Za kopečky do Bavorského lesa (Bayerischer Wald)

Za kopečky do Bavorského lesa (Bayerischer Wald)

To, že Šumava nekončí hranicemi s Rakouskem a Německem je dobře známo. Za nimi pouze změní své jméno na rakouský Böhmerwald a německý Bavorský les (Bayerischer Wald). Jedná se o geologicky stejné pohoří, které svojí celkovou velikostí nemá ve středoevropském prostoru obdobu. Mnoho značených cest je dnes přes hranice propojeno a tak lze volně putovat mezi všemi třemi uvedenými státy.
Atraktivní a nejvyšší vrcholy pohoří leží v sousedním Bavorsku nedaleko našich hranic. Zajímavé však nejsou jen ony, neméně působivé jsou i ledovcová jezera, chráněná jádra pralesů a areály zvířecích výběhů.
Naštěstí dnes, kdy znovu vzýváme komunisty k návratu a 17. listopad 1989 se zdá tolik vzdálený, již za překročení hranic u Železné Rudy nehrozí zastřelení a my můžeme volně i za "ty kopečky".

Na poznávání této části Bavorského lesa máme tři dny. Předpověď počasí však nevěstí nic dobrého a tak podle toho průběžně upravujeme svůj plán.

První den: ZOO Lohberg a Javorská jezera

Bayerwald-Tierpark Lohberg

Již cestou autem přes Hartmanice a Železnou Rudu je jasné, že z dalekých výhledů nebude nic. Proto jako svůj první cíl určujeme ZOO se zvířecími výběhy v Lohbergu. Ten leží nedaleko našich hranic pod vrcholky Ostrého. Překonáváme tak autem sedlo v Brennes, kde je velké parkoviště využívané především v zimní sezóně lyžaři a serpentinami sjíždíme ke vstupu do Bayerwald-Tierpark Lohberg.

Velikostí i složením zvěře je zdejší ZOO podobné hlubocké Ohradě a trochu mě tak zklamalo. Fotit se dá většinou jenom skrz plot a to není dobré. Výjimkou je velký výběh jelení zvěře, kde si jeden jelen prodloužil říji až do posledních dnů října.

Malé Javorské jezero

mapka Velký Javor

Prohlídka nám zabrala necelé dvě hodiny a my po ní stoupáme zpět k Brennenu. Cestou ještě zastavujeme u parkoviště, nad kterým je torzo strážního hrádku. Výhled k oběma vrcholům Ostrého je sice omezený mlhou, ale na rozdíl od vyššího Javoru je vidět alespoň něco.

Ze sedla Brennen nakonec ještě kousek sjíždíme směrem k Malému Javorskému jezeru, protože se nám nechce platit poplatek za parkování. To je ale na celý den za 2€, tedy levnější o 50% než na mnoha místech české strany Šumavy.

Upravenou cestou přicházíme lesem k jezeru, které se již zbarvilo do světlejších podzimních barev. Kolem něj vede stezka a tak máme možnost vychutnat si ho dokonale. Malé ostrůvky a kameny u břehu vytváří neustále se měnící zákoutí a stále je co obdivovat. Z druhé strany jezera dohlédneme i na vrchol Velkého Javoru (Grosser Arber 1 456m), nejvyšší hory Šumavy. Nahoře se stále převalují mlhy a jen občas odhalující dvě obří polokoule věží radarové základny NATO.

Zničeho nic nás překvapí zpola ohlodaný kmen. Tohle musí být dílo bobra! Rozhlížíme se kolem jestli ho nespatříme, nebo alespoň hráz, kterou si staví, ale bohužel marně. Pomalu dokončujeme okruh kolem jezera, když se znovu přesvědčujeme o jeho přítomnosti. Tady již ve vodě leží kmen, který bobr podťal. Otisky jeho řezáků jsou jasně patrné.

Vracíme se k autu s cílem objet Velký Javor a prohlédnout si i druhé jezero, Velké Javorské.

Velké Javorské jezero

Tentokrát bez řečí platíme poplatek 2€ a hned se vydáváme na pouť kolem o něco většího Javorského jezera, než je to Malé. Asi jen díky nevlídnému počasí a pokročilejší době je stezka zcela volná. Spousta pohozených papírových ubrousků tady, podobně jako u Malého Javorského jezera, dávají tušit velké letní návaly. V sezóně se zde můžete dokonce projet po části jezera loďkou.

Nad Velkým Javorským jezerem je dobře viditelná kamenná stěna, kde se udrželo jen pár žloutnoucích mechů. Prolézáme kamenné bloky odvrácené strany stezky a vychutnáváme si toto dokonalé místo divoké přírody. Krok za krokem, pomalu a uvolněně obcházíme jezero, které zde vytvořil ustupující ledovec v poslední době ledové.

Večer se díky ubytování v Lesním hotelu v Bayerische Eisensteinu nemusíme vracet zpět do Čech a zítra nás snad počasí, které neustále hrozí sněžením, pustí na vrchol Falkensteinu.

Už při vstupu nás vítají vlci. Doufám, že to nebude dlouho trvat a budou po Šumavě pobíhat volně. Nic tomu nebrání.

Oslíci nedaleko vchodu svým hýkáním tak vyděsili jednoho psa bojového plemene, že v panice utekl své majitelce a zdrhal ze ZOO.

Dobrou noc!

V rysím výběhu se daří odclonit rozostřením pletivo, přes které musím fotit. Podzimní barvy rysům sluší.

Nejlépe je možné zvěčnit jeleny. Toho i využíváme a stávíme s nimi delší dobu.

Jeden z nich dokonce předvádí svoji říji.

Kočička divoká je od té běžné jen těžko k rozeznání.

Polák kaholka je jedním z mnoha vodních ptáků, které jsou na několika místech.

Na jednom z nich můžete pozorovat kachny i při krmení.

Kousek pod Svarohem leží zřícenina malého strážního hrádku. Je snadno dosažitelný, protože hned pod ním je po obou stranách cesty parkoviště.

Výhled směrem na Cham a oba vrcholy Ostrého je dnes trochu horší. Podmínky nejsou ideální.

Enzián od Mooshütte. Tady se dá zaparkovat nedaleko zdejšího penzionu.

Pohled k Ostrému.

Malé Javorské jezero.

Seehütte nad jezerem.

Stezka vede kolem břehu, vlevo pak odbočuje výstupová trasa na vrchol Grosser Arberu, tedy Velkého Javora (1 456m).

Přítok do jezera překonává upravený chodník.

Malé Javorské jezero je jedno z osmi jezer ledovcového původu. Těmi dalšími jsou na německé straně ještě Velké Javorské a Roklanské, na české pak Černé, Čertovo, Laka, Prášilské a Plešné.

Tráva zbarvená do žluta až červena dodává jezeru tu správnou náladu.

Pohled vzhůru k Javoru odhaluje obě věže, tak charakteristické pro nejvyšší Šumavskou horu.

Překvapení! V jezeře jsou bobři...

Velký Javor v plné kráse. Až teď odpoledne se mlhy trochu zvedly a je možné ho spatřit.

Utopen v jezeře.

Opět dílo bobřích ostrých zubů. Tady již svoji práci dokončily.

Kolem Velkého Javorského jezera je mnoho balvanů, skalních bloků a stěn. Místo je hojně navštěvováno díky velkému parkovišti hned pod jezerem.

Pod vrcholem Mittagsplatzelu je dobře viditelná skalní stěna-Seewänd. Nahoru vede od jezera jistě velmi zajímavá stezka. Tak snad někdy příště...

V zadní části jezera jsou povalové chodníky před rozlehlou mokřinu.

Kořen smrku se obtočil kolem skály, aby dosáhl do země na živiny. Tato část stezky je lemována četnými skalami a vede těsně pod srázem vysoké stěny.

Dvojbarevný podzim.

Vrchol Javoru přes jezero. Cesta k němu odsud není jednoduchá.

Vyhlídková místa jsou hodně ušlapaná.

I zde řádí bobr? Co jiného by mohlo tohle dokázat?

Druhý den: Jádrovým územím pralesa na Malý a Velký Falkenstein

Prales Mittelsteighütte

mapka Falkensteinu

Ráno jen lehce poprchává, přesto hned po snídani popojiždíme do Zwiesllerwaldhausu, kde necháváme auto drze za posledním domkem u rozcestníku turistických značek. Jdeme po několika obrázcích najednou, ale ten náš, který vede vzhůru k Malému Falkensteinu, má zobrazenu větvičku tisu.

Hned jak vlezem do lesa, jsme v přísně chráněném území jádrové zóny pralesa Mittelsteighütte. Procházíme bučinou kolem neskutečných velikánů, padlých a pozvolna se rozpadajících. Je opravdu co obdivovat a co fotit. Opět nás pohlcuje euforie a ani nevnímáme, že se nám na hlavy snáší spršky kapek z okolních stromů. Vůbec jsme něco takového nečekali, celý první úsek cesty nám tak příjemně a rychle uběhne.

Až když opustíme ostatní značky a začneme stoupat, les se promění. Staleté buky postupně mizí a pouze jeden prastarý tis, podle něhož je stezka označena, nás donutí k malé zastávce. Pokroucený kmen dává tušit jeho stáří, které odborníci odhadují na tisíc let! Klobuok dolů...

Falkenstein

Déšť mezitím houstne a postupně se mění ve sněhovou přeháňku. Stezka ostřeji stoupá až k vodopádu Steinbachfälle. Ten si vytvořil kaskády v rulových skalách a po nich spěchá dolů k řece Řezné. Značka tisu nás vede pod Malý Falkenstein (1 190m). Sněží a my z vrcholové plošinky vidíme jen vyšší Falkenstein, v údolí bohužel nic.

Poslední úsek již není tak strmý, a netrvá to dlouho a stojíme na platu Velkého Falkensteinu (1 313m). Výhledy, které za dobrého počasí slibují mnoho, musíme opět oželet. Chvíli váháme jsetli máme zkusit pohostinnost zdejší horské chaty a nakonec neodoláme. Přece jen výstup ubral sil a usušit provlhlé svršky také nemusí být marné...

Uvnitř je teploučko, veselá nálada, a tak si objednáváme čaj s polévkou, kterou pomalu konzumujeme u výhledu do kůrovcem požraných smrčin. Venku stále hustěji sněží a tak se rozhodneme neriskovat sestup pralesem kolem vodopádu Hollbachfälle, jak jsme měli původně v úmyslu. Podle mapy jde o velmi strmou část a protože pod sněhem skryté kameny a kořeny jsou stále nebezpečnější, nemáme moc na vybranou.

Využíváme proto cyklostezku, po které v pohodě sestupujeme zpět dolů. Zpočátku to až taková pohoda není, z vyhřáté hospody vyjít na tuhý mráz, ale za chvíli se to srovná.

Po zelené šipce odbočujeme z cesty a svahem prudčeji klesáme znovu k pralesu Mittelsteighütte. Tady sněhu není tolik jako nahoře a tak se znovu pouštím do focení.

Na konci obce Zwieslerwaldhaus vstupujeme do pralesa, kde můžeme obdivovat až 500 let staré stromy s převahou buků.

Jde se přímo mezi padlými velikány a tak je možnost pro skvělé kompozice. O tom, že je zde prales jsme nevěděli a jen náhodou vybrali tuto cestu k Falkensteinu.

Kus výš už jsou jen mladší buky, zase ale přibývá skal a náročnější terén.

Starý tis je unikátní přírodní památka. Podle odborníků zde stojí již 1 000 let! Zvrásněný povrch jeho kmene tomu nasvědčuje.

Kaskády vodopádu pod Malým Falkensteinem se jmenují Steibachfälle. Tady už nám místo kapek na hlavy sněží a tak dělám narychlo jen pár dokumentárních fotek.

Zanedlouho jsme pod Kleiner Falkensteinem. Sněho přibývá a docela to klouže. Na vrchol je to jenom malý kousek a tak na něj jdeme.

Rozhled není žádný. S obtížemi vidíme jen Velký Falkenstein, který je nedaleko.

Vrchol Grosser Falkensteinu (1 315m). Je nevlídno a tak nás zachraňuje místní horská chata, kde je možnost i ubytování. My naštěstí sejít dolů stihneme. Musíme ale oželet další zajímavé místo, stezku Höllbachspreng, kde je další vodopád, vodní nádrž i další chráněný prales.

Po sestupu opět přicházíme k pralesu Zwieslerwaldhütte.

Dole není tolik sněhu a jen poprašek.

Tento rozcestník nás trochu zmate. Značených stezek je tu tolik, že chvíli nevíme směr zpět k zaparkovanému autu. Nakonec vybíráme správně.

Večer jdeme ke kostelu v Bayerische Eisensteinu.

Bez problémů se dostáváme i dovnitř a je co obdivovat.

Třetí den: Tier-Freigelende - zvířecí výběhy u Neuschönau

mapka zvířecí výběhy

Celou noc sněžilo a tak nás, dříve než se rozjedeme ke zlatému hřebu celého víkendu, čeká odkrývání zapadaného auta.

Nakonec to není tak hrozné, cesty jsou jen mokré a tak do Altschönau dorážíme po necelé hodině cesty v pohodě. Právě u Altschönau je jedno z parkovišť, od něhož se dá vstoupit do areálu zvířecích výběhů. Platí se pouze 2€ za parkovné, vstup je zdarma! Jistě i proto je zdejší areál tolik známý a oblíbený u nás. Je to ale hlavně díky možnosti pořídit krásné fotky divoké zvěře v atraktivním prostředí.

Já se svým zoomem 18-200 moc šancí nemám, ale nejsem specialista wildlive fotograf. Kdybych náhodou byl, nečetli byste tento článek, protože bych neměl čas volně se toulat přírodou. A to mě baví stále víc.

Hned se dostáváme k výběhu medvědů. Je dost nevlídno, slibované polojasno se bohužel nekoná a tak musíme vzít zavděk tímto, pro focení nepříliš vhodným počasím. Snažím se o několik záběrů, šero je hodně limitující. Chvíli uvažuji o tom, že budu fotit jenom pěšinky se spadaným listím, ale nakonec se přece jen snažím nějakou zvěř na kartu dostat.

Pokračujeme v průzkumu a postupně jdeme kolem menších výběhů k hlavnímu vchodu.

Nedaleko od něho je Stezka korunami stromů, kterou i pro stále špatnou viditelnost jen míjíme. Zacházíme ale do domu Hans-Eisenmann-Haus, kde je umístěno mnoho zajímavých věcí i údajů o Bavorském, ale i Šumavském NP. Většinou je možné číst, nebo si pustit titulky i česky.

Díky tomu si můžu na vlastní uši vyslechnout, jak místní lesníky děsí stav především české Šumavy a to, kam až politika nezasahování dovedla šumavské lesy. Bohužel hlupáci, kteří neváhali zlikvidovat ty nejcennejší lesy horského pralesního charakteru, se stoletými smrky, jsou stále u nás slyšet.

Vstupujeme zpět do areálu divoké zvěře a jdeme kolem výběhu zubra, který je však kdo ví kde, k rysům. Jednoho přitahuji obtížně zoomem, druhý je z jiné vyhlídky přímo pod námi, bohužel hned u plotu. Další zastávkou jsou vlci. Ty jsou vidět jen z velké dálky a ani oni se nechystají přiblížit.

Těšíme se tak na divoká prasata, která se prý nechají i podrbat za ušima. Výběh totiž vede přímo skrz jejich území a tak si na lidi zvykly. Avšak ani u prasátek nám pšenka nekvete, vidíme je jen zpovzdálí odcházet někam do houští. Chvíli se ještě zastavíme u vydry a delší dobu ve výběhu jelení zvěře. I ten se prochází přímo. Poslední záběry tak patří jelenům a laním. V lese je již velké šero a tak moc nepomůže ani vytažení ISO na hodnotu1000.

Bavorská strana Šumavy určitě má své kouzlo. Příkré srázy i vysoké vrcholy lákají k objevování a tak doufám, že příští léto se mi konečně podaří zopakovat některý z přechodů této vděčné části pohoří. Roklan a Luzný stále čekají a jsou tou jasnou výzvou...

Danke schön.

Další ráno již dává úplně zapomenout na nedávné slunečné dny a tak nás čeká ranní rozcvička. Po ní přesun pod Luzný k výběhům divoké zvěře.

U Altneuschönau je parkoviště odkud je to blízko k medvědům. Platíme 2€ a jdeme rovnou k nim.

Ještě předt medvědím výběhem ale projdeme voliérou sov, kde mám první úlovek. Ani dnes to s focenín nebude snadné.

Medvědi jsou na ráně a docela se mají k světu...

Tohle dělo ovšem stojí skoro jako moje auto a tak vezmu svůj miniobjektívek a mizím.

Čáp černý na Šumavě žije a u Pasečné, za Lipnem jsem ho jednou viděl.

Tam se pohybuje i menší stádo losů a tak doufám, že jednou cvaknu i je.

Sup je zde trochu víc exotický.

Tetřev je exotický také. Asi není moc turistů, kteří by ho ve volné přírodě spatřili.

Hlavní vchod nám půlí cestu výběhy a tak u zasněženého stolu poobědváme housku se slaninou a jdeme se podívat na rozhlednu Stezky korunami stromů.

Expozice v Hans-Eisenmann-Haus je poučná. Texty jsou i v češtině.

Bavorská Stezka korunami stromů je ve tvaru vejce. Její výhoda je, že na rozdíl od lipenské je zasazena do smíšeného lesa.

Most ke stezce vede nad nepříliš frekventovanou silnicí.

Opět začínáme v ptačí říši. Brhlík je jediným ptáčkem, který dovede lézt po stromech hlavou dolů.

Rys ostrovid byl daleko, předaleko a tak jsem ostřil, přitahoval a ani nedutal. I tak musel ještě pomoci software a výřez, aby bylo vidět aspoň něco...

Výběh rysů. Dobré záběry se musí vyčekat...

Výr velký- v zimním balení mu to sluší.

Vlci, jen zdálky...

Že i stromy mají duši (a oči, nos i ústa) jsme se zde také mohli přesvědčit.

Ve výběhu divokých prasat jsem byl zklamaný nejvíc. Čekal jsem, že divočáka podrbu za ušima, což zde jde! Škoda, nepřišel.

Vydra si ráda hraje na schovávanou.

Poslední areál výběhů je s jelení zvěří. Barevně vděčnou fotku bohužel trochu kazí neostrost. Šero bylo odpoledne příliš velké.

Do Neuschönau je to z hraničního přechodu Strážný jen 30 km a tak domů jedeme tudy.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Myslíte si, že Bavorský les s Javorem, Roklanem a Luzným je ...

174 38% méně atraktivní než Šumava.

137 30% podobně zajímavý, má své přednosti i nedostatky.

149 32% atraktivnější a nad Šumavou svojí krásou vyhrává.

Hlasovalo 460 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

psaroslav

17. listopadu 2012 18:35

psaroslav říká

Tady už není co říkat. Prostě dokonalé. Rony, je to nádhera.

Jack

17. listopadu 2012 20:19

Jack říká

Krása!!! Bavorský les s německou stranou v podzimních i zimních barvách .-)...prostě skvělý .-)!

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Paulie

24. prosince 2012 21:07

Paulie říká

Fotky se sněhem se mi líbí, osobně bych byl za sněžení rád I když je pravda, že dokáže překazit plány na zajímavou cestu dolů.

Jinak tvůj "objektívek" stále dělá hezké fotky, určitě lepší než můj několikrát menší, který je pořád lepší, než mají malé kompakty s opět několikrát menšími objektivy a ty jsou stejně lepší než mobily Většinou (vyjma třeba tohoto focení zvěře na dálku) stejně hlavní část spočívá na mysli a ruce.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.