Toulky jarním Pošumavím

Toulky jarním Pošumavím

Ačkoliv po velikonoční anabázi po sopkách Českého středohoří nožky sotva stihly zregenerovat, letní teploty dalšího víkendu nás znovu vyhnaly do kopců. Velký a Malý Plešný v boletickém vojenském prostoru jsou vždy příjemným cílem, stejně tak i vrcholy Blanského lesa - Albertov a Bulový.
Svěží vzduch, první jarní bylinky a několik druhů poletujících motýlů doprovázely naše kroky, kdy ani pohled na stále zasněžený Chlum nedokáže popřít definitivní konec zimy.

Velký a Malý Plešný

mapka s výškovým profilem a trasou

Probouzející se příroda nás vítá v místech, kde ještě nedávno ležel sníh. Jeho zbytky září mezi stromy na nedalekém Chlumu, ke kterému se přibližujeme horskými lučinami od Ktišského Mlýna. Tento dominantní vrchol (1 191 m n.m.) však tentokrát našim cílem není. Tím je sousední Velký Plešný (1066 m n. m.). Míjíme Matuškův kopec a sestupujeme na bývalé Sádlno, kde již jsme ve vojenském prosoru Boletice. Cesta z Tisovky do Chvalšin je cyklotrasou, kudy se smí pouze o svátcích a volných dnech. Mohutné staleté jilmy u cesty jsou chráněny zákonem.

Odbočujeme k Ondřejovu a pozvolna nabíráme výšku. Vpravo pod námi se v naprosté tichosti mezi břízkami proplétá Chlumanský potok. Dříve vojáky využívané údolí pozvolna zarůstá náletovými dřevinami. Byť je po ránu, slunce hezky hřeje a kolem začínají poletovat první žluťásci, které teplo vyhnalo z jejich zimních úkrytů. Dnes spatříme i některé druhy baboček - paví oko a babočku osikovou. Jaro se znovu ujímá vlády v nekonečném koloběhu čtyř ročních období. Zhluboka nasáváme svěží vzduch aromatizovaný šumavským lesem.

V sedle se stáčíme k vrcholu Velkého Plešného. Kousek od lesní cesty je jeho jižní vrchol, zařazený mezi tisícovky. Je jasné, že se k němu vydat musíme. Nezastaví nás ani hustník, kde je plno zvířecích bobků. Jinak nezajímavý vrchol osvěžuje skalka, na rozhled si však musíme nechat zajít chuť. Kolem je vysoký smrkový les.

Teprve stoupání na hlavní vrchol Plešného nám otevře výhledy na okolní kopce, kterým vévodí sousední Chlum. Ani z vrcholu Velkého Plešného výhled není. Dvacetileté smrčiny přerostly skalku a částečné průhledy do vnitrozemí a na Blanský les otvírá jen nedaleká skála. Vyhřáté místo, kde je kameny ohraničeno ohniště, využijeme pro polední přestávku. Lehký oběd trávíme vleže a sluníme se. Je to tak příjemné, že se ani nechce jít dál. Čeká nás prudký sestup vzrostlým bukovým lesem na cestu směřující k sedélku mezi Velkým a Malým Plešným. Oba tyto vrcholy patří nepochopitelně do Šumavského podhůří, přestože logika by je řadila do Želnavské vrchoviny, podobně jako sousední Chlum.

Chlum (1 191 m n. m.).

Ktiš.

...

...

...

Sádlno.

...

Stoupání k Ondřejovu.

Chlum přes údolí Chlumanskèho potoka.

Bývalé strouhy po sobě zanechaly pouze malé zbytky kamenných zdí.

... a křížek, ovšem bez kříže.

Kóta 1 002 m je jižním vrcholem Velkého Plešného (www.tisicovky.cz). Na vrcholu je malá skalka.

Potíže s mobilem...

Chlum z Velkého Plešného.

Kamenný mužík.

Lysá (1 228 m n. m.).

Vrchol Velkého Plešného.

...

Pod Plešným.

Na Malý Plešný vede příjemná pěšinka často lemovaná navršenými balvany a menšími skalkami. Jde o zábavnou stezku okořeněnou jednou krásnou skalní vyhlídkou, ze které máme jako na dlani vojenské cvičiště u Třebovic. Znovu, jako před dvěmi let, na hřebínku vyplašíme několik laní. Zde je jejich teritorium.

Vrchol Malého Plešného (881 m n. m.) tvoří dobře přístupná skalní podkova. Na ní v uschlém bukovém listí šustí spousta lesních mravenců. Zvláštní zvuk. Nikdy jsem tak silný šramot neslyšel. Jinde zase stovky na sebe natlačených černých tělíček chytají na výsluní teplo, aby ho zanesly do zimou vymrzlých mravenišť. Tímto jednoduchým způsobem dokážou regulovat teplotu uvnitř nich. Zvláštní společenství, kde jedinec neznamená nic. Dobře o tom pojednává obsáhlá kniha "Hmyzí rodiny a státy" Jana Žďárka, kterou mám rozečtenou.

I my lidé k něčemu podobnému směřujeme. "Moudré hlavy" nás k tomu nutí. Zrušíme státy, zrušíme národy a na jejich troskách zavedeme Nový světový řád. Všichni budeme světoobčany v moderním globalizovaném světě. Ne bílí, ne černí, jen hnědí...

mravenci - foto+video

Podobné sociální inženýrství mravenci využívají již miliony let a funguje jim skvěle. Stačí nemyslet a plnit si své úkoly, které má každý z nich geneticky přidělené již při narození. Pravda, lidem možná při tom plnění úkolů bude chvilku překážet mozek, ale i to prý jde dnes vyřešit. Chemie je mocná a pokud se dobře promíchají masy různých kultur, vyznání z mnoha kontinentů, jistě vše dopadne ku prospěchu celého lidstva. A o to nám přece jde, není-liž pravda? Orwellovo dílo "1984" ukazuje jasně jak dopadne tato vizi "pravdy a lásky", " humanity a tolerance"!

...

Vyhlídka před Malým Plešným.

...

Třebovická věž, v pozadí Bulový (952 m n. m.).

VVP Boletice, Bulový a Albertov.

Panorama Blanského lesa - Kleť (1 084 m n. m.).

Kleť.

...

Na vyhlídce.

Nízké smrčky a břízy za pár let povyrostou a výhled hodně omezí.

Hřebenem na Malý Plešný.

Malý Plešný (881 m n. m.)

...

Mraveniště.

...

Ale jak se říká: "Řeči se vedou a karavany táhnou dál!" Zanechme proto za sebou mravence i úvahy o světlých zítřcích a pojďme klesnout o 230 metrů níž. Kolena se tomu vzpírají, brzdit se jim v prudkém svahu nechce, přesto nás dolů snesou bez větších problémů. Před námi se objeví třebovická vojenská věž a my zanedlouho stojíme u obří betonové dělové koule, památníku všech válek. Krátký zvedák končí u turistického ukazatele, odkud nás odvede k chatě u Ktišského Mlýna zelená turistická značka. Jaká jiná než zelená, jsme přece na hranici vojenského výcvikového prostoru.

U Třebovic.

...

Třebovická vojenská věž.

...

Kule.

Žluťásek řešetlákový.

Albertov a Bulový

mapka s výškovým profilem a trasou

Negativní energie Albertova

Po trochu chladnější noci ve vymrzlé chatě se probouzíme znovu do krásného rána. Dnešní předpověď slibuje 20°C a to je na začátek dubna velmi pěkná teplota. Není proto divu, že znovu vyrážíme do terénu. Stačí autem popojet 2 km a jsme ze Šumavy jsme v CHKO Blanský les. To ostatně nedaleko Březovíku signalizuje i stejnojmenná cedule. Prvním cílem bude Albertov (932 m n. m.), vrchol bočního hřebene Kleti. A vrchol ne ledajaký! Jeho negativní energii jsme poznali již před mnoha a mnoha lety. To ji ještě ani pan Kozák nezměřil! Prvním připomenutím toho bylo bloudění kolem vrcholu, kdy se nám po hodině chození podařilo vrátit se na stejné místo, odkud jsme vyšli a kde jsme předtím v lijáku pod igelitem nataženým přes padlý strom přespali.

Připravuji se proto znovu na nejhorší, varuji ostatní a očekávám v napětí věci příští. Táhlé stoupání míjí PR Ptačí stěny, vysoký a dlouhý skalní hřebínek ve svahu Bulového, kde rezervace chrání bohatou faunu na silně balvanitém svahu. Nejstarší porosty zdejší horské bučiny sdílí stáří až 150 let. V nejvyšších partiích rezervace je rozsáhlý granulitový mrazový srub dosahující délky 800 m a výšky 15 m. Sutě při úpatí dosahují do vzdálenosti 100 metrů a převládají v nich velké balvany do velikosti 3 metrů.

Z naší cesty jsou skály vidět pouze proto, že bučiny jsou zatím bez listí. Původní záměr na podrobnější průzkum odkládáme na zpáteční cestu a pomalu se blížíme k sedlu mezi Bulovým a Albertovem. Lukáš zmizel vpředu, ale v sedle nečeká. Jdeme tedy sami k vrcholu Albertova, který je již blízko. Je nám divné, že ho nikde nevidíme. Bukový les je docela rozvolněný a jistě bychom ho spatřili. Smiřuji se s tím, že tato hora prostě svoji negativní energií vždy něco nekalého vyvede. Přesto se nakonec s navrátilcem pod vrcholem shledáme. Jen omylem sešel na druhou stranu sedla. Moc se nedivím, tady je možné všechno.

Skalnatý vrchol Albertova je bez výhledů, ale to mu jeho atraktivitu nebere. Pod skalou jsou totiž dva kamenné kruhy a uvnitř většího ohniště. Dovnitř sám nevkročím, jen vyzývám Vencu, aby si to zkusil. Kvůli fotce, lžu mu, a on, nebojsa, tam klidně vleze. Nemá úctu k silám vesmíru, no snad na svoji statečnost nedoplatí.

PP Ptačí stěna.

...

Ztracen pod Albertovem...

K vrcholu.

Albertov (932 m n. m.).

Kamenný kruh.

...

...

V kruhu je ona negativní energie cítit. Až se chlupy ježí po těle.

Nosit si z vrcholu Albertova domů kameny se nedoporučuje!

Velký kruh. Blanský les je známý mnohými nálezy svědčícími o osídlení jeho území. U Třísova se nachází velké hradiště z doby bronzové (cca 2200–750 př. n. l.). Po polovině 2. století př. n. l. zde existovalo keltské osídlení v podobě výšinného osídlení nad břehem Vltavy bez jakéhokoli opevnění. Podobně mohli být osídleny i další vrcholy Blanského lesa. Albertov je jedním z nich.

Bulový

Vracíme se znovu do sedla a po lesní cestě vedoucí po vrstevnici směřujeme k Bulovému (953 m n. m.). Pohodlný úsek vystřídá chvilka prolézání mezi kameny a ostružinami, až dohledáme starou cestu k vrcholu. To už se jde lépe.

Ani vrchol Bulového neposkytuje výhledy, nebo jen velmi omezené. Využíváme ho, podobně jako včera Velký Plešný, k siestě, a zaháníme hlad a žízeň.

Cestou k Bulovému..

Výhledy k Dehtáři a náznak vzdálené (rodné) Zlivi.

...

Brložsko je poseté malebnými samotami (viď Ájo :-)).

Panorama nižšího hřebene Blanského lesa (Kluk 740 m n. m.).

Bučiny pod Bulovým.

Na vrcholu.

...

Láska se časem vytratí, ale srdce vyryté před mnoha desetiletími přetrvá věky.

Vrcholové kotouče - užitečný a hezky provedený nápad.

...

Dolů jdeme západním směrem, protože se chceme dostat k druhé zdejší PR - Malá skála. Daří se to a my můžeme obdivovat mohutný granulitový mrazový srub dosahující délky asi 250 m a výšky 10 m. Podobně jako u PR Ptačí stěny jsou zde chráněny horské bučiny s příměsí jedle bělokoré, smrku ztepilého a javoru klenu. Dominantním druhem bylinného patra je zde kostřava lesní, z dalších typických druhů tady rostou věsenka nachová, svízel vonný, pitulník horský, ptačinec hajní, kokořík přeslenatý, pšeníčko rozkladité, bažanka vytrvalá, kyčelnice devítilistá, kyčelnice cibulkonosná, vraní oko čtyřlisté, kopytník evropský, kostival hlíznatý atd. Ve skalnatých výchozech Malé skály žijí plachetnatky − pavouci specializovaní na tato stanoviště. Významný je také výskyt osmi druhů střevlíků z rodu Carabus. Tolik chytré knihy.

Kolem rezervace klesá cesta, ze které jsme chtěli dojít k Ptačí stěně. Terén to však dost dobře neumožňuje a navíc jde Lukáš bos, protože si z bot poranil achilovku. Dostáváme se k vandalem pobořenému turistickému přístřešku a sestupujeme k zaparkovanému autu u Nové hospody.

PP Malá skála. Skalní sruby se táhnou ve stometrové délce. Velké kameny jsou pak rozkutáleny v lese po okolí.

Ferrata.

...

...

...

...

Než trpět v mizerných botách, je lepší jít bosky. Naštěstí je kolem 20°C a příjemné teplo.

Podběl je jednou z prvních jarních bylinek.

Devětsil právě prorazil ztvrdlou zem.

Idylka pod Červeným vrchem.

Nová Hospoda.

Tabule nás informuje o Linecké stezce, která tudy vedla na trhy do Netolic.

...

...

...

Kuklov

Máme ještě dost času a proto vyjedeme na Kuklov, kde se nachází nedostavěný klášter a zbytky hradní zříceny. K založení kláštera poustevníků řádu sv. Františka z Pauly došlo v roce 1495. Řeholníky tehdy povolal do Kuklova Petr IV. z Rožmberka se svým bratrem Oldřichem z Rožmberka. Pauláni zahájili výstavbu kláštera, který však pro nedostatek peněz nebyl nikdy dokončen. Pravděpodobně okolo roku 1530 opustili řeholníci nedokončený klášter, a ten od té doby postupně chátral. V jeho blízkosti si Rožmberkové založili pivovar a hospodářský dvůr. V průběhu třicetileté války pobořila opuštěný kuklovský klášter a přilehlý dvůr švédská vojska.

Dnes je dovnitř kláštera vstup omezen přistavěným domem a proto ho fotím jen z povzdálí.

Kuklov.

Nedostavěný klášter.

...

...

Jelen po shozu.

I k zřícenině hradu Kuklov je jen kousek. Jeho zakladatelem byl byl pravděpodobně biskup Jetřich Mindenský okolo roku 1357. Po jeho smrti připadl hrad do vlastnictví krále. Později se stal Kuklov příčinou jedné z mnohých rozepří krále Václava IV. s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Jednalo se o konflikt hospodářského rázu, vyvolaný kuklovským purkrabím Václavem ze Švamberka. V době spiknutí české šlechty proti Václavu IV. byl královský hrad Kuklov dobyt roku 1395 Jindřichem III. z Rožmberka a následně pobořen. Po urovnání sporů věnoval Václav IV. kuklovský hrad již zmíněnému Jindřichovi III. z Rožmberka, který ale již nepřikročil k jeho obnově.

Hrad měl dvojdílnou dispozici s jádrem na skalní vyvýšenině a velkým obdélníkovým předhradím. Zachovány jsou z něho jen nepatrné zbytky, které postupně prozkoumáváme. Zajímavé je nejvyšší místo, kde je okolo ohniště natěsnáno na exponovaném ostrohu několik bytelných dřevěných lavic.

Zřícenina hradu Kuklov

...

...

Po skále na vrcholek.

...

Vybrali jsme si tu nejtěžší cestu.

...

...

Na nejvyšším místě je na exponovaném místě ohniště s lavicemi. Alkohol bych zde nikomu popíjet nedoporučoval.

...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Věříte na negativní energii, kterou v sobě mají některá místa podobně jako Albertov?

116 39% Ano, když existují pozitivní místa, musí být i negativní.

88 29% Ne, vyloženě negativní místa být nemůžou.

95 32% Nevím, nejsem si jist(a).

Hlasovalo 299 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

30. června 2016 22:01

Paulie říká

Polorozpadlé kláštery mají své kouzlo. Loni na podzim jsme byli na šifrovačce, kde jedna z šifer byla rozvěšena v podobném klášteru, osvětleném loučemi, k tomu hrála do pozadí hudba ... Konkrétně šlo o klášter v Dolních Kounicích.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.