Toulky po Slovensku a Polsku III.

Toulky po Slovensku a Polsku III.

A jsme u cíle! Naše geografická exkurze z dubna/začátku května 2013 dobíhá do cílové rovinky. Pojďte po našich studentských krocích a navštivte s námi nejen Ľubovniansky hrad, ale i centrum kraje Spiš - město Kežmarok a zablouděte s námi v bouři ve Vysokých Tatrách.

L'ubovnianský hrad

Dominanta Ľubovnianské kotliny se tyčí na vápencovém kopci v nadmořské výšce 548 m n. m. Částečně zachovaný a zrekonstruovaný hrad obepíná část levého břehu řeky Poprad a shlíží na obyvatele města Stará Ľubovňa.

L'ubovnianský hrad v celé své kráse (foceno ze skanzenu)

Cestou z hradu/ na hrad

Kdo si se mnou zahraje šachy?

Nejstarší částí hradu se řadí kruhová věž s mohutnými opěrnými pilíři a přilehlý gotický palác. Obě tyto původní opevněné stavby stojící na nejvyšším bodě skály byly ohrazeny obvodovou zdí a do objektu se vstupovalo branou ve zdi. O něco mladší je pak palác situovaný východně. Tyto objekty vytvářejí horní hrad s nádvořím.

Hradní brána

Nejstarší část hradu

Na druhém nádvoří přistavěli páni k bráně budovu s předbráním a obranu hradu zabezpečovala i velká dělová bašta na východě a srdcovitý dělový bastion na západě pod branou. Později zde byl přistavěn další palác k obvodovému opevnění na východní straně. K objektu na západní straně přibyl i barokní palác s kapličkou na terase.

Opevnění

Palác

Cestování je možné i v tehdejší době

Anděl

V některých místnostech hradního komplexu se dochovaly valené a pruské klenby, v podzemí zůstala zachována mučírna. Mezi dochované části patří í hradní kaplička. Největším zážitkem byl ale výstup z věže a především ten nezapomenutelný výhled na zdejší okolí.

Jedno z ghett

Pohled na město

Skanzen

Skanzen

Čas se nám pomalu krátí a ze čtyř volných hodin, nám zbývá pouze jedna hodina na prohlídku Ľubovnianského skanzenu. Ten, ačkoliv se řadí k těm nejmladším na Slovensku, snažil se zachytit život lidí na vesnici v nedávné minulosti. Celý tento komplex s 25 objekty spravuje Muzeum lidové architektury a pro veřejnost je zpřístupněn od roku 1985.

Hlavní vstup do skanzenu

Náves

Jako na opravdové vesnici

Nejpočetnějšími objekty v expozici jsou srubové obytné domy postavené na začátku 20. století z Veľkého Lipníka, Litmanovej, Veľkej Lesnej, Údola, Jakubian, Kremnej, Kamienky a Jarabiny. Kromě usedlostí s hospodářským účelem, které mají navíc maštal, stodolu či sýpku, jsou zde i polní obydlí, která jsou charakteristická pro region Spiš.

Interiér jednoho z domů

Křtiny

Výuka ve škole

Dominantou tohoto skanzenu je bezpodmínečně srubový řeckokatolický kostel sv. Michala z roku 1883, který byl přenesen z Matysovej. Součást interiéru tvoří barokně-klasicistický oltář s ikonami světců.

Kostelík

Interiér kostela

Více se můžete dočíst na: http://www.muzeumsl.sk/en/

Region Spiš

Ačkoliv je nám počasí stále nakloněno, přemisťujeme se blíže do středu Prešovského kraje a tedy do Spišského regionu/župy. Tento bohatý region má širokou paletu obyvatelstva (velké množství německého obyvatelstva především před vystěhováním, ale i národností jako jsou Rusíni,...a od 2. poloviny 20. století přibývají Romové).

Co se týče romského obyvatelstva, ti byli po válce nastěhováni do domů Němců bez kanalizace a docházelo k silné segregaci na okraj vesnic a měst, a to především z důsledku zákona z roku 1968, který zakázal kočování. V těchto lokalitách stále převažuje silná negramotnost, na jednu matku průměrně připadají 3-4 děti a dochází tu i k častým incestům. Hospodářství není na vysoké úrovni, většina země je totiž hornotá a tedy nevhodná pro zemědělství, nezaměstnanost se tu tak bohužel blíží ke 100%.

Kežmarok

Centrem oblasti Spiše je nejbohatší město tohoto kraje Kežmarok s více než 17 000 obyvateli. Osídleno prý bylo již v době kamenné. První písemná zmínka pochází z darovací listiny Bély IV. z roku 1251. Roku 1950 bylo historické jádro Kežmarku prohlášeno za městskou památkovou rezervaci. Evangelický dřevěný artikulární kostel a Evangelické lyceum byly roku 1985 zařazeny na seznam národních kulturních památek. Již zmiňovaný kostel byl navíc v roce 2008 přidán do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Jedna z ulic v Kežmarku

Slovensko má oproti České republice pouze 7 památek zařazených do Seznamu světového dědictví UNESCO. Je jím Banská Štiavnica s technickými památkami v okolí, Spišský hrad a jeho okolí s městem Levoča, Vlkolínec - památka lidové architektury, historické jádro města Bardejov, Dřevěné kostely v slovenské části Karpatského oblouku. Z přírodního dědictví jsou v seznamu zapsané Jeskyně Slovenského krasu a Aggteleckého krasu s Dobšinskou ledovou jeskyní a Stratenskou jeskyní s rozsáhlým krasovým systémem a původní bukové lesy Karpat, tedy Pralesy Havešová, Stužica a Rožok v Národním parku Poloniny a Vihorlatský prales ve stejnojmenném pohoří.

Reduta

Evangelický dřevěný artikulární kostel

Tento barokní kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici byl postaven roku 1717 stavitelem Jurajem Müttermannem, a to za tři měsíce (měli na to podle zákona jeden rok), finančně na něj přispěli protestanti z celé severní Evropy. Dokonce se traduje i to, že při jeho budování pomáhali švédští námořníci, kteří zde po sobě zanechali památku - vnitřní strop, který připomíná obrácenou loď s kruhovými okny.

Evangelický dřevěný artikulární kostel

Právě tento kostel je zapsaný v seznamu UNESCO v rámci souboru Dřevěných kostelů Karpatského oblouku, a to od roku 2008. Uvnitř se ale bohužel nesmí fotit. Několikrát do roka se v něm konají nejen mše, ale také koncerty. Mimo jiné v něm vystupovala i naše česká zpěvačka Lucie Bílá.

Hlavní oltář v chrámové lodi

Varhany

Nový evangelický kostel

Vstupenka do předchozího kostela platí i do tohoto novějšího evangelického kostela, který se datuje do druhé poloviny 19. století. Jeho výstavba podle návrhu architekta Teofila Hansena, který byl původně určen pro Orient, musela být také na jedenáct let zastavena z nedostatku financí. Nakonec byl kostel dostavěn, otevřen a vysvěcen až roku 1894.

Nový evangelický kostel

Od první chvíle zaujme svoji jedinečností. Nemá totiž jednotný sloh - obsahuje prvky byzantské, románské, renesanční, maurské i orientální. Ve všem ale vládne symetrie. O patnáct let později bylo přistaveno mauzoleum kežmarského rodáka a majitele hradu, velitele proticísařského povstání uherské šlechty a bojovníka za náboženskou svobodu, Imricha Thökölyho (+ 1705).

Mauzoleum Imricha Thökölyho v kostele

Následovala prohlídka města. Na chvíli nám také zapršelo, ale brzy se objevilo slunce a duha. Vrátili jsme se zpět v pod večer na večeři a následnou diskotéku, která trvala až do ranních hodin.

Čtvrtek 2. května 2013/Pátek 3. května 2013

Ranní vstávání nebylo nejsnazší, ale sprcha a snídaně nás trochu probudila. Věděli jsme, že nás čeká náročný den, a to túra do Vysokých Tater. V té době jsme ale ještě nemohli tušit, čeho všeho se v ten den dočkáme. Je na čase tedy nasednout do autobusu a vyjet vstříc do našeho pomyslného základního tábora, do Tatranské Polianky, odkud půjdeme do Vysokých Tater.

Vysoké Tatry

Jsou nejvyšším pohořím na Slovensku i v Polsku, ale také nejvyšším pohořím celých Karpat. Mají rozlohu 341 km² - z toho na Slovensku nalezneme většinu, 260 km². Celková délka Vysokých Tater dosahuje zhruba 26 km a šířka 17 km. Nejvyšším vrcholem je Gerlachovský štít ve výšce 2 655 m n. m. Oproti naší Sněžce je tak vyšší o 1 053 m.

Vrcholky Tater jsou v mlze

Tatranská Polianka

Vycházíme z léčebné osady při ústí Velické doliny, která se nachází na jihozápadním úbočí Slavkovského štítu v nadmořské výšce 1 005 m n. m. Léčili se tu například lékař Michal Guhr, malíř Andor Borúth a nebo mnohem známější český básník Jiří Wolker. Vzhůru po zelené turistické značce, která nám již na začátku oznamuje, že naše cesta bude trvat přes dvě hodiny, než dojdeme k prvnímu cíli naší cesty v Tatrách.

Tatranská Polianka

Očekával jsem, že bude při výstupu chladno, ale čím výše jsme byli, tím více nám všem bylo teplo. Odhazovali jsme tak oblečení, abychom byli také lehčí a snáze se nám šlo. Občas jsme museli přebrodit nově vytvořenou vodní říčku z hor, ale jinak vše bylo bez problémů.

Výstup přitvrzuje

Roztátý sníh teče z vrcholků

Menší vrcholové foto

Sliezsky dom

První delší zastávkou byl nejvýše položený horský hotel na Slovensku - Slezský dům v nadmořské výšce 1 670 m n. m. Už v roce 1871 vznikla na tomto místě první kamenná chatka, kterou o tři roky později zničila lavina. Až teprve v roce 1894 vystavěli přízemní dřevěnou chatu – první skutečný Sliezsky dom. V roce 1962 chata úplně shořela. V roce 1965 začala nová výstavba Sliezskeho domu a do provozu byl uveden v roce 1968. Zajímavostí je, že i toto místo navštívil papež Jan Pavel II., který zde v roce 1995 vysvětil dřevěný kříž.

Sliezský dom

Pohled do údolí od Sliezského domu

Poblíž Sliezského domu se nachází i morénové pleso, tedy jezero ledovcového původu, Velické pleso. Má rozlohu 2,241 hektarů, 350 m dlouhé a 90 m široké. Dosahuje prý hloubky až 4,5 m. My jsme na něm měli částečně i ledovcovou krustu, na které by se dalo i opalovat :D. Jenže z hor začínala přicházet trošku zvláštní mlha. Je čas vyrazit dále.

Velické pleso

I ve výšce 1 663 m n. m. se dá opalovat

Na Hrebienok

Měníme turistickou zelenou za červenou, která nás má přivést na vrchol Hrebienok, jež měří 1 285 m a je znám jako turistické a lyžařské centrum nad Starým Smokovcem. Vysoké Tatry se rozhodují ukázat nám tu temnější stránku a na cestě se objevuje sníh, který tu ještě ze zimy zůstal. Obloha se kaboní a začíná nám pršet. Přichází dokonce i bouřka a my přeskakujeme menší vodopád, který vznikl z tání sněhu.

Pokračujeme na Hrebienok

Ještě jeden pohled zpět

A přichází bouře

Takové počasí naštěstí netrvá tak dlouho, ale i tak přicházíme pěkně promočení. Slunce na chvíli vychází z mraků a my se sušíme. Dolů můžeme jet pozemní lanovkou z roku 1908, která je dlouhá 2 190 metrů, anebo jít pěšky. Pak už nás čeká jen cesta autobusem do Ždiaru, rozlučková noc v hotelu a cesta z našeho bratrského státu k nám domů.

Společná fotografie z Krakova

V letošním roce čeká naši katedru geografie týdenní putování Slovinskem. Uvidíme, co nás překvapí tentokrát a co si přivezeme za nezapomenutelné zážitky.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Jack

Jack

Strakonický učitel zeměpisu a občanské výchovy, který rád poznává nejen lidi, ale i nové kouty naší vlasti či ostatní státy světa. Kromě cestování a sportovního vyžití (běh, volejbal, cyklistika, plavání) si neodpustí poslech hudby, četbu thrillerů či společenských románů, ale také psaní různých článků a příběhů. Kromě publikování cestovních zážitků na tomto webu, vedu oficiální stránky Volejbalu Strakonice, píši recenze na blogu iDnes.cz  a ještě navíc jsem jedním z redaktorů studentského časopisu JU Magazín.

Řídí se heslem: "Žijeme jen jednou, a to za všech okolností, protože život se musí žít naplno, i když někdy není ten nejrůžovější . Ale s úsměvem jde vždycky všechno lépe ."

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.