V Maďarsku po sezoně II.

V Maďarsku po sezoně II.

Článek o našem krátkém výletu po třech vybraných lokalitách Maďarska pokračuje druhou částí. Po necelých 24 hodinách v Budapešti jsme se přesunuli na severovýchod do města Eger a nocujeme v místním kempu. Třetí den výpravy chceme navštívit blízké Bukové hory.

3. den (sobota)

Dnes se mi nespalo ideálně, což se dalo čekat – stále jsem trochu nachlazen a hlavně máme ve stanu hlavy tam, kam patří nohy, neboť jsme si stan na mírném svahu špatně otočili. Většinu noci lehce pršelo, ale přes den hlásí předpověď nanejvýš krátkou přeháňku.

Kemp opouštíme v 8:40, to je tak sotva akorát, neboť v devět odjíždíme z nádraží. Při kontrole svých poznámek však zjišťujeme, že autobus má ve skutečnosti jet právě v 8:40 a pak až v půl desáté. Jsem naštvaný, že takto zbytečně přicházíme o čas, ale nakonec přece jen naskakujeme do jednoho autobusu už v devět, těsně před odjezdem. Za všechen zmatek mohou rozdílné informace o odjezdech na zastávce a na internetu, snad se něco takového nebude opakovat.

Míříme do Szilvásváradu („silvášvárad“), vzdáleného asi 20 km severním směrem, jízdenka vychází na 560 forintů. Kus za Egerem přejíždíme z lehce zvlněné krajiny do lesnatých kopců, v polovině cesty vidíme i jeden velkolepý vrchol s odhaleným vápencem.

Szilvásvárad je taková větší vesnice, známá jako brána do hor, resp. národního parku, a také chovem lipicánských koní (nějaké kobyly jsme přes plot jedné velké ohrady skutečně zahlédli). Asi se nám dnes nevyhnou navigační problémy, naše vcelku podrobná mapa je totiž místy dost nepřehledná změť cest a maďarské turistické značení prý nebývá vždy úplně intuitivní. Po krátkém tápání vyrážíme na jihovýchod ke vstupní bráně národního parku (poplatek se naštěstí nevybírá), za ní následuje spousta stánků, restaurací a podobných věcí vydělávajících na turismu.

Abychom hned na začátku dlouhé túry nezvolili špatnou cestu, ptáme se pro jistotu v infocentru, kudy na vrchol Bálvány („bálváň“), jenž patří k nejvyšším v oblasti. Vysoká, spíše mladá blondýna nám po bleskové rozvaze popisuje cestu na nejbližší rozhlednu (úplně jiný kopec) a informuje nás též o úzkokolejce, která nás za patřičnou sumu doveze k různým zajímavostem v údolí. Dobrá, říkáme, ale my bychom chtěli na Bálváň. „Na Bálváň?“ zhrozí se paní, jako kdybychom chtěli spáchat něco šíleného. „Ale ten je přes 10 km daleko!“

Zásadní rady jsme se tedy nedočkali, včera koupená mapa v kombinaci s mapou čerstvě vyfocenou (lišící se pouze barevností tras) však zatím vypadá spolehlivě.

Zpočátku jdeme po rušné zelené značce údolím potoka Szalajka („salajka“), brzy však odbočíme na liduprázdnou žlutou.

I žlutá vede po silnici, zatím je to trochu nudný pochod. Z 600 či více výškových metrů, které na Bálvány zbývají, ještě moc neukrajujeme.

První cyklisty na žluté cyklostezce potkáváme až v momentě, kdy ji po dvou kilometrech opouštíme. Jak vidíte, není žádný problém s tím, aby odbočka ze žluté byla rovněž žlutá, zvlášť když v oficiální mapě žádnou barvu nemá.

Bukové lesy nemohou na Bukových horách chybět.

Bukové hory, maďarsky Bükk, jsou po nedaleké Mátře druhým nejvyšším pohořím Maďarska a jedním z těch nejzajímavějších (co na tom, že nadmořská výška zdejších vrcholů končí někde na 960 metrech). Národní park, pokrývající většinu pohoří, byl vyhlášen roku 1977. Skoro celá oblast je porostlá hustými lesy a na zdejším vápenci se hojně vyskytují krasové jevy, namátkou třeba více než tisíc jeskyní.

Dostáváme se náhle do prudkého stoupání, na jehož začátku navíc lehce bloudíme. Ačkoliv značení není celkově špatné, na rozcestích musíme čas od času vyloženě hádat.

Bükk nám dává co proto, ale zdá se, že zásadní část stoupání si odbydeme právě tady, zhruba na jediném kilometru.

Jakmile znovu potkáváme žlutou cyklostezku, máme náročný úsek za sebou. Jsme teď asi na 700 metrech. Rád bych se podíval na blízkou zříceninu hradu, ale Tomáš ji chce nechat až jako možné zpestření zpáteční cesty, což je asi rozumné. Cyklostezku jen křižujeme a pokračujeme cestou pro pěší. Ještě trochu stoupáme, pak dokonce i klesáme, stále v parádním listnatém lese a bez cizí společnosti.

Zhruba po dvou třetinách cesty přichází změna, dál půjdeme převážně po loukách. Už jde o pohodovou vycházku, zbývá nám nastoupat pouhých sto metrů. Brzy potkáme jednu osamocenou usedlost, momentálně bez života.

Ukázka turistického značení. Míříme k Bánkútu, jenž leží hned pod „Bálváněm“.

Zde opět došlo k nemilé události, kdy jsme na nějakém rozcestí ztratili značku, protože jsme prostě žádnou neviděli. Jdeme ovšem dál, světová strana souhlasí.

Bálvány už je naštěstí na dohled. Po zarostlé louce tam ale stoupat nechceme, takže hodně spekulujeme a odhadujeme, kudy dál. Nakonec volíme cestu, jež by nás na Bálvány měla dovést oklikou.

Ukázka z lesního podrostu

Náhle vycházíme na silnici a bloudění končí. Dorazili jsme na Bánkút, což je lyžařské středisko. Sjezdovky odtud nevidíme, ale je zde pár budov a hlavně turistický rozcestník, který nás už směruje přímo na Bálvány.

Tady vypadá louka pod Bálváněm schůdněji.

Luční kvítí (asi to chtělo větší detail)

Divná koule vystupující z lesů je vojenský radar na Bánkútu.

Poslední navigační rozhodnutí nás přivádí na tuto strmou pěšinu, vrchol máme přímo před sebou.

Nahoře zas po delší době potkáváme nepatrné množství turistů. Jsme v nadmořské výšce 956 metrů a v hustém lese, někoho zde ale dobře napadlo postavit rozhlednu. Pod ní se spontánně vytvořila hromada odpadků, ta se sem už tolik nehodí.

První patro rozhledny, dosahující pouze ke korunám stromů, bude příjemným místem na odpočinek, za výhledy však musíme výše.

Ve světě mají někdy vyhlídky skleněné podlahy, aby se návštěvníci mohli dívat i pod sebe. Zde vidíme hezký nápad, jak dosáhnout stejného efektu mnohem levněji.

Výhledy jsem bohužel trochu zklamán. Zpětně vidím, že to tak špatné není, ale mlha udělala svoje. Toto je pohled zhruba na západ, někde za kopci v pozadí leží Szilvásvárad.

Asi všechny vrcholy Bukových hor, které přesahují 900 metrů (a že jich je), jsou koncentrovány východně až jihovýchodně od Szilvásváradu. Bálvány by měl být nejsevernějším z nich, takže při pohledu na jihozápad máme srdce pohoří jako na dlani.

Docela brzy slézáme zpátky na první patro a obědváme, na chvíli se objevuje i slunce. Pak zahajujeme návrat. Louku pod Bálváněm, po níž jsme se zdráhali jít nahoru, nakonec scházíme po docela dobré pěšině. Brzy také zjišťujeme, kde přesně jsme se prve ztratili, pak ale přicházejí nové nejisté úseky, značení prostě není dokonalé.

Další z mála slunečných okamžiků

Tomáš už dlouho navrhuje zajímavé prodloužení původně plánované trasy. Já jsem spíš proti natahování plánu, ale zhruba v polovině zpáteční cesty se na tuto odbočku opravdu vydáváme. Míříme více na jih na nedaleký vrchol Istállóskő („ištálóšké“, na konci dlouhá přehláska).

Jdeme vcelku po rovině. V těchto místech jsou okolní stráně doslova poseté bílými vápencovými kameny.

Cesta začíná být rozbahněná a bohužel se zároveň blíží ta krátká přeháňka, kterou jsme dnes čekali. Uvažuji, jak by se zde asi šlo za deště, a jaký by potom byl prudký sestup, který nás čeká za Istállóskő.

Obavy z deště se naplňují velice brzy. Přichází opravdu silný liják, a to tak rychle, že jsme mokří, než stihneme obléct pláštěnku, nebo co kdo zrovna má. Dál pokračujeme pokorně pod proudy vody, na moc krátkou přeháňku to nevypadá.

Příchodu na vrchol Istállóskő bych si z tohoto směru ani nevšiml, nebýt příslušného označení.

Istállóskő je o tři metry vyšší než Bálvány a ještě začátkem roku platil za nejvyšší vrchol celého pohoří. Pak ale jinému vrcholu nově naměřili o dva metry více, v Bukových horách jsou tyto souboje těsné.

Nyní přichází onen obávaný sestup, potřebujeme se dostat do údolí Szalajka vzdáleného vzdušnou čarou asi 1,5 km. Zde začíná tak trochu peklo, pěšina tvořená směsí kamínků a bahna totiž převážně kopíruje největší sklon strmého svahu, což v kombinaci s již slábnoucím deštěm způsobuje, že třecí síla na mnoha místech sotva stačí k tomu, aby si tam člověk vůbec mohl stoupnout a stát. Zdánlivě krátký úsek nám tedy trvá velmi dlouho a časem je dost únavný, snažíme se hlavně nikde nerozbít.

Malá ukázka. Kdo by to čekal, že nás maďarské kopce takhle vyškolí?

Turisty samozřejmě nepotkáváme, jenom pár mloků.

I přes docela dobrou ochranu před deštěm nejsme zrovna v suchu. Ale abych si jenom nestěžoval – díky již ustávajícímu dešti se nad námi les jakoby zavřel, připadám si jako v husté džungli, kde na zem dopadá minimum denního světla. Také se mi zdá, jako bychom sestupovali do nějaké obrovské jámy, neboť na jejím pomyslném dně nevidíme pokračování cesty a na všechny strany se odtud zvedají vysoké svahy.

Jáma nakonec samozřejmě východ má, a to takovýhle.

Sestup o 400 metrů níže, který nám trval téměř hodinu, náhle končí, už jsem nedoufal. Po prudké zatáčce a krátkém škrábání do kopce potkáváme větší množství lidí proudících od blízké stanice úzkokolejky k jeskyni, která je hned za rohem. Je čas zapomenout na pocit odříznutí v džungli a zvyknout si zase na společnost, v některých případech značně otravnou (ano, někteří turisté v okolí jeskyně mi svými projevy vyloženě lezou na nervy, a to nikoliv proto, že na rozdíl od nás moc nezmokli).

Jeskyně Istállós-kő (Istállós-kői-barlang) je jedna z mnoha jeskyní v Bukových horách. Byly v ní nalezeny známky pravěkého osídlení, pravěké nástroje i kosti mamutů a dalších běžných zvířat té doby.

Podle údajů z internetu je jeskyně dlouhá 57 metrů, což bych na místě ani neřekl.

Tady jsme měli být před hodinou, bylo by po problému s deštěm.

Od jeskyně sestupujeme k průzračnému potoku Szalajka, jenž má na svědomí vznik stejnojmenného, 4 km dlouhého údolí sahajícího až k Szilvásváradu. Tedy, podle některých map je toto jen přítok Szalajky, ale budeme věřit zdejší informační ceduli.

Hned opodál prosvítá mezi stromy menší jezero. Nejsem si jistý, jestli leželo na potoce, ale zřejmě ano.

Jezero z druhé strany. U této fotky si vždycky vzpomenu na jezero Siněvir na Ukrajině.

Nedaleko odtud bychom na potoce našli ještě stupňovité vodopády, ale ty už vynecháváme (myslím, že jsme o nich ani nevěděli). Údolí Szalajka je vůbec turisticky zajímavé.

Už můžeme s jistotou konstatovat, že naše protidešťová opatření bude třeba pro příště zlepšit. Tomáš má pořádně mokro v botách, já mám naopak mokré všechno kromě bot (trochu i pod nepromokavou bundou). Těžko říct, kdo z nás je na tom vlastně hůře.

Konečná stanice úzkokolejky se nachází hned za jezerem.

Tomáš se chce do Szilvásváradu v každém případě svézt, já jsem nějak zarputilý a do poslední chvíle takovou přepravu odmítám. Rozmýšlím si to až těsně před nákupem lístků. Ani nevím, jakou částí těla jsem do té doby uvažoval, jít v závěru osmihodinové, již tak dlouhé túry další hodinu v promáčených věcech a sám, to by byl vskutku náramný pochod...

Pětikilometrové svezení vychází zhruba na 80 Kč. Dráha v údolí Szalajka vznikla v roce 1908 a původně sloužila k převozu dřeva a vápence, dnes je zredukována na krátkou trasu pro turisty. Další známá úzkokolejka začíná ve městě Miskolc („miškolc“) na opačné straně pohoří.

Zážitek z jízdy momentálně asi nedovedu plně docenit, připadá mi, že jsem po cestě nic mimořádného neviděl. Zde už jsme na konečné v Szilvásváradu.

Už je jasné, že se moje nachlazení výrazně prohloubí, asi budu až do konce výletu jíst paraleny. Chceme co nejdřív zpátky do Egeru, příští autobus však jede až za hodinu v půl sedmé (a to jen pokud budeme mít štěstí, opět nevíme, kterému zdroji informací věřit). Sedíme tedy na zastávce a klepeme kosu, v přestávkách mezi klepáním si sundávám z bot kilo bahna, aby mě řidič hned mezi dveřmi nevyhodil. Po hlavní silnici projíždí mnoho motorek, evidentně samí výletníci.

Do kempu se vracíme silně promrzlí, aspoň tedy já. Pivo Soproni („šoprony“) a teplá večeře pod přístřeškem kuchyňky snad tento pocit zaženou, na stole též sušíme hromadu mokrých věcí. Zítra odpoledne už bychom měli odpočívat u Balatonu, snad se tam zbavím té horečky, co jsem si dnes uhnal.

4. den (neděle)

Vstáváme už v půl sedmé, čeká nás dlouhý přejezd. Sbaleni a vypraveni jsme včas, pak ale asi deset minut čekáme na recepci, která už měla být otevřená, naštěstí máme rezervu.

K nádraží jsme tentokrát došli jednoduše po hlavní silnici.

Paní na přepážce se automaticky ptá, jestli jsme studenti, a nabízí slevu. Komunikace tedy silně skřípe (paní umí pár slov anglicky a my tři slova maďarsky), o to víc mě ale tato ochota překvapuje. Platíme poloviční cenu, z čehož jsme nadšeni.

V 9:04 vyjíždíme zpátky do Budapešti, vlak je takhle v neděli ráno poloprázdný. Na nádraží Budapest-Keleti jsme v 11, odtud pak přejíždíme metrem na Budapest-Déli („Budapešť-Jih“, i když fakticky západ, je to hned za hradem v Budíně).

Prostředí linky M2 se příliš zásadně neliší od prostředí pražského metra, překvapí pouze kontroly jízdenek na vstupu.

Na konečné stanici nám rozhlas hned po příjezdu oznamuje, že tentokrát proběhne kontrola jízdenek i na výstupu. To je docela zajímavé, kdybych jízdenku neměl, asi bych přejel do jiné stanice, kde by kontrola neprobíhala. Nebo jsem to špatně pochopil?

Na nádraží Budapest-Déli kupuji jízdenky do města Balatonfüred, rovnou předkládám studentské průkazy a těším se na další ušetřené peníze. Jenže bohužel, paní za přepážkou se na to moc netváří a po poradě s kolegy tvrdí, že mi žádnou slevu dát nemůže. Přítomnost chaosu v maďarské hromadné dopravě tedy beru za úředně potvrzenou.

K Balatonu vyjíždíme v půl jedné, po dvou hodinách jízdy nepříliš zajímavou rovinou se již občas naskytne hezký výhled na skoro nedozírné vody tohoto jezera. V Balatonfüredu jsme ve tři, přejeli jsme dnes polovinu Maďarska.

Balatonfüred je třináctitisícové lázeňské a rekreační město ležící na severním břehu Balatonu, blíže k jeho východnímu konci. Vybrali jsme si ho právě kvůli poloze, jednak by měl být severní břeh jezera hezčí než jižní, který je v podstatě souvisle zastavěný (!), a jednak Balatonfüred leží při úpatí poloostrova Tihany („tyhaň“), jenž je bezesporu nejvýraznějším prvkem celého pobřeží.

Přesouváme se napřed do kempu na okraji města, který je tentokrát vzdálen pouze asi kilometr. Procházíme čtvrtí rodinných domků, pak dlouho převážně kolem vinic, následuje supermarket, aquapark, hypermarket, supermarket, a najednou jsme na silnici uprostřed obrovského areálu, jenž patří celý k našemu kempu. Měl by to být největší kemp při Balatonu, takové město ve městě.

Stan omylem stavíme trochu jinde, než nám řekli, ale asi to při mizivém obsazení kempu nebude nikomu vadit. Toto klidně mohla být historicky poslední fotka mého stanu, ale o tom později.

Hned po ubytování jdeme samozřejmě k jezeru.

Jak asi víte, Balaton je největší jezero ve střední Evropě, na délku má 77 km a na šířku až 14 km (typicky 5 až 9). Trochu mě překvapilo, že vzhledem k průměrné hloubce okolo tří metrů by ohromný Balaton sotva stačil k naplnění tří Orlických přehrad, na druhou stranu se však mělká voda za slunných letních dnů snadno prohřeje.

Takhle to zde tedy vypadá. Do vody dnes nepůjdeme, počasí nic moc a někteří z nás jsou i nemocní. Koupají se jen asi tři lidi a větší počet děcek (ty z té ledové vody ještě nemají rozum), dále zde na jakémsi vodním vleku probíhá wakeboarding. Na břehu též posedává několik rybářů.

Již zmíněný poloostrov Tihany, tam chceme jít zítra. Při jeho špičce se Balaton zužuje na pouhý kilometr.

Rovnou přidám i dvě fotky pořízené až druhý den.

Kemp působí nejen pustě, ale i trochu apokalypticky, hodně věcí už koncem léta nefunguje na sto procent. Ještě lépe by se zde vyjímala fotka neonového nápisu na restauraci, jenž si tak napůl svítil a napůl nesvítil, do druhého dne však zhasl úplně.

Takto vypadají „ulice“ v kempu. Stejně jako v Egeru, i zde jsou typickými návštěvníky německy hovořící turisté s karavany.

Je pět hodin, zbytek denního světla využijeme k prohlídce města. Tomáš zrovna testuje jakousi pouliční posilovnu vedle hypermarketu.

Centrum města leží daleko na severovýchodě. Držíme se na ulici Istvána Széchenyiho („ištvána séčeňiho“), jež je součástí hlavní silnice podél jezera.

Balatonfüred zatím vypadá vyloženě rekreačně, u jezera je to samý hotel.

Po zhruba kilometru přecházíme na promenádu, stále držíme stejný směr. Míjíme dlouhou řadu obchodů, stánků, restaurací, a také další ubytovací zařízení.

Z promenády pak odbočujeme na sever k nevelkému lázeňskému centru města (Balatonfüred má ještě jedno civilnější centrum, ovšem nepříliš výrazné). Zde vidíme klasicistní „Kulatý kostel“ (Kerektemplom) z poloviny 19. století.

Ulice Lujzy Blahy (Blaha Lujza utca), pojmenovaná po maďarské herečce, která zde mívala prázdninové sídlo, nás záhy přivádí k hlavnímu náměstí (teď se ovšem ohlížíme zpět).

Hlavní náměstí nese název Gyógy tér („ďóď tér“), což znamená „Léčebné náměstí“ či něco podobného. Pozadí vyplňuje místní kardiologická nemocnice, největší svého druhu v Maďarsku.

Ústředním bodem náměstí je klasicistní „přístřešek“ (snad altán) nad Kossuthovým („košútovým“) pramenem.

Náměstí je celé takové odpočinkové a vzorně upravené.

Budova za pramenem by snad měla být součástí nějakého hotelu.

Ještě jednou Kossuthův minerální pramen, který je v Balatonfüredu nejznámější, ne však jediný.

Jdeme zase k jezeru, k němuž zde přiléhá dlouhý pás městské zeleně.

Další pramen

Pohled k hlavnímu přístavu, kterému jsme se prozatím vyhnuli oklikou přes náměstí.

Vodní ptactvo

Polostrov Tihany už jsme viděli z kempu, teď jsme od něj asi dvakrát tak daleko. Na fotce vyčnívá klášterní komplex ve stejnojmenné vesnici, tam se zítra také podíváme.

Pohled někam k městu Siófok („šiófok“) na protějším břehu, vzdálenému přes 10 kilometrů a široce roztaženému podél pobřeží. Siófok je největší a turisticky nejvytíženější město na Balatonu.

Hlavní městská promenáda nese jméno Rabindranátha Thákura (zde mu říkají Tagor), bengálského polyhistora, jenž za svou básnickou tvorbu získal počátkem 20. století Nobelovu cenu (aspoň tedy vím, po kom že je pojmenována ulice, v níž sídlí má fakulta). Thákur se léčil v místních lázních a založil tradici sázení stromů do přilehlého parku, k níž se připojil například i Gándhí.

Chceme dojít až na východní konec promenády, kam nás opět doprovází souvislá řada stánků a podobných věcí. V pozadí vidíme další z místních hotelů.

Na konci promenády nás nic výrazně nezaujalo, tak jsme zase zpátky. Procházíme si přístav a poté zahajujeme návrat do kempu. Jsem na sebe naštvaný, že jsem se nepřipravil na večerní ochlazení, sandály bez ponožek moc nehřejí.

Bereme to ještě přes nádraží, abychom si zjistili zítřejší odjezdy autobusů. Jak vidíte, tady už to taková estetická přehlídka není.

Pouliční umění u Tesca, poblíž kempu

Na vaření potřebujeme světlo a kemp je osvětlen jen minimálně, takže nakonec vaříme před velkými umývárnami a možná trochu bavíme lidi. Lépe jsme to bohužel nevymysleli.

Mnohem menší kemp v Egeru se mi najednou zdá lepší, ale nakonec jsem rád i za takovéto uvaření, neboť se chvíli zdálo, že ani nezprovozníme vařič. Dnes jsem si na zahřátí dopřál za svitu úplňku silný ležák Borsodi („boršody“). Spát jdeme někdy před jedenáctou.

5. den (pondělí)

Řekli jsme si, že vstaneme v půl 8, vstáváme v půl 10. Program máme až na odpoledne, takže nás ze stanu nic nehnalo, jako by byl člověk s přibývajícími lety stále pohodlnější.

Kolem poledne vypadá počasí natolik hezky, že si konečně troufneme na koupel v „Maďarském moři“. Jak se zdá, budeme dnes v rámci kempu jedni z prvních, když pominu malé děti, které se ve svém sektoru koupou zřejmě za každé teploty.

Nutno poznamenat, že hned po našem příchodu se dosud slunečná obloha zatáhla a začal foukat lehký vítr (a hned po našem odchodu se slunce zase rozzáří). První jde do studené vody Tomáš a po troše hecování se mu to i povede, starší německý pár vysedávající na lavičce jej odměňuje vřelým potleskem. Svou koupel si následně odbývám i já. Vodu bych teplotou přirovnal k Baltu, ale jsem docela spokojen. Na rozdíl od protější strany jezera, kde údajně trvá dlouho, než člověk dojde od břehu na rozumnou hloubku, tady stačí přebrodit pár metrů.

V půl druhé vyrážíme autobusem do vesnice Tihany, jež je hlavním sídlem na stejnojmenném poloostrově, který jsem Vám již ukazoval (vlastně všechna sídla na poloostrově spadají pod obec Tihany, jež má celkem asi 1400 obyvatel). Vysazeni jsme na okraji, po vystoupání menšího kopce.

Po hlavní ulici míříme dále do centra. Aniž si to uvědomujeme, jsme v hodně „nóbl“ destinaci, díky své malebné poloze a turistickému ruchu má Tihany nejvyšší finanční příjmy na osobu a nejdražší bydlení ze všech sídel v Maďarsku.

Schody ke klášteru a současně k jedné z nejlepších vyhlídek na Balaton.

I když se to z fotek možná nezdá, jsou tato místa dost turisticky vytížená.

Prostranství před klášterem a vítaný stín

Od kláštera je pěkně vidět celá východní část jezera.

Zcela vlevo dohlédneme k Balatonfüredu. Kopcovitá krajina severně od Balatonu (kromě části, kterou zde zrovna vidíme) je chráněna jako národní park Balatonská vysočina, k němuž patří právě i poloostrov Tihany, jinak nejdéle chráněná krajinná oblast na území Maďarska.

Při jižním břehu se rozkládají naopak spíše roviny.

Je tu sice vedro, ale krásně.

Místní benediktinský klášter založil roku 1055 král Ondřej I., jenž zde byl později pohřben. Historický význam tohoto místa definuje skutečnost, že Ondřejova hrobka je jedinou hrobkou středověkého maďarského krále, která se dochovala do dnešních dnů, a že zakládací listina kláštera je nejstarším známým dokumentem obsahujícím psanou maďarštinu.

Ulička pod klášterem. Než Tomáš odešle pohlednice, užiju si stín u infocentra.

Vracíme se k hlavní silnici. Vše, co jsme dosud viděli, je vzorně upravené, samé důstojně vypadající obchůdky a restaurace.

Mnoho domů ve vesnici má doškové střechy, i když u některých se mi zdá, že jde pouze o ozdobu umístěnou na moderní střešní krytině. Používání došků z rákosu, kterého je v okolí víc než dostatek, patří mezi místní tradice, zde hezky vidíme i tradiční stavební kamenivo.

Přešli jsme skoro celou vesnici a zabočili na západ směrem do nitra poloostrova. Podle počtu turistů by se zdálo, že zde už nic zajímavého nenajdeme, opak je ale pravdou.

Vlevo v popředí rákos v jezeře Belső-tó („belšétó“), vpravo tradiční studna.

Belső-tó (Vnitřní jezero) o ploše 28 hektarů je jedno ze dvou jezer na poloostrově (dále na severozápad leží ještě Vnější jezero, Külső-tó/„külšétó“). Obě vznikla v kráterech bývalých, třetihorních sopek. Další pozůstatky vulkanické činnosti na poloostrově ještě uvidíme.

Jezero se dá z větší části obejít po louce. V kombinaci s vesnicí vytváří téměř pohlednicová panoramata.

Při opačné straně jezera se pase maďarský stepní skot, asi nejimpozantnější krávy, co jsem kdy viděl naživo. Značení turistických tras začíná správně pomaďarsku pokulhávat, ale ztraceni se ještě necítíme.

Tak už jsme opět na správné trase, po zapadlých pěšinách budeme křižovat pralesovité porosty jižně od jezera.

Nacházíme se v oblasti gejzírů a zrovna jsme jeden našli. Původně jsem nevěděl, co si o přítomnosti gejzírů myslet, to tu vážně bude někde ze země stříkat voda?

Voda nikde nestříká, ale zklamán určitě nejsem. Gejzírem je myšleno toto.

Pozůstatků bývalých gejzírů by mělo být v okolí asi padesát, tento je největší a nejznámější. Nazývá se Aranyház („araňház“) neboli „Zlatý dům“, podle žlutých lišejníků. Horké prameny vyvěrající na povrch zde už pár milionů let nejsou, ale právě ony vytvořily tyto zhruba kuželovité útvary, když při své cestě za denním světlem rozrušovaly usazené horniny a vynášely určité látky nahoru. Zvláštní pórovitá hornina, z níž jsou kužely tvořeny, se celkem intuitivně nazývá gejzirit.

Nejlepší je, že nás tu nikdo neruší. Jako bychom vystoupali na nějaký opuštěný a zborcený hrad, až na to, že tohle vytvořila příroda.

Pohled do nitra poloostrova, některé místní kopce bývaly aktivními vulkány.

Pohled zhruba na jihozápad, v dálce svítí vody Balatonu.

Ukázka gejzírové flóry (fauna před námi utíká)

Další výrazný gejzír je hned opodál.

Tento sice nevypadá tak výstavně, ale poskytuje ještě lepší výhledy.

Jedna vesnice, dvě jezera

Protože dnešní den už bereme jako odpočinkový a protože je stále slušné vedro, vracíme se brzy do vesnice a spolu s početným hloučkem lidí čekáme kolem půl páté na zpáteční autobus. Původně jsem navrhoval jít na Tihany či zpátky pěšky, ale takto se ještě stihneme vykoupat.

Zpáteční jízda je vyloženě vyhlídková, neboť sjíždíme nejkratší cestou k Balatonu a poloostrov opouštíme po pobřežní silnici. Za 30 Kč skvělé svezení. Jak jsem řekl, v kempu se ještě jednou koupeme, tentokrát jsou dojmy ještě lepší, neboť i docela svítí slunce (mně už tedy zase ne).

Při příležitosti posledního večera v Maďarsku se chceme dobře najíst, nejlépe nějakého tradičního maďarského pokrmu. Vyrážíme tedy navečer do lázeňského centra, kupodivu si ale z velkého množství restaurací nemůžeme vybrat, všechno vypadá nemaďarsky či draze. Bloumat poblíž Balatonu za soumraku ovšem taky není špatné.

Pokouším se o nějakou zajímavou kompozici s měsícem, ale asi se mi to moc nedaří.

Nakonec si sedáme v malé zahrádce trochu zastarale vyhlížející restaurace, mírně stranou hlavního ruchu. Jídlo je velmi slušné, i když asi ne typicky maďarské, zato pivu Soproni hned padá pěna a mohlo by mít výraznější chuť (jako nenáročnému cestovateli mi to však dojem nezkazilo).

Spát jdeme v půl jedenácté. Dnešní usínání se mi ale vůbec nelíbí, zdá se mi totiž, jako by mi přímo pod hlavou neustále něco vrtalo a běhalo, snad je to až pod podlážkou stanu. Každopádně kvůli tomu opakovaně vstávám a domnělého brouka hledám, trochu k zbláznění.

6. den (úterý)

Vstáváme ve čtvrt na 8 a pomalu opouštíme kemp, poslední den našeho výletu je tady. Na recepci, kde si hlavně potřebuji vyzvednout zabavený pas, musím dlouho čekat, než si starší německy mluvící pár dořeší rozsáhlou reklamaci (nefunkční televize v chatce a podobně), naštěstí máme opět velkou časovou rezervu. Zatím si třeba můžu přečíst, že v okolí je sice jen jeden Balaton, ale zato Tesco hned dvacetkrát.

Před opuštěním Maďarska se ještě zastavíme v Győru („ďéru“) na severozápadě země, v půl 10 tam odjíždíme autobusem. Jediným velkým městem po cestě je Veszprém („vesprém“) kousek od Balatonu, jinak projíždíme pouze maďarským venkovem, počasí je krásné. Jsme dopraveni až na nádraží ležící při centru.

Radniční věž vyčnívající za nádražím

Přijeli jsme zhruba ve dvanáct. Na polední svačinu zůstáváme ve stínu nádražní budovy, poté přenášíme všechny věci na sousední vlakové nádraží, kde snad půjdou uložit. V podchodu mezi nádražími pak pronáším památnou větu tohoto výletu – „Kde máš stan?“.

Tomáš stan skutečně nemá. Přijde mi to skoro komické, zrovna jsem si totiž v autobuse liboval, jak to pěkně vychází, že jsme ho ještě nikde nezapomněli. Máme teď co dělat, neboť ani nevíme, zda zůstal v zavazadlovém prostoru autobusu, nebo rovnou na zastávce v Balatonfüredu (horší varianta). Jsem přesvědčen, že jsem ho ještě v autobuse viděl, postupně si však nechávám tento dojem rozmluvit.

Autobus, kterým jsme přijeli, již nenacházíme. Snad by něco šlo vyřešit s pomocí personálu nádraží, jenže to by jediným anglicky mluvícím člověkem nesměla být slečna, která vás po půl minutě rozhovoru posílá pryč, že nemůže pomoci, a která protáčí oči až na oběžnou dráhu, sotva vás spatří, když se k ní za hodinu vrátíte kvůli nějakému detailu. Získal jsem od ní jen telefonní číslo na příslušnou autobusovou společnost, bohužel jsme se nedovolali. Tomáš tu samou slečnu přesvědčí, aby zavolala na nádraží do Balatonfüredu, jestli stan není na zastávce. Prý tam nic nenašli, což ovšem slečna konstatuje bez toho, že by se na zastávku někdo skutečně šel podívat.

Jsem už smířen s tím, že záležitost budu muset vyřídit až z pohodlí domova a možná se mi stan vrátí třeba poštou; pátá hodina, kdy odjíždíme, se rychle blíží. Tomáš ale jde ještě do města a v infocentru přesvědčuje ochotného pracovníka, aby zkoušel obvolávat různá místa a zjistil, co a jak. Víc už asi udělat nelze, takže se následně vydávám aspoň na zběžnou prohlídku centra, i když mě už skoro přešla chuť.

Győr, známý u nás též pod názvem Ráb, leží kousek od hranic se Slovenskem a je centrem severozápadní části Maďarska. Žije zde asi 130 000 obyvatel. Protože jsem centrum skutečně jen náhodně prolétl, nebudu zde uvádět moc podrobností, město se mi však líbilo.

Radnice z konce 19. století, její věž sahá do výšky 58 metrů

Třída Gábora Barosse („baroše“, Baross Gábor út)

Nějaké schůdky a úzké uličky mě přivedly do krásné a přitom klidné části města ležící trochu na kopci.

Stále totéž náměstí u kostela

Jak známo, bloudící člověk chodí v kruzích. Já jsem se již nevědomky dokázal otočit o 180 stupňů, nechávám se náhodně vést ulicemi.

Náměstí Bécsi kapu („béči kapu“), zde se zacykluji definitivně.

Náhodou však vzápětí přicházím nejkratší cestou přímo na hlavní, Széchenyiho náměstí (Széchenyi tér).

Je tady krásně, i přes vyfocenou mapu jsem však nyní trochu dezorientován.

S námahou stanovuji směr návratu, ani už přesně nevím, kudy jsem nakonec došel k nádraží. Tam mě ale již zakrátko čeká dobrá zpráva – pracovník infocentra dokázal zjistit, že stan jsme opravdu nechali v autobuse, a dokonce nám ho sem v půl páté, půl hodiny před naším odjezdem, někdo doručí. Tomu říkám ochota, smekám. Odteď si budu na zavazadla dávat mnohem větší pozor.

Zpátky jedeme se Student Agency, přes Bratislavu a Brno, kde již Tomáš vystupuje. Já do Prahy přijíždím kolem půl jedenácté. Musím říct, že i takto krátký výlet hodně upřesnil moje představy o Maďarsku. Ačkoliv mě velmi cizí jazyk a často nesympatická politika částečně vedly k dojmu, že Maďarsko je nějakým způsobem podivné, odnáším si pozitivní zkušenosti, země je kulturně i historicky bohatá a místní se k turistům chovají velmi vstřícně (výjimky se samozřejmě najdou vždycky). Šlo také o první výlet tohoto typu, na kterém mě zastihlo větší nachlazení, a doufám, že zároveň poslední, kde jsem byl nemocný celou dobu. Snad jste si dvojici článků rádi přečetli, tak zase někdy příště.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

20. dubna 2015 20:33

Paulie říká

Pěkný akční výlet Ten poloostrov v Balatonu mě překvapil, vypadá moc zajímavě. Taky jsem rád získal nějaký dojem z Maďarska, když se tam v červnu chystám na necelé dva týdny (studijně).

(Jen bych osobně článek trochu zkrátil, ale vím, že je to těžší, než se zdá

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Navarro

21. dubna 2015 22:11

Navarro říká

Díky za kladný ohlas, ať se ti v Maďarsku taky líbí Každý článek se snažím psát nepatrně stručněji než ten předchozí, takže se snad časem nějak limitně dostanu na optimální hodnoty, ale nemůžu to zas lámat přes koleno

Honza (Navarro)

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.