Vítkův hrádek - nejvýše položený hrad v Česku

Vítkův hrádek - nejvýše položený hrad v Česku

Desítky let se k zřícenině Vítkův hrádek mohli přiblížit pouze příslušníci pohraniční stráže. Blízkost železnou oponou střežené česko-rakouské hranice znamenala, že toto místo jako by neexistovalo. Hned v sousedství hradu vyrostla železná konstrukce hlídkové věže a kraj se nadlouho ponořil do chmurných hlubin nostalgie.
Teprve po rozpadu socialistického bloku se k Svatému Tomáši znovu začali vydávat výletníci. Atraktivitu pohraničí zvyšovalo objevování neznámých míst - vysídlených obcí, z kterých často zbyly jen ruiny a polámané křížky u dávno opuštěných a zarostlých cest.

mapka

Za železnou oponou

Když se narodíte do státu obehnaném dvojitým drátėným plotem, hlídaným pohraničníky se samopaly a psy, pohled ven se Vám velmi zúží. Pokud je Vašim snem procestoval a projít celý svět, jen těžko se splní. Začnete hledat náhradu a smíříte se s tím, že "železná opona" stojící v lesích u hranic Novohradských hor, Šumavy a Českého lesa, dovolí stěží vstoupit na půdu "nepřátelské" kapitalistické ciziny. Na štíty Alp z některých míst dohlédnete snadno, dotknout se jich Vám však bude zapovězeno. Zdají se blízké, avšak díky nešťastné poválečnè politice a rozdělení světa "studenou" válkou, zůstanou třicet let vzdálené.

Ano, třicet let jsem se tím směrem mohl jen dívat. I proto se moje kroky, a stejně tak i kroky mých přátel a kamarádů, obrátily směrem k východu. Brzy jsme zjistili, že Balkánské hory jsou dokonalou náhražkou. Především bulharské hory Pirin a Rila nás ohromily hned po jejich prvním spatření. Pirin i ochromil, když jsme po dlouhé a únavné cestě vlakem vystoupili s 25 kg krosnami v městečku ležícím nedaleko řeckých hranic - Sandanski. Vedro bylo tehdy omračující a všichni tři jsme se okamžitě začali topit ve vlastním potu. Ale na útrapy cest se časem zapomene a zůstanou jen hezké vzpomínky. A to přece jde.

Podobně nám učarovaly i hory Rumunska a Slovenska. Hlavně blízké Slovensko se stalo na dlouhé roky naší hlavní doménou. Byli jsme jedním státem. Přechody "natěžko" nás bavily, inspirovaly. Zdolávali jsme hřbety, vrcholy i údolí, postupně téměř všech pohoří a do mnohých se stále rádi vracíme.

Alpy, Dolomity, hory Norska a dalších zemí přišly na řadu až v 90-tých letech 20. století. To bylo bohužel v době, kdy již ta pravá divočina v mnoha místech Evropy ustoupila komerci a stala se pouhou popelkou. Asfaltové cesty vysoko do hor, hotely, penziony, lanovky a sjezdovky na každém kopci mně nenadchly. Přesto i v těchto horách lze nalézt mnoho neporušených a opuštěných míst, kde nejsou davy turistů a které stojí za to objevovat. Komu učarovala příroda a pro koho je důležité v ní se svými kámoši strávit co nejvíce času, vždy do ní svou cestu najde. A když k tomu chození máte okolo sebe ty pravé kamarády co nikdy nezradí a s kterými se můžete dělit o všechny zážitky, pak i dlouhé štreky se stanou krátkými.

Opuštěnou krajinou

Místo rozkvetlých květin bodláky, místo ovocných sadů zplanělá torza pokřivených stromů, rodících scvrklé, kyselé plody. Stesk rozlévající se po travnatých úbočích mírných kopců, svažujících se pozvolna do Rakous. Zde jsem poprvé v počátcích devadesátých let putoval okolím Pasečné, kde čas jako by se nadobro zastavil. Neupravená krajina ponechává napospas divoké přírodě postupně skryla většinu vzpomínek na lidi, kteří zde kdysi žili. Podivné ticho tlumilo naše kroky, jako před bouří.

Vzpomínám na velký, nevkusný železný hangár, snad postavený vojáky pro skladování sena či jako útulek pro dobytek. V něm jsme se tehdy navečer skryli, protože prudká bouře opravdu záhy přišla. Nebylo kam spěchat a tak jsme v tomto vzdušném zámku i přespali.

Sychravé ráno pak okořenilo stoupání k Svatému Tomáši a Vítkovu hrádku. Objevování tajemného šumavského pohraničí mohlo začít...

I dnes je proč se vracet. Mnohá místa procitla z desetiletí trvajícího spánku a znovu ožila. Odsunutí starousedlíci, kteří tolik doplatili na tragickou 2. světovou válku, pomohli opravit kostely, hřbitovy, křížky u cest i pietní místa. Znovu se tu začali scházet, Češi, Němci a Rakušané. Na mnoha místech vznikly hotely a moderní penziony. Přesto si příroda zachovala svoji převahu. Stále v ní naleznete klid a dokonalou harmonii a rovnováhu. Tento kraj byl vždy chudý, k lidem zde žijícím mnohdy krutý a nepřívětivý. Přesto ho zdejší osadníci museli milovat. Milovat stejně, jako každý miluje svůj domov, kde se narodil a odkud pochází.

Ve Svatém Tomáši, malé vísce pod vrcholem Vítkova kámenu (1 035 m n. m.), se také změnilo mnohé. Když vojska odtáhla, začalo se s opravou zdejšího kostela a později i nevelkého hradu. Dnes jeho věž slouží též jako rozhledna, odkud je možné spatřit nejen Lipno, ale i štíty alpských velikánů, kdysi nám tolik vzdálených a přitom tak blízkých.

Vítkův hrádek

Vítkův hrádek byl založen Vítkovci v 13. století, kdy sloužil jako hraniční pevnost a správní středisko panství. Vedla sem stará zemská stezka, využívaná pro přepravu soli do Frymburka a dál do Čech. V 14. století ho získali Rožmberkové, kteři ho vlastnili až do vlády Petra Voka (počátek 17. st.). Pak přešel do majetku Eggenbergů a později Schwarzenberků.

Vítkův hrádek byl dějištěm románů Adalberta Stiftera Hvozd, pojednávajícím o třicetileté válce, a Vítek.

A jako každý správný hrad i tento provází stará pověst. Pojednává o úpícím a kvílejícím přízraku, jehož lkaní je natolik srdceryvné, že mu ani dnes nikdo nedokáže naslouchat.

Zoufalé strašidlo obcházející Vítkův hrádek bývalo za svého života bohabojným, poctivým knězem, který však zhřešil. Svedl mladou ženu, která u něho hledala duchovní útěchu. Byla tak krásná, že kněz ztratil hlavu a zapomněl na slib celibátu. Místo útěchy jí poskytl chvilku chlípné rozkoše, na což oba tvrdě doplatili. Žena, u vědomí, že jsou všichni muži stejní, prožila svůj život prostopášně a když umírala, proklela původce svého pádu. Ten se snažil prohřešek zapomenout a byl dobrým pastýřem. Protože se však nekál, nevyzpovídal se ze svého hříchu a litoval ho jen ve skrytu duše, kletba zabrala.

Když se chtěl na smrtelné posteli vyzpovídat ze svého hříchu, nemohl z hrdla vydat ani hlásku. Od té doby musí stále bloudit okolo Svatého Tomáše a zříceniny Vítkova hrádku.

Vítkův kámen.

...

...

...

Lipno.

...

...

...

...

...

...

...

Kostel ve Svatém Tomáši.

...

...

Kostel ve Svatém Tomáši.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Blanka

7. března 2016 16:34

Blanka říká

Zrovna tento víkend jsme se toulali v okolí Lipna, ale na druhé straně. Inspirací nám byly samozřejmě Šlápoty. Světlík - rašeliniště Bobovec, Pláničský rybník, Muckov a vápencové lomy zde, pak zpět ke kostelu ve Světlíku. Celou dobu nás provázel pohled na Vítkův hrádek. Za celých 18 km jsme nepotkali živáčka, když nepočítám několik lišek po pastvinách. Jsou ještě cestičky, které nejsou vyasfaltované, byť jsou to cyklo trasy. Kéž by to tak ještě nějakou dobu zůstalo. Místo asfaltu jsou bohužel cesty místama (a začíná jich být čím dál více) velmi poznamenané těžbou dřeva a těžkou technikou.  Někdy je to také dost žalostný pohled. Blanka

Rony

7. března 2016 19:43

Rony říká

Muckovský lom byl pro mne překvapením. Jeskyně s mohutnými podpěrnými sloupy je opravdu zvláštní a působivá. Dohledat by se v jejím okolí daly i další závrty a díry (na louce i v lese), ale neměli jsme tolik času.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.