Větrnou smrští k Poledníku

Větrnou smrští k Poledníku

Zimní Šumava je trochu jiná, ale stejně krásná jako ta letní a stojí za to ji blíže poznat. Dnes již existuje množství průběžně rolbou protahovaných tras pro běžkaře, které na sebe vzájemně navazují a tak není problém postupně si projet celou Šumavu od Nýrska po Lipno nad Vltavou. I v okolí Prášil je mnoho nových tras a ty nás nalákaly na jeden z lednových, větrných víkendů.

PRÁŠILSKÉ JEZERO A HŘEBEN POLEDNÍKU

Přestože je letos nahoře na Šumavě spousta sněhu, který neustále přibývá, cesta autem přes Sušici a Hartmanice do Prášil proběhla v klidu. Problém nenastal ani u Slunečné, kde je placené parkoviště v zimě odklízeno. Bez toho by nešlo nikde zastavit, protože kolem cest je leckde témeř dvoumetrová hradba odhrnutého sněhu.

Pro dnešek máme naplánovanou trasu na Poledník. Z webových stránek Bílá stopa víme, že trasa kolem Prášilského jezera je nově protažena rolbou. Dostáváme se do stopy, která je sice částečně zasněžená a silným větrem zavátá. Nahoru ale před námi míří i několik běžkařů a tak se jde v pohodě. Proti včerejšímu sněhu u Zlaté Studny a Horské Kvildy, který se bezvadně lepil na skluznici, se dnes dá dobře sklouznout.

okolí Poledníku

Od odbočky k Prášilsému jezeru vede prošláplá stopa a tak si děláme krátkou zajížďku. Kilometr k jezeru se zdá snadný, ale posledních pár set metrů dá zabrat každému. Strmý svah tady mnozí zdolávají pro jistotu chůzí. Mě se propadat až po pás do hlubokého sněhu nechce a tak střídám klasický stromeček s dalšími technikami výstupu.

Nebýt cedule ani by jeden nevěděl, že je u jezera. Fotím bílou rovinu a nad ní hřeben Poledníku a Skalky notně poznamenaný kůrovcovou kalamitou. Tady ale je i dost mladších smrčků, které stačily vyrůst v devadesátých letech, kdy toto území opustili vojáci. Pozůtatkem po vojenském prostoru jsou výstražné cedule kolem cesty na Poledník a Větrný vrch. U břehu jezera je Terénní stanice NP Šumava, bohužel na turisty při stavbě nemyslel nikdo. Veranda je maličká a my se před vichrem nemáme kam schovat. I proto po kratké svačince sestupujeme brzy zpět. Červená turistická značka mířící od jezera rovnou do Prášil je kvůli padání uschlých stromů neprůchodná.

Sjíždíme opět na strojově projetou stopu a táhlým stoupáním za stále sílícího sněžení a větru ukrajujeme pomalu poslední kilometry k Poledníku. Kousek před Předělem (1 234m) nás dojíždí ochránce z NP a chvíli spolu diskutujeme o "vhodnosti" ponechání mrtvých stromů v okolí stezky. Uklidní nás sdělením, že letos v zimě ještě padat nemají a na jaře je z okolí cesty odstraní. Stejně si prohlížím podezřele rozhoupaná torza nad hlavou.

U rozcestí Předěl jsme na hřebenu a k Poledníku směrovka ukazuje poslední 1km. Původně jsem měl v plánu udělat pár fotek rozhledny. Dovídáme se, že je přes zimu zavřená a protože nás dusí krupička hnaná svižným západním větrem, otáčíme k Vaňkově cestě. Tady nás skrývá Jezerní hřbet, který podjíždíme k Nové Studnici a Větrnému vrchu. Postupně jsme dnes vystřídali všechny barvy turistického značení.

U Větrného vrchu je kousek volné krajiny a my tak můžeme jen potvrdit správnost tohoto názvu. Závěje mezi smrčky překrývají stopu tak důkladně, že není vidět kudy vede cesta. Nakonec směr nacházíme a po krátkém sjezdu uzavíráme náš okruh už nedaleko Slunečné.

Husté chumelení zcela zasněžilo naše auto a přejezd do Prášil byl v bílé tmě docela výživný. Ubytování máme v Turistické chatě, ale hned je jasné, že k ní sjet nemůžeme. Přece jen potřebuji auto dříve než na jaře. A tak vjedu ke značce zákazu vjezdu a cedulce o otáčení autobusu. Jinam to prostě nejde!

V Turistické chatě platím 320,-Kč za noc. Dost na to, že jsou tady spartánské podmínky. Hospoda je v Prášilech jediná, dnes od 17 hodin zadaná a tak máme poslední možnost jít se navečeřet.

Po setmění začínají ze střechy chaty okolo našeho okna sjíždět lavinky a my s údivem zjišťujeme silný désť s oblevou. Ten trvá ještě několik hodin.

U Slunečné.

Pod Prášilským jezerem.

Prášilské jezero.

Terénní stanice.

Předěl (1 234m).

Pohled k zavátému Poledníku.

ROKLANSKÝ A JAVOŘÍ POTOK

Ráno po sbalení jdeme k autu, kde nás už vyhlíží starý známý z Předělu. Marně se mu snažíme vysvětlit, že tady bylo jediné dostupné místo k zaparkování. Ukazuje nám čerstvě protaženou cestu k "jeho" placenému parkovišti. Škoda, že se včera místo odklizení sněhu proháněl kolem Poledníku.

Většina obcí na Šumavě má dnes často úplně zbytečně zákaz parkování mimo placená parkoviště a vůbec nechápou, jak tím motoristy odrazují. Prášily nejsou vyjímkou a já se po této zkušenosti budu příště hodně dlouho rozhodovat kam jet lyžovat. I kvůli tomu odjíždíme z Prášil, kde se nám původně zamýšlená trasa Prášily-Formberk-Hůrka-Laka-Gsenget-Prášily zdála pro silný vítr a noční déšť příliš náročná. Míjíme Srní i Rokytu, kde se nedá zaparkovat a dojíždíme na právě odklízené parkoviště na Modravě. 50,-Kč za parkovné tady rád obětuji.

Za Modravou nasazujeme běžky a jedeme v neprojeté stopě k Javoří Pile. Protože i přes mizerné podmínky fotím nádherně zasněžený Roklanský potok s velkými převějemi, předjíždí nás menší skupinka běžkařů a my máme dál už slušně projetou stopu. Je ale stále nepříjemný silný vítr a tak cesta k Rybárně a Javoří Pile chvíli trvá. Tady bohužel téměř všichni otáčejí a tak další, osmikilometrový neprojetý úsek k Poledníku vzdáváme. V klídku a už s větrem v zádech projíždíme meandry Javořího a poté Roklanského potoka a vychutnáváme krási zdejší přírody. Jen škoda, že sluníčko se nám za tyto dva dny okázalo jen třikrát a vždy na pár vteřin.

V hospodě u mostu zakončujeme šumavský výkend horkým hovězím vývarem a sladkou vídeňskou kávou.

Roklanský potok.

Rybárna.

Rozcestí u Rybárny (1 000m).

Roklanský potok.

U soutoku Roklanského a Javořího potoka.

Javoří potok.

Rozcestí u Javoří pily.

Modrava.

Penzion Modrava.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

HoHo

23. ledna 2012 22:53

HoHo říká

Hory v zimě jsou nádherné a tvůj článek a fotky to jen potvrzují...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

23. ledna 2012 23:45

Rony říká

Černobílé ...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Jack

24. ledna 2012 18:01

Jack říká

Konečně někde nastala taky zima ...nádherná krajina zahalená bílou peřinou odpočinku .

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Japo

27. ledna 2012 01:13

Japo říká

Fotky jsou skutečně skoro jako černobílé. Mají v sobě takový určitý smutek.

Těším se, až bude po zkouškách a také vyrazím do bílé stopy. Článek mě navnadil.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.