Vandrování vojenským újezdem Boletice

Vandrování vojenským újezdem Boletice

Pestrou krajinou VVP Boletice zazní dělostřelecká palba. Tu zanedlouho vystřídají nálety bojových letadel. Prudce klesají za vrchol Chlumu, odkud se ozve osamělá hromová rána. Často si na chatě u Ktišského rybníka připadám jako válečný pozorovatel. Když však ve volných dnech zbraně ztichnou, mezi horami, lesy a lukami uslyšíte jiné zvuky. Chorál ptačího zpěvu se nese nad korumami stromů a příroda, prosta lidí i turistů, prožívá své skryté příběhy tak, jako před mnoha sta lety. 
Zkusme se proto opět ponořit do lůna Želnavské vrchoviny, tolik inspirující a tolik krásné...

mapa VVP Boletice

trasa a výškový profil

Večerní trek na Knížecí stolec

Celá anabáze našeho putování Šumavou začala poněkud směšně. Nahlášené silné bouře a přechod fronty ze soboty na neděli nás vystrašil natolik, že jsme změnili za jízdy autem původní cíl, kterým měl být Vyšší Brod a Sternstein, hora kousek za hranicemi v Rakousku.

Míříme místo toho do Ktiše na chatu, než si před ní vzpomenu, že vlastně od ní nemám klíče. Nu dobrá, znovu improvizujeme a dohodneme se na vandru po vojenském prostoru Boletice. I nad touto možností jsem při plánování treku uvažoval. Snad nebude tak zle, předpovědi jsou často strašidelné, aniž na vás pak z nebe spadne jediná kapka. Nad Šumavou sice i dnes hrozí déšť, ale zdá se, že mračna se zvolna rozpouští. Je pátek odpoledne a fronta přijde v sobotu v noci.

Výchozím bodem se stává Křišťanov. Z něho jdeme cestou k říjišti jelenů a po překročení Puchéřského potoka k Blanici. Okolí Puchéřského potoka připomíná poloniny slovenských hor, tráva ostřice se bělá stovkami paliček suchopýru, který místu dodává na tajemnosti. Osamělé skupinky smrků dokonale tlumí veškeré zvuky a i naše kroky jsou neslyšitelné. Svěží vzduch a vůně lesa působí jako silná droga. Přestože jdeme letos poprvé "natěžko", cesta nám rychle ubíhá. Z korun stromů se ozývají večerní ptačí melodie a v dáli nám odpočítává další roky života kukačka. Těch slyšíme hned několik.

Spolu s Blanicí, která je zde jen malým nenápadným potůčkem, stoupáme k rozcestí u bývalé vísky Zlatá. Lesní cestu vystřídalo široké, mírně se zdvihající údolí. U Zlaté nás čeká nemilé překvapení. Seník, na něhož jsme spoléhali, zmizel. Zůstalo pouhých pár prkýnek, sotva tak na malý oheň. V dáli stále hřmí, nebe halí černá mračna a zůstat bez střechy nad hlavou se nám nechce. To že jsem v autě vyhodil tropiko, abych si odlehčil, se nyní jeví jako chyba.

Pokud jsme cestou koketovali s myšlenkou dojít k rozhledně na vrchol Knížecího stolce, nyní v sedm večer víme, že nám nic jiného nezbývá. Půjdeme možná až do tmy.

Říjiště u Puchéřského potoka...

...

Suchopýr vyhledává mokřadní lokality a horské slatě. Z 25 známých druhů u nás rostou 4.

Puchéřský potok pramení pod Chlumem (1 191 m n. m.) a do jeho pramenišť se také zítra podíváme.

...

Přímou cestou jdeme k Blanici.

Ta zde je pouhou malou říčkou.

...

Krátce něco lehkého sníme a svižně stoupáme cestou k Lysé. Když míjíme auto, kde kdosi nakládá na vozík pořezané dřevo, dáme se do řeči. Po chvíli jsme upozorněni na to, jestli vůbec víme, že tu nemáme co pohledávat. Jasně, víme a jestli šlápneme na minu, bude to jen naše vina. Vysvětluji, že do vojenského prostoru chodím již bezmála čtyřicet let. Nakonec se loučíme s lesníkem přátelsky, je to rozumný člověk a chápe naše pohnutky, které nás sem vedou.

Z cesty se vydáme svážnicí přímo vzhůru k Lysé (1 228 m n. m.). Zkratka se však ukáže slepou. Narazíme na oplocenku a ta nás vede šikmo vzhůru. Bojujeme s nerovným, občas podmáčeným terénem, dereme se vzhůru houštinami a často musíme využít zvířecí stezky. Díky bloudění přicházíme k několika hezkým skalním útvarům, které vystupují na povrch hřebínku, svažujícího se od Lysé. Objevují se daleké výhledy, co nám dovolí se na chvíli zastavit a pořádně nadechnout. Ještě jednou se pořádně zapotíme, než dosáhneme dřevařské lesní cesty a rozcestí pod vrcholem Lysé.

Cesta u Pramenů míří ke Knížecímu stolci, my si však vybereme zkratku na Lysou, která se ukáže jako velmi náročná a vysilující.

Stoupáme svážnicí k oplocence a ta nás zastaví.

Boční hřeben Lysé skrývá několik skalních útvarů.

...

Večerní světlo obnažuje zákryt Bobíku s Boubínem.

Cesta okolo Lysé.

Slunce se pomalu kloní k západu a maluje nachově obzor. Poprvé padne naše pohledy k překrývajícím se horám, Bobíku s Boubínem. Zbývá jen obejít skalní terasu dlouhého hřebene Lysé a z mělkého sedla pod Knížecím stolcem vystoupat na jeho vrchol. Dřevěná rozhledna nás zdáli vítá svojí nezaměnitelnou siluetou. Za pár let odsud vidět nebude, zakryjí ji nové vyrůstající smrčky.

V půl deváté se rozhlížíme z plošiny nevysoké rozhledny, která nám poskytne úkryt před deštěm i divokou zvěří. Večeřím velmi střídmě, cítím se neplánovaným výstupem unavený. Na zachycení několika obrázků oranžově zbarvené krajiny ale sílu najdu. Díváme se na vlnící se panorama, které nás obklopuje. Šumavu musí člověk dobře poznat, aby se mu dostala pod kůži. My ji máme hluboko vrytou i ve svém srdci, vždyť těch vandrů a nocí pod širákem byly dlouhé stovky. Přes tisíc!

Teprve hluboký a nevrlý hlas, divné vrčení a chrapot, ozývající se z pod rozhledny, mne vytrhnou z rozjímání. Zvuky jsou od nějakého divého zvířátka a trochu nás vyděsí. Nemaje čelovky hledáme původce v nastalé tmě marně a teprve po vyslechnutí hlasů všech možných zvířat naší přírody z You Tube, ho tipuji na jezevce. Ne nadarmo se mu říká "starý bručoun".

Oranžová začíná dominovat...

...

Po orkánu Kirill se les na Knížecím stolci pomalu zotavuje. Je jeho štěstím, že zde není bezzásahová l. zóna. Takto byl vysázen smíšený les s buky a smrky.

Panorama...

Vpravo Bobík a Boubín.

...

Černý les.

Šumavský Everest.

Lysá.

Želnava a Vltavský luh.

Vrchol Knížecího stolce.

...

...

...

Západ slunce.

Červánky.

Bivak na rozhledně.

Noční foto jaderné elektrárny Temelín vichr lomcující rozhlednou rozmazal na digitální zprávu mimozemšťanům...

Cestami vojenského újezdu Boletice

Proberu se několik minut před východem slunce, aniž bych si nastavil budík. Přitom to na podobných "výhledových" místech dělám vždy. Prostě jsem tentokrát zapomněl a o mé probuzení se postaral budíček vnitřní. Možná nešlo o náhodu, vždyť kolem rozhledny se začíná ozývat první nesmělý ptačí zpěv. Po orkánu Kiril, který poničil zdejší les a dřevo polomů bylo vytěženo, se nově osazené stromky mají čile k světu. Hustý mladý porost svědčí nejen jezevcům, ale i obyvatelům ptačí říše.

Vylézám z vyhřátého spacáku, jenž jsem v noci obalil zlatostříbrnou termoizolační​ bivakovací folií, abych se ochránil před dotěrným větrem a chladem. Nevýhodou rozhledny na Knížecím stolci je její osamocená poloha na "větrné hůrce", kdy nejbližší podobně vysoké vrcholy leží až u samých hranic Trojmezenského hřebenu. Výhodou je naopak neomezený výhled, který nyní k své potěše využívám.

Dole v údolí Vltavského luhu se drží mlžný opar, spatřit lze želnavský kostel. Zlatá barva nebe nad Chlumem se zvolna mění v oranžovou. Netrvá to dlouho a zpoza kuželovité pyramidy této hory vytryskne první výron sluneční energie. Vždy si při této příležitosti vzpomenu na zatmění slunce a Bailliho perlu, která ukončila onen obdivuhodný přírodní úkaz. Pozorovat pozvolna se do šera halící krajinu ze sedla rakouského Hochswabu, byla nádhera.

Pár minut je slunce rudé, pak oranžové. Mezi okolními vrcholy rozeznávám mnohé, snad na všech jsem alespoň jednou stál. Želnavskou vrchovinu střídá pohled k Blanskému lesu, jihozápadní obzor vyplňují hraniční hvozdy, kde dominantu tvoří Smrčina, Plechý a Trojmezenský hřbet, na severu se v zákrytu za sebou srovnal Bobík s vyšším Boubínem, ale kolem je vidět spousta dalších vrcholků, které nelze všechny vyjmenovat. Fotím dobře osvětlenou skalku pod rozhlednou, nejvyšší bod Knížecího stolce (1 236 m n. m.). Jeho výška byla dlouho uváděna o 12 m nižší a proto ho sousední Lysá na mapách zprvu převyšovala. Až moderní přístroje odhalily tuto fatální chybu a výška byla upravena.

Po půl hodině se do mě dá zima. Ranní rozcvička skončila a já znovu zalézám do vyhřátého spacáku. Už ale neusnu. Brzy se vzduch prohřeje a když po šesté vstaneme, je příjemné teplo. Nebe je vymetené, vypadá to na krásný, horký den. Zatím jsme se bouřek a deště báli zbytečně.

Za Chlumem vychází slunce. Je deset minut před pátou...

Lysá (1 228 m n. m.).

Vzdálený hřeben Trojmezné.

...

...

Želnava a Vltavský luh.

Arnoštov.

Lipno se topí v mlhách...

Knížecí stolec...

Stín rozhledny v masívu Knížecího stolce.

Vzdálený Plechý (1 378 m n. m.) s Jezerní stěnou.

Knížecí stolec od Lysé.

Lysá...

Snídani ošidíme, protože si chceme u nějakého potoka uvařit čaj. Vodou jsme museli šetřit. Z rozhledny sestupujeme znovu do mělkého sedélka a pokračujeme na vrchol Lysé. Krátký a snadný výstup je pro Romana premiérou, já na vrcholové skalce stojím potřetí.

Lysou horu obkružuje lesní cesta, na kterou sestupujeme. Po ní sejdeme k nově budované spojnici se Skalkou, kam vede modrá značka od Záhvozdí a Slunečné. Vyznačený okruh po modré je jediným možným přístupem, kudy se na Knížecí stolec oficiálně smí. Možnost prozkoumávat pestrou krajinu vojenského újezdu je samozřejmě omezena. Důvod je logický, nikdo nemůže zaručit, že někde neleží nevybuchlá munice. Pokud jdete po cestách, nic podobného nehrozí, ale i mimo ně je ohrožení malé. Že by je všude válely nábojnice, tomu tak není, nenašli jsme ani jedinou.

Míjíme dva vztyčené kameny u nedostavěné cesty, ten větší s letopočtem 2017. Stojí zde i parní válec a když zabočíme vlevo k vrcholku Krb, přijede auto s čtyřmi ukrajinskými dělníky. Jen se po nich ohlédneme a jdeme dál po "jejich" nové cestě. Původní totiž končila v lese nedaleko Krbu a teprve nyní můžeme pohodlně pokračovat až k Borskému potoku, na rozvodí Vltavy a Blanice.

Konečně přicházíme k potůčku, kde lze nabrat vodu. Je hnědá ze slatí odkud pramení, ale na čaj dobrá. Překvapuje nás velké sucho v lesích a naprostý deficit hub. Zaujmout nás proto může jen obrovitý choroš šupinatý, zjevně odebírající všechny potřebné živiny k svému růstu z listnatého stromu, na kterém parazituje. Houba zpodobňuje sloní ucho, tvarem i velikostí.

...

Od Lysé sahám ke Knížecímu stolci.

...

...

Vrchol Lysé tvoří skalní blok.

Pod Lysou.

...

Nová cesta bude spojovat Knížecí stolec s Květnou.

...

Ostrov na nové cestě.

...

To jsme již sestoupili k Borskému potoku, kde se les otevřel výhledům na jižní část Šumavy. Paradoxně se v dáli objevují rakouské větrné elektrárny u vrcholu Sternsteinu, kde jsme právě nyní měli být. Ale tato změna nám nevadí a Sternstein neuteče.

Les střídají louky a dnes nevyužívané pastviny, mnohdy poseté kamennými zdmi, troskami velkých domů a statků, co zůstaly mementem minulé zlé doby. Dočkáme se i mnou slibovaného rybníčku, kde se na hodinu uvelebíme. Zkuším si zaplavat, v ledové vodě však vydržím jen pár temp. Ale je vedro a osvěžím se dobře. Více pohybů než plavání věnuji focení orchidejí prstnatce májového, jejichž nádherně rozkvetlé květy můžeme obdivovat hned nad vodní nádrží. Roman na noze objevil dobře zakouslé velké klíště a tak s ním, místo kochání se krásou orchidejí, asi půlhodinu tvrdě bojuje. Jsme stále na vrcholové plošině ve výšce téměř tisíc metrů, kde by se vyskytovat neměly. Ale říkejte to klíštěti.

Rybník Olšina a vzdálený Sternstein, kde jsme měli původně právě teď být.

Vrch Krb (1 019 m n. m.) je také tisícovkou.

...

Choroš šupinatý dorůstá až 60 cm. Tohle je rekordní kousek.

Bývalé Gamsau.

Po zhodnocení teploty vody se letos poprvé vykoupu. Je vedro a koupel mě skvěle osvěží.

Prstnatec májový...

Prstnatec májový je chráněná orchidej, která si našla místo v podmáčené louce u rybníčka...

...

...

...

...

Po úspěšném vytržení zákeřného tvora znovu nahazujeme na záda bágly a jdeme k rozcestí u Květné. Přibývá rozpadlých domů, z nichž se většina stala jakýmsi podivným ostrůvkem, obrostlým keři a stromy. Vlevo, nedaleko od nás je vidět Zlatovec, jedna z dobytých tisícovek loni na podzim, kdy jsme zde courali dva dny s Vencou. Zabočíme doprava a stoupáme k panelce, která vede k vrcholu kuželovitého Chlumu a na Ondřejov. Vrcholek Chlumu se objeví v zápětí a s ním i planina, která je čerstvě zbavena stromů, co ji tísnily. Vyprávím o tanku, kterého jsme se na podzim tolik obávali, a z něhož se nakonec vyklubal Harvestor, právě zde plenící vzrostlé stromy. Jdeme kolem lesa s neomezeným výhledem na rozlehlou planinu, kde jsou umístěny makety aut a raket a "oceňujeme" jeho čistící práci. Za oběť jí padly i nádherné, osamělé, staleté smrky na lukách. Znovu nás zaujmou zbytky stavení. Do ruin jednoho z nich vrostl oknem strom. Vypadá to impozantně.

Je opravdu velké horko a tak ve stínu lesa znovu odpočíváme. Čas je na oběd. Roman si peče na malém ohýnku buřt, já se spokojím s pouhou tatrankou. Nemám vůbec hlad ani chuť jíst. Dlouho do nás pralo slunce a to mě ničilo.

Těžší kousek trasy máme nyní před sebou. Vyhodou je, že bude ve stínu. Musíme překonat mokřady a prameniště Puchéřského potoka, který zde pod Chlumem sbírá svou první vodu. Podmáčený terén jde dobře projít, byť často upravujeme směr chůze a sem tam i zapadneme do slatě. Cílem je cesta nesoucí příznačný název "Bahnitá".

Po ní se již suchou nohou rychle suneme k rozcestí pod Chlumem, odkud nás povede žlutá značka. Pravda, jen kousek, neboť ona, na rozdíl od nás, pokračuje k Markovu, zatímco my půjdeme na Vlčí jámy. Z nich přímou cestou k Rysímu vrchu, kde úspěšně dohledáme vrchol. Není jím ale malá hromádka kamenů, vytvořená na místě, kde mapy.cz ukazují nesprávně vrchol, ale asi o sto metrů severněji čnějící vrcholová skála.

Vlčí bob mnoholistý roste především kolem cest.

Panelka k Ondřejovu.

Chlum od bývalé obce Nová Víska.

Bývalý Hausveitl...

Zborceným domem prorostl strom.

...

Procházíme mokřady prameniště Puchéřského potoka.

Puchéřský potok...

...

...

Bývalé Vlčí Jámy...

...

...

...

...

Poslední hodinu cesty "zpříjemňují" hrozící černá mračna. Stahují se k nám, ale to již jsme na dohled Křišťanova a konci našeho velmi příjemného treku. V zarostlém terénu ještě stihnu vyplašit osamocenou laň. Ukáže se jen na moment a je pryč. Zdejší louky jsou přírodní památkou. Chráněny jsou i dva staré stromy, z nichž je lípa impozantní. Ke kostelu, kde stojí auto, se loudám. Zdržím se focením jeho interiéru, i čtením informační cedule, kde dlouze zkoumám kreslenou turistickou mapu Prachaticka. Zapomenu však na to, že Roman ještě neviděl pratury, kteří kousek pod vsí mají velký výběh i s pozorovatelnou, a kam jsme mohli ještě zajít. Holt si je bude muset prohlédnout ze staršího článku Šlápot: Za pratury a zubry do Křišťanova. Nebo si počkat, až budou volně pobíhat v místech, kudy jsme spolu dva dny putovali. Prý je to v plánu.

Rysí vrch...

...

PR Pod Farským lesem chrání louky a nivy potoků pod Křišťanovem.

Bouře hrozí...

...

...

Javor klen.

...

Šeřík u Kříšťanova.

Kostel Jména Ježíš v Kříšťanově pochází z konce 18. stol. Jednolodní stavba s trojboce ukončeným presbytářem, sakristií a oratoří na severní straně. Nad západním průčelím se ze střechy zvedá dřevěná vížka.

Interier kostela.

...

...

...

Malovaná mapa.

...

...

Dopoledne jsem mobilem dostal dobrou zprávu. Díky tomu, že má sestra zcela náhodou jede na chatu, můžeme se přesunout ke Ktišskému rybníku, aniž bychom pohoršovali okolní chataře spaním pod terasou.

Ktišská hora a Mackův vrch

mapa Ktišská hora

trasa a výškový profil

I neděli věnujeme pohybu v přírodě. Protože předpověď počasí hlásí polední déšť, vyrážíme již po osmé ranní. Čerstvě posečené louky v okolí Ktiše nám velmi usnadní cestu. Stoupáme k Tisovce kolem Křemžského potoka a u vsi bereme za vděk žlutou značkou, stoupající velmi zvolna zarostlou starou cestou ke Ktišské hoře.

Nahoře u bývalých Křížovic pozorujeme stádečko mufloní zvěře a bachyni divočáka s mladými, vše v malém, oploceném výběhu.

Cílem nám bude vrchol Ktišské hory a nedaleká bývalá samota Ktiška. Stoupáme lesem kolem dobře skryté křížové cesty a od vrcholu hory se můžeme znovu rozhlédnout po širém okolí. Pohlédneme zpět v čase k rozhledně Knížecího stolce.

Kolem Ktišské hory (911 m n. m.) se střídají lesy s lučinami a není úplně snadné se zorientovat. Já to zde dobře znám a k zřícenému statku Ktišky snadno strefím. Máme dost času a proto si ještě odskočíme na sousední vrchol - Mackův vrch (904 m n. m.). Ten je od Ktišské hory oddělený mělkým sedlem. Vrchol nic neoznačuje a je zarostlý. Díky tomu vzdáme sestup k louce pod ním a vracíme se na cestu od Ktišky.

Orchidej vemeník dvoulistý vyhledává stinná místa na okrajích lesů.

Ktiš..

...

Albertov a Kleť.

Chlum.

Na žluté u Tisovky...

Žlutá stoupá od Tisovky ke Ktišské hoře.

...

...

Divočáci.

Muflon...

...

...

Pod Ktišškou horou.

Pohled k Lysé.

Vysílač na Ktišské hoře.

Křížek u Ktišky je vzpomínkou na doby dávno minulé. Když lidé opustí kulturní krajinu, příroda si ji vezme rychle zpět...

Knížecí stolec s rozhlednou.

Ke Ktišce...

Libín a Chroboly.

Ktiška.

Mackův vrch.

Scházíme dolů kolem několika chráněných stromů, mezi nimiž jsou tisy červené, buky a jedna borovice černá. Zvlněná cesta vede k hlavní od Smědče. Uhneme směle na pastvinu a jdeme přímo mezi krávy, než v jedné z nich identifikujeme statného býka. Dívá se nám přímo do očí, zatímco se pomalu pozadu suneme k lesu, kde hledáme záchranu.

Najednou se býk rozběhne a žene nás rozdupanou plání až k napajedlu, kde nabere Romana na rohy a ...

Naštěstí toto pokračování se odehrává jen v našich představách, ne všichni býci bývají agresivní. Tento o nás nejeví nejmenší zájem. Přesto se ještě několikrát ohlédneme za sebe, jestli nám opravdu nic nehrozí.

Chráněných tisů červených je u Ktišky několik.

Tis červený.

...

Dalším chráněmým stromem je mohutná borovice černá.

...

Chráněné buky.

Hřeben Ktišské hory se stáčí k Dubovému vrchu (784 m n. m.), kde pastvina končí lesem a delším skalním prahem, nazvaným Ktišské skalky. Jdeme po okraji skal až k samotnému vrcholu. Z jednoho skalního ostrohu se otevře výhled k Smědči a severním vrcholům Blanského lesa. Slézáme vonícím borovým lesem ke Ktišskému rybníku a uzavíráme nepříliš dlouhý okruh vděčným hornatým okolím Ktiše a Tisovky.

Cesta je bílý had, plazící se rájem. Na co si vlastně hrajem? Na život? Snad. Cesta je bílý had, končící jinotajem...

Býk si nás měří přísným pohledem.

Ktišské skalky...

...

Smědeč.

Ktišský rybník...

...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.