Tisícovky VVP Boletice

Tisícovky VVP Boletice

Jak známo, dnes již do šumavského vojenského výcvikového prostoru Boletice můžeme částečně nahlédnout. Po jeho okrajích byly proznačeny cyklotrasy a turistické stezky. Dvě modře značené jdou odvážně i do jeho hlubin. Jedna vede na Knížecí stolec, druhá kolem Špičáku u Horní Plané.
Přesto zde zůstává mnoho jiných krásných míst turistům zapovězeno. Částečně to lze pochopit. Nevybuchlá munice může být nebezpečná, prostor se mimo volné dny a svátky stále k výcviku využívá. Z vlastní mnoholeté zkušenosti však vím, že zbytečně velké obavy nejsou na místě.
Ve dvou říjnových dnech jsme si prošli mnoho cest, pěšin, a vše řádně okořenili výstupy na zajímavé vrcholky, které přesahují tisícimetrovou hranici. Trasy jsme vybírali tak, abychom jich zdolali co nejvíce.

Tisícovky v okolí Chlumu

trasa a výškový profil

mapa

Vojenský výcvikový prostor Boletice zabírá podstatnou část Želnavské hornatiny, která vyniká pestrostí krajiny a zachovalou přírodou. Mnoho míst zde tvoří rozvolněné plochy bývalých pastvin, které byly udržovány pomocí těžké vojenské techniky, kdy se domy vysídlených vísek staly terči při dělostřeleckých střelbách a tankovch manévrech. Přes volnější režim a uvolnění okrajových částí, je využíván hojně i v dnesní době.

Zlatá (Goldberg), Květná (Blümenau), Ondřejov (Andreasberg).

To vše si dobře uvědomuji, když zastavuji kousek za Markovem, kde modrá značka proniká do dříve turistům zapovězeného území. Pro nás je místo dobrou volbou, neboť budeme dohledávat tisícovky a první z nich - Nad myslivnou (1 008 m n. m.), tady máme přímo před nosem. Dosažení vrcholové kóty je proto otázkou slabé půlhodinky, vždyť jsem Fabii ponechal v nadmořské výšce 960 m.

Na fádním vrcholku se nezdržíme a hned jdeme směrem na Chlum (1 190 m n. m.), viz článek a fantasticky barevné fotky indiánského léta z předminulého roku. U křižovatky mnoha cest se od Chlumu stočíme k Puchéřskému potoku. Pramení u bývalých Chluman a k jeho mokřinám míří dlouhým rovným průsekem lesní cesta. Přímo před sebou slyšíme zvuk, snad vojenského vrtulníku, a dohadujeme se, co dál. K vrcholu Nad Vískou (1 053 m n. m.) se mokřady a lesem ještě nějak protáhneme, ale další Kamenný vrch leží za zarůstající loukou pod Ondřejovem, kde vojska NATO (dříve i Varšavské smlouvy) běžně cvičí. Jak se blížíme k vrcholu, přehodnocujeme prvotní odhad. Vrtulník to není, opodál duní tanky. Nevím, co je horší. Uklidňuji sebe i Vencu, že o volných dnech cvičit nemají, a zřejmě trénují jen jízdu terénem, bez střelby. Neklid ve mně ale dál hlodá.

Nad Markovem.

Na vlastní nebezpečí.

První vrcholek Nad myslivnou leží nad Markovem.

Lesní cesty jsou v VVP označeny jmény.

Loučka pod vrchem Nad Vískou.

V lesích leží zbytky dlouhých kamennch valů.

...

Nad Vískou.

...

Obcházíme nepříjemný hustník smrčin a obchvatem se blížíme na vrchol kopce od západu. To jistě cvičící vojska NATO, ať už jsou z jakéhokoli státu, nebudou čekat, neboť největší nepřítel je přece na opačné světové straně, hned za Slovenskem a Ukrajinou. Alespoň tak to do nás hustí mnozí naši i evropští politici, mainstreamová média a pozoruhodné neziskovky, dobře placené za správné názory? kdo ví odkud a kdo ví kým. Přátelit se s celým světem přece nejde, kam by putovaly jimi vyrobené zbraně? A proč by se vůbec v tak ohromném množství dále vyráběly, pokud by nebezpečí válek pominulo? Jak by vydělávaly mocné koncerny s dlouhými prsty sahajícími až do té nejvyšší politiky? Je dobré si nějakého stálého nepřítele ponechat či uměle vyrobit.

V těchto myšlenkách nás utvrzuje i pohled na vrcholovou tyč. Rezavá okřídlená raketka už dlouho nemá sílu zabíjet, je však mementem své doby, která se od jejího vystřelení zase tolik nezměnila. O tom, že by tím správným krokem k trvalému světovému míru a pokroku byl Nový světový řád (NWO), promíchání ras a náboženství, likvidace hranic, jak nám ukazuje experiment vládnoucích stran CDU a SPD pod hlavičkou paní Merkelové v sousedním Německu, ve snaze vnutit ho celé Evropě, silně, ale velmi silně pochybuji. To si jen mocní v EU pletou pojmy s dojmy. A důsledek? Místo míru již se znovu válčí. V západní Evropě!

Opouštíme rezavou raketku a z vrcholku Nad Vískou se pouštíme do dalšího dobrodružství. Potřebujeme překonat planinu plnou přátelských tanků a vojsk u bývalé Květné. Bude to jako kdysi na Křemelné, kdy jsme za ranního úsvitu prošli ležením naší socialistické armády nedaleko Kepelského Zhůří u soutoku se Slatinným potokem? Jediné co nás tehdy vyplašilo, byly ranní fanfáry ohlašující budíček.

Čím víc se blížíme k bojišti, tanků a vrtulníků ubývá. Už slyšíme tank jen jeden a ještě nějaký ochablý. Chvílemi je úplné ticho. Pak divné rány. No nebudu vás dále napínat, když vykoukneme opatrně z lesa, popojíždí před námi obyčejný Harvestor. Kolem leží pohozené kulatiny a stroj je vrší do vysokých hromad. Naše velké oči se výrazně zmenšily. Cesta k vrcholkům pokračujícího hřebene je volná.

Chlum.

Ruiny domů jsou všudypřítomné.

U bývalé Nové Vísky.

Pohled k Lysé.

...

Pohodlně po cestě přejdeme panelku mezi Ondřejovem a Zlatou. Kousek za ní znovu stoupáme na hřeben. Jsme na náhorní plošině a převýšení je opravdu nepatrné. Skalka s omezeným výhledem však nejvyšším vrcholovým bodem není. Až plácek 100 m jihovýchodně od ní nese tuto pečeť. Fotím si pařez obrostlý houbami, jinak zde nic zajímavého není. Proto www.tisicovky.cz toto místo opominuly. I jejich název Nad Vískou JV vrchol l. (1 048 m n. m.) je vymyšlený. To vyplyne z pokračování na Kamenitý vrch. Souvislý, smrčinou zalesněny hřebínek je totiž jedním protáhlým kopcem. Přecházíme skalnatou vyvýšeninu, objevují se prastaré listnaté stromy a nekonečné pásy mohutných kamenných valů. Jméno Kamenitý vrch (1 039 m n. m.) je převzaté z německého názvu hory a mluví samo za sebe. Kamenů, balvanů a skal přibývá a samotný Kamenitý vrch je tvořen hezkou skalkou. U nejvyššího místa svačíme a protože není zdaleka ani poledne, nechám se ukecat na prodloužení trasy. Jeden vrchol Nad Myslivnou, chlumecký, jsme již zdolali, nyní nás čeká druhý, plešenský.

Sestup nepříjemným kamenným mořem je příkrý, konečně se cítíme jako v horách. Zatím jsme brouzdali plošinou s malým převýšením. Stopadesáti metrové klesání k říčce Olšině je dalším testem pro nohy Venci. Po Roháčích už ví, kde má slabiny. Jsou to nerovné kamenité úseky a balvany kamenných moří, které se musí složitě překonávat. S notnou dávkou opatrnosti proto slézáme na cestu a na sušším místě překračujeme Olšinu a okolní mokřady. Již dlouho nepršelo, problém nemáme.

Opět míjíme zbytky staveb. Zde přebývali tzv. Vitěšovičtí uhlíři, a stoupáme k vrcholu Nad myslivnou (1 006 m n. m.). Opět smrkovým lesem dojdeme ke geodetickému bodu. Na navršené kameny nasadím vrcholový špičaty odřezek smrku, který jsem obětavě vláčel stovky metrů s sebou. Les dovoluje jednoduchý přesun k severnímu vrcholku. I ten těsně přesahuje tisícimetrovou hranici.

Ke Kamenitému vrchu.

...

Kamenitý vrch.

U Vítěšovických Uhlířů...

...

Pstroček dvoulistý.

...

Troudnatec pásovaný.

Ondřejov.

Pod Chlumem u Ondřejova.

Panelka k pramenům Blanice.

Nad Vískou. Cvičná plocha...

...

...

Chlum.

Rakety bez doletu.

...

Lysá.

Z této výše již nemá cenu se vracet dolů k Olšině a proto pokračujeme přes Ondřejov. Hlídková věžička a zvláštní stavba vedle ní by se časem mohly stát druhou Ondřejovskou hvězdárnou. Temná obloha zde je zcela jistě, místo je utopeno mezi horami a první vesnice a města jsou na míle daleko.

Panelovou cestou, kudy jsem často jezdil okruh k Blanici a Arnoštovu z chaty u Ktišského rybníka, se zvolna suneme k Zlaté. Další vísce, z níž téměř nic nezbylo. Na planině vpravo pozorujeme vraky různě barevných aut a odstavený transportér či jeho repliku. V pozadí se zdvihá mohutný Chlum, odsud ne tolik dominantní. K jeho vrcholu míří makety křídlatých raket protivzdušné obrany.

Dlouhý úsek zpestří výhledy po okolí a kamion, který jede sebrat vyskládané dřevo oním tankem, co si ráno dovolil na nás nechutně a zle vrčet. Křížíme se s cestou, kterou jsme přicházeli na Kamenitý vrch, tento úsek se nám zdá nekonečný. Ani po zemi se povalující nábojnice nás z mírné letargie neprobouzí. Únava již začíná být znát.

Nad bývalou Zlatou (Goldberg) "ční" Zlatovec (1 042 m n. m.). Odlesněný skalnatý vrcholek s hezkým rozhledem. Vyhříváme se na kamenech a u svačinky přemýšlíme jak se dostat k nedaleké vrcholové tyčce. Brání nám v tom plot ohrady, bytelný jako kdyby za ním žili lvi. Jeho překonání vrchem je nemožné či velmi riskantní. To pozná i Venca, když z něj spadne zadkem na kámen ukrytý v trávě. Až když to pomalu vzdáváme, najdeme skulinku, kterou plot lze obelstít. Je jasné, že o sběr vrcholů tisícovek se snaží mnozí. Nezastaví je ani sebebytelnější plot a tak Venca zanedlouho s mojí pomocí podlézá do obory místem, kudy to viditelně zkouší i jiní. Stačilo trochu poodvalit velký a těžký kámen. Úlovkem je fotka kulatého duralového kolečka s vyznačením názvu vrcholu a nadmořské výšky.

Další postup si opět komplikujeme zkratkou přes mokřiny, kde vyplašíme dvě laně. Loučkou postupujeme dál k lesu, až nás zastaví řev jelenů. Přelom září a října je jejich čas. Zkoušíme popojít lesem k louce, na které mají své říjiště, ale přestože máme dobrý vítr, vyplašíme je. Les ztichne a my se můžeme vydat na cestu zpět k Markovu.

Široká lesní cesta se na rovinatém úseku změnila v mokřady a my se jen s obtížemi probíjíme dál. Potěší nás velký houf žlutých lišek, které přidáme k několika jiným houbám, co jsme dnes našli. Neroste skoro nic. Pár lišek a po jednou hříbku, křemenáči, masáku, a dvou holubinkách, neúrodu nespasí. Večer do bramboračky ze sáčku však houby budou bohatě stačit.

Prošli jsme lesy V Nuzném a Žalobník na lesní cestu Prasečí houštiny. To mluví za vše, ale rozrytou půdu míjíme celý den. Jen nějaké to chlupaté zvířátko se nám spatřit nepodařilo. Z potůčku doplňuji vodu na zbytek cesty. Cesta rychle ubíhá, a když se za Puchéřským potokem zdvihneme do výše Vlčích jam, milosrdně se nás ujme modrá turistická značka. Spolu s ní, únavou a velkým uspokojením z dosažených cílů dojdeme až k autu.

K Zlaté.

...

...

Zlatá (Goldberg).

Zlatovec.

Zlatovec.

...

Na Zlatovci.

Za plotem na Zlatovci.

...

...

Znovu Chlum od Zlatovce.

Alej.

...

...

...

Tisícovky v okolí Knížecího stolce

trasa a výškový profil

mapa

Předpověď na neděli moc optistická není. Po ránu je zataženo nízkou oblačností a má pršet. Přesto jedeme za Arnoštov k Dlouhému hřbetu, kde auto necháváme nedaleko vojenského bunkru ještě výš než včera (970 m). Opět budeme putovat krajinou VVP Boletice v tisícimetrové nadmořské výšce a navštěvovat ztracené vrcholky.

Dlouhý hřbet (Langa Berg).

Snadný postup lesní cestou brzy musíme vyměnit za orientačně náročnější dohledání vrcholu Dlouhého hřbetu. Jedná se o celistvý skalnatý hřeben, který se táhne až na Knížecí Stolec (1 236 m n. m.), a má dva vrcholy. Před námi je ten vyšší (1 092 m n. m.) a my se k němu musíme prodrat hustou bučinou. Mokro tak pocítíme nejen v botách.

Z několika skalek na vrcholu Dlouhého hřbetu je jedna vyšší. Označuje ji geodetický bod. Scházíme shora mezi popadanými buky a mrazovými sruby hřbetu na vykácenou jižní stranu, kde zde se nám otevřou daleké výhledy. Při sestupu kolem oplocenky musíme dávat velký pozor kam šlapeme. Vysoká tráva skrývá mnoho zatoulaných kamenů.

Přicházíme na cestu, která Dlouhý hřbet půlí ve dví. Necelý kilometr severněji, za Plánským potokem, dřímá Černá stěna (1 018 m n. m.). Na tento vrchol opět lezeme houštinou, co zarůstá paseku. Začalo jemně mrholit, chvílemi prší. Ignorujeme déšť a míjíme základy nějakého domku. Nedaleko za nimi dobýváme skalnatý vrchol. Na SZ se táhnou další zajímavá skaliska, ale my slézáme na lesní cestu, která vede pod nimi a vracíme se zpět, odkud jsme přišli.

Dlouhý hřbet.

...

...

...

...

...

...

Knížecí stolec.

...

Musíme hodně k jihu, protože tam leží Uhlíkovský kopec - Skalky (1 008 m n. m.). Venca tvrdí, že jde o významný vrchol, který nesmíme minout. Jmenuje se správně Skalky, ale stejný název má také výrazná skála mezi ním a Knížecím Stolcem a proto se začíná užívat název Uhlíkovský kopec. Podle mapy k němu dojdeme snadno po solidních cestách, dokonce musíme trochu klesat kolem Záhvozdenského potoka. Celý prostor kudy jdeme je vlastně součástí mohutného Knížecí stolce, který je nedaleko nad námi.

Samotný vrchol Skalka tvoří velmi fotogenická skála, obrostlá svěže zeleným mechem. To je ostatně v Želnavké vrchovině pravidlem, hojnost srážek a vlhkost podloží je patrná při každém kroku. Čekali bychom proto plno hřibů či jiných hub, ale znovu je opak pravdou. Podmínky ani letos houbám nesvědčí. Dnes nenacházíme vůbec nic.

Uhlíkovsky kopec - Skalky...

...

...

...

Korunáč.

...

...

Posledním vrcholem má být Černý les. Potíž je v tom, že zde podobně jako dvě Skalky, existují i dva Černé lesy. A to by zmátlo i šikovnou Karkulku. Zaměřuji se logicky na ten první a to je chybné. No, abych vše uvedl na pravou míru, díky tomuto malému přehlédnutí jdeme od Uhlíkovského kopce krásnou vyhlídkovou cestou na Adolfův kámen. V dáli se mezi kapkami deště modrá hraniční hřebem Trojmezné hory s výraznými skalami Třístoličníku a Hochsteinu. Není proto čeho litovat, navíc o této mýlce ještě ani nevíme.

Zvláštní uskupení mohutných balvanů Adolfova kamene je spočinkem, ale vrcholem rozhodně není. Přesto jde o turistickou zajímavost. Nacházíme zde ceduli s popisem a odpočívadlo. Bohužel bez stříšky. Rozpršelo se a úkryt by se hodil. Je štěstím, že jsme se najedli už před půlhodinou. Nasazuji pláštěnku abych moc nepromokl. Mokru se však stejně neubráníme. Pohromou s přídělem chladivé vodní tříště bude znamenat výstup na Suchou horu (1 080 m n. m.). Vrcholovou část tvoří skalní hradba v délce 400 m, místy přerušovaná nevýraznými sedýlky. Dohledání nejvyšší skály je proto velmi nepříjemné. Zmáčeni se snažíme proplést mezi balvany, padlými stromy a křovinami na vrchol skalky, která se ovšem nakonec ukáže jako ta nižší. Znovu tedy prožíváme útrapy, lezeme dolů, znovu vzhůru, až posléze zažíváme velké zadostiučinění. Jsme na vrcholu hory. Vylézt na nejvyšší balvan nebylo úplně jednoduché.

Skalky.

Adolfův kámen.

...

Pohled k Adolfově kámenu z vrcholu Suché hory.

Suchá hora.

Most přes Uhlíkovský potok.

Zcela se nám uleví až na asfaltce u Uhlíkovského potoka. Teprve zde si ozřejmíme nesrovnalosti s výškou Černého lesa. Dojde mi, že jeho vrchol není nižším místem dlouhého skalnatého hřebene Suché hory, ale samostatnou horou za ním. Hraji si s myšlenkou vrchol vzdát, ale času i sil je dost a hned ji proto zaplaším. O tolik delší cesta nebude. Ještě zkoušíme nerovným terénem jít k hradbě skal, ale pokus tuto zarostlou bariéru překonat vzdáváme. Zkratka by byla velmi tvrdě vykoupena potem a krví. Snazší bude obejít tento falešný Černý les a po cestě vystoupat k sedlu mezi ním a tím pravým Černým lesem.

Loučka v sedle pod horou je jelením zimovištěm, kam se vysoká po své říji, stahuje. Krmení zde již má připraveno. Zkoumáme přítomný vojenský bunkr, kupodivu nezamknutý a čistý, a skrze pootevřený plot obory se protáhneme na sráz Černého lesa (1 008 m n. m.). Z vymýcené stráně přecházíme do lesa, kde jsou balvany poskládané tak dokonale, že tvoří schody, po nichž poskakuji rychle vzhůru. Jiný názor na to má jistě Venca, protože zůstává daleko vzadu. Alespoň se nemusí zbytečně drápat na první skálu, která nejvyšším vrcholem rozhodně není. Modrá tečka mi to z mobilu vzkazuje jasně. Slézám ji a obcházím zadem mohutné skalní bloky. Užasle pozoruji neskutečnou krásu pralesa kolem. Padlé velikány statných staletých buků postupně pohlcují mechy a já se snažím proklouznout mezi mechem obrostlými balvany na vrchol této impozantní hory, která se stává nevyhlášenou královnou vandru. V tom se později shodneme s Vencou. Zatímco dolezu na vrchol, on zdáli povykuje, kde že to jsem. Snažím se ho navést správným směrem a to se daří.

Není pochyb o tom, že tento vrchol by si ochranu l. zóny zasloužil. Jde o velmi zachovalé území s převahou mohutných buků. Je zřejmé, že právě kamenná moře, jedním z nich jsme prošli na vrchol, znemožnila vytvořit smrkovou monokulturu, jakou vidíme v lesích všude kolem. Tento kopec se umí ochránit sám, bez lidského přičinění.

Fotíme si cedulku s názvem hory, připevněnou na triangulační tyči, a pralesem sestupujeme zpět. Není to snadné, párkrát se oba seznámíme s matičkou zemí, navíc nabereme nesprávný směr, který už později nemá cenu korigovat. Musíme klesat nejsnazší možnou cestou a smířit se s tím, že dojdeme na cyklotrasu směřující sem od Perneka. To není žádná chyba. Teprve na kvalitní cestě se nám uleví. K Záhvozdenskému potoku to máme po rovince.

Odtud k autu zbývá posledních pár kilometrů po hlavní cestě Záhvozdí - Křišťanov. Ta je pro osobní dopravu uzavřena, projíždí jen místní a znalci, kteří ví. Ostatně i my parkujeme na místě, kde se to nesmí. Znovu se rozprší, ale zima není a tak vše zvládáme v pohodě.

Černy les...

...

...

Sestup z Černého lesa.

Černý les.

...

...

...

...

...

...

Maliny v říjnu.

Jak dál?

Leskorka ploská.

...

Pozor, klouže to.

Záhvozdenský potok.

...

Uhlíkovský rybník.

...

Oba dva dny byly naplněny zážitky měrou vrchovatou a ani dnešní déšť dobrou náladu neovlivnil. Při chůzi v lese jsem vnímal jednotlivé kapky padající ze stromů a jejich monotónní bubnování mě uklidňovalo a vedlo až k určité letargii. Prostě jsem vypnul mozek...

To, že jsme nenašli jedinou jedlou houbu, co by stála za sehnutí, neznamenalo, že domů přijedeme s prázdnou. Mezi Smědčí a Vadkovem jsem v dálce na louce v trávě zahlédl bedly vysoké a byla jich celá taška!

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Zkoumáte vojenské výcvikové prostory mimo vyznačené turistické stezky?

97 44% Ne, nebo chodím pouze po značených turistických trasách.

81 36% Mimo značené stezky jdu jen výjimečně.

44 20% Ano, často.

Hlasovalo 222 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

19. listopadu 2016 10:15

azave říká

Jojo, dost dobrej kraj, tedy VVP ... taky jsem jej zkoumal podobne jako ty, a i o neco driv, kdyz tam "valcila" cs. armada ... a nechytli mne, tak ze doby ... 

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.