Týden v Massif Central, regionu Auvergne /Francie/

Týden v Massif Central, regionu Auvergne /Francie/

Podívat se do pohoří Massif Central bylo mým snem už v době, kdy jsem si ve školních lavicích prohlížel fyzickou mapu Evropy, kdy se ovšem na Západ smělo jen na povolení bolševika a ten ho jen tak nedával. Sen se mi splnil až letos, díky tomu, že naše dcera Eliška dostala půlroční stipendium na Lyonské universitě a po jeho skončení se hodilo pro ní dojet. To se stalo na konci května t.r..
Našim cílem byl kraj vulkánů v Auvergne nazývaný NATUREL REGIONAL DES VOLCANS D“ AUVERGNE, z němž jsme se pohybovali v oblastech pohoří „Monts Cézzalier, Monts du Cantal a Monts Dore.

Za svojí osobitost může kraj poděkovat pestré geologické historii. Charakter pahorkatiny získal v prvohorách při Hercinském vrásnění, ve třetihorách byl vyzvednut do výše a ve čtvrtohorách jej vulkanická činnost a ustupující ledovce dokreslily do svérázného kusu země výšky kolem 1000 - 1200 m n m, z níž vystupují různě tvarované zbytky vyhaslých sopek. Zatopením jejích jícnů vznikla četná jezera, jiná zatopením prohlubní po ledovcích. Řeky na tektonických zlomech vykouzlily působivé „cascade“ a vyřízly si v měkčích horninách údolí.

Kraj má surové klima, díky čemuž je stále velmi řídce osídlen, tudíž i málo lidmi poznamenán. Ale to "poznamenání" je neméně atraktivní jak příroda tohoto kraje.

Cesta ve zkratce

Na cestu autem jsme sem potřebovali dva dni. Autem přes Německo, kolem Bodanského jezera, přespali už ve Francii v kempu, u řeky Le Doubs, který jsme našli akorát včas, abychom si před nocí stačili uvařit, umýt se a jít spát.

Ráno v kempu u řeky Le Doubs

Druhý den jsme dojeli do Lyonu - hezké město, v mnohém podobné Praze. Z vyvýšeniny nad řekou Saone je podobný pohled jako z Petřínu.

Lyon pan 1/3

Lyon pan 2/3

Lyon pan 3/3

Lyonu jsme věnovali 24 hod, prošli se po náplavce řeky Rhone, historickým centrem a navštívili různé památky, také Musée des Confluence - Museum civilizace na soutoku řek Rhone a Saone. Zajímavé nejen svým obsahem ale i architekturou stavby (a mrháním draze pořízeného a prostoru).

V Lyonu na nábřeží řeky Rhony

Náplavka Rhony

Musée des Confluence - Museum civilizace na soutoku řek Rhone a Saone

Lyon - Na soutoku

Následující (3.) den jsme jeli do městečka Condat (1000 ob.), ležícího cca 70 km JZ od centra regionu Clermont-Ferrand. Ubytovali se v řiďonce obsazeném, kempu, v tzv. „mobilhausu“, což se ukázalo jako velmi dobrá volba. Místo u řeky a vzrostlé stromy vytváří výborné klima i za horkých dní a mobilhause nám poskytoval právě ten komfort, co jsme potřebovali.

Condat

Výpravy v kraji Auvergne

Zvolili jsme formu fyzicky nenáročných výletů, protože jedna osoba výpravy se zotavovala z nemoci a nesměla se ještě namáhat. Z kempu jsme vyráželi ke svým cílům autem a tam pak prošli nějaký okruh a jeli dál. Takto jsme se denně pokochali na několika místech, jeden okruh dni zpravidla dominoval.

4. den jsme si nejprve nakoupili potraviny Condatu .

Ulice v Condatu

Po té, jsme se vydali projít soutěsku řeky la Grande Rue. Zaparkovali jsme auto v osadě Cornillou a hledali cestu jak sejít dolů k řece. Když mé hledání zahlídli místní domorodci, hned vstali a přišli se k nám optat, kam jdeme a hýřili ochotou nám pomoci. Náš záměr nám rozmluvili, že to nejde, že skály jdou až do řeky, že tam žádná cesta nevede a že soutěska je neprůchozí.

Náhon v Cornillou

Statek v Cornillou

Ženská část výpravy si oddechla, já trochu zalitoval, protože jsem chtěl tu divočinu vidět, ale nakonec jsem byl rád i já, když jsem si přestavil to škrabání se nahoru po zmařilém pokusu. Tak jsme se odklonili do jiného připraveného okruhu. Nejdříve jsme si prohlédli cascades nad Cornillou a pak jeli přes kamennou vesničku Trémouille, k jezerům Lastioulles a Lag de la Crégut. Jezera na mne zprvu zapůsobila, jako soustava rybníků někde na Třeboňsku, ale jsou ledovcového původu a výšce skoro 900 m n m působí zvláštně.

Kostel St-Marti v Trémouille. Domeček místo věže.

Před osadou La Crégut jsme nechali auto, obešli si Lac de la Crégut a okruhem přes les se vraceli zpět. Při tom jsme se trochu zamotali, ovšem hezky, potkali jsme oslíka a pohledem v dáli se potěšili pohledem na pohoří Monts du Cantal se zbytky sněhu.

Lac de la Crégut

S oslem

Cestou zpět jsme se zastavili ve vesničce St-Genés Champespe. Tu trochu nesourodě, ale s jistou poetikou naleznete u sebe obchod všeho druhu, benzínku a kostel. Kousek za ním pomník padlým ve světové válce a ještě kousek dál bronzovou sochu uctívané krávy.

St-Genés Champespe. Vše pohromadě

Bronzová bučka.

Lidé, které tu potkáváte, jsou, vstřícní, pořád dobře naložení, chodí s úsměvem, málokdy se zlobí a jsou umírnění. Vlastně nikdy jsme neviděli někoho se hádat, zlobit set, na někoho pokřikovat. Jejich úsměv není o nic méně srdečnější k vám, k cizinci, než k vlastnímu.

Nejen zde, ale téměř v každé vsi v tomto kraji potkáte udržované pomníčky vojákům padlým ve světové válce, jako by je nikdy neopustili. Často se sochou zachycující ten okamžik, „kdy to dostal“. Jinak se pomníky podobají těm našim, tak jako se zdejší vesničani podobali těm našim. Připomínají tak těžko rozumně odpověditelnou otázku, co mohl mít náš (nebo německý) sedlák proti zdejšímu, že museli stát proti sobě a zabíjet se? Jakou mocí se to stalo? Jaký prospěch ta válka mohla přinést a kolika lidem, aby vyvážila ty útrapy? Takové otázky mne napadali, protože přes velkou vzdálenost pozemskou a jazykovou, tady pociťujete blízkost lidskou.

Pomník "Dětem Condatu padlým za Francii"

5. den jsme si potřebovali rozměnit 500 €, což se ukázal docela problém. Ani v kempu ani v „suprmarketu“ nám ji nevzali. Dokonce ani ve třech bankovních expoziturách, to nešlo. Museli jsme jet do Riomu, kam nás poslala nešťastná a ochotná paní z banky z Condatu. V jedné bance například sloužící úřednice dala bankovku do přístroje, který měl ověřit pravost bankovky, ale něco nefugdovalo. Úřednice, jediná osoba v pobočce, vlezla pod stůl, aby prověřila zapojení kabelů. Koukal jí jen (hezkej) zadek, ale přístroj stejně nerozchodila. Tak jsme s bankovkou museli jít dál a podařilo se nám to až ve čtvrté.

Z Riomu jsme jeli širokým údolím na jih, směrem k Monts Cantal. Na cestě jsme se zastavili ve vesnici Cheylad (958) s románským kostelem z 11. stol.! Ale nemyslete si, že tam nějak vyčnívá, kamenné stavby jsou všechny kolem, jen zelený John Deere zaparkovaný před ním prozrazuje moderní věk.

St. Léger v Cheylade z 11. stol.

Strop v St. Léger

Cheylad

Další zastávka byla dva a půl kilometru nad vsí u dvou „cascade“, které na tektonickém zlomu vytvořila říčka Pettit Rhue a její přítok. U rybníka s čistou vodou o kousek výš jsme si dali polední siestu a já si navíc zaplaval.

Cascade du Sartre

Cascade de la Roche

Lac nad Cascade de la Roche

Lac ..

Malebné údolí horního toku Pettite Rhue na Chyladem

Naše další cesta vedla po šipkách „FROMAGE -->“ na statek, snad „ Chamaliéres, kde prodávali kravský tvrdý sýr. Měli právě plně naložený vůz telat, aby je někam převezli. Přišli jsme nevhod. Přesto paní vypravující telata na cestu běžela se mnou do „prodejny“, kde měla uložené sýry a dala mi vybrat. Rychle jsem na nějaký ukázal a šířku, kolik má odkrojit. Ukrojila, zvážila, já zaplatil a ona mazala zpět ke svým telatům. Vše proběhlo mile, i když bylo vidět to napětí, které se šířilo z neklidných telat namačkaných ve voze. Kromě výborné chuti sýra si doteď pamatuji na houževnaté postavy lidí z toho statku, tak kontrastující s lidmi, které jsme potkávali v Lyonu.

Sklep - Prodej sýrů ve farmě Chamaliéres

Odtud jsme jeli dál směrem do k Monts Dore, do sedla Col du Serre (1260), nechali auto a odtud se vydali pěšky po hřebenovce směrem na Puy de Niermont. Cesta hřebenem celkem dost stoupala a zdálo se, že brzy budeme ve výši Sněžky. Pohledy do údolí a do rozlehlé krajiny byly úžasné. V úbočí se volně pásla klisna s hříbětem. Opakovaně jsem se snažil fotoaparátem zachytit ten prostor, ale je to slabý odvar toho, co člověk cítí, je-li na místě.

na hřebeni ze sedla Col de Sérre

v pozadí Puy de Peyre Arse (1806)

I volné koně můžete potkat

Do nebe

Na hřebeni

Mraky kolem PM

Točil jsem se kolem dokola a snažil se nasát ten pocit panoramatického rozhledu z výšky. Po nebi se k nám začal od JZ nasouvat tmavý mrak, který temněl víc a víc. Rozhodli jsme se vrátit a bylo to akorát, jak jsme sedli do auta, začalo pršet. Beztak jsme se vrátili domů chvilku před osmou.

6. den - Mont Cezalliér

Vyjeli jsme brzo a nejprve zastavily v městečku Marcenat, kde nízké ranní slunce působilo hodně kontrastní pohledy. Marcenat je jedním z těch malebných městeček, která si zachovala styl. Jak v urbanismu, tak v architektuře domů, stavěných převážně z kamene. I střechy jsou kamenné, z břidlice jaké známe u nás nebo i z jiné horniny deskového tvaru, jejíž druh jsem nerozpoznal. Okna jsou téměř vždy vybavena okenicemi. Překlady nad okny někdy bývají z mohutného dřevěného trámu, patrně dubového. Žádný z domů se nesnaží dominovat velikostí, okázalostí, vše je takové uměřené, v proporcích, podle místního stylu, ale vždy originální, nic se neopakuje.

Vše z kamene v Marcenatu

Pošta v Marcenatu s vizitkou autora, architektal.

v Marcenatu

Další zastávka byla u Monastieru de la Mére du Dieu Znaménié, což je osamocený klášter v široké pustině pohoří Monts Cezalliér patřící pravoslavné církvi. Měl jsem velké očekávání, ale skutečnost byla pro mne zklamání. Cedulka před klášterem, kde bylo vše zavřené zamčené a opuštěné, sděluje, kolik miliónů má církev stoupenců po celém světě a kolik ve Francii, aby si náhodou někdo nemyslel (podle stavu monastýru), že je církev na vymření. Právě to jsem si myslel.

Monastier de la Mére du Dieu Znaménié

Nechtěl jsem se vracet a tak jsme pokračovali štěrkovou cestou, která vedla naším směrem, i když na mapě nebyla vyznačená. Její stav, zpočátku byl i pro osobní auto dobrý, se posléze zhoršil na takovou lepší traktorovou, což vzbudilo trochu napětí a nevole ženské části posádky. Ale dojeli jsme až na silničku naší D36, kde nás utěšili vysoké a téměř nepřístupné cascade,

Cesta od Monastieru

Cascade před Col de Chamaroux

Po D36 jsme pokračovali až do sedla Col de Chamaroux (1291) pod Mont Chamaroux (1476).

Tu mělo být podle mapy jezírko, ale byly tu jen jakési zbytky hrázky a vodomilné rostliny. Tady byla plánovaná zastávka na jídlo, koupání a výstup na vrchol. Ovšem teplota kolem 15-ti °C, velmi silný vítr, skoro vichřice a krávy (možná i bejci) za ohradníky vzali Š + E chuť a odhodlání a tak jsem si vzal větrovku a šel sám. Krávy bohužel ode mne utekly daleko, čímž ni sebrali koncepci chystané fotografie. Zastavil jsem se u širokého močálu, který byl tak dokonale ohrazený elektrickými ohradníky (aby v něm nějaká kráva neuvázla), že překonat i obejít to pro mne odrazující. Otočil jsem se tedy zpět, beztak Š a E čekali v autě. Ještě jsem se pokusil zachytit foťákem rozlehlost horských plání. V paměti to pořád mám, fotky jsou odvar.

V Mont Cezzaliér

Col de Chamaroux (1291)

Pláně v Mont Cezzaliér

Jeli jsme dál silnicí, spíše bych řekl asfaltovou cestou, D724 přes Col de la Volpiliere (1230) a přes Jassy do La Gudivelle. I samotná cesta je uchvacující. Myslím, že nejlepší způsob cestování a poznávání zdejšího kraje je na kole, to je ta správná cestovní rychlost umožňující pořádkoukání se kolemdokola. Vyžaduje to ovšem fyzičku pro překonávání několikasetmetrových převýšení z údolí nahoru na pláně.

Z rozlehlosti Monts Cezallier vyzařuje klid, tak jako z krav ležících ve všudypřítomných pastvinách. Zvlněné horizonty se skládají za sebou, ten poslední už splývá s oblohou, nebo spíše nebem, protože tu je „boží kraj“. Kraj, kde čas běží rytmem, jež udává příroda a krávy. Ta působivá rozložitá nádhera má jedinou chybu – těžko se přenáší na fotografii.

Col de la Volpiliere (1230), v pozadí Monts Dore

Monts Dore zbytky sněhu

Ovšem profíci to přeci umí o něco líp než já“. Pohlednice kraje, které se tu v centrech dají koupit, jsou většinou širokoúhlé, nebo dokonce extraširokoúhlé (skládané jako okenice), patrně stvořené složením více snímků.

Pohlednice I

Pohlednice II

V blízkosti kamenné vesničky La Gudivelle, kam jsme po té dorazili, jsou dvě jezera. Lac d en Bas a Lac d en Haut. První je ledovcového původu, druhé je zatopeným kráterem vyhaslé sopky. Obě se krásně vyjímají ve zvlněné krajině, v obou se nesmí kopat, ovšem krávy – zdejší královny – se z nich chodí napojit.

Lac d en Bas

Lac d en Haut

Ve vsi je kamenná kašna z 12. stol., prý se z ní mohlo napájet až 25 krav najednou.

Dům na okraji La Godivelle

Chlív v La Godivelle

Oprava štítu v La Godivelle

Kostel v La Godivelle

V kostele v La Godivelle

Odtud jsme jeli přes Brion do Compains, kde jsme nechali auto a šli pěšky k jezeru Montcineyre (1200 m n m).

Boží klid

Jezero je nádherné, bez lidí, jen na břehu proti nám byl opuštěný dům s výstrahou Nebezpečí života“. Do původně téměř kruhového tvaru jezera (vzniklého zatopením jícnu sopky) se nabourala Puy Montcineyre, jejíž svahy prudce padají do jezera. Vzpomněl jsem si na rybník Tuksu na Vysočině, který mám v srdci a v menším měřítku mi toto jezero připomíná. Vykoupal jsem se (přes zákaz), vyhnala mne však studená voda. Cestou zpět jsme trochu zakufrovali a domů dorazili až kolem půl deváté a měli toho dost.

Montcineyre (1200 m n m)

7. den – jsme si předsevzali, že toho nenaplánujeme moc, abychom se v pohodě stačili vrátit aspoň do půl osmé. Cílem bylo Monts Cantal, pohoří, které vzniklo z jednoho obřího stratovulkánu o průměru cca 70 km! Rukopis stratovulkánu je tak mohutný, že je jej vidět i z vesmíru. My nekosmonauti se na něj můžeme podívat nadhledem googlovské mapy. Uvidíte, jak se hřebeny a řeky paprskovitě rozbíhající z centra jak lístky kopretiny.

My vyjeli autem i do Pas de Peyrol (1588) pod Puy Mary a odtud s mírnou zacházkou se úbočím vyšplhali nahoru na hřebenovku. To je moment, který mám strašně rád, když vyjdete na horizont a otevřou se vám nové rozhledy, které jste nikdy dříve neviděl. Hřebenovka se otáčela kolem kotle Mandailles a díky slunečnímu dni umožňovala rozhledy všechny strany.

Puy Mary od Pas de Peyrol

Skalní galerie směrem k Breche de Rolland, je vidět vlevo

Po cestě jsme museli překonat jedno relativně náročnější místo – skalní průsmyk de Rolland, ale s trochou vyšší pozornosti to jde.

Po dvou a půl hodinách jsme udělali obrat a vydali se zpět.

Pohled do zbytků stratovulkánu

Ve větru

Psí turistka si nese své

Na úbočí .. Peyre Arse, v pozadí špičatá Puy Chavaroche (1739)

Naše výprava

Ženská část šla stejnou cestou, já jsem to vzal přes Puy Mary (1783), která je nejvýraznější dominantou celého pohoří. Na vrcholu je stále spousta lidí, protože ze sedla Pas de Peyrol je to kousek a tak sem dojdou i různé střevíčky a žabky, které by se z údolí nevypravily. Na vrcholu je kamenný stůl s kruhovou deskou, na níž je vykreslen horizont kolem dokola s popisem. Horizont byl však zamžený a Mont Blanc, vyobrazený na desce, zůstal skryt. Příště.

Desky na Puy Mary, na SZ by mohl být vidět Mont Blanc

Pohled na SZ - Mont Blanc na zamženém horizontu vidět není.

Sešel jsem do Pas de Peyrol, kde jsme v obchodě se suvenýry neodolali několika širokoúhlým pohledům a já kulichu PUY MARY s bambulí.

Cestou zpět jsme se ještě zastavili v městečku Murat, což byla chyba. Byli jsme jinak, přírodně - horsky naladění a lajdání po městě (byť asi zajímavém) neharmonovalo s naším rozpoložením, A taky jsme toho měli dost.

8. den jsem šel brzo ráno nakoupit pečivo v našem městečku Condat, osvěžil se svěžím ránem, vůní pekařství, úsměvem prodavačky a udělal pár fotek.

Boulangerie v Condatu

Po snídaní jsme se vydali na sever do úpatí pohoří Monts Dore. Cestou jsme se zastavili v městečku Égliseneuve d Entraigues a pak dojeli až na parkoviště pár set metrů před Lac Pavin, které bylo cílem tohoto dne. Jezero je motorově dostupnou atrakcí blízkého turistického centra a podle toho taky jeho okolo vypadá. Restaurace, ubytování, suvenýry, drtí vysypané cesty kolem, plno lidí. I tak to bylo hezké.

Jezero vzniklo zatopením kráteru sopky, přičemž si zachovalo hloubku cca 60 m. Nesmí se v něm však koupat, patrně pro jeho jedinečnou zvláštnost. Voda různé kvality je v něm rozvrstvena do dvou úrovní, které se nemísí. V horní vrstvě je kyslík, světlo a život, spodní vrstva je bez kyslíku, obsahuje v sobě jiné rozpuštěné minerály a je bez života.

Lac Pavin s tyrkysovou vodou

Na jezeře Lac Pavin

... rybařit se smí, koupat ne

Lac Pavin - zatopený jícen sopky (1250)

Obešli jsme jezero a odklonili se do úbočím Puy du Montchal (1407), jež s jezerem sousedí. Přešli jsme horizont stranou mimo hlavní proud návštěvníků a po pár set metrech se nám na mýtině ukázal nádherní pohled na místy ještě zasněžené, svahy Monts Dore. Na tom místě jsme pojedli a pak dokončili okruh. Z parkoviště jsme sjeli do starobylého městečka Besse en Chandesse. Tentokrát jsme nelitovali a s potěšením se prošli jeho zakřivenými uličkami. Městečko si zachovalo starobylou tvář jak v architektuře domů, tak v urbanismu doby. Přemýšlel jsem jaké vlastně, vždyť oni vždyť oni tady tak stavějí dodnes. Snažil jsem se to zachytit na foto, ale moc mi to nešlo.

v Besse - en Chandesse

Náměstíčko v Besse - en Chandesse

na nároží domu v Besse - en Chandesse

Skřítek domu

Nakoupili jsme dárky pro naše blízké a vrátili se do kempu.

Uctívané kráva mají všude.

Uctívané krávy zdobí všechnomožné

.... Jejich kůže je na prodej cca za 245 Euro

9. den – sobota – jsme se vydali na cestu domů, o níž jen stručně. Opět jsme objeli Švýcarsko, kolem Bodanského jezera, kde to moc nejelo (příště tak už nepojedu). Přespali v „Park-Camping Iller 10 km před Meminngenem, (německý pořádek – spokojenost).

Druhý den (10.) po poledni jsme přejeli hranice ve Strážném a naobědvali se ve Volarech. Eli si dala knedlo – vepřo - zelo, na které se těšila pět měsíců. A to už jsme vlastně byli doma.

Konec

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Rony

2. září 2017 15:34

Rony říká

Hezké fotky i povídání o zajímavém kousku Francie, Luďku. Je vidět, že máš talent .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.