Toulava - krajina kamenů

Toulava - krajina kamenů

Toulava je turistická oblast rozkládající se na pomezí jižních a středních Čech. V oblasti Sedlčanska jde o kraj kamenů, které zde potkáte téměř na každém kroku. Cesty lemují kamenné kříže a vztyčené keltské menhiry, jako znamení doby dávno minulé. Prostor otevřený pro Vaši fantazii. Pojďme nahlédnout do míst, kde se přírodní krásy mísí s kulturní krajinou v koktejl zvláštních vůní a chutí. Pojďme se toulat Toulavou.
 

PP Husova kazatelna

mapka Husova kazatelna

Pracovní "výlet" do lomu ve Skoupý jsme s Václavem využili k poznávání krajiny Sedlčanska, země zaslíbené kamenům. První krátkou zastávku si děláme kousek za Petrovicemi, kde se v březovém lesíku nachází největší viklan v České republice. Jmenuje se Husova kazatelna a jde o obří balvan, který byl vytvořen v průběhu miliónů let zvětráváním hlubinných magmatitů a erozními procesy. Pravda, ani tento viklan se na svém podloží neviklá, ale to je "úděl", mimo pár výjimek, všech podobných balvanů.

Na území přírodní památky Husova kazatelna se vyskytují i další kameny - balvanová stáda a několikametrové skalní bloky tvořené zdejší specifickou horninou, durbachitem Čertova břemene. Příčinou tmavší barvy jsou minerály amfibol a biotit, s častou příměsí bílého živce.

...

V PP Husova kazatelna.

...

Viklan Husova kazatelna je opravdu

...

...

Kazatelna.

Na horní části viklanu je dobře patrná kamenná mísa o rozměrech 80 a 60 cm s odtokovým žlábkem. Ta vznikla v důsledku selektivního zvětrávání horniny a chemického rozpouštění minerálů dešťovou vodou, obohacenou o oxid uhličitý. Podobně jako u jiných skalních prohlubní tedy nejde o tzv. obětní mísy, jak se často lidé domnívají. Název Husova kazatelna vychází z pověsti, že na zde zastavil Mistr Jan Hus při svém kázání, cestou na Kozí Hrádek. Místní jej někdy nazývají Čertova kazatelna, protože tak si v dřívějších dobách lidé vysvětlovali vznik neobvyklých skalních útvarů ve svém okolí.

Také k jiným velkým balvanům v okolí Husovy kazatelny se váží lidové pověsti. Nejvýraznějším z těchto zvláštních tvarů je Čertův kámen, který byl vlivem termického a mrazového zvětrávání dokonce rozpůlen vedví. Místní pověst jej spojila s osobou známého rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan a Sedlčan. Podle této pověsti jeden z čertů, kteří pomáhali Jakubu Krčínovi stavět tvrz v Křepenicích, při přeletu nad územím u Žemličkovy Lhoty upustil kámen, ten dopadl na zmíněný balvan a tím jej rozpůlil. Tento rozpůlený kámen se nachází na naučné stezce Petrovicko na konci lesa, kam ale nejdeme. Přesně před rokem jsem si celou NS Petrovicko prošel a tak mě k Čertovu kamenu již nic netáhne.

V PP Husova kazatelna se nacházejí další balvany rozmanitých tvarů - Zkamenělá žába, Hřib nebo Pecen chleba. Rozhodně toto dobře dostupné místo stojí za shlédnutí.

V okolí viklanuje spousta jiných velkých kamenů, ale samotný viklan žádný z nich neomezuje.

Takhle to dopadá, když odhodí kámen obr Koloděj.

...

...

...

Shluky balvanů.

Dinosauří vejce.

...

...

Křížová cesta u Počepice

mapka Radešín

Křížová cesta bývá vybudovány nejčastěji v přírodě jako řada výklenkových kaplí nebo božích muk a vede často do kopce. V nejvyšším bodě je umístěn kříž jako 12. zastavení a zbývající dvě zastavení jsou poblíž. Vzácností jsou pak opravdové kamenné kříže, rozmístěné podél cesty, jako je tomu v Počepicích.

Další zastávka proto patří křížové cestě směřující od kostela sv. Jana Křtitele a zavede nás pod vrch Radešín (546 m n. m.). Jak uvádějí historické prameny, kříže byly postaveny v letech 1861-1878, pravděpodobně z iniciativy kněze Antonína Kacerovského. Při jejich rekonstrukci v roce 2001 byly do výklenků křížů umístěny obrázky s výjevy ze života Ježíše Krista od žáků sedlčanské základní školy, malované na sklo. Procházka na Radešín nám poskytne krásný výhled do kopcovité krajiny Sedlčanska. V údolí se mezi třemi vrchy krčí Počepice s bělostným kostelíkem, ale oči zabloudí především na skvostně umístěný hrad Vysoký Chlumec.

Protože velký kříž nestojí na vrcholku radešínského kopce, vydáváme se k němu. Neodradí nás ani nepříjemně ostnaté ostružiny, které ho ochraňují. Vrchol výhledy neposkytuje, pouze z nižšího hřebínku se objeví v průseku nedaleké Pořešice.

Hrad Vysoký Chlumec.

Kostel v Počepicích.

...

Na křížové stezce...

Malby dětí ZŠ na sklo.

...

...

...

...

Batrovo doupě.

...

...

Křížek s Vysokým Chlumcem.

Zámek Vysoký Chlumec.

...

...

...

...

...

Velký kříž je na konci křížové cesty.

...

Vrchol Radešína.

Pořešice.

Počepice a Skuhrovský vrch.

Druhou křížovou cestu, která stojí za povšimnutí, je ta u vrchu Hodětín, nedaleko Petrovic. Zde jsou mezi vískami Kuníčkem a Kuní vytesány akademickým sochařem Ivarem Kodymem motivy z poslední cesty Ježíše Krista do okolních kamenů. Tuto křížovou cestu prochází již zmíněná naučná stezka Petrovicko.

Skanzen Vysoký Chlumec

mapka Vysoký Chlumec

Výrazný hrad Vysoký Chlumec se stkví na vrcholu osamocenèho kopce a je v soukromých rukách. Podíváme se proto nejprve do zdejšího informačního střediska a pak sjedeme na parkoviště k skanzenu.

Při hodinové prohlídce uvidíme památky venkovské architektury středního Povltaví od poloviny 18. st. do počátku 20. století. Do přírodního areálu skanzenu v údolí Libíňského potoka jsou postupně přemístňovány obytné, hospodářské, technické a drobné sakrální objekty ohrožené na původním místě zánikem. V interiéru budov se nachází expozice přibližující způsob života a hospodaření na vesnici.

Podrobněji viz stránky skanzenu.

Vysoký Chlumec.

Skanzen Vysoký Chlumec.

Obytný dům z Arnoštovic.

...

Ve skanzenu...

...

...

...

Obytný dům u Mašova.

Prohlídka je hodinová ( nebo 1,5 hod.) a s průvodkyní.

Špýchar z Počepic.

...

...

Černá kuchyně.

...

Vodní mlýn z Radešic.

...

...

...

...

...

Mlýnské kameny.

Vodní kolo.

Obytný dům z Obděnic.

Čertovo břemeno a Javorová skála

mapka Javorová skála

Čas rychle ubíhá a tak našim posledním cílem bude nejvyšší vrchol Vlašimské pahorkatiny Javorová skála (723 m n. m.), ležící na území přírodního parku Jistebnická vrchovina. Cesta ze Sedlece se rychle zvedá vzhůru do kopců a Cunkov, kde zanecháme auto, sdílí spolu s pastvinami široký prostorný hřeben.

Oblast vrchoviny na rozhraní středních a jižních Čech, jejíž nejvyšším bodem je Javorová skála, bývá lidově nazývána Čertova hrbatina. Jistě jde o název odvozený od žulového skalního útvaru Čertovo břemeno, kam vedou naše první kroky. Podobně jako na Husově kazatelně se i zde nachází několik skalních misek. Podle pověsti ve skále zde zanechal otisky svých zad a kopyt čert, když nesl kamenné břemeno na zničení stavby kostela v Nadějkově. Jakmile však zjistil, že přiletěl pozdě a kostel byl již vysvěcen, ze vzteku mrštil u Cunkova balvanem k zemi. Nyní díky němu můžeme obdivovat jeho dokonalou "práci".

...

Čertovo břemeno.

...

...

...

...

Oblast Votické vrchoviny východně od Javorové skály bývá pro své klimatické podmínky nazývána Česká Sibiř. To však nijak nepociťujeme. Jistě je to proto, že jsme si k výletu vybrali opravdu velmi teplý a slunný jarní den.

K vrcholu Javorové skály vede značená stezka přes ves Ounuz, kde je několik hezkých starobylých domků, a také kolem kempu s dřevěným domkem české poštovny, která původně stála na Sněžce. Přestěhovala se sem díky úsilí Tomáše Trnky, který ji spolu s přáteli trám po trámu, hřebík po hřebíku rozebral a přenesl právě pod Javorovou skálu. Roubené chatě z poloviny 19. století už několikrát hrozil zánik. Dnes je stará poštovna zachráněna a kromě toho, že plní své poštovní poslání, skrývá také expozici o své stopadesátileté historii.

V polovině dubna je ovšem kemp ztichlý a nám nezbývá než návštěvu poštovny oželet a dokončit lehký výstup k Javorové skále. Na vrcholu je nepřístupný oplocený prostor s vysokým vysílacím stožárem. Další z míst, kde je ohromná škoda, že nahoru nemohou turisté. Rozhledy by byly skvostné. Když už musí stožáry hyzdit vrcholy mnoha hor, měla by být povinnost umožnit shůry turistům rozhledy.

Takto se můžeme pouze zklamaně obrátit zpět k Cunkovu. Jednoduchou cestu si zpestříme nečekaným kufrem, o který jsem se postaral kousek za Ounuzem. Opět tak prolézáme ostružiním, smrčinou a já za trest ztrácím krytku objektivu.

Vysílač Ounuz.

Nejstarší česká poštovna byla do kempu u Ounuzu přestěhována ze Sněžky v roce 2009.

Vrchol Javorové skály je oplocený.

Cestou k Ounuzu.

Ounuz.

...

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Zajímáte se více o ...

107 32% přírodní krásy

89 27% hrady, zámky, skanzeny

75 23% městské rezervace, kostely atp.

61 18% technické památky, muzea

Hlasovalo 332 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.