Výstup na Žlíbský vrch s překvapením a na hrad Kunžvart

Výstup na Žlíbský vrch s překvapením a na hrad Kunžvart

Vrcholem letošní turistické sezóny měla být i oslava kulatých narozenin na vrcholu některé šumavské hory. Nakonec to vyšlo až na září, kdy nás čekal výstup na neznámý Žlíbský vrch. Jako třešnička na dortu pak byl trek na hrad Kunžvart u Strážného.

Původní Romanovo nápad vystoupat na oslavu jeho padesátin na nějakou horu se nakonec přece jen uskutečnil. A protože nás nakonec slavilo trochu víc, sehnali jsme si levné ubytování v chatce kempu v Horní Vltavici. Čekal na nás vrchol Žlíbského vrchu a večerní příjemné posezení u táborového ohně.

mapa

Žlíbský vrch

Poté, co se sjedeme a ubytujeme v kempu u břehu Teplé Vltavy, začínáme stoupat kolem krátké sjezdovky k Havránce. To je louka pod Žlíbským vrchem kudy vedla známá Zlatá stezka, tedy jedna z jejich větví mířících dále do Čech. Míjíme lesní studánku a postupně nabíráme výšku. Když se cesta začíná lomit a klesat ke Strážnému, jdeme na křižovatce doprava a již bez TZ se přibližujeme vrcholu. Cesta, která je zde postavena především kvůli zdejšímu vysílači, se ještě jako had obtočí okolo nejvyššího bodu na kterém snadno dohledáváme triangulační tyč. Jsme na kótě 1 133m a začínají se dít podivné věci. Lena ze svého obrovského batohu vytahuje krabici v níž má ukryto šest skleniček k přípitku. Než se stačím vzpamatovat, Roman vystřeluje k nebi špunt ze šampaňského a to začíná rozlévat. No, řeknu vám... ještě, že jsme tu sami.

Postupně si všichni šestkrát přiťukáváme a zanedlouho jsou sklenky opět prázdné. Jdeme na plac u oploceného pozemku a tady si všimneme rafinovaně ukryté vrcholové knihy. Tu bych zde rozhodně nečekal. Čteme si zápisky a sami se do ní zapisujeme.

Zpět se rozhodneme obejít celý Žlíbský vrch a trochu si prodloužit cestu zpět. Orientace je celkem snadná. Jdeme pod vrcholem, když se najednou ozve řev jelena. Jeden je nedaleko nad námi, další dál pod cestou. Daisi větří, ale nechává ji to chladnou. Chci s holkama jít jelena hledat, ale nikdo se nepřidává. Nakonec to tedy také vzdávám.

Kilometry přibývají, už se ozývají i první kritické hlasy, ale nakonec se přece jen ukáže, že naše cesta byla správná. Od Polky k nám zdola přichází modrá TZ a kolem se začínají otevírat krásné výhledy k Obří hoře a masívu Boubínu. Přes chatovou osadu sestupujeme k mostu přes řeku ke kempu.

Protože je už večer, hned jdu na dřevo, ale v lese, jak už to v kempech bývá, je jen několik použitelných větví. Naštěstí se ukazuje, že Lena myslela na vše. Polínka z kufru auta nás zachraňují a za chvíli již ohníček vesele plápolá. Holky dělají chlebíčky a já zatím peču několik buřtů najednou. Docela nám vyhládlo.

Nakonec i přes začínající prohibici vyndaváme své zásoby a slavíme dokud oheň hoří. Když dohořívá odchází dva největší oslavenci někam do hluboké tmy, aby se za půl hodiny vrátili s dalšími zásobami dřeva. Ani se neptejte odkud...

Spát se tak jde až těsně před půlnocí.

V noci svítí na nebi neskutečně hvězdy a v dáli je znovu slabě slyšet jelení říje.

Krčma v kempu pamatuje hodně...

Chatky.

Teplá Vltava, Horní Vltavice.

Dobývání Žlíbského vrchu začíná u kabinkové lanovky. Bohužel zrovna nejezdila a tak jsme se rozehřáli výstupem podél sjezdovky.

Pohled zpět k Horní Vltavici.

První výhledy se nám otevírají před Havrankou.

Tady si ani nemáme čas přečíst informační tabuli, protože děvčata nemohla udržet svého vlčáka, toužícího se blíže seznámit s Daisi.

Jitka už dostává velkou žízeň a tak kontroluje stav vody ve zdejší studánce.

Daisi nás vede neomylně stále vzhůru.

Konečně se objevuje vysoký stožár vysílače, bohužel je nepřístupný.

Překvapení na vrcholu. Přímo u tyče Lena z obrovského batohu vyndavá šest skleniček k přípitku. Oslava narozenin jak má být...

Šampaňské rozlévá další oslavenec Roman.

Nakonec jsme si přiťukli šestkrát, každý z nás si tak přišel na své...

Dokonce objevujeme i vrcholovou knihu ukrytou v kamenné ohrádce.

Čteme si zápisky...

a zaznamenáváme krasopisem Leny naši návštěvu.

Shora jsme sestoupili zpět na cestu a ta nás vede postupně kolem celé hory. Slyšíme říjného jelena, který je nedaleko. Hledat ho se mnou ale nikdo nechce, holky radši prchají do bezpečí civilizace v Horní Vltavici.

Konečně scházíme na modrou TZ, která sem vede od Polky kolem Vltavy.

Jak by se mohl jmenovat tento roztomilý tvoreček? Snad Květináček? Ale to je hrozné jméno...

Chalupy ve svahu nad řekou si zachovaly svoji tvář.

Mapka ukazuje dobře postup našeho výstupu.

Most přes Teplou Vltavu a malá kaplička.

Do kempu vede stará panelka kolem řeky.

Holandské kozičky zabaví nejen malé děti.

Hrad Kunžvart

Ráno dojíždíme zbylé zásoby a odjíždíme ke Strážnému, odkud chceme vystoupat k hradu Kunžvart.

Jdeme po cyklotrase směrem k Polce a u Orlovky po žluté TZ zamíříme vzhůru po louce, která nám umožňuje daleké výhledy. Před námi se tyčí především včera zdolaný Žlíbský vrch. U turistického odpočívadla doplňujeme kalorie a trochu bloudíme po lese, než se chytneme té správné cesty. Už nás čeká jen pár kilometrů stoupání k Strážnému. Ten je asi nedaleko od nás, ale díky kůrovcovým polomům nebude lehké k němu dorazit. To ani nemáme v úmyslu. Na skalnatý hřeben se strážním hradem je jen kousek.

Zachovaná věž je na skalním ostrohu odkud jsou hezké výhledy k severu. Focení je bez možnosti odstupu těžké, což je velká škoda.

Vracíme se zpět do Strážného, nad kterým stojí právě renovovaná kaple. Po sjezdovce frčíme dolů na parkoviště, zatímco Daisi se jde ještě před cestou domů omýt do nedalekého rybníčku.

Rozcestí za Strážným.

Lesní chata pod Vyhlídkou.

Nedaleko Strážného je i rybníček s indiánským totemem.

Údolí Kořenského potoku.

U samoty Orlovka TZ začíná stoupat přes louku směrem k vrcholu Strážný (1 114m).

Orlovka.

Rozcestí u Orlovky. Cesta dál pokračuje k Polce a Knížecím Pláním.

Pohled se otevřel především na blízký Žlíbský vrch, kde jsme včera v silnější sestavě hodovali.

Nedaleko je i Chlustov, zajímavý vrch s převahou bučin.

V dáli je vidět i dnes, díky orkánu Kirill, charakteristický hřeben Knížecího stolce a Lysé.

V plné kráse...

Tuto šipku sice fotím, ale to nám nezabrání v tom, že zahnout doleva zapomeneme. Musíme se tak z mokřin vracet zpět.

Stoupáme dost vysoko, samotný vrchol Strážného je nedaleko. Stezka ale vede polomy a není snadné ji opustit. Proto zůstáváme u našeho hlavního cíle, hradu Kunžvartu.

Kůrovec se snaží množit i zde.

Kunžvart není lehké slušně vyfotit. Přístup skalnatým terénem a prudký sráz pod ním to neumožňují. Tak cvakám co se dá...

Kámen s výhledem k Polce má několik miskovitých prohlubenin a tak se spekuluje i o jeho významu.

Uvnitř věže. Ta je jediným zachovaným objektem hradu.

Louky vybíhající od Žlíbského vrchu se jmenují Samoty.

Opět Chlustov.

My tři a pes.

Sestup od hradu...

Chůdovitý strom.

Kořenný je již nad Strážným.

Kaplička Panny Marie z roku 1834 na Kamenném vrchu je zrovna v opravě. Pohled tak ruší postavené lešení.

Radvanovický hřbet přes údolí Řasnice.

Strážný.

... a na závěr ještě jednu skoro podzimní.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

8. října 2012 08:17

Jack říká

Zajímavé oslavení narozenin :_) v nádherné podzimní krajině a s přátely .-), prostě krásné ! Tak tedy opožděně všechno nejlepší! :_) Hodně nachozených kilometrů...hodně zdraví, štěstí a co nejméně starostí!

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

9. října 2012 20:38

Rony říká

Díky (za všechny) 

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Paulie

18. října 2012 11:39

Paulie říká

Nebylo by lepší k té padesátce zdolat 50 vrcholů? Každopádně hezký výlet.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

tatlanka

19. října 2012 21:23

tatlanka říká

To ale vůbec není špatný nápad.

Rony

19. října 2012 23:16

Rony říká

myslím, že se nepřidám...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.