TOP 12: zastavení v čase (rok 2015)

TOP 12: zastavení v čase (rok 2015)

Původně jsem do letošního TOPu napsal pohádkový příběh. Byl inspirovaný životem, jak už to tak u pohádek bývá. Pohádky ale končí vždycky dobře a té mojí šťastný konec chyběl. Nejen proto jsem ji nakonec smazal. Nechtěl jsem princezně ubližovat.
Zůstalo 12 fotografií v pochmurném tónu. K nim jsem přidal 12 svých básní, podobně laděných. Každý rok prostě není posvícení a někdy si člověk hrábne na samé dno. Jde o to, aby se od něho odrazil, dříve než utone.
Také vzpomínám na poslední vzkaz od své dávné první lásky, který mi kdysi poslala a on mi hluboko utkvěl v paměti:
"Žádný člověk nemá právo chtít od života všechno..."

Bohužel, život přináší mnohem horší chvíle, než jednu ztracenou lásku milované ženy, kterou jsem si letos krutě odskákal, byť by tato ztráta byla jakkoli bolestná. Taková je zpráva, kterou jsem mailem obdržel včera...

S velkým zármutkem vám oznamuji, že nás dne 20. 12. 2015 navždy, po dlouhé a těžké nemoci ve věku 66 let, opustil kamarád, skvělý fotograf, pisatel Šlápot a dobrý člověk, Jarda Pšíkal. Jeho dokonale sepsané, obsažné články z USA, Ruska, Itálie, ze setkání Šlápot a z mnoha krásných míst naší vlasti, budou na našem webu trvalou vzpomínkou na jeho profesionalitu, kterou mu mohu jen tiše závidět.

Čest jeho památce

...

Věř mi: hodina oduševnělého nadšení

má větší váhu

než rok jednotvárného života

plynoucího bez jakéhokoli vzruchu

(Christian Morgenstern)

...

Některá slova

věnováno Jardovi - psaroslavovi

(Rony)

Kaleidoskop

Z barevných sklíček života

skládáš si obraz doby

sbíráš je cestou

jak plyne den za dnem

...

některá řežou

a jiná zase hojí

poslední mají

jen tlustý černý lem

Sochy trpí samomluvou

Již celá staletí

trpí sochy samomluvou

jejich slova uslyšíš

jen za nejtišších jasných nocí

tříštit se o kamennou dlažbu

a ráno je zametou andělé

Ponorná řeka

Z roklin chlad a z mýtin záře

mezi mechy pramení

tenká stužka z kalamáře

temně modré mámení

...

otisk ticha vpíjí stíny

ponořené do hlubin

bílé skalní rozsedliny

a rudých plodů jeřabin

...

stonky kapek zní jak rány

s bubnovaným šílenstvím

stalaktity plní chrámy

skrytým, věčným tajemstvím

Podzimní

Sevřeny těsně do čelistí

servou si stromy žluté listy

a na strunu lehkou, osudovou

zahrají novou píseň snovou

...

o bílých oblacích v kterých se ztrácí

v klínových formacích tažní ptáci

o stínech v kamenných dlažbách měst

kam vrací se náhle na sta cest

ze ztichlých lesů, vod i strání

na podzimní naléhání

...

a pak kdesi v jasné záři

na špičkách tenkých ostrých trav

tesán je další epitaf

našich pobledlých tváří

Za svítání

Leháš si do trávy něžná a vlhká

dotýkám se tě lehce, abych tě neporanil

záříš v ranním slunci jako drahokam

miluji tvé doteky, mrazí z nich v zádech

...

Beru tě do dlaní

jak jsi čistá, průzračná

a jak příjemně chladíš

...

roso!

Noční můra

Za světlem se honí

tvá noční můra a po ní

v jediném, krátkém okamžiku

ze stran i zhora bez úniku

zní dusot stáda koní

...

Dnes jako včera, ba i vloni

jsi padlým listem pod jabloní

co kopyt se tak bojí

...

Dnes jako zítra, tak i za rok

k zemi se snáší lehký amok

co z okvětí se rojí

a voní, sladce voní

V procesích dlouhých

V procesích dlouhých

neslyšně plynu spolu s davy

pulsující periody semaforů

vypouští mne a opět zastavují

v koloběhu prázdného světa

...

kapiláry úzkých uliček vedou mě kamsi

průchody, podchody až na ten nejzazší konec

rámovaný dvojitou rezavou mříží

u jedné z posledních těžkých bran

Divoké růže

Strhávám kůži divokým růžím

rozvitých do krásy

těla osamělá v ostrém trní osahávám

straním se vran a bojím se lesa

...

Do trávy klesám s pocitem viny

do kypré hlíny mezi ty broučky

jak jsou heboučcí, když po mě lezou

jak jsou miloučcí, když po mě jdou

...

A z rukou mi raší podivné pruty

kořeny nohou vrůstají v zem

mozek i hlava mění se v květy

a já se cítím tak osvobozen

Převtělení

Horkým deštěm napůl zmáčen

v rozsochách starých, uschlých lip

uhýbám prutům z těžkých mračen

kořeny dávám na odiv

v korunách proplétám se k zemi

po větvích plazím, ten dávný kyv

z doteků strohých prudce mrazí

vysávám mízu z prstů svých

...

v odlesku divých bludných očí

v siločarách šedivých rán

kapička smutku tu po mě skočí

já zevnitř budu rozerván

...

děsivé dusno v tomto kraji

kde staří mládnou

a mladí čerství umírají

a plachost tu maří jen tenký hlásek

potulných dívek, stín sedmikrásek

vyhládlý výkřik z dlaní mdlých

Slzy

Slzy jsou solí vzpomínek

vonících létem

v sesuvech myšlenek

marně se brodíme

hledajíc něco

co ještě smutně kvete

Střepiny granátového jablka

Střepiny granátového jablka

uvízly hluboko v chřadnoucích srdcích

a trpká chuť vyvěrá z puklin kůže

v temně rudém zbarvení

...

Je to zlé znamení

když ostře vyhrocená slova

znovu ožívají ve výkřicích z křížů

kam slétají se černí ptáci z nebes

a lesklými křídly překrývají raněné

...

A nade vším se klene jejich smyslnost

jako dávno otřepaná fráze

co navždy stojí tu

křivá a časem zrezivělá

Kamenný most

Co zůstane příštím generacím

tunely metra jsou pouhý stín

středověk zvolna znovu se vrací

v podobě čerstvých rozvalin

...

osud dávno ztracených mýtů

zůstává do nich navždy vryt

kamenné schránky trilobitů

jsou nehybné známky banalit

...

a prázdnota nemá, nemá konce

z dlažby trčí jen hrstky plev

racek tu kálí na Japonce

a sochám již ze rtů crčí krev

...

Stoupání na horu

(E. T. Seton)

Daleko na vyprahlém Jihozápadě stojí indiánská vesnice a za ní se tyčí z pouště vysoká hora. Vyšplhat na tuto horu znamenalo velký čin, a tak všichni chlapci ze vsi toužili, aby se o to mohli pokusit. Jednoho dne jim náčelník řekl: „Nu tak, chlapci, dnes se můžete všichni pokusit na tu horu vylézt. Vyjděte hned po snídani a jděte každý tak daleko, jak dokážete. Až budete unaveni, vraťte se, ale každý z vás mi přinese větvičku z toho místa, kam až došel.“

Vydali se na cestu plni naděje a každý cítil, že jistě dorazí až na vrchol.

Ale brzy se loudavě vrátil tlouštík a vztáhl k náčelníkovi ruku, v níž držel kaktusový list. Náčelník se usmál a řekl: „Milý hochu, ty ses vůbec nedostal k úpatí hory; ani jsi nepřešel poušť.“ Později se vrátil druhý chlapec. Přinesl šalvějovou snítku. „Došel jsi na úpatí hory,“ řekl náčelník, „ale vzhůru jsi nešplhal.“

Další hoch měl větvičku lindy. „Dobře,“ řekl náčelník, „ty ses dostal až k pramenům.“

Později přišel další chlapec s trnitou větvičkou. Když ji náčelník uviděl, usmál se a řekl: „Ty jsi šplhal vzhůru; dostal ses až k prvnímu kamenitému splazu.“

Odpoledne dorazil hoch s cedrovou snítkou a stařec řekl: „Podal jsi dobrý výkon, dostal ses až do poloviny hory.“

O hodinu později přišel hoch s borovou větvičkou. Tomu náčelník řekl: „Výborně! Ty jsi vyšplhal až ke třetímu pásmu, měl jsi za sebou tři čtvrtiny výstupu.“

Slunce už stálo nízko, když se vrátil poslední. Byl to vytáhlý krásný chlapec vznešené povahy. Přicházel k náčelníkovi s prázdnýma rukama, ale oči mu zářily: „Můj otče,“ řekl, „dostal jsem se tam, kde nebyly žádné stromy – neviděl jsem žádné větvičky, ale spatřil jsem Zářící Moře.“

Také starcova tvář se rozzářila, když slavnostním hlasem říkal: „Poznal jsem to! Když jsem ti pohlédl do tváře, poznal jsem to. Ty ses dostal až na vrchol. Nepotřebuješ žádnou větvičku. Je to napsáno v tvých očích, zvoní to v tvém hlase. Pocítil jsi nadšení, můj hochu, viděl jsi nádheru hory.“

Pamatujte na to, hledači lesní moudrosti! Odznaky (Orlí pera a Mistrovství), které nabízíme za vykonané činy, nejsou „ceny“ – jsou to důkazy toho, co jste vykonali a kam jste až došli. Jsou to pouhé větvičky nasbírané po cestě, které vám mají ukázat, jak daleko jste se dostali při stoupání na horu.

(překlad Miloš Zapletal, www.woodcraft.cz)

...

Jablko hříchu.

Genesis 2:15-17

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti."

Genesis 3:1-6

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: "Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?" Žena hadovi odvětila: "Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.«"

Had ženu ujišťoval: "Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé."

Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

Krásné Vánoce a šťastný nový rok všem lidem dobré vůle.

Spaste naše duše...

Příští rok nebude vůbec jednoduchý. Pro svět, pro Evropu, pro Českou republiku. Zažíváme krizi hodnot a chceme ji zachránit miliony muslimským migrantů, kteří jdou zjevně dobýt Evropu. Před chvílí jsem si vyslechl slova z České konference, kde řekl katolický kněz Petr Piťha toto:

"Říkáme, musíme být silní, abychom uhájili mír. Ale k čemu budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je pozvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál. Ideál, za který by byl ochoten někdo zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a víru v člověka. Hovoříme o míru, chceme ho bránit a sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti."

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Pokud byste si mohli na celý měsíc zdarma vybrat dovolenou, která destinace z nabízených by to byla?

70 14% Austrálie.

48 9% Nový Zéland.

54 11% Nová Guinea.

54 11% Madagaskar.

43 8% Keňa ( Kenya).

53 10% Venezuela.

54 11% Kanada.

41 8% USA.

47 9% Čína.

48 9% Antarktida.

Hlasovalo 512 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

23. prosince 2015 09:56

Jack říká

Ze srdce napsáno! R.I.P. Jarda Pšíkal.

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

majka

23. prosince 2015 13:39

majka říká

Přisvojila jsem si právo číst Vaše řádky a prohlížet Vaše úchvatné fotky z turistických výšlapů. Již několikrát jsem sbírala odvahu, čas a myšlenky, abych napsala komentář k Vašemu článku. Neznám Vás ani Vašeho přítele, přesto právě dnes musím napsat, jak moc mě zasáhly Vaše verše. 

 

Majka

Rony

23. prosince 2015 18:03

Rony říká

Děkuji, Majko. Jsem rád, že moje články někoho baví, je v nich spousta skrytých, odpracovaných hodin. Bez čtenářů jako jste Vy, by mě psát a fotit nebavilo. Krásné svátky.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Blanka

26. prosince 2015 17:50

Blanka říká

Vaše články, oživené nádhernými fotkami jsou mi někdy večerníčkem, někdy krásnou chvilkou u kávičky a hlavně inspirací při mých toulkách přírodou. Vždy se těším na další článek. Někdy zjistím, že jsme se v některém koutě Šumavy potulovali společně, jen o pár cestiček vedle, nebo se o pár dní míjeli na stejných místech. Děkuji za vaše krásné řádky i fotky. Blanka 

Rony

26. prosince 2015 18:50

Rony říká

Cesty jsou tu od toho, aby se na nich lidé potkávali. Rád poznávám všechny ty, se stejnou krevní skupinou. Třeba nás pěšinky někdy k sobě svedou ...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Pšiky

27. prosince 2015 16:05

Pšiky říká

Vážení přátelé,

nesmírně si vážíme Vaší projevené pocty! Jsem zcela zbavena slov. Ráda občas na Vaše stránky koukám, nyní i na památku mého tatínka.

Přeji mnoho zdraví v roce 2016! 

Eva Pšikalová

Paulie

27. prosince 2015 19:01

Paulie říká

Rony, přeji Ti veselejší rok 2016 a spoustu krásný zážitků a pohledů, které pohladí na duši. Budu se těšit na další Tvé články. A věřím, že si v blízké době najdu čas na tvorbu těch svých

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.