Za kameny a skálami Novohradských hor (II.)

Za kameny a skálami Novohradských hor (II.)

Hojná Voda je malá víska ležící přímo pod Kraví horou. Ta spolu se sousední Kuní horou a Vysokou tvoří dominantu východní části Novohradských hor. Tyto tři vrcholy mají jedno společné, a to mohutné skály a skalní bloky na svých vrcholech.
Zlatavé listí buků naladilo krajinu do zářivých barev a byla radost putovat lesy okolo Hojné Vody. Nová naučná stezka Prales Hojná Voda a kamenné ochozy Vysoké se tak staly cílem druhého dne našeho putování podzimní přírodou. Krátká zastávka u poutního kostela v Dobré Vodě pak jeho završením.

mapka

Prales Hojná Voda

I druhý den nás čeká nevšední příroda Novohradských hor. Vysoká (1 034m), je hora viditelná z mnoha výhledových míst jižních Čech. Její dlouhý, skalnatý vrcholový hřeben rozhodně stojí za prozkoumání. Turistickým lákadlem pak je i nedaleká naučná stezka Prales Hojná Voda, ke které zamíříme nejdříve.

Celá trasa se nechá pohodlně spojit v okruh asi 16km dlouhý.

Slunce jsme dnes podle předpovědi vidět vůbec neměli, skutečnost je však jiná. Příjemné babí léto nám tak zlepšuje náladu. První úsek cesty kopíruje značenou vycházkovou trasu na Vysokou, ale neodbočujeme po značce vpravo do kopce, nýbrž mírně zvlněnou lesní cestou obcházíme celou horu a pokračujeme směrem k hranici. Asi po třech kilometrech se pod námi objevuje cesta, kudy vede naučná stezka Prales Hojná Voda. Pod námi jsou mohutné buky, mnohé padlé a je dobře vidět, co nás čeká.

Úzká asfaltka v místě, kde se napojujeme na NS, prochází pralesem a je chráněna železnými svodidly. Díky tomu se jde dobře a je čas na focení. Sestupujeme mírně dolů a kolem mezitím probíhá nádherný film z divočiny. Ale není to film, vše je reálné. Můžeme se dotknout padlých, rozpadajících se velikánů, přičichnout k trsům hub, rostoucích na okolních pařezech, a všemi smysly vychutnávat tento úžasný úsek stezky.

Dál klesáme ke Stropnici, která je tady jen malým, hraničním potůčkem. Kolem se les změnil na smrkový, chráněné území je již za námi, stále ale je co obdivovat.

Kolem Stropnice a hraničních kamenů pomalu nabíráme zpět ztracenou výšku. Poslední část stezky, která je osazena i jedenácti informačními cedulemi se zajímavým obsahem, v serpentinách stoupá zpět na horní cestu.

Opouštíme NS a jdeme stále kolem hranic, až přicházíme k hraničnímu přechodu. Tady je hned několik tabulí informujících mimo jiné o původu zákopu, který zde hrál svoji nepatrnou roli v roce 1938.

Hotel Hojná Voda.

Hojná Voda, místo rozhledů.

Zvon setkávání (meditační zvon).

Nové Hrady.

Kostel v Hojné Vodě.

Cestou k pralesu Hojná Voda.

U pramene.

NS Prales Hojná Voda.

První úsek cesty nad pralesem je nejhezčí. Pod námi je ve starém lesním porostu mnoho mohutných padlých buků.

Sestoupili jsme k říčce Stropnici, podle které vede stezka starou lesní cestou zpět.

Hranice prochází korytem Stropnice.

Poslední úsek stezky míří v serpentinách stále vzhůru. Díky tomu se převýšení zdolává velmi snadno.

Pro informace z této tabule si musíte trochu zasportovat.

Zhůry padlé balvany. Vrchol Vysoké je kdesi nad námi.

Hraniční přechod zde využívají především cyklisté, kterým je určena značená cyklotrasa.

Vysoká (1 034m)

Netrvá to dlouho a jsme znovu na značce vycházkového okruhu Vysoká. Klasická turistická značka tady kupodivu stále chybí. Moc to nechápu, proznačeny v terénu jsou lépe cyklotrasy. Chodit v Novohradských horách ale naštěstí můžete po cestách všude, omezeni ničím nejste...

U Lukova konečně začínáme znovu mírně stoupat. Vetší sklon je až na posledním kousku stezky. Ta zde je vyskládaná kameny z dřívějších dob a stále drží. Po ní se snadno dostaneme k nejvyššímu bodu Vysoké. Je na jedné z mnoha skal, na sousední nižší, ale přístupnější, je i malý dřevěný kříž.

Dlouhý a široký hřeben pokračuje stezkou k severovýchodu. Po necelém kilometru přicházíme ke skalám a ochozům mnohem mohutnějším a zajímavějším, než jsou ty na hlavním vrcholu. Lezeme vzhůru mezi skály a obdivujeme dokonalé dílo přírody. Máme dost času vychutnat si celý, několik set metrů dlouhý skalnatý hřeben, přerušovaný na několika místech lesním terénem s převahou buků. Moc hezká část pokračuje i dál. Po svahu přecházíme výhledové místo a kolem dalších vysokých skal, kde jsou viditelné horolezecké kruhy, postupně sestupujeme k Hojné Vodě.

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že tato část Novohradských hor je nejatraktivnější a hravě se vyrovná i mnoha známým, a turisty v létě přeplněným místům Šumavy.

Pod Vysokou.

Nedaleko vrcholu se již začínají objevovat skály. Jejich množství s přibývající výškou stále roste.

Vrchol Vysoké tvoří skalní blok.

Tehto kříž není na úplném vrcholu, ten je ale hned vedle na méně přístupném místě.

Vysokou tvoří vrcholový hřeben. Skály na východ od hlavního vrcholu jsou impozantní...

Skalní ochozy se táhnou podle stezky dál k severu v délce několika set metrů.

Jde se stezkou ve svahu k místu s dalekým výhledem. Pod námi vidíme Nové Hrady.

Šejby, místo přímo u hranic s Rakouskem.

I další cesta vede kolem skal, některé jsou osazeny i kruhy pro lezení.

Kraví Hora a pozůstatky Železné opony.

Štít na domu v Hojné Vodě.

Horní Stropnice.

Kostel v Dobré Vodě

Dobrá Voda byla, spolu s Hojnou Vodou, založena jako poutní místo, které bylo "označeno" Bohem v místě, kde pramení "léčivá" voda. V prvním roce existence zde bylo 60 tisíc a ve druhém 40 tisíc poutníků. Na počátku 18. století, za vlády hraběte Karla Alberta Buqoye zde byl postaven barokní kostel s trojramenným schodištěm. Ke kostelu přiléhá trojramenný ambit s věžičkami. Léčivé vlastnosti vody se tradují od roku 1564 a proto zde byly postaveny lázně.

(zdroj www.wiki.mapy.cz)

Při příjezdu od Nových Hradů, nebo Horní Stropnice uvidíte ve svahu Kraví hory dvě vysoké věže zdejšího poutního a farního kostela. Patří neodmyslitelně k panoramatu Novohradských hor a udivují svojí krásou a vznešeností. Nemůžeme proto kostel před odjezdem vynechat.

Bohužel lešení zabraňuje vytvořit dobré fotky. Dovnitř kostela nakonec jen nahlížíme, protože právě probíhá mše v německém jazyce. Vysvětluje to tak velké množství aut i autobus s rakouskou poznávací značkou v okolí. Samozřejmě i zde došlo po druhé světové válce k velkému vysídlení německy mluvících obyvatel a tak se dnes mnozí alespoň takto vrací ke kořenům svým, nebo svých předků.

Kostel v Dobré Vodě je bohužel zrovna opravován a tak dělám jen pár fotek.

Překvapivě i odsud jsou v dáli vidět věže Temelína.

Výhledy od kostela jsou úžasné.

Poslední ohlédnutí k Novohradským horám přes rybník Žár. Zleva Vysoká, Kraví hora, Kuní hora.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Prošli jste si již jako turisté Novahradské hory?

179 36% Ano, již několikrát a mám je dobře prochozené.

162 32% Ano, nakoukl(a) jsem do nich, ale celé je neznám.

162 32% Ne, nikdy jsem v nich nebyl(a).

Hlasovalo 503 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Ludmila

15. února 2013 18:18

Ludmila říká

Dobrý den, dívala jsem se na Hojnou Vodu, tam to známe, babička tam měla chalupu. Prohlížím další obrázky.

Díky, učitelka ze Zlivi

Petr

30. srpna 2013 14:05

Petr říká

jezdíme tam na vandry už mnoho let , prvně jsem tam byl v roce 1992 , úžasný místa .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.