Vítkovické železárny

Vítkovické železárny

Na světě nejsou jen krásné přírodní scenérie nebo hrady, zámky a jiné památky tohoto typu. Člověk zanechává své šlápoty i na místech vysloveně ošklivých, která však mají nesmírně zajímavou historii a (možná) i budoucnost
Takovýmto místem jsou pro mne Vítkovické železárny, na které jsem v průběhu svého života několikrát změnil názor. Ten poslední je veskrze pozitivní a doufám, že to tak už zůstane. Pokud ovšem někoho nenapadne je znovu uvést do provozu.
Za popisy fotografií děkuji panu ing. S.B.

Začátkem května jsme se řízením osudu dostali do Ostravy. Exkurze do železáren rozhodně nebyl ten pravý důvod pro návštěvu Ostravy, nicméně když už jsme tam byli a domlouvali program na následující den, napadlo mě navštívit toto (alespoň pro mě) rozporuplné místo. Naši hostitelé nikterak neprotestovali a tak jsme strávili velmi zajímavé dopoledne prohlídkou tohoto areálu.

Něco málo z historie

Definitivní rozhodnutí o výstavbě vydal olomoucký arcibiskup arcivévoda Rudolf Jan v roce 1828 na základě návrhu Františka Xavera Riepela. Výstavba probíhala postupně a v roce 1831 už byla v provozu válcovna, soustružna a zámečnická dílna.

V roce 1835 dochází ke změně majitele - stává se jím Vítkovické horní a hutní těžířstvo, ovládané bankéřem Salomonem Mayerem Rothschildem. Ten se později, v roce 1843, stává jediným majitelem železáren. Za jeho éry, do roku 1873, dochází k rozmachu - počet pracovníků se téměř zdesateronásobil, stavěly se domky a noclehárny pro zaměstnance, zřízen byl také špitál, který byl v roce 1853 nahrazen na tehdejší dobu moderní nemocnicí. To vše samozřejmě ruku v ruce s technickým rozvojem železáren - zejména výstavbou vysokých pecí.

Areál je unikátní návazností celého technologického toku - od těžby uhlí, výroby koksu až po výrobu železa, vše "pod jednou střechou". Geniální řešení s minimalizovanými nároky na přepravu surovin.

Těžní věž dolu Hlubina s areálem vysokých věží tvoří nazaměnitelné panoráma města "Ostravské Hradčany".

Do roku 1998, kdy ukončila svoji činnost poslední pec, zde bylo vyrobeno neuvěřitelných 90 miliónů tun surového železa.

Tolik několik základních faktů.

Současnost

Za současnost lze považovat období od ukončení činnosti poslední pece, tedy od roku 1998 až do dnešních dnů. Po ukončení výroby se samozřejmě řešil problém, co s areálem. Nápadů byla celá řada a za nejstupidnější považuji srovnání areálu se zemí, sešrotovat vše, co bylo ze železa a na vzniklém místě postavit obchodní centrum. Naštěstí však spousta místních obyvatel získala postupně k železárnám zcela jiný vztah, než když permanentně zamořovaly své okolí nedýchatelnými zplodinami.

Nicméně řadu let nebylo jasné, co s objektem bude a po celou tu dobu pouze chátral. V roce 2002 jsou železárny prohlášeny (zcela právem) za národní kulturní památku. Za pomoci peněz z evropských fondů a dotací ministerstva kultury začíná svým rozsahem zcela ojedinělý projekt, který počítá s úpravami některých objektů. Např. bývalý plynojem, postavený roku 1928, byl proměněn na multifunkční halu GONG, kde se běžně konají koncerty, kongresy, výstavy a jiné akce, převážně kulturního zaměření. Hala je vybavena špičkovou audiovizulání technikou a vejde se do ní až 1500 lidí.

Nejstarší vysoká pec č. 1 je uzpůsobena k prohlídkám a dlužno říci, že tato možnost je poměrně hojně využívána. Samozřejmě ne všechny objekty železáren jsou určeny k podobným účelům. To je zřejmě úkol, přesahující v současné době dispoziční finanční možnosti. Ale základní údržbu by měly dostat prakticky všechny objekty v areálu a to aspoň takovou, aby nespadly. Každopádně jsem ale přesvědčen, že stávající záměry určitě nejsou finální.

V roce 2008 byly bývalé železárny zapsány do seznamu Evropského kulturního dědictví.

Exkurze

Auto parkujeme v areálu železáren na ploše, kterou lze považovat za parkoviště. Jakmile vystoupíme, okamžitě cítím ten charakteristický zápach, jímž v dobách minulých železárny krmily své blízké i vzdálenější okolí v závislosti na povětrnostní situaci. Samozřejmě že intenzita zápachu byla nyní nesrovnatelně slabší než v dobách, kdy jsem několikrát zažil pece v plném provozu. Ale cítit to bylo.

Exkurze začíná v multifunkční aule GONG, bývalém plynojemu. Tam se dělíme na skupiny po cca patnácti lidech. Každá skupina má svého průvodce.

Povinností všech účastníků je po celou dobu exkurze mít na hlavě helmu, bez níž nelze exkurzi absolvovat. Helmy jsou k dispozici na hromadě v jakémsi kontejneru, kam se po skončení exkurze zase vracejí. To mi hodně vadilo, protože velmi nerad po někom něco nosím a myslím si, že tady hygiena dostává celkem dost na frak.

Slušivou žlutou helmu musí mít každý účastník prohlídky

nalevo VP4, napravo technický vchod do Multifunkční auly Gong

průchod pod konstrukcí potrubí k technickému vchodu Multifunkční auly Gong + pohled na měřič hladiny plynu v někdejším plynojemu, který ředitel Vítkovických železáren viděl z balkónu svého sídla, Vítkovického zámku

příchod k nástupnímu místu prohlídky VP1

po pravé straně Multifunkční aula Gong

VP6 + kousek energocentra (napravo)

příjezdová cesta mezi Multifunkční aulou Gong a U6

pohled na VP6 a plynočistírnu Lurgi

Multifunkční aula Gong a v pozadí VP4

průchod mezi Multifunkční aulou Gong a VP4

průchod mezi Multifunkční aulou Gong a VP4

Cowperovy ohřívače větru VP4

výhled na VP1

hasící věž č. 2

Elektrofiltr k odprášení zavážky VP1

Cílem exkurze je vysoká pec č. 1. Výchozí bod je od díla architekta Josefa Pleskota. I když jsem měl na hlavě povinnou přílbu, netroufnul jsem si postát pod tímto zjevně několikatunovým exponátem, zavěšeným na ocelových lanech.

nástupní místo prohlídek VP1 – „socha“ architekta Josefa Pleskota (symbolizující roztažená křídla ptáka Fénixe)

Trasa, otevřená v první jarní den roku 2012, kopíruje tzv. technologický tok surovin a u každého objektu na trase zastavujeme, abychom si vyslechli docela zevrubný komentář.

VP4

VP1 + veronika a koliba

vlevo koliba (převoz strusky) a Veronika k přepravě surového Fe z DOV do ocelárny, sléváren a licích strojů

skipový výtah převážející k chřtánu vysoké pece návštěvníky prohlídkové trasy (původně výtah převážel suroviny potřebné k výrobě surového železa)

Skipovým výtahem se dostáváme až k místu vsázky (nebo také "tlamy pece"), tedy místu, kde se pec plnila surovinami, potřebnými k výrobě železa - koksem, železnou rudou, vápencem a dalšími příměsemi. Skipový výtah samozřejmě nebyl dříve primárně určen k přepravě turistů, ale právě zmiňovaných surovin.

výhled ze skipového výtahu na areál Dolních Vítkovic

Již od místa vsázky se nám naskýtají zajímavé a neotřelé pohledy jak na areál železáren, tak i na viditelné části Ostravy. Zájemci mohou, tentokráte již po svých, vylézt až na samotný vrchol věže, který je ve výši asi 64 metrů. Odtud je výhled ještě zajímavější.

výhled na výrobní provozy z VP1

výhled z vrcholu VP1 (cca 64 metrů)

vlevo koliba, vpravo Veronika k přepravě surového Fe z DOV do ocelárny, sléváren a licích strojů

výhled ze skipového výtahu na areál dolu Hlubina

výhled z vrcholu VP1 na areál dolu Hlubina a na město Ostrava

výhled z vrcholu VP1 na ArcelorMittal

výhled z vrcholu VP1 na VP4 a VP6

výhled z vrcholu VP1 na provozy Vítkovických železáren

výhled z vrcholu VP1 na Multifunkční aulu Gong (dříve plynojem)

Cesta dolů z VP1 vede tak, abychom se dostali až k útrobám pece, tedy místům, kde se odehrávaly stěžejní procesy. Jsou to místa, která budí nesmírný respekt i když jsou již dávno mimo provoz. Je tu jednak vidět, co všechno člověk dokáže - vymyslet a postavit tento komplikovaný areál, a pak také, kolik toho musí vytrpět při jeho obsluze v podmínkách vpravdě pekelných.

součást těžkokapalinového prádla uhlí v areálu dolu Hlubina

dmýchací armatura VP1detail

pohled na dmýchací armatury VP1

strusková výpusť VP

oblek hutníka vysoké pece

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Vítkovické železárny jsem zažil(a)

187 29% jak za provozu, tak i po odstavení

166 26% pouze za provozu

156 24% pouze po odstavení

137 21% nikdy

Hlasovalo 646 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Rony

10. června 2013 19:47

Rony říká

Hodně fotografů se specializuje právě na prostory hutí a elektráren a vychází z toho hodně zajímavé fotky. Je to svět sám pro sebe a hezky jsi nám ho přiblížil...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.