Za kameny a skálami Novohradských hor (I.)

Za kameny a skálami Novohradských hor (I.)

Hojná Voda je malá víska ležící přímo pod Kraví horou, která spolu se sousední Kuní horou a Vysokou tvoří dominantu východní části Novohradských hor. Tyto tři vrcholy mají jedno společné, a to mohutné skály a skalní bloky.
Nedaleké Červené blato, Terčino údolí a zajímavou tvrz Cuknštejn jsme také nemohli minout. Spolu s večerním trekem přes Kraví a Kuní horu nám tyto cíle zaplnily celý první den. 

Naučná stezka Červené blato

mapka Červené blato

Ubytování máme zajištěno v hotelu Hojná Voda, ale moc nechvátáme. Cestou jsou totiž zajímavá místa, která stojí za shlédnutí. Prvním z nich je Národní přírodní rezervace Červené blato. Jde o místo, kde se dříve těžila rašelina a dnes je chráněno.

Na druhý pokus již správně nacházíme louku, kde se dá parkovat a odkud je nejsnazší přístup k rašeliništi. Po kilometru přicházíme k prvnímu povalovému chodníku a s občasnými zastávkami u infocedulí procházíme pomalu zdejší mokřady. Podélně položené trámy nejsou úplně bez nebezpečí a tak si musíme dávat pozor kam šlapeme. Kolem je nejvíce vidět rojovník bahenni a měla by tu být i masožravá rosnatka okrouhlolistá, ale hledáme ji marně.

Na nejzazším konci trasy je velmi pěkné a dost velké jezírko, které je pozůstatkem těžby zdejší rašeliny. Kolem stezky míjíme několik popadaných stromů, jeden je přímo na chodníku. Ten je tady dost poškozený a tak se často na volných trámech cítíme jako na houpačce. Asi po hodině uzavíráme okruh NS Červené blato a jdeme zpět do Jiřikova údolí.

Červené blato.

Na začátku stezky si můžete půjčit i průvodce.

Stezka vede prakticky celá po dřevěných lávkách.

Rojovník bahenni je všude. Je zde dominantní rostlina.

Po trase jsou i nezbytné informační cedule.

Pohled do mokřin.

V zadní části chráněného území je i jezírko, vzniklé vytěžením rašelina.

Brusinky a rojovník budou asi tím viníkem, který dal blatu přídavné jméno - červené.

Hodina na celou romantickou trasu jistě stačí.

Jiříkovo údolí, ze kterého je nejsnažší přístup k Červenému blatu.

Terčino údolí

mapka Terčino údolí

Jedeme na Nové Hrady, kde u začátku Terčina údolí balíme něco k snědku, pití, a vyrážíme na průzkum tohoto zajímavého místa.

Terčino údolí bylo vyhlášeno jako přírodní rezervace již roku 1949. Park, založený roku 1756 z podnětu hraběnky Terezie Buquoyové, byl osázený mnoha cizokrajnými dřevinami. Ty dnes pro své stáří bohužel postupně mizí.

Slunce nechává vyniknout zlatavým barvám zdejších buků, i sytě okrové, v kterou se listí mění a padá nám k nohám. Podzim je již v plné síle a procházka po zdejším parku dostává nádech tajemna. Zdejší bílé lavičky a můstky kontrastují tolik s okolím, že mě nutí mít foťák v neustálé pohotovosti. Nostalgie krajiny se přenáší i na nás. Jdeme tiše a obdivujeme dílo přírody dotvořené rukami našich předků.

Pravda, ne každá budova je v tak perfektním stavu jako opravený Hamr, který stojí na začátku naučné stezky. Empírový lázeňský dům nese dnes již jen pozůstatky někdejší slávy a Modrý dům stojící opodál, a poškozený povodní v roce 1915, je jen ruinou. Přesto i ony zapadají do malebného údolí dokonale...

Nejvíc se zdržíme u vodopádu. Co na tom, že jeho vody padají ze skály po několika setmetrové cestě umělým náhonem. Vždyť i skály i voda je skutečná. Pokládám foťák na plochý kámen a snažím se prodloužit čas uzávěrky svého Nikonu. Padající voda začne díky tomu vytvářet měkký závoj, jaký pouhým okem nikdy neuvidíte. Spokojený s výsledkem jdeme k dalšímu můstku, kde se stezka otáčí zpět a mírně stoupá nad zmiňovaný náhon vodopádu.

Na horním okraji svahu je vyšlapaná odbočka na louku a protože tušíme, že by mohla vést k nedalekému Cuknštejnu, dáváme se po ní. Hned také vidíme siluetu staré, muhutné tvrze. Cuknštejn postavili na sklonku 15. století vladykové z Michnic a dnes jde o unikátní příklad téměř kompletně zachované pozdně gotické tvrze. Jdeme kolem po širokém valu a věnujeme se hlavně focení impozantně působící budovy.

Vracíme se zpět k lesu nad vodopád a postupně obcházíme mokřadní loučku s potůčkem. Čeká na nás mohutný dub, a to již pět staletí. Jak to tady asi vypadalo v roce 1512? Mít tak s sebou pana Broučka...

Opodál je další starý strom, tentokrát smrk ztepilý. Padl však již roku 2002 a tak z něho zbývá torzo.

Naučná stezka zde dělá menší kličku svahem lesa a my se po ní dostáváme až k rybníku u Švýcarského domu, který zde dříve poskytoval výhledy na Nové Hrady. Ty zde dnes díky vzrostlým stromům nejsou a tak se spouštíme dolů ke Stropnici a uzavíráme skvostný okruh NS Terčino údolí.

Z náhledu fotky vypadá mapka Terčina údolí jako čarodějnice na koštěti. Pravdou je, že jsme po cestě zažili leccos...

Idylka, která na vás dýchne ihned po vstupu je nezapomenutelná...

Mnoho stromů je na sklonku svého života.

Polovina října je to pravé období pro hezké podzimní fotky. Stromy již schazují listí a příroda hýří barvami.

Hamr, dnes s otevřenou restaurací.

Informační cebule dobře ukazují, jak se o park a zdejší budovy starali Buquyove.

Stropnice nás doprovází celým údolím.

I Bývalé lázně čekají na své oživení.

Jako od Moneta.

Některá místa jsou zvláště fotogenická.

Modrý pavilon také býval výstavní. Dnes jsou z něho ruiny, které se ovšem fotí skvěle.

Vodopád v Terčině údolí je sice umělý, ale na kráse mu to nijak neubírá.

Ještě kousek pokračujeme kolem říčky k dalšímu můstku, kde se značená NS otáčí zpět svahem nad náhon vodopádu.

Postupně se dostáváme k louce, ze které vidíme nedalekou tvrz Cuknštejn.

Hluboký příkop kolem tvrze. Ta je spíš nedobytným hradem a dodává tomuto místu punc nevšednosti. Dovnitř se však nedostaneme, vše je dnes soukromým majetkem.

Nad vodopádem cedule zakazuje vstup na svah z důvodu bezpečnosti.

Jak nazvat fotku tohoto agresívního buku? Možná "sežer si svou ceduli!".

Jablko pro Šípkovou Růženku.

500 let stáří, přes 7m obvod. Suchá čísla zajímavého dubu, který již něco pamatuje...

No, schválně si to přečtete sami...

Další obří torzo stromu, tentokrát smrku.

Kdysi s krásnou vyhlídkou na Nové Hrady se mohl pyšnit Švýcarský dům. U něho jsme vystoupali nejvýše z celé cesty. Teď čeká již jen sestup ke Stropnici.

Hlavní a romantický vstup do Terčina údolí je zde. My musíme ještě pár set metrů níže k prvnímu parkovišti.

Večerní okruh přes Kuní a Kraví horu

mapka Kuní a Kraví hory

Odpoledne musíme chvilku vydechnout. Ubytujeme se proto v hotelu Hojná Voda a jdeme na velmi pozdní oběd. Až po čtvrté znovu odhodlaně vyrážíme do kopců. Trochu nás zdrží kamenná vyhlídková plošina, kde ke kašně přibyl i velký meditační zvon. Moc hezké místo, výborný nápad...

Po cestě přicházíme na Staré Hutě. I tady je vidět mnoho krásně opravených, starých domů i nějaké nové. Volná krajina okolo nabízí mnoho skvěle položených parcel. My se ale příliš dlouho zdržovat nemůžeme. Čeká nás výstuo na Kuní horu.

Červená turistická značka uhybá vzhůru, přibývají balvany i skály. Ty jsou na samotném vrcholu mohutné. Velice atraktivní místo je plné skalních stěn a průlezů. Opuštíme ho neradi, ale po krátkém postupu hřebínkem na nás opět čekají skalní ochozy. Z okrajů skal je zřejmě výhled k Vysoké, to ale nezkoumáme. Čas nás totiž začíná tlačit a slunce je již nízko nad obzorem. Pokud chceme vidět západ z rozhledny na Kraví hoře, máme co dělat.

Prudký, ale naštěstí krátký sestup zvládáme a zrychleným tempem přebíháme ploché sedlo mezi oběma horami. Cesta odsud je již jasná a široká, jen by nemusela tolik stoupat...

Nakonec se vše daří. Šplháme z posledních sil na rozhlednu, kde rušíme rande mladého páru svým funěním tolik, že začnou po chvíli raději sestupovat. Náladu mají ale skvělou a tak je ještě zvěčňuji před Vysokou. Bohužel jsou na západě mraky a tak z focení nic není. Dole je šero, které začíná rychle houstnout a i nám nezbývá než sejít do Hojné Vody.

Vybíráme si značku mířící strmým svahem k Dobré Vodě. V lese špatná viditelnost prověřuje naše chabé oči. Motáme se mezi kameny a těch několik set metrů se zdá nekonečných. Až lesní cesta nás zachraňuje a zanedlouho se již hřejeme v útulné hospůdce hotelu Hojná Voda.

Před Horní Stropnicí zastavuji. Tenhle pohled na poutní kostel v Dobré Vodě nenechá nikoho chladným.

Mapka u rozcestí v Hojné Vodě.

Hotel Hojná Voda.

Je více zvláštnosti pod Kravi horou, tato je jedna z nich.

Zvon zavěšený na kamenných sloupech je pro mne novinkou. Před několika lety tady ještě nebyl.

Kuní hora (925m) se zdá být nadosah, přesto nás čeká hodinový výstup.

Sousední Kravi horou (953m) se budeme večer vracet.

Kaplička ve Starých Hutích.

Masív Vysoké (1 034m) ze svahu Kuní hory, jejíž zdolávání nás čeká zítra.

Čím víš se dostáváme, tím je kolem více kamenů a skalních bloků.

Nedaleko vrcholu již je skála kompaktní.

Nejvyšším bodem Kuní hory je, jak jinak, skála.

Směrovník nedaleko vrcholu.

Kuní hora je vlastně dvojvrchol a tak se po pár stech metrech dostáváme znovu ke skalám. Tady jsou jistě i rozhledy, ty ale jen míjíme. Na Kravi hoře nás čeká rozhledna.

Na Kravi horu sprintujeme, protože cesta byla časově náročnější, než jsem si myslel a slunce je již proklatě nízko.

Bohužel se před západem slunce objevují mraky a tak se dnes žádné inferno nekoná.

[IMG:11783]Na rozhledně jsme vyrušili tento veselý, mladý pár.[IMG]

Vysoká je z okolních vrcholů nejblíž.

Nové Hrady již fotím bez světla.

Tohle jsou, tuším, Slepičí hory...

Rozhledna na vrcholu Kravi hory je přeměněna z vojenské hlídkové věže a dnes žádné problémy při vzdušném výstupu mít nebudete. Kdysi se však na ni lezlo po kolmých žebřících a to jsem tedy vzdal.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Prošli jste si NS Červené blato a NS Terčino údolí?

189 28% Pouze NS Červené blato.

153 23% Pouze NS Terčino údolí.

155 23% Ano, obě naučné stezky.

170 25% Ne, zatím žádnou z nich.

Hlasovalo 667 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Paulie

22. listopadu 2012 19:12

Paulie říká

Pěkné, pěkné.

Zvonu v Hojné Vodě jsme si v únoru nevšimli, ale výhledy jsme se tam kochali jen chviličku.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.