U ní je dnes terénní stanice národního parku a tak i nebezpečno.

Soutok Roklanského potoka s Rokytkou a Roklanská slať s jezírky.

Znovu se dívám do vytištěné mapy. Jsme na soutoku Roklanského potoka s Rokytkou. Za ním je vidět kosodřevinu, která ukrývá další dvě jezírka rozsáhlé Roklanské slatě. K nim by ale byl přístup přes kleč dost problematický, a tak si na zajímavé a ceněné fotky musíme nechat zajít chuť. Místo toho brodíme na druhou stranu potoka. Zanedlouho od hranic přijíždí na kolech dva Němci a nejdříve nevěřícně kroutí hlavami. Přejet se to nedá. Nakonec také Roklanský potok přebrodí.

Krásná stezka sice vede i kolem Rokytky, ale protože by nás potom čekaly dvě hodiny chůze po asfaltu od Javoří pily k Modravě, jdeme neméně hezkou cestou lesem. Čeká nás na ní ještě druhé brodění, kde nohy tuhnou a mrznou na několikametrovém úseku ledovou vodou. To, že je jinak teplo jako v létě, není znát.

Hned za brodem procházíme krátký úsek l. zóny Zadní Mlynářské slatě a po necelém kilometru další, tentokrát Přední Mlynářskou slať. Přímo skrz další - Rybárenskou slať, vede cesta mezi bujnou klečí kdysi dávno vystavěnou vojenskou cestou. Nadaleko za ní už scházíme k mostu za Modravou.

Celou trasu jsme i se zpomaleným průstupem lesem, kam nás zahnalo ono projíždějící auto, zvládli nečekaně rychle, a už krátce po třetí hodině sedíme u Arniky. Cestou jsme nevyplašili jediného tetřeva, ani jinou vzácnou zvěř, která na Šumavě stále skrytě žije. Nešlápli jsme ani na žádnou vzácnou rostlinku, neboť po kůrovcové kalamitě u hranic zbyla jen vysoká tráva, kde se ničemu jinému růst nedaří.

Po cestě od Roklanské nádrže přicházíme k soutoku.

Roklanský potok a Roklanská slať.

Na soutoku.

Zbytky valů dokazují, že se zde rýžovalo zlato.

Brodíme Roklanský potok.

...

...

...

Soutok Roklanského potoka s Rokytkou.r

Cyklisté.

Na druhém brodu přes Roklanský potok.

...

Zadní Mlynářská slať.

Rybárenská slať.

...

Roklanský potok.

Před Modravou.

Modrava - Bienertova pila.

P.S. Ještě několik fotek od Luďka.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

9. ledna 2014 23:41

Paulie říká

Byl to moc pěkný výlet. Díky za něj i za článek! Fotky jsou krásně barevné.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Jirka Mánek

4. února 2014 06:24

Jirka Mánek říká

Ignorante!

Rony

4. února 2014 19:06

Rony říká

Šli jsme potichoučku po špičkách...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Rony

6. února 2014 15:41

Rony říká

Dnes jsem si ve čtvrtletníku Šumava, vydávaného správou NP a CHKO Šumava, přečetl v článku Na české straně se lidé stříleli, v Bavorsku byla svoboda, i toto: Naštěstí dnes je to jinak, Šumava je svobodná a otevřená, ale bohužel ne zcela. Proč nemohu chodit svobodně po oficiálních cestách např. směrem od Březníku k Luznému tedy od Modrého sloupu? Nebo po Královském hvozdu kolem Ostrého nad Černé jezero? Železná opona ve spojení s podivným mindrákem a snahou velet přírodě v některých z nás zůstala. Ve jménu nějaké ochrany či zachování něčeho, co je teď stejně zničené, je nám bráněno svobodně chodit a těšit se z přírody. Když je něco národním parkem, tak se k tomu jako k parku musím chovat, udržovat to pro další generace, velebit. Nadšení z toho, že jsou požírány nádherné smrky a že jednou za desítky let zase možná vyrostou, mi přijde úchylné. Je to jako když nebudeme léčit malé děti, umřou, ale to nevadí, narodí se přece nové. Přestali jsme si vážit stromů. A ještě něco, do parků se nezakazuje chodit! Parky jsou veřejným územím pro lepší život. Mnozí by se měli podívat do historie, proč vlastně vznikla CHKO Šumava. Opravdu bota turisty a kolo horského kola  je to, co ničí Šumavu? Hysterie některých ochránců přírody jde až tak daleko, že nám dávají najevo názor, že když vlezeme do zakázaného lesa, šokovaní ptáci téměř padají mrtví ze stromů... Smutné kino. Ztrácíme smysl pro logiku, tealitu, úctu a důvěru ve svobodu člověka...

Toto jsou slova autora knihy Šumavou ze svobody do opony pana Z. Roučky. U článku je fotografie, kde si podávají ruce p. Roučka s p. Jiřím Mánkem, ředitelem Správy Národního parku Šumava. Slova, která mi mluví z duše.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

honzak

17. srpna 2016 14:40

honzak říká

Po přečtení článku jsem se odhodlal k vážně míněnému dotazu - co je na Šumavě "návrat k původnímu (čistě přírodnímu) stavu"? Jaká je časová poloha "původního stavu"?

Bude to stav před stavbou Schwarznberského kanálu (1789, tedy hospodářský les s animální dopravou vytěženého dřeva)? Bude to stav na konci posední doby ledové? Jak se ten stav bude udržovat, aby ho neničili např. invazivní druhy rostlin, živočichů a hmyzu?

Nikde na tyto otázky nemohu najít odpověď... Zato vidím, jak se chráněná uzemí / rezervace udržují pomocí pásové vojenské techniky, zakládáním řízených požarů či pastvou dovezených kopytníků, kteří možná na daném místě před tisícovkami let žili... A v NP Šumava to patrně řeší jízdy terénních pickupů se strážci parku. Alespoň to na mě tak při všednodeních výletech působí - pickupy zřejmě produkují nějaké superekologické výfukové plny, podorující plodnost tetřevů...

Jestli tu diskusi čte i skutečný ředitel NP Šumava, tak m jistě fundovaně odpoví.

 

Rony

17. srpna 2016 16:43

Rony říká

Za nového pana ředitele NP Šumava mluvit nemohu, ale návrat k původnímu stavu (a nejen přírody na Šumavě) se zřejmě odehraje až se my, lidé, vzájemně totálně vyhubíme, či až se nás Země nějak zbaví. Do té doby budeme muset s přírodou nějak slušně zacházet. To ale neznamená, že bychom si měli zákázat vstup kamkoli, kde to není nezbytně nutné. 

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.