Z Nového Údolí na Třístoličník a Hochstein

Z Nového Údolí na Třístoličník a Hochstein

Podzim přináší chladná rána, inverzi a daleké výhledy z vrcholků hor. Toto období rádi vyhledávají fotografové přírody. Její barevnost láká a není divu, že jsme jednu slunnou, teplou sobotu počátkem října vyrazili na Třístoličník a Hochstein. Vzdálené Alpy byly sice vidět jen matně, ale to nám dobrou náladu nezkazilo.

mapa Třístoličník

trasa a výškový profil

Výstup na vrchol z Nového Údolí

Vláčkem se z Volar do Nového Údolí vydávám s Janou, Janou a Janou. To bude docela výhoda, protože se mi na jedno zvolání ozvou všechny tři, a já si pak vyberu.

Na Třístoličník jdeme českou stranou, ale sestup uskutečníme Bavorskem přes Haidmühle. V deset dopoledne je již docela teplo, byť se po ránu v údolích Šumavy objevila jinovatka. Před sebou máme Schwarzenberský kanál a Světlý potok, kde jedna z Jan najde krásného březového křemenáče. Letos je zázrak cokoliv jedlého najít. Prostě nerostou a Šumava není výjimkou.

Beru křemenáče s sebou, aby se i on mohl pokochat krásnými a dalekými výhledy, které nás čekají. Stoupáme zvolna, abychom se moc nezapotili. Pod vrcholovým hřebenem zobeme poslední borůvky, ale na rozdíl od Svarohu a Velkého Javoru, kde jsme jich snědli před dvěma týdny s Vencou kvanta, najdeme jen pár malých vysušených bobulek. Větší už letos nebudou.

Jsme na kůrovcem odlesněném území a tak si dlouho vychutnáváme pohledy do údolí. V dáli září sluncem osvětlené Volary a všude kolem sebe samé lesy a hřbety hor, kterým vévodí Bobík s Boubínem společně s Želnavskou vrchovinou. Červené borůvčí, zlatavě žlutá tráva a modré nebe s bílým zřasením mráčků krajině dodává malebnost, nad níž duše plesá.

Nové Údolí.

U křížku.

...

...

Památník věnovaný staviteli Schwarzenberského kanálu Josefu Rossenauerovi.

Stezka od Nového Údolí vede kolem hranice.

...

Barvy podzimu.

...

...

Jany stoupají k Třístoličníku.

Pohled k Hochsteinu.

...

...

...

Třístoličník (1 302 m n. m.) a Hochstein (1 333 m n. m.)

Na Třístoličníku je živo. Plně obsazené stoly horské hospody Dreisessel se prohýbají pod plnými půllitry Pilsneru a kolem pobíhá spousta rozdováděných dětí. Obcházím vrcholové skály, abych využil dobrého osvětlení, a širokoúhlým objektivem je zdola fotím. Povinnost vystoupit na vrcholovou skalku s třemi kamennými křesly ovšem nevynechám. Chvíli se tak tlačím s mnoha německými turisty i všemi Janami. Dole dost fouká, a proto odkládáme svačinku a hledáme nějaké závětří. A také rychle mizíme z dosahu povykujících Germánů, kteří nahoru k parkovišti vyjíždí auty. Jejich úbory většinou nesvědčí o tom, že by se pouštěli na delší túru.

To správné místo pro siestu nalezneme nedaleko Hochsteinu, ve skrytu mohutné skály. Něco zakousneme a když Jana Meli vytáhne z batohu čtyři výborné švestkové buchty, naše slast dostupuje vrcholu. A další, kammenitý vrchol máme nadohled. Stane se jím skalisko Hochsteinu, z kterého pozorujeme blízké i vzdálené vrcholky Šumavy a Bavorského lesa. Rozpoznáme nedaleký Heidel s rozhlednou, Roklan, kousek Luzného a mnoho hor české strany. Za dunajskou sníženinou vystupují z mlhy v širokém rozkročení štíty Alp. Protože jsem doma omylem z fotobatohu místo makroobjektivu vyhodil zoom, na jejich zvěčnění si musím nechat zajít chuť. Ale stejně by z fotek moc k obdivování nebylo. Dohlednost je mizerná. Už jsem zde zažil mnohem ostřejší pohledy k těmto vysokým horám.

Horská chata Dreisessel.

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Hochstein.

...

...

Bavorsko.

Na vrcholu.

...

...

Vzdálené Heidmühle.

Sestup k Haidmühle

Na rozloučenou ještě zazní zvuk zvonu ze zdejší kaple vtěsnané do jedné ze skal a my začínáme klouzat kamenitou stezkou k Haidmühle. Čeká nás dlouhých osm kilometrů.

V lese se snažím najít další houby, mimo muchomůrek červených však nic neroste. Přecházíme cestu, kudy nahoru na velké parkoviště denně vyjíždí mnoho aut, a rychle ztrácíme výšku. Až tolik, že zanedlouho musíme téměř kilometr znovu stoupat. U lesního jezírka Kreuzbachklause se naposledy krátce zdržíme. Vlak v Novém Údolí nepočká a my zrychlujeme krok. Před Haidmühle míjíme kapli, pod kterou vyvěrá pramen vody. K hranici a nádraží v Novém Údolí už to máme jen kousek.

Krásný den s dobře naladěnými Janami utekl jako voda. Ve Volarech jim za odměnu předávám tři knihy Alpy 2015 ze společné letní dovolené v Rakousku. Snad se budou fotky líbit.

Z Hochsteinu sestupujeme Bavorskem.

...

... z malých věcí radost mít...

Nádrž na Kreuzbachu.

...

...

...

Marienkapele nad Haidmühle.

Heidmühle.

...

Hranice.

Nové Údolí.

...

PP Spálený luh.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Z šumavských hor jsou Alpy vidět docela často. Dovedli byste pojmenovat jejich viditelné vrcholy?

109 33% Ne, v zádném případě.

116 35% Asi jen několik nejznámějších z nich.

109 33% Ano, většinu z vrcholů znám a dovedl bych je určit.

Hlasovalo 334 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Šárka

18. května 2016 12:47

Šárka říká

Prosím,lze tuto trasu absolvovat i se psy? Děkuji ta odpověď.

Rony

18. května 2016 16:43

Rony říká

Jistě to pejsek ujde bez problémů, Šárko, potíže mu může dělat jen výstup na rozhledové skalky Třístoličníku a Hochsteinu .

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Polda

22. května 2016 12:09

Polda říká

Včera jsem to prošel s Stožec - Nové Údolí a zpět a je to další pěkný výlet. Vyzdvihl bych zejména rozhled z vrcholu a skalky oblasti Hochstein - Třístoličník.

Polda

22. května 2016 12:11

Polda říká

Kdybych si tak po sobě zkontroloval co píšu .. s prodlužkou Stožec - Nové Údolí ...

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.