V Maďarsku po sezoně I.

V Maďarsku po sezoně I.

Na konci letošního léta, které bylo z mé strany takřka prosto cestování a jiných aktivit (slepák si vybral tu pravou chvíli), jsme s tradičními cestovními kumpány řešili, že by bylo dobré podívat se „aspoň někam“, když už tedy jiné plány dávno padly. Tomáš z Třebíče dával od počátku najevo přání podívat se k Balatonu a nakonec jsme v Maďarsku skutečně skončili, právě takto ve dvou. Ačkoliv jsme tomuto výletu nehodlali věnovat moc času ani peněz, špatná cesta to nakonec vůbec nebyla.

Na výpravu jsme si vyhradili necelých šest dní na začátku září, tak brzy, jak mi zdravotní stav dovolil. Zůstat celou dobu jen v okolí Balatonu se nám nechtělo, k jezeru jsme tedy přidali ještě Budapešť a oblast Bukových hor. Plán to byl nakonec celkem přiměřený, i když v Budapešti a u Balatonu bych zpětně rád býval zůstal o něco déle.

1. den (čtvrtek)

Pro cestu tam volíme vlak – z Prahy, resp. Brna, jezdí několikrát denně přímý spoj do Budapešti. Cenově srovnatelné (a z Prahy i levnější) jsou autobusy Student Agency, už na nás ovšem nezbyly jízdenky.

V 7:39 odjíždím z Hlavního nádraží v Praze, Tomáš přistupuje v Brně, přes Břeclav a Malacky pak dorážíme do Bratislavy, kterou mám tu čest vidět vůbec poprvé. Dále míříme Podunajskou rovinou přes Nové Zámky k hraničnímu městu Štúrovo, v dálce za Dunajem se postupně rýsují lesnaté maďarské kopce. Za Štúrovem pak přejíždíme hranici a krásným údolím známého veletoku pokračujeme až do maďarské metropole.

Hrad ve Visegrádu („višegrádu“) stál za vyfocení i přes okno vlaku.

Od zastávky v Brně utekla cesta překvapivě rychle, ve tři hodiny vystupujeme na nádraží Budapest-Keleti, což znamená něco jako Budapešť-Východ. Z neznámých důvodů si myslím, že jsme naopak na západě, naštěstí nás teď povede Tomáš. Tomu bylo na poslední chvíli svěřeno vytipování hostelu pro dnešní noc, vyrážíme se tedy ubytovat, po dlouhé Rákócziho („rákóciho“) třídě míříme na jihozápad k užšímu centru.

V prostorách nádraží jsme dlouho nepobyli.

Část budapešťského centra ležící východně od Dunaje (tedy jádro Pešti, dříve samostatného města) má podobu rozsáhlé, hustě zastavěné roviny. Souvislé řady převážně starých domů, které lemují většinu zdejších ulic, vypadají občas trochu zanedbaně, ale já jsem z nich přesto nadšen. Je vidět, že Pešť a potažmo celá Budapešť byla velkým městem už v dobách ne úplně nedávných. Hlavní město Maďarska vyrostlo z 300 tisíc obyvatel po roce 1870 přes milion po roce 1900 až po dva miliony před pádem železné opony, dnes je velikostí srovnatelné s Vídní (1,7 až 1,8 milionu).

Jako první potkáváme – po dlouhé době – Live Hostel. Nachází se kdesi za zamčenými domovními dveřmi. Zvonek mačkáme marně, dovnitř nás náhodou pouští místní obyvatelka. Když se jí ptáme na hostel, přemlouvá nás, abychom s ní jeli výtahem, po pracném naskládání všech zavazadel a tří osob do mrňavé kabiny vyjíždíme o celá dvě patra výše.

Ani tady se ovšem nedozvoníme, při pohledu na dveře bych se nedivil, kdyby hostel už delší dobu nefungoval. Nebo je recepce přítomna pouze na objednávku, tu jsme neudělali.

Chvíli odpočíváme na schodech. Cítím se zde trochu zvláštně – tichý dům skoro bez života, ponuré schodiště a uprostřed toho zřejmě nefunkční hostel, takhle si představuji past na zbloudilé turisty. Kdyby teď někdo přiběhl a oloupil nás, nebo kdybychom zde na věky uvázli v časové smyčce, přesně by to zapadlo do mého celkového dojmu z tohoto místa. Špatné je, že se skutečně nemůžeme dostat ven (tak ne, chtělo to jen přidržet tlačítko na stěně u dveří).

Ani druhý hostel, který zkoušíme, nedělá čest svému velice živému názvu. Nepřekonali jsme ani hlavní dveře domu, a to nám opět pomáhal kolemjdoucí.

Trmácení po Rákócziho třídě za pomoci mapky v mobilu trvá už nepříjemně dlouho. Při vstupu do užšího centra překonáváme podchodem velkou křižovatku, Tomáš následně ukazuje, že jsme mohli vyjít do protější uličky (Magyar, tedy Maďarské), kde by měl být další hostel. Podcházet pracně zpátky se nám nechce, ale nakonec to prosazuji. A je to dobrá volba, nacházíme ubytování za něco přes 300 Kč na osobu. Skříňky na zavazadla vypadají dost chatrně a klika od pokoje vypadá urvaně, jinak ovšem můžeme být spokojeni, kemp by nebyl výrazně levnější.

Po rychlé svačině hostel opouštíme, rádi bychom dnes ještě něco viděli a už je skoro pět. Vracíme se do podchodu a vyrážíme na sever po ulici Károly („károj“), což je další široká a rušná třída.

Nějaké pouliční umění, či spíše reklama

Hned na začátek si dáme něco velkého – Velká synagoga (Dohány utcai Zsinagóga/„doháň utsai žinagóga“), stojící kousek od hostelu, je největší synagogou v Evropě. Druhou největší byste mimochodem našli v Plzni, jak možná víte.

Synagoga byla vybudována v polovině 19. století v novomaurském slohu (snad se tomu tak říká), ze svého okolí tedy vyčnívá i zajímavým vzhledem. Uvnitř se posadí skoro tři tisíce věřících.

Budovu obhlížíme pouze zvenku, což je asi škoda, soudě podle trojrozměrných záznamů interiéru na internetu. Zadní branou je vidět například tento památník v podobě smuteční vrby, jenž připomíná maďarské židy zavražděné nacisty (těchto obětí bylo nejméně 400 tisíc).

Pokračujeme dál po ulici Károly, zde nahlížíme do ulice Madách Imre.

„Budapešťské oko“ na náměstí Erzsébet („eržébet“). Dosahuje výšky 65 metrů a je přenosné, za pár týdnů už může stát někde jinde.

Dalším velkým soustem bude novoklasicistní bazilika svatého Štěpána (Szent István-bazilika/„sent ištván bazilika“) dokončená roku 1905, jež patří mezi největší kostely v Maďarsku. Nese jméno Štěpána I. Uherského, zakladatele uherského státu a prvního uherského krále.

Náměstí svatého Štěpána (Szent István tér) před kostelem, obsazeno převážně turisty.

Stojím před vchodem do baziliky a jsem ohromen členitými ornamenty, kterými je pokryta vchodová klenba visící nějakých dvacet metrů nad mojí hlavou. Do této budovy se již podívat musíme, i proto, že na centrální kopuli je turisticky přístupná vyhlídka.

Bohatě zdobená hlavní síň

Kopule zevnitř

Uvnitř kostela je pěkně, ale vyhlídka láká přece jenom víc. Stoupáme poctivě po schodech, někde v mezipatře si ještě v rychlosti prohlížíme miniatury významných budapešťských budov, které mi zatím moc neříkají.

Bazilika měří na výšku pěkných 96 metrů, stejně jako známá budova parlamentu postavená v témže období, která zde vyčnívá v pozadí. Shodná výška těchto staveb prý symbolizuje rovnost světského a duchovního přístupu a žádná budova ve městě nesmí být vyšší, pěkně si to ti Maďaři vymysleli.

Výhled přes náměstí svatého Štěpána až k budovám a kopcům na západní straně Dunaje

Přiblížení Budínského hradu (Budai Vár)

Nad pravým břehem Dunaje stojí též Rybářská bašta a Matyášův chrám (vlevo). Sem i na hrad se ještě podíváme.

A podíváme se samozřejmě i sem.

Výhled zhruba na sever, odkud působivým údolím přitéká Dunaj.

Výhled na severovýchod

Východ až jihovýchod, plochá Pešť působí shora poněkud jednotvárně.

Jih až jihovýchod – náměstí Erzsébet s již vyfoceným ruským kolem a Gellértův vrch na druhém břehu Dunaje se sochou Svobody (Szabadság-szobor/„sabadšág sobor“), jež připomíná osvobození od nacismu.

Dolů jsme sjeli výtahem, abychom ušetřili čas. Konečně vidíme baziliku i čelně.

Míříme na severozápad k parlamentu, zde jsme na náměstí Svobody (Szabadság tér), které vyplňuje prostor po věznici zbořené v roce 1897. Na podobná stanoviště jízdních kol jako zde jsme naráželi docela často.

Vlevo v pozadí se koná nějaké předčítání, propagace či cosi, vzhledem k rudým nápisům to bude asi komunistické. Budapešť je zrovna plná předvolební agitace.

Památník osvobození sovětskou armádou

Potkali jsme i Ronalda.

Obrovský dům na břehu Dunaje, v němž sídlí Maďarský parlament, se nazývá Országház („orságház“), což znamená zhruba „zemský dům“.

Koncem 19. století, po vzniku Budapešti spojením Budína, Starého Budína a Pešti, rozhodl Uherský sněm, že by si město i celé Uhry zasloužily nějakou novou, pořádnou vládní budovu. Začalo se stavět v roce 1885 podle návrhu Imreho Steindla a roku 1904 byla pořádná budova na světě.

Jsem udiven, stavba sahá mnohem dále, než se zdálo z prvního pohledu. Na délku má 268 metrů, na šířku 123, již zmíněná takřka stometrová výška je při těchto rozměrech snadno přehlédnutelná.

Vzhledem k tomu, jak je Országház členitý a kolik zahrnuje detailů, ať už zvenku, či zevnitř, zde téměř neustále probíhá nějaká renovace (napočítali bychom zde například deset dvorů, 691 místností včetně dvou stejných parlamentních hal či 242 soch na zdech budovy). Stavba je převážně novogotická, centrální kopule je údajně novorenesanční.

Jezdecká socha knížete Františka II. Rákócziho, vůdce protihabsburského povstání proběhnuvšího počátkem 18. století.

Jak mohl Országház vypadat, kdyby zvítězil některý ze dvou poražených architektů, lze vidět přímo na místě, podle jejich návrhů byly realizovány dvě budovy stojící naproti parlamentu. Teď se díváme na jednu z nich, Etnografické muzeum (Néprajzi Múzeum), také jsem si zde počkal na typickou budapešťskou tramvaj.

Náměstí při parlamentu nese jméno Lajose Kossutha („lajoš košút“), hlavního vůdce Maďarské revoluce v polovině 19. století, jež přerostla ve válku za nezávislost na Rakousku.

Památníky národních hrdinů či časů „velkého Maďarska“ potkáváme v Maďarsku často, a pokud mě paměť neklame, státní vlajky jsme vídali i na domech a pozemcích obyčejných lidí. Při ohlédnutí za historií země a velkolepostí Budapešti toto vlastenectví či nacionalismus plně chápu, jen se nic nesmí přehánět (viz celkem populární strana Jobbik, na jejíž předvolební stánek jsme v ulicích také narazili).

Prostranství severně od parlamentu

Památník věnovaný Istvánu Tiszovi („ištván tysa“), jenž byl mimo jiné maďarským premiérem za první světové války

Pomalu přejdeme do Budína ležícího na protějším břehu. Centrum Budapešti se vzdáleně podobá tomu pražskému – řeka jej dělí v severojižním směru, na západě je kopec s hradem a chrámem, většina starého města se rozkládá na plošším východě.

Dunaj proti proudu s památníkem židů zabitých u řeky nacisty v letech 1944–1945. Zastřelení padali do vody a ta je odnesla pryč, předtím se na břehu museli vyzout...

Blížíme se k Széchenyiho řetězovému mostu (Széchenyi lánchíd/„séčeňi lántshíd“), zvanému též jednoduše Řetězový most.

Maďarská akademie věd poblíž mostu (Magyar Tudományos Akadémia/„maďar tudomáňoš akadémia“)

Centrální budapešťský most vznikl v letech 1839–1849 jako vůbec první stálé překlenutí Dunaje v celém Maďarsku. Nese jméno Istvána Széchenyiho, který stejně jako Kossuth patřil mezi vůdce Maďarské revoluce a jenž se o výstavbu mostu zasloužil.

Most je dlouhý 375 metrů, pro představu o šířce Dunaje v těchto místech. Jak napovídá obzor, denní světlo nás každou chvíli opustí.

Současná konstrukce mostu pochází z roku 1949, nepřečkala totiž rok 1945, kdy město obléhali Sověti. Zboření tohoto a dalších čtyř mostů zařídili v rámci evakuace z Pešti do Budína Němci, i přes protesty maďarských důstojníků, kteří jinak bojovali na jejich straně.

V Budíně nás vítá rušná křižovatka, do každého záběru se nevhodně připlétá aspoň jedno auto a aspoň jeden člověk. Jak sami vidíte, Hradní vrch se dá podjet tunelem a nahoru vede mimo jiné i lanovka.

My půjdeme pěšky, hledáme si cestu někudy bokem.

Nahoře jsme za chvíli, ke hradu nás přivede Divadelní ulice (Színház utca/„sínház utsa“). Už je v podstatě tma, fotky zesvětluje dlouhá expozice.

Hradní divadlo (Várszínház/„vársínház“), nejstarší dosud funkční divadlo ve městě

Jsme už přímo u hradu, ale nikam nespěcháme, prohlížíme si okolí.

Zřejmě socha nějaké významné osoby, bohužel nevím, o koho jde.

Okolí hradu působí chaoticky, neboť zde na velkých plochách probíhají nějaké vykopávky a přestavby. Tuhle jeřáb, tamhle hromada suti, tady v popředí už je asi hotovo.

Socha Artúra Görgeye hledící ke kopcům na západě, chvíli hledíme s ním. Görgey je další z klíčových postav Maďarské revoluce, vedl revoluční vojska.

Konečně jsme u hradní brány, ještě by se mohly rozsvítit lampy. Vlevo rozpíná svá mohutná křídla zpodobnění mýtického ptáka Turula, jenž podle legendy pomohl dovést maďarské kmeny z dalekého východu až za Karpaty, do jejich dnešní vlasti.

Jak jste možná sami vysledovali, jsme při čelní straně hradu, která shlíží k Dunaji.

Pohled zpět k bráně, lampy už svítí.

Za těmito dveřmi v prostřední části hradu sídlí Maďarská národní galerie (Magyar Nemzeti Galéria).

Jezdecká socha prince Evžena Savojského, slavného rakouského vojevůdce, zde stojí od roku 1900. Měla být brzy nahrazena sochou Františka Josefa I., jenž byl mimo jiné i maďarským králem, tyto plány se však nenaplnily.

Hrad zde stál už ve 13. století, negativně se na něm podepsala hlavně válka s Turky na konci 17. století a druhá světová válka s následnou „obnovou“. Maďary může mrzet zejména druhé zničení, neboť od velké přestavby na přelomu 19. a 20. století šlo o stavbu obzvlášť honosnou. Po sovětském obléhání Budapešti z něj však jakožto z poslední velké pevnosti Osy moc nezbylo a poválečná komunistická vláda zavrhla myšlenku kompletní a věrné rekonstrukce, mimo jiné proto, aby hrad příliš nepřipomínal předválečnou éru. Hodně se zjednodušovalo a ničilo, včetně původně nádherných interiérů, dnes už existují určité snahy o nápravu.

Soumrak v kombinaci s příjemnou teplotou vylákal na hradní terasy mnoho lidí, kocháme se společně s nimi.

Realitě se tedy více blíží tato fotka, už je skutečná tma.

Pohled opačným směrem

Pohoda nad řekou

Řetězový most detailněji, v pozadí bazilika sv. Štěpána

Mezi divadlem a hradem je ještě Sándorův palác (Sándorpalota/„šándorpalota“), sídlo maďarského prezidenta.

Strážní budka před palácem, noční směny se zřejmě nedrží.

Přecházíme do severní poloviny protáhlého Hradního vrchu, kde se rozkládá malá poklidná čtvrť, skoro takové město ve městě. Její historické ulice by mě normálně lákaly k odpočinkovému večernímu bloumání, my už ale máme nachozeno dost, směřujeme tedy k jednomu konkrétnímu cíli, jímž je Rybářská bašta.

Matyášův chrám (Mátyás-templom/„máťáš templom“) je díky osmdesátimetrové věži a poloze na kopci jednou z těžko přehlédnutelných budapešťských staveb. Jeho historie sahá až do 14. století.

Rybářská bašta (Halászbástya/„halásbášťa“) je název velké vyhlídkové terasy nad východními svahy Hradního vrchu. Nyní se díváme na její jižní část se sochou svatého Štěpána.

Terasa se nachází hned vedle chrámu a jde s ním pěkně dohromady, ačkoliv jsou její základy mnohem mladší – byla postavena na přelomu 19. a 20. století v rámci oslav tisíce let existence Uher. Sedm věží terasy připomíná sedm vůdců, kteří přivedli maďarské kmeny na dnešní území, též architektonický styl odkazuje k tomuto dávnému období.

Vždycky jsem rád, když mě na cestách mile překvapí nějaké místo, od něhož jsem nic mimořádného nečekal, právě jsem objevil další takové. Večerní atmosféra na Rybářské baště je skoro nepopsatelná.

Na horní vyhlídku nejdeme, asi to není zadarmo. Na výhledy si přesto nemůžeme stěžovat.

Jeden výhled za všechny – rozsvícený parlament

Bohužel už bude půl deváté, nejvyšší čas pomalu odejít.

Terasa i s chrámem ještě jednou, úplně zespodu.

Sestup k řece provázelo lehké bloudění, ale neztratili jsme se. Zde u Řetězového mostu potkáváme skupinku opilé americké mládeže dělající blbiny a jdoucí naším směrem. Nevím, jestli jim už bylo jednadvacet, ale osmnáct sotva, asi fajn výlet.

K hostelu jdeme přes část města, kterou by člověk při pohledu na mapu nazval absolutním centrem, ulice a zejména restaurační zahrádky jsou plné lidí. Ze všech stran na nás útočí vůně jídla, radši se nikde nezastavujeme, abychom nezačali utrácet.

Na hostelu jsme kolem deváté. Hned zkraje nám je nabídnuta jakási „chlastací tour“ po hospodách v okolí (přilehlá čtvrť je prý proslulá noční zábavou), ale zdvořile odmítáme, dnes se to nehodí. Také bychom mohli dopadnout jako někteří mladí návštěvníci, kteří jsou v Budapešti už několik dní a zatím neznají nic než alkohol a vegetování na hostelu (na takového klučinu jsme narazili druhý den, čistě náhodou to byl Brit). Místo popíjení poklidně večeříme na pokoji a konverzujeme s americkou vrstevnicí, která vzhledem ke svým kořenům mluví slušně česky. Následující rok hodlá strávit v Praze, takže máme novou kamarádku.

Uléháme kolem půlnoci. Jsem zhruba od dnešního poledne nějak nachlazen, snad se z toho vyspím.

2. den (pátek)

Na ráno jsem si trochu lehkovážně nenařídil budík, na šestilůžkovém pokoji přece není možné spát do oběda. Pořád se mi zdá, že je klid a tma, až se mnou v deset ráno lomcuje Tomáš. Zpočátku si ho pletu s jiným člověkem, jehož přítomnost tady na hostelu není vůbec logická, takže jsem zmaten. Pak jsem pro změnu naštván, neboť se do hodiny musíme odubytovat a čeká mě přetahování o koupelnu sdílenou s dalším pokojem (hygienu apod. jsem nechal na ráno, abych večer nerušil spícího německého turistu). Nakonec ale všechno stíhám.

Vzhledem k odpolednímu odjezdu máme na dnešní vycházku po městě pouze asi dvě a půl hodiny, což je tak akorát na prohlédnutí dlouhé Andrássyho („andráššiho“) třídy (Andrássy út), která vybíhá z centra na severovýchod a patří mezi budapešťské památky zapsané na seznamu UNESCO.

V knihkupectví u synagogy kupujeme na zítřek mapu pohoří Bükk, v podstatě zbytečně, jak se později ukáže. Tomáš nás pak vede napříč tou čtvrtí, kterou jsme se mohli v noci prochlastat, kdybychom se přidali k davu. Obecně je dnes trochu horko, ale pořád lepší než sychravé počasí doma.

Teď je dobrá příležitost podělit se o nějaké obecnější postřehy. Tak tedy – ženská polovina mladého budapešťského obyvatelstva vypadá k světu, řidiči jsou o něco klidnější než v Praze a místní jazyk je opravdu zajímavý. Zpočátku jsem se na ulici často zarážel, neboť se mi zdálo, že kolemjdoucí právě řekl sprosté slovo, ale postupně jsem v maďarštině našel i určité zalíbení. Už umíme říct „Dobrý den“ („jó napot“), naopak „Na shledanou“ („visontlátášra“) předem vzdáváme, stejně většinou stihneme odejít dřív, než bychom to odrecitovali.

Široká Andrássyho třída je po uličkách, kam se sotva vejde chodník, docela příjemná změna. Zde stojíme před novorenesanční budovou Maďarské státní opery (Magyar Állami Operaház), jež byla otevřena roku 1884 a jež shora, až na červenou střechu, připomíná pražské Národní divadlo. Pořídit slušnější fotku je problém, neboť se tu zrovna staví nějaké pódium, dělníci mi do záběrů zákeřně vztyčují nosníky.

Andrássyho třída nás teď povede další dva kilometry na severovýchod. Stejně jako mnoho dalších věcí, které dnes Budapešť vyloženě zdobí, i tato třída vznikla v rámci velkého rozvoje města v druhé polovině 19. století.

Památník spisovatele Móra Jókaie, spíše výjimečné přerušení souvislých řad domů podél ulice.

Dlouhou třídu dělí zhruba na třetiny dvě menší náměstí. Již jsme za náměstím Oktogon a zastavujeme se u muzea zvaného Dům teroru (Terror Háza), jež mapuje období fašismu a komunismu v Maďarsku.

Muzeum bylo otevřeno roku 2002 v domě, kde v letech 1937–1944 sídlila nacistická Strana šípových křížů a po válce pak různé druhy tajné policie. Podle některých kritiků muzeum v případě fašismu opomíjí skutečnost, že samo Maďarsko se fašistického teroru vzhledem ke spolupráci s Hitlerem účastnilo také, a to i před samotnou německou okupací země. Těžko soudit, na prohlídku nám nezbyl čas.

Dům po obvodu lemují fotografie vybraných obětí teroru. V pozadí nepřehlédněte zajímavou telefonní budku.

Kruhové náměstí Kodály körönd („kodáj körönd“), na němž jsou symetricky rozmístěny sochy čtyř hrdinů maďarské historie, nám označuje vstup do poslední třetiny Andrássyho třídy, jež prochází převážně vilovou čtvrtí.

S výjimkou první třetiny je třída natolik široká, že se na ni vejde čtyřproudová hlavní silnice, dvě boční silnice a mezi to ještě dva chodníky s alejemi. Zde jsme u vstupu do metra, konkrétně nejstarší linky M1, bez lístku bychom se však uvnitř moc neporozhlédli.

Druhá nejstarší linka metra na světě (po londýnské Metropolitan Railway), vedoucí převážně pod Andrássyho třídou, byla zprovozněna v roce 1896, čímž byl naplněn záměr města nevést hromadnou dopravu po povrchu této ulice, taktéž se to hodilo k příležitosti oslav tisíce let od vzniku Uher. Budapešť musela být v tomto období mimořádně prosperující město.

Třídu uzavírá velkolepě pojaté náměstí Hrdinů (Hősök tere/„hőšök tere“, přehláska tvořená čárkami se čte dlouze), dokončené roku 1929. Jeho ústředním bodem je Památník tisíciletí (Millenniumi emlékmű, opět oslava kulatého výročí Uher), připomínající zejména významné vůdce a hrdiny z maďarské historie.

V popředí na 36 metrů vysokém sloupu stojí socha archanděla Gabriela držícího korunu Uherského království a dvojramenný kříž, jenž byl Štěpánovi I. udělen papežem za zavádění křesťanství v Uhrách.

Při úpatí sloupu je zpodobněno sedm vůdců, kteří přivedli maďarské kmeny do Karpatské kotliny, v čele s knížetem Arpádem.

Součástí památníku je též dvojice kolonád v pozadí, každá obsahuje po sedmi sochách dalších maďarských hrdinů.

Připomínáni jsou zde především uherští králové a vůdci protihabsburských povstání. Zde se díváme na sochu krále Bély IV., jenž vládl počátkem 13. století.

Náměstí Hrdinů mě docela ohromilo, nevzpomínám si, že bych někdy předtím viděl podobně řešený prostor. Líbí se mi zejména kolonády uzavírající náměstí „zezadu“. Jen by tento ojedinělý prostor nemusel být ze všech stran obkroužen rušnou silnicí, ale asi to jinak nejde.

Po stranách uzavírají náměstí další dvě výrazné stavby, Muzeum krásného umění (Szépművészeti Múzeum/„sépművésety múzeum“)...

... a Palác umění (Műcsarnok/„műčarnok“).

Za náměstím nahlížíme do velkého parku zvaného Városliget („Městský lesík“/„várošliget“), jehož vznik je, jak už možná čekáte, rovněž vázán k velkému výročí Uher. Nachází se zde například Széchenyiho termální lázně, cirkus či hrad.

Protože už bohužel přišel čas vrátit se na hostel, musíme se spokojit s pohledem na tyto kačeny. Proslulé místní lázeňství nakonec zcela vynecháváme, Budapešť jaksi není město k jednodenní návštěvě.

Zpátky jdeme převážně po ulici Király („kiráj“) souběžné s Andrássyho třídou.

Budapešť mě jako celek vyloženě nadchla. Krásou historického centra se Praze nevyrovná, ale celkovou přitažlivostí se jí zdatně blíží, kdo zde ještě nebyl, neměl by vynechat.

Na hostelu si ještě přes internet hledáme spoje pro příští dny a poté vyrážíme na vlakové nádraží, odkud chceme ve tři odjet na severovýchod. Rákócziho třídu tentokrát překonáme metrem. Nákup jízdenek z automatu konzultujeme s dvěma Maďarkami a jedna z nich nám záhy daruje lístek, který by sama nevyužila, výborně.

Interiér nádraží ještě jednou

Na nádraží nás děsí obrovská fronta u pokladen, ale díky množství přepážek ubíhá bleskově, za chvíli už Tomáš třímá dva lístky do města Eger. Cena 2725 na osobu je naštěstí ve forintech (asi 240 Kč).

Cesta má trvat necelé dvě hodiny. Vlak vypadá celkem důstojně, žádný luxus, ale mají tu třeba wi-fi. Krajina, kterou projíždíme, se v zásadě podobá té naší, možná je zde víc polí a neudržovaných luk. Zhruba v polovině cesty se v dálce rýsuje nejvyšší maďarské pohoří Mátra a hned pod ním čoudí velká tepelná elektrárna.

V Egeru jsme po páté, vlak měl trochu zpoždění. Tentokrát už budeme nocovat v kempu, čeká nás dvoukilometrový pochod okrajovými čtvrtěmi. Připadám si jako na vesnici, neboť se zde lidé na potkání zdraví, ale proč ne. Zatímco netrpělivě vyhlížím, kdy už v kempu budeme, nemůžu si nevšimnout vinařské duše města.

Ubytování je zhruba o polovinu dražší, než slibovaly informace na internetu, přesto jsme s cenou spokojeni (asi 150 Kč na osobu a noc). Zřejmě typickou specialitou maďarských kempů je přirážka, kterou platí všichni návštěvníci ve stejné výši bez rozdílu, asi za vydýchaný vzduch.

Příchozí osoby zřejmě nikdo moc nekontroluje, stavíme tedy stan úplně vzadu, kde ho budou mít na očích především Němci ubytovaní v karavanech, snad se nám z něj nic neztratí. Jinak kemp vypadá poměrně slušně. I když se nám už (fyzicky) moc nechce, vyrážíme před setměním do města.

Vinné sklípky kousek od kempu, jako bych všude cítil rozlité víno.

Eger patří s asi 55 tisíci obyvatel mezi centra severovýchodního Maďarska, byť jej významem zastiňuje nedaleký Miskolc (Miškovec). Město je turisticky oblíbené pro své historické památky, termální prameny a červené víno, další návštěvníky mu pak přihrává blízkost Bukových hor, jež sem přilákala i nás.

Ve čtvrt na osm se konečně dostáváme k centru, tohle přecházení města mě nebude bavit. Zde vidíme zezadu místní baziliku (či katedrálu, říká se jí různě).

V parku za bazilikou potkáváme tento památník, zřejmě připomínající časy „velkého Maďarska“. Jdeme si ještě ověřit odjezdy autobusů na nádraží v pozadí.

Bazilika zepředu. I dnes narážíme na jeden z největších kostelů v Maďarsku, při úpatí mohutných sloupů se člověk cítí velmi malý. Klasicistní stavba pochází z 30. let 19. století.

Přešli jsme na hlavní náměstí, v pozadí vyčnívá egerský hrad. Vypadá to tu hezky, místní se však zřejmě o našem příjezdu dozvěděli předem a většinu starého města stihli rozkopat.

Náměstí a taktéž ulice pod hradem nese jméno Istvána Dobó, jenž v roce 1552 vedl obranu egerské pevnosti (hradu) proti nejméně patnáctinásobné přesile Turků, kteří po bitvě u Moháče obsazovali území Uher. Z hradu moc nezbylo, ale místní, z nichž jen část byla vojáky, se ubránili, Eger pak zůstal v uherských rukách téměř další půlstoletí. Na tento úspěch je město evidentně hrdé dodnes.

Vecpat objektiv do oka ochranného pletiva i našikmo nebyla žádná legrace, ale nakonec mám vyfocenou i dominantu náměstí, minoritní kostel. Druhou dominantou náměstí je nepříliš vzhledná, zřejmě socialistická budova, v níž sídlí Billa, ta je ale šikovně schována za stromy (mimo záběr vlevo).

V centru je jinak velmi příjemně. Teplota přes dvacet stupňů, zahrádky všech restaurací plné, zde dokonce uprostřed ulice sedí muzikant a hraje hostům několika restaurací současně.

Hrad už je samozřejmě zavřený, můžeme si ho nanejvýš obejít zvenku. Zde jsme u hlavní brány, romantiku středověké stavby podtrhuje míchačka a přenosná toaleta.

Jeřáb nad městem

Vinárna kousek pod hradem, možnost zakoupit egerské červené

Úzkými uličkami jsme se dostali k další z hlavních egerských zajímavostí, jíž je minaret ze 17. století, nejsevernější z minaretů dochovaných na bývalém území Osmanské říše. Vzhledem k dlouhé expozici jsem fotku bohužel nedokázal nerozmazat.

Minaret je možná nejvýraznějším pozůstatkem turecké nadvlády v Egeru, jež trvala téměř sto let (obléhání v roce 1596 už město nezvládlo tak dobře). Máme smůlu, že všude přijíždíme až večer, za dne je možné – ačkoliv se mi tomu při šířce stavby nechce věřit – vystoupat skrz minaret na vyhlídku.

Vracíme se na náměstí a nakupujeme na zítřejší výpravu do kopců. Pak se vydáváme na zdlouhavou cestu zpátky do kempu, i když myšlenka zůstat v centru na večeři je taky poměrně lákavá.

Ve městě Tomáš zjistil, že nemá občanku. Občas lidem z legrace schovávám kdeco, ale tohle není moje práce, musel ji nechat na recepci v kempu. Hned se tam tedy ptáme, jestli ji náhodou nemají. Mají, a ne náhodou, oni si ji zabavili. U nás by to těžko prošlo, ale v maďarských kempech si zřejmě identifikační doklad jako zástavu berou běžně, Tomáš po krátké domluvě vyměňuje občanský průkaz za průkaz studenta.

Cestovat mimo sezonu se vyplácí nejen finančně, například venkovní zastřešenou kuchyňku teď máme zcela pro sebe. Nepříliš vítaným zpestřením večeře je stupňující se konflikt mezi obsluhou na recepci a několika staršími Poláky, kteří si proti vůli obsluhy chtějí odnést ke stanu nějaký stolek nebo židli. Maďarský mladík neodbytným a poměrně agresivním Polákům po delší době ustupuje, i když by si zasloužili spíš vyhazov z kempu.

To byl tedy druhý den, pokračování článku začne celodenní výpravou do Bukových hor.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.