Z putování po Slovensku (8.03)

Z putování po Slovensku (8.03)

Z archivu dávám pár typů a fotek pro putování Slovenskými horami, tak jak jsme ho podnikli my před pár lety.

Tentokráte jsme se přesunovali auty a plány měnili dle nálady a počasí.

Odkaz na mapu

Velká Fatra, naše první zastávka putování Slovenskými horami, je velmi atraktivní. My si vybíráme rozeklanou západní část i proto, protože centrální již z minulých přechodů známe. Ať už to bylo přechodem ze Starých Hor přes Krížnou, Ostredok, na chatu pod Borišovom a dále až ke Kĺaku, do Lubochnianské doliny, nebo při týdenním ubytování ve Smrekovici, chatě položené vysoko na hřebeni východní části hor.

Na vrchol Ostré jdeme z Blatnice stejnojmennou dolinou a u Juriasova stoupáme krutě a dlouho na krásnou vyhlídkovou pěšinku již v blízkosti našeho cíle. Vlastní výstup je korunován průlezem skalním oknem a skvělým výhledem. Naproti je dobře vidět i stejně atraktivní Tlustou, s mohutným vápencovým vrcholem.

Škoda, že na Tlstou již nezbývá dost času, určitě i ona stojí za důkladné prozkoumání. My ale klesáme zpět Koňským dolem.

Ubytováni jsme dva dny v Mochovcích, tedy kempu s příjemnou možností koupání v bazenu. Toho taky večer plně využíváme. Spíme v chatce v pěti za levný peníz.

Přejezd auty přerušujeme u lanovky na Chopok v Nízkých Tatrách. I ty jsme kdysi přešli od Kraĺovi hole až k Donovalům. My se nahoru vyvezeme a za chvíli jsme už v chatě přímo pod hojně navštěvovaným vrcholem.

Odtud jdeme do Demanovského sedla pod Ďumbierem a dolů my Širokou dolinou, plnou nepříjemných kamenů a Míra s Ájou hřebínkem do Javorieho sedla. Tam se zase v pohodě scházíme a večer se nakonec ubytováváme na další tři dny v penzionu ve Štrbě.

Ráno je dosti kalné a tak raději jedeme ke Spišskému hradu. Ten je opravdu mohutný, jak je vidět již z příchozí cesty.

Uvnitř strávíme docela dost času jeho prohlídkou. SPIŠSKÝ HRAD Spišský hradný vrch je unikátnym územím. Už neolitickí ľudia tu po sebe zanechali stopy dnes staré takmer 7 tisíc rokov. Ešte oveľa skôr sa týmito končinami pohyboval i neandertálsky človek. V jaskyni pod hradom boli nedávno nájdené kostrové ostatky muža a pri nich kožené mešce aj s mincami takmer spred dvetisíc rokov, z čias keltských Kotínov. Pred viac ako 800 rokmi tu začal vyrastať mohutný kamenný hrad v nadmorskej výške 634 m. No v roku 1780 sa na ňom nezmazateľne podpísal požiar. Hradná ruina spolu s rovnako jedinečným okolím územia Spiš je od roku 1993 súčasťou Svetového kultúrneho a prírodného dedičstva UNESCO. Prvé, čo pred 800 rokmi na vysokom brale vzklíčilo, bola mohutná obranná a zároveň obytná veža donžon. Prsty v tom mal kráľ Belo III. Možno kráľovná. Postavili ju zo spišského travertínu. Zakrátko sa však zrútila. Asi kvôli tektonickým posunom v podloží. I dnes sa s kopcom dejú divy. Do nového opevneného celku sa už vstupovalo románskou bránou s padacou mrežou a smolným nosom. Vo vnútri vyrástol románsky palác a nová veža, veža Nebojsa. Či sa v nej skutočne ani raz nemuseli báť, zachované pramene neprezrádzajú. Tatárom nemusel odolávať. Boli vlastne na Spiši? Dnes už nikto nevie a aj keby boli, hrad ich nezaujímal. Zdá sa, že už krátko na to získal dnešnú dych vyrážajúcu rozlohu v podobe dvoch samostatných opevnených celkov. Zaujal spišského prepošta, ktorý sa zaviazal kráľovi o hrad sa starať a ten mu na oplátku udelil privilégium na hrade žiť. Veď, čo ak by tí nomádi prišli naozaj. Pred vstupom do horného hradu si nechal vystavať vlastnú časť. Celé predhradie s obytnou vežou, z ktorej sa dalo ochodzou dostať do románskej kaplnky. Tu nechal postaviť rovno pod nosom špána, kráľovského správcu Spiša, obývajúceho románsky palác na hradnej akropole.

Prepošt aj tak nakoniec vymenil hrad za protiľahlý kopec, kde vzniklo opevnené kapitulské sídlo. Našťastie alebo nanešťastie, kráľa Žigmunda osvietilo a na rozdiel od mesta pod hradom, samotný hrad kvôli dlhom nezapredal. Rovnako poľským veriteľom nepripadlo ani ono nové prepoštovo bývanie, Spišská Kapitula. Možno to mala na svedomí cigánska princezná, ktorá mu, podľa legendy, jednej noci venovala viac ako len pohľady. Pre jej spoločenstvo zdržiavajúce sa pod hradom tak získala i očakávaný prepúšťací glejt, akýsi pas kráľovstvom. Na hrade sa vystriedali mnohí špáni, sem-tam sa tu zastavili kadejakí králi a tiež kadejakí obliehatelia i tí, čo nemuseli obliehať a predsa hrad pokorili. Napokon v roku 1780, na konci istého dňa, z hradu namiesto veží stúpali k nebu už len stĺpy dymu. Požiar. Nepriateľ číslo jeden. Ešte aj sami poslední majitelia z rodu Čáki mu zasadili zdrvujúcu ranu. Stal sa pre nich zdrojom stavebného materiálu na stavbu početných kaštieľov v okolí. Pospolitý ľud nasledoval príklad svojich grófov. Dnes to však nie je len obyčajná slovenská ruina, lež prekrásna románsko-gotická architektúra v nádhernej krajine. Spišský hrad. (zdroj Spisskyhrad.com)

Po hradbách vede i příjemná cesta zpět k hlavní bráně a my ještě odpoledne zajíždíme na pozdní oběd do historického jádra Levoče, zapsaného v seznamu UNESCO. Jíme přímo v bývalé konírně. Bohužel poté začíná pršet a tak náměstí, kde je nejvyšší hlavní gotický oltář na světě(18,62 m) v kostele sv. Jakuba vyrobený z lipového dřeva v dílně Mistra Pavla v 16.století, jen proletíme.

Další ráno nás vede neomylně nejdříve do nedaleké (od Štrby) jeskyně Važec a poté nahoru do Vysokých Tater k profláklému, ale krásnému Štrbskému plesu.

Co je tady pro nás přitažlivé, je další lanovka, tentokrát na Solisko. Spíš tedy pod Predné Solisko, nahoru je ještě slušný kousek.

Odtud výhledy nejen zpět k jezeru, ale i do Mlynické doliny na plesa a vodopád Skok. Okruh, který se dá zahájit na horní stanici lanovky, pokračuje do Bystrého sedla Furkotskou dolinou a zpět právě Mlynickou, přes další krásná plesa a již zmíněný vodopád, je skvělý a mohu ho vřele doporučit.

Večer ještě ze Štrby fotím mjučkem panorama Tater. Náš poslední výlet začíná v ledové Demanovské jeskyni a končí v Jánské dolině, kde díky chybějící půlce mapy nedojdeme k Ohništi se skalním oknem a Velkou ledovou propastí, velmi zajímavému místu Nízkých Tater. Tak snad jindy, už se správnou mapou...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

11. října 2009 21:47

Jack říká

Velice povedený článek o našich sousedech. Slovensko je opravdu krásný a na těch fotkách je to vidět

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

13. října 2009 21:55

Rony říká

Dost je na nich vidět i to, že jsou foceny obyčejným malým mjučkem, kvalita trochu chybí. Je to spíš o tom, kam se vydat.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.