Toulky nad zlatonosnými šumavskými řekami

Toulky nad zlatonosnými šumavskými řekami

Jen malý kousek zlata najít, jen střípek z bohatství, které stále ještě dřímá pod našima nohama, když kráčíme hřebeny zlatokopy proděravěných hor a přecházíme mosty přes Zlatý a Rýžovní potok, Losenici, Otavu až vysoko nad Křemelnou. Zlatonosné řeky, u nichž se před více než tisíci lety stačilo jen shýbnout pro žlutý třpyt vzácného kovu, často zakletého do povalujícího se křemene. 
Nebo jen bez cíle bloudit lesy, stoupat do skal k vrcholkům hor a znovu padat jako uschlý list, nesený teplým letním vánkem, dolů k stříbřitým pramenům potoků a kaňonům velkých řek.

Z Kašperských hor přes Kozí Hřbety k Dračím skalám

Tento kraj svádí básníky svojí poetikou a láká vandráky všech generací k bloudění nekonečnými hvozdy, plnými malých potůčků, které jako stříbrné nitky stékajících nepřístupnými stržemi do hlubokých údolí, aby v nich naplnily široká koryta Vydry, Křemelné či z nich vznikající Otavy.

Kašperské Hory, kde naši pouť začínáme, se díky zlatonosným řekám a křemenným žilám s obsahem zlata, staly na mnoho staletí bohatým, rozrůstajícím se městem. Dnes ještě zůstaly ve svazích hor četné vstupy do podzemí, z něhož na vás dýchne chlad a temnota hlubin.

Po červené značce sestupujeme ke Zlatému potoku, jednomu z nejvíce prozkoumaných. Nakonec i jeho název hovoří za vše. Na Kozí hřbety pokračujeme výjimečně místo po zelené značce stále červenou. Objevitelská cesta nás posouvá lesem k Dvorskému vrchu a já hned v prvním kopci cítím levý kyčelní kloub. To není dobrý začátek. Vzpomínám, jak jsem podobné problémy kdysi řešil přiložením chladivých a léčivých listů podbělu.

Císařský dvůr dnes již červená značka jen podchází. Myslím, že je to pro zdejší penzion škoda, ale všude kolem jsou obehnané louky k pasení dobytka a o procházející turisty zjevně majitelé nestojí. Chvilku se proto prodíráme vysokou travou, abychom se opět za domy vrátili zpět na cestu. Pod námi je již slyšet šumění zlatonosné Losenice. Okolíl krásné říčky provádí poutníky právě červená turistická značka, která se později dotkne Šafářova vršku, Obřího hradu s rozsáhlým keltským hradištěm a hory Popelné. My Losenici přecházíme po můstku a čeká nás stoupání k Podlesí. Není ani strmé ani dlouhé. Upravený pramen navíc zchladí naše sluncem rozpálené hlavy a tak to netrvá dlouho, a stojíme nad rozlehlou loukou Dotovina, s výhledem ke Kašperkám. Odsud vede lesní cesta přímo do Malých Kozích Hřbetů. To je právě ona úleva, na rozdíl od zelené značky, stoupající od Losenice na Kozí hřbety velice strmě 200 metrovým převýšením. Příjemná cesta nás vyplivne přímo u opravené kapličky na Malých Kozích Hřbetech. Dříve vice než čtyřicet chalup se časem zredukovalo na desetinu. Dnes jsou zde uváděni pouze dva stálí obyvatelé. Není ani divu, vždyť na odlehlost osady již v polovině 19. století krutě místní doplatili, když se zde v tuhé zimě rozmohla cholera a nemoc kosila její obyvatele. Obrovské množství sněhu nedovolilo dojít pro pomoc do Kašperských hor a lidé zde byli odříznuti od okolního světa. Tak to popsal spisovatel Karel Klostermann v jedné ze svých šumavských povídek, které se velmi dobře čtou i dnes.

První písemná zmínka o vsi pochází již z roku 1459. Vznikla zde mýtná osada na kašperskohorské větvi Zlaté stezky, kterou v roce 1356 nechal vybudovat císař Karel IV. Po husitských válkách obnovil obchodní stezku v roce 1458 Zdeněk ze Šternberka a právě do Kozích Hřbetů nechal přemístit celnici, která původně byla v Horské Kvildě.

Na dohled od Malých Kozích Hřbetů stojí Velké Kozí Hřbety. I zde mají svoji kapličku, která chrání několik chalup. Neznačenou cestou klesáme na Svojše, pod nimiž přecházíme Rýžovní potok. Další známka bohatství zdejších vod. Obce Svojše se stihneme jen lehce dotknout a již stoupáme k Dračím skalám. Shora jsou z nich velmi pěkné výhledy k centrální Šumavě a do údolí Vydry a Křemelné. Hluboko pod námi se třpytí jejich vody a v bezvětří je až sem nahoru slyšet vzdálený hukot. Přímo za řekou Otavou je potom vidět louka Přední Paště, kam zamíříme. Nejprve objektivy foťáků a posléze i naše kroky. Jak závidíme ptákům jejich klidný klouzavý let. Vždyť tady by stačilo jen trochu mávnout křídly a letět...

Nás však čeká nejtvrdší úsek dne. Překonat hluboký kaňon Otavy. Hodinu dolů, hodinu nahoru.

Genius loci je v Kašperských Horách stále přítomný.

Kostel Panny Marie Sněžné.

Kolem Kašperek je několik proznačených naučných stezek různé délky. Vybere si opevdu každý. Pro nás je město jen začátkem vandru po vzdálenějším okolí.

Jedna z mnoha štol, z nichž většina je zabezpečena.

Pohled od Císařského dvora k masívu Huťské hory, kterým vedla jedna ze Zlatých stezek..

Císařský dvůr obcházíme spodem za hrozivého dohledu bouřkových mraků.

Porosty okolo pastvin, kudy stezka vede.

Losenice je další zlatonosnou říčkou.

Studánka Vogelsang je nad Losenicí vkusně upravena.

Voda má rozpuštěné vlasy...

Pohled k vrchům Vinice a Šibeniční vrch, které se tyčí nad Kašperkami.

Hrad Kašperk v dohledu.

Kolem cesty na Malé Kozí Hřbety odkvétá lilie zlatohlávek.

Vnímáme čerstvou zeleň zmlazujícího se lesa. Dotekem, zrakem i čichem...

...

Zátiší ve stínu kapradin.

Kaple na Malých Kozích Hřbetech.

Na umrlčí prkno se v zimě ukládali zemřelí, neboť nebylo možné je v tuto roční dobu řádně pochovat do zmrzlé půdy. Po smutečním obřadu pak bylo často ponecháváno na památku u některé z cest.

Smuteční šípková růže.

... a veselá šípková růže.

...

...

Malé Kozí Hřbety.

...

Kaplička ve Velkých Kozích Hřbetech.

Svojše.

...

Dračí skály sestupují z výšky 825 m až k břehům Otavy.

Shora je možné spatřit kus Šumavy i koryta Vydry a Křemelné.

Sedelský vrch nad Srnín skrývá vyšší Spálený (1 013 m n. m.).

Srní skryté korunami stromů.

Křemelná z leteckého pohledu.

...

Přes Otavu ke Křemelné

Slézání skalním terénem v prudkém svahu nás neláká. Nejsme sebevrazi a tak se vracíme k louce nad cestou, která bude naší záchranou. Asi sto metrů pod námi se u kraje lesa pase bachyně s několika odrostlejšími mláďaty. Zkouším fotit, ale jsou příliš daleko. Navíc po chvilce mizí v lese. Do údolí Otavy nakonec sestupujeme starou cestou. Díky tomu tomu méně utrpí naše kolena. Listy podbělu mezitím doléčily kyčel a tak se docela těším na další cestu. Ta už bude známá, čeká nás nocleh u Křemelné, pod skalním převisem v bivaku na Orlím hnízdě. Na červenou značku klesneme v místě rozhledové skály. Otava je již na dosah.

Pohodlně dosahujeme hlavní cestu, za kterou přecházíme most na druhou stranu řeky. Dnes tudy vede zelená značka, ale mě je známá už přes třicet let. Naše první vandry a seznamování se s Šumavou začalo právě zde. To tady byl velký vojenský prostor Dobrá Voda. Serpentina milosrdně šetří poslední zbytky sil a pomalu se blížící večer umocňuje naše očekávání. Trochu se cítím provinile, že teprve v polovině července budu letos poprvé spát pod širákem. Tropiko na zádech nesu jen z povinnosti, co kdyby. Přece jen předpověď slibovala bouřkové mraky a nelítostné průtrže mračen. To se ale jen meteorologové zajišťují - co kdyby přece...

A zatím shora začíná padat pár teplých vlahých kapek. Jen několik z nich ale dopadne na nás. Ukryti lesem přicházíme k odbočce ke kapli u hornických štol.

Kouknu do mapky a jde se: "Je to jen padasát, sto metrů, kapli mám nakreslenou hned u cesty" zvolám radostně a svěže vykračuji do stále se víc zvedajícího kopce. " Už ji vidím!" netrpělivě ohlašuji zpět. " Tak ne, to byly asi halucinace..."

Cesta jde stále dál, stále výš. Daleko vzadu zůstaly na stezce volně položeny oba naše batohy a kaple stále nikde. Šipka vlevo mne vybudí k poslednímu ataku, opět bez úspěchu. Ohlížím se za sebe, jsem sám. Vzteky skřípu zuby a jen pro sebe skrze ně procedím : " To tam nemohli napsat jak je to daleko?"

Vracíme se zpět k báglům a u nich z mapy zjistíme, že odbočky ke kapli jsou tu hned dvě. To byla ta chybka! Znovu jdeme vzhůru. Už trochu pomaleji, úsporným stylem. Ještě stále máme kus cesty před sebou. Před Předními Paštěmi je také nová kaplička. Pěkná. Domlouváme se, že tahle bude stačit. Kapli u hornických štol za trest hledat nepůjdeme. Přestože tam vede kameny vysypaná cesta a je to zjevně kousek. Aspoň podle mapy...

Posilujeme se na posledních pár km a vyrážíme na Paště. Od nich jsou opět velmi pěkné rozhledy. Dobře vidíme i Dračí skály, jak padají prudce do Otavy. Takový kousek a toho úsilí. Znovu myslíme na ptáky...

Je po šesté večer a my pomalu klesáme nad Křemelnou. Rutinní postup mnohokrát prošlým svahem, kde jen poslední úsek ve skalách je trochu loterií. Dostávám se o blok výš, ale pohled dolů odhalí tu správnou cestu. Klid a mír Orlího hnízda nic nenarušilo. Opět je z údolí slyšet kameny přeskakující řeku v nejhezčím údolí co znám. Slunce pomalu zapadá nad lesy a do posledních chvilek ozařuje loučku pod Sedelským vrchem.

Kaňon Křemelné pod námi je l. zóna. Zákazy, omezení, nezbytné zbytečnosti. Opět se někteří mohou podivovat nad tím, jak je možné vstoupit do tohoto lesa. Co na to zvířata, a co vzácné bylinky? Vážení, nic! Rozlehlost šumavské krajiny a její postupná proměna v lidem přístupné hvozdy, jí v minulosti nijak neublížila. Spíš naopak. Stále doufám ve zdravý rozum. Tomu se příčí nesmyslná omezení, která nám neustále vnucují od pracovních stolů ti, co nemají o Šumavě ani páru. Když se to hodí, vzorem je národní park Bavorský les, pokud ne, je ticho po pěšině. Doufám, že se opravdu brzy budu moci podívat k břehům Křemelné, na Svaroh, Ždánidla, k Luznému a do Modravských slatí, kde je spousta dříve využívaných cest. A věřte, že nádherných. Populární tetřev, kterého si nesu vyobrazeného na svém triku, je jen záminkou a stal se nehezkým fetišem těch, co se na něm jen přiživují. Vždyť nejvíc tetřevů bylo v dobách, kdy žili na stejném území s lidmi. A tehdy se dokonce stříleli. Zachránit tetřeva celoroční nepřítomností lidí je Bláhové. Nebude vhodnější v dnes zlikvidovaných smrčinách vysadit v minulosti vytěsněné buky, jedle, javory a habry? Vždyť právě v rozvolněných smíšených lesích se tetřevům nejvíc daří.

Pečeme si buřty a za svitu úplňku zaléháme. Je vidět jako ve dne a tak dlouhý kus noci je víc než o spaní o klidném rozjímání nad osudem Šumavy. Ano, můžeme si ji znovu obehnat dvojitým elektrickým plotem a nechat hlídat smečkou vycvičených psovodů, tentokrát třeba z národního parku Šumava. Bude ale na tom skutečně příroda o tolik lépe? Dosáhneme tím vysněnou divočinu?

Divočáci jsou v našich lesích přemnoženi. Chybí jejich predátoři, především vlci.

Radkovský vrch je vlastně pokračováním hřebene Křemelné. Hluboko pod ním se skrývá u Otavy Rejštejn.

Přední Paště jsou vysoko za Otavou.

Vyhlídka k Otavě.

...

Otava z mostu.

...

Cesta vzhůru na Paště je zdobena vztyčenými menhiry. Zřejmě z doby, kdy ji využívalo vojsko.

...

U kapličky Přední Paště.

Vzpomínku na zdejší obyvatele tvoří i sesbírané zbytky rezavějících hrnců.

Vlevo jsou Dračí skály, hřbet za nimi tvoří mohutná a vysoká Huťská hora (1 189 m n. m.). Už jsme se od ní hodně vzdálili.

Údolí Otavy a vzdálený Ždánov a Javorník.

Opět Sedelský vrch, tentokrát z trochu jiného úhlu pohledu.

Šumavský Sokol nebo-li Antýgl je stejný snad ze všech stran.

Skály nad Křemelnou.

Orlí hnízdo.

[H2]Přes Radkovský vrch[ k Rejštejnu/H2]

Ráno, po krátké snídani, kdy vroucí voda zmizí místo v šálcích s kávou nenávratně v podzemí Orlího hnízda, jdeme znovu nahoru k cestě. Z řeky Křemelné vidíme jen malý kousek. To ale nevadí, i další cesta slibuje zajímavou podívanou. Vzhůru skalami si vybíráme trochu jinou cestu. Vyhneme se tak pokáceným a odkůreným smrkům, ležících cik cak ve svahu. Stoupáme až k 2 m vysoké kamenné zídce, jedné z posledních památek na zdejší obyvatele. Rádi bychom si cestu zkrátili loukou, ale ta je zarostlá, a rosou zvlhlá tráva by nás promáčela skrz naskrz. Nakonec se nahoru dostaneme stejnou cestou jako vždy.

V upraveném dřevěném korýtku uděláme nezbytnou ranní hygienu, nabíráme vodu a u odpočívadla Přední Paště na druhý pokus zkoušíme uvařit vodu na kávu. Daří se to.

K Rejštejnu jsem chtěl původně jít po na mapce naznačenou cestou přes les a Pěkný potok až k Radkovskému vrchu, ale protože jsem omylem večer přiložil do ohýnku natištěnou podrobnou mapku, spokojujeme se se stoupáním na Pašteckou paseku a k Velkému Babylonu. Tady se dostáváme na zelenou značku, ze které si ještě odskočíme na skalnatý hřebínek Radkovského vrchu (907 m n. m.). Výhled omezují okolní stromy, mezi nimi je vidět Svatobor, Sedlo a hrad Kašperk.Cestou najdeme několik masáků a nakonec i pořádného smrkového hřiba.

Malý Radkov nakonec šikovně podcházíme a přestože je nám divné, že dlouho nepřichází zleva modrá, jdeme správně. Rejštejn je poslední štací dvoudenního vandru. Jdeme zde na oběd do jedné z restaurací a hodinku si počkáme na autobus, který nás vyveze zpět na náměstí Kašperských hor.

Nad Pašteckým potokem kdysi lidé hospodařily. Les dnes zakryl většinu jejich stop. Příroda si časem vezme vše zpět, vesnice, cesty, i zídky kolem nich.

...

U Pašteckého potoka.

Velmi rychle se zatáhlo a opět hrozí déšť a bouřky.

Bučiny u Velkého Babylonu.

...

Skalky na Radkovském vrchu.

...

Hřib jak má být. Bohužel jeho červivou nohu jsme vyhodili.

Rejštejn.

...

Strnad obecný.

Místo malé vodní elektrárny dnes stojí penzion s restaurací, kam se uchylujeme na pozdní oběd. U řeky je v provozu i kemp s chatkami.

Zlatonosná Otava.

...

Volksschule. Obecná škola.

Kostel sv. Bartoloměje.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Kterou ze známých šumavských řek vnímáte jako nejhezčí?

86 16% Vltavu.

71 13% Blanici.

75 14% Volyňku.

65 12% Otavu.

73 13% Vydru.

96 18% Křemelnou.

78 14% Úhlavu.

Hlasovalo 544 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Míra

4. srpna 2014 12:55

Míra říká

To je pohoda,která přímo čiší ze snímků....Samosebou jsem to také prošel se stejnými dojmy,i když to bylo před r.2000.Tenkrát jsem hned za bývalým Velkým Babylonem odbočil ze značené cesty  vlevo přes louku směrem k vrcholu Křemelné,abych viděl Sněžné jámy.A viděl-hluboký zážitek.Před tím jsem byl v západ.Čechách u Horní Blatné,tam jsou přístupné po značené cestě.Tam i pod vrcholem Křemelné se ještě v parném létě na dně držela vrstva sněhu a ledu.Tak Rony,příště tam pod vrchol Křemelné zajděte a foťte....

Rony

4. srpna 2014 17:27

Rony říká

Už se stalo . Sněžné jámy nedaleko nižšího vrcholku Křemelné jsme podobnou cestou našli před dvěmi léty a článek to na webu Šlápot i popisuje. Také jsme v nich našli zbytky sněhu, ten se tam drží často přes celé léto.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

wenca

24. srpna 2014 14:09

wenca říká

opět opravím název ptáčka, který není zvonohlík zahradní, ale strnad obecný jinak další povedený a inspirativní článek

Rony

24. srpna 2014 19:00

Rony říká

Snažil jsem se ptáčka určit z Atlasu ptáků Evropy. Jsou si hodně podobní...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.