Za tajemnou energií mlžnými lesy Šumavy

Za tajemnou energií mlžnými lesy Šumavy

Na oba vrcholy Popelné hory jsme měli spadeno již delší dobu. Přestože se zdálo, že náš výstup nemůže skončit jinak než úspěchem, nakonec se tak nestalo. Proč, to se můžete dočíst v následujících řádcích, které mimo to popíší i objevení Měsíčního kamene, nejtajemnějšího menhiru magické Javornické vrchoviny.

Popelná hora, nečekané komplikace

Popelná hora

První překvapení na nás čeká hned za Stachami, kde po odbočení z hlavní silnice na Chalupy a Studenec míjíme odhrnuté zbytky sněhu. S přibývající výškou je ho na okolních lukách i v lese stále víc a víc. Navíc se dostáváme do mrholení z nízké oblačnosti, když se slibovaná inverze ani k vrcholům nad tisíc metrů nepřiblížila. Dojedeme proto nakonec až do Popelné, k zdejší horské chatě.

Kolem je dost sněhu na to, aby nám znepříjemnil chůzi již od prvních kroků. Jdeme kolem Losenice sice krásným údolím, ale protože musíme neustále dávat pozor kudy projít zasněžený a podmáčený terén, moc z něho nevnímáme. Navíc na naše hlavy stále padají kousky ledu z vrcholků stromů.

Tohle vše by ale ještě nebylo to nejhorší. Zanedlouho se dostáváme k cestě dokonale rozježděné těžkou těžební technikou. Až metr hluboké koleje jsou naplněny bahnem a tak se dereme kolem nich remízky mladých smrčin. Brzy nás to přestane bavit a raději prvním náznakem staré lesní cesty stoupáme od Losenice někam do svahu. Z druhé strany říčky slyšíme, že těžba je tam právě v plném proudu.

Když vydýcháváme nastoupané metry, zdolané sněhem často po zvířecích pěšinkách, zjišťujeme, že jsme až po krk zablácení. Nevědomky jsme totiž vytřeli bahno nanesené auty na stromky kolem rozbité cesty. Moje nové trekingové boty navíc nevydržely nápor vodního sloupce, a tak začínám pociťovat neblahé pocity studených mokrých nohou. Nesmělý návrh na zbabělý ústup mi však neprojde. Pokračujeme dále v hledání cesty, kde vede cyklotrasa, co nás zavede pod náš vysněný cíl, dvojvrchol mohutné Popelné hory.

To se nakonec daří. Po pevné cestě přicházíme k rozcestí Na Rovinách, kudy prochází Naučná stezka Churáňov, a která by nás také zavedla na zelenou TZ, nebo ke Klostermannově skále u Zadova. Chvilku pokračujeme po stezce, ale protože se nechceme brodit sněhem v lukách, nabereme směr první vrchol Popelné a jdeme vzhůru starou cestou lesem.

Od Popelné jdeme po červené TZ směrem na Zlatou studnu.

Chata na Losenici poskytuje ubytování a je zde restaurace, dnes bohužel zavřená.

Losenice pramení asi 1,5 km severoseverozápadně od Přilby v nadmořské výšce 1 118 m n. m. Její tok tvoří od pramene až k soutoku s Otavou hranici Národního parku Šumava. Jde o jednu ze zlatonosných řek a v minulosti se zde zlato dobývalo. Důkazem jsou sejpy, které v okolí říčky můžete spatřit.

Bohužel již i tady kůrovec likviduje smrkové lesy, které převažují.

Důsledkem je toto! V podmáčeném terénu se těžká technika boří neskutečně hluboko, a zůstávají po ní rozježděné lesy a rozbité lesní cesty. Odmítáme pokračovat po bahnem zanesené cestě a opouštíme turistickou značku.

Na Rovinách nás vítá rozcestník a také vyšší vrstva mokrého sněhu.

Infocedule Na Rovinách.

Stopy by mohly velikostí odpovídat rysím, ale tato velká kočka klade vždy zadní nohu do otisku té přední, takže jdeme spíš po stopách psích.

Vrchol nemůžete nikdy minout, když jdete pořád nahoru. To je pravidlo a znovu se plně potvrzuje. Vrcholová tyč jižního vrcholu Popelné je ve výšce 1 087 m n. m., a je tak o 4 m nižší sousedního severního vrcholu. Ten je vzdálený asi 1km a my se k němu snažíme dostat sestupem na zelenou značku, která Popelnou od východu podchází, aby pak na hlavní vrchol odtud rychle vystoupala.

Sázka na jistotu dohledání turistické značky však nevychází. Ve složitém terénu se neorientuji dobře a není divu, že po delším klesání ztrácíme víru ve správný směr. Co na mapě vypadá jednoduše, je najednou neřešitelné. Stále se traverzem v úbočí hory snažíme dohledat zelenou značku, ale pak to balíme a jdeme stezkou přímo vzhůru. Plochý vrcholek hory neposkytuje žádnou možnost orientace, neumíme s jistotou ani určit světové strany a tak zoufale hledám v batohu kompas. Dokonce ho i najdu a ten potvrdí, že jdeme na jih. To se dalo čekat! Severní vrchol jistě na jihu nebude, ale my raději, přestože by asi průsekem šlo na něj snadno dojít, volíme jistotu ústupu. Něco jakoby nám radilo nehledat hlavní vrchol, cítíme náhlou slabost v silách i rozhodování. Snad nás odrazují jen nepříjemné počasí a zvláštní les, možná nějaké neviditelné síly, které zde podvědomě vnímáme...

Potřebujeme jít na západ a tak bereme za vděk před pár dny buldozerem projetou cestu lesem a jistě určenou k těžbě stromů. Buldozer občas dorovnal terén nemilosrdně až do pískového podkladu a tak se dá jít.

Na nám již známé cyklotrase č. 1142 sestupujeme nad louky, které klesají do Popelné. A i tady dělám orientační chybu, když mě zmate stavení pod cestou. Klesáme tak omylem místo nad sjezdovku do mokřad, které opět dokonale prověřují naši morálku. Je nám zima, jsme mokří, špinaví, hladoví, žíznivý, trochu i naštvaní, a tak tato prověrka nedopadá moc dobře. Naštěstí Losenice nás brzy vysvobozuje a vede s jistotou zpět k zaparkovanému autu.

Na to, že bychom ještě vyběhli nahoru k Obřímu hradu, který je sice jen kousek, ale vysoko nad námi, nemáme již ani pomyšlení. Jedeme radši sušit boty a čistit šaty do penzionu Bizoní dvůr v Řetenici.

Jižní vrchol Popelné hory (1 087 m n. m.) je na plošině a tak vrcholovou tyč musíme dohledat.

Daří se to snadno, horší je to s orientací, kdy sestupujeme špatným směrem a díky tomu nám severní vrchol hory unikne.

...

Ústupovou cestu projel buldozer nedávno. Bude se těžit!

Nad Popelnou děláme další kufr. Spouštíme se dolů po zasněžené louce příliš brzy a na chvíli tak uvízneme v prameništi a mokřadech. Složitě se pak musíme dostat k Losenici a pak teprve dojít do Popelné.

Javorník a Měsíční kámen

Javorník

Celý hřeben i úbočí Javornické hornatiny jsou posety zaoblenými kameny nejrůznějších velikostí. Není proto divu, že zde je hlavní šumavská lokalita, kde můžete nalézt i nejrůznější menhiry. Mezi nejvýznamnější patří Měsíční, Sluneční a Větrný kámen, dále například Mudrc, Dvojčata, Strážci, Bohyně a Otvírač srdcí. Vyskytuje se zde také nepočítaně menhirů anonymních, ale neméně zajímavých. Přestože u některých z nich není jasné, kdy byly vztyčeny, a jiné mohou být pouze přírodními útvary, záleží jen na vašem vnímání jak silně na vás zapůsobí a co to vlastně skrze ně tryská ven za energii. Je to mocná energie planety Země, či jen země z okolí kamene? Skrytá síla všudepřítomných pramenů, nebo snad přebytky magické moci druidů uniklé z mystických obětních obřadů, kdy se prolévala zvířecí a snad i lidská krev? Nebo jde o vesmírnou energii, kterou do sebe tyto kameny akumulují, aby ji na požádání znovu vydaly?

A kdy vlastně tyto kameny byly vztyčeny? Anna Bauerová v knize Zlatý věk Keltů v Čechách o tom píše: „Úcta prokazovaná kamenům se totiž v dávných dobách dědila. V časech do neurčita vzdálených je kdosi vyhledal a třeba i upravil, někdy přemístil a osadil – a pak se už náboženský obdiv setrvale přenášel z jedné kultury do druhé, a to až dosti dlouho do středověku. Uctívání kamenů mělo pevné kořeny, středověká církevní a světská moc je vyvracela nesnadno.“

Zde pro zvídavé doporučuji navštívit také velmi hezké webové stránky www.putujici.cz, kde jsou o menhirech zajímavé informace. Dočtete se v nich i o Měsíčním kamenu a jeho vlivu.

Za obcí Javorník cesta klesá ke Strašímu a my po ní jdeme k Měsíčnímu kamenu, prvnímu nedělnímu cíli.

Mlha se sráží v korunách stromů, ale na rozdíl od včerejšího dne z nich dolů na nás nepadají kousky ledu a sníh, ale jen studené velké kapky.

Mlha také pomůže dokonale odclonit pozadí a učinit fotky zajímavější a přehlednější.

Nostalgie. Jako poslední Mohykán čeká tento list na příchod opravdové zimy. Ta na Javorník dorazí co nevidět.

...

...

Našim prvním cílem byl právě Měsíční kámen, ke kterému dnes vedou z obce Javorník informační cedulky opatřené směrovými šipkami. Snad se brzy všechny nestanou kořistí nenechavců, podobně jako jedna z nich pod vrcholem Javorníka.

Od parkoviště v Javorníku, který leží ve výšce 960 m n. m., jdeme kousek po kostkami vydlážděné cestě, a následně souběžně po příjemnější lesní cestě. Už tady objevujeme mnoho kamenů, i menší kamenné moře skryté ve svahu nad námi. Kolem padají kapky z vysrážené mlhy, kterou pochytaly stromy v okolí. Snímky v mém Nikonu tak dostávají zvláštní intimní atmosféru. Fotím z ruky a tak musím hodně zvýšit citlivost a občas i zakleknout do stabilní polohy nebo se zapřít o strom, abych neměl všechny obrázky mázlé.

U Měsíčního kamene, který je dle mnohých aktilitem plným energie, si nepřečtu ceduli s informacemi o jeho vlivu, obcházím kámen a fotím ho ze všech úhlů. Asi bych to dělal i po jejich přečtení, kdy je na ceduli psáno, že se nedoporučuje stát příliš dlouho na jižní straně menhiru pro působení silné negativní energie. Jen bych si dával větší pozor. Měsíční kámen má po stranách jasně viditelné ornamenty. Jeden, kulatý, je jako slunce nebo měsíc v úplňku, druhý srpek měsíce, kráčející do novu.

Netrvá to dlouho a na vlastní kůži se přesvědčuji o tom, že není radno podceňovat vlivy Měsíčního kamene, které jsou jako den a noc, slunce a měsíc, světlo a tma. Hned cítím jak se stupňuje bolest, co zbyla po mé, před třemi dny vytrhnuté stoličce.

Cestou na žlutou značku míjíme nad Zuklínem krásný kamenný kříž a já v duchu prosím za odpuštění všechny bohy, ale hlavně ty pohanské. Nedaleko vsi je i Sluneční kámen, bohužel toto se na místě nedozvíme a tak ho nehledáme.

Na jednom místě se balvany vrší do malého kamenného moře.

...

...

...

...

Stará lesní cesta je jen kousek nad asfaltkou a usnadňuje chůzi k Měsíčnímu kamenu.

...

Cedule jsou vlastně směrovkami, které vedou naše kroky.

Tento kámen je možná také menhir. V létě láká tuláky ke krátkému posezení, ale ne dnes.

Informace, které při příchodu k Měsíčnímu kamenu získáte, se vám mohou hodit. Čtěte dobře, ne nadarmo je cedule umístěna tak daleko od samotného aktilitu, kamenu vyzařujícího energii.

Měsíční kámen.

...

...

Na prohnuté straně je ornament srpku měsíce.

Na opačné, s příznivými účinky, slunce či měsíc v úplňku.

...

...

Cestou k Pohorsku.

Kamenný kříž nad Zuklínem.

Ještě dlouho klesáme po cestě vedoucí do Pohorska a Strašína, až konečně narážíme na žlutou turistickou značku. Ta nás postupně pohodlně vyvede vzhůru na hřeben mezi Javorník a Královský kámen. Cestou vyplašíme odpočívající srnu a několik divočáků dobře ukrytých v nízké smrčině nedaleko od nás.

Nahoře nás vítá dlouhá hradba z kamenů valem rozdělujícím toto území, který je zajímavou památkou na pracovitost a úsilí našich předků, a také známkou toho, že kdysi byl Javorník odlesněný.

Znovu se kolem nás i na naše hlavy snášejí kapky kondenzované mlhy a v nastalém tichu zvoní při dopadu jako malé rolničky. Zvláštní den, kdy se říká "ven by ani psa nevyhnal", má své nepopiratelné kouzlo. Užíváme si ho a nikterak netrpíme tím, že nad námi chybí modré nebe.

Netrvá to dlouho a stojíme v padající mlze pod rozhlenou. Je samozřejmě zavřeno, i dnes je inverzní rozhraní o notný kus výš nad ní. Zvolna proto pokračujeme kolem kapličky zpět do Javorníka, kde je naštěstí jedna z hospod otevřená i v tomto nečasu. Lehčím obědem a horkým čajem doplňujeme vydané kalorie, a se loučíme s mlžnýni šumavskými horami, kde jen pohled z okna na rozhledovou tabuli umístěnou u venkovní terasy ukazuje, že za dobrých podmínek bychom odsud viděli značnou část Šumavy, a dokonce dohlédli i na vrchol Roklanu.

...

Začínáme stoupat po žluté TZ na hřeben Javornické hornatiny.

Mezi Královským kamenem a Javorníkem.

...

...

...

...

...

...

Klostermannova rozhledna na Javorníku (1 066 m n. m.).

Kaplička sv. Antonína Paduánského.

První sněhulák.

Javorník.

...

Socha Karla Klostermanna.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Menhiry jsou rozesety po České krajině jako symboly našich pohanských předků a dnes se stávají předmětem zkoumání. Přestože jejich původní smysl není zcela objasněn, mnozí tvrdí, že tato místa jsou nabita silnou energií, kterou lze pocítit.

191 37% Energie je na těchto místech skutečně přítomná. Vím to, protože ji jasně vnímám.

160 31% Myslím, že existují pozitivní a negativní místa, ale já je neumím dobře identifikovat. Věřím ale v to, že mnozí to dovedou.

166 32% Nevěřím na podobnou magii, ani na to, že někdo senzitivní tuto "energii" cítí. Je to jen hra s mystifikací a oblbováním lidí.

Hlasovalo 517 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

3. prosince 2013 16:07

azave říká

Kameny kolem Javorniku maji hooodne energie, a nejen tam. Mohl bych vypravet o tom, jak jejich energie snad "cvicila" se tremi ruznymi gpskami, kdyz jsme pred lety s kamaradem Petrem hledali kesky kolem Kralovskeho i Mesicniho kamene. No a dlazdena silnice za Javornikem, ta je jeste z pred valky, alespon to tak tvrdili domorodci a pametnici. 

A chata na Losenici byvala pod spravou jiste slozky ministerstva vnitra a skolili se tam jeji spolupracovnici a pracovnici, ale to vse je uz davno za nami ! Snad . . . 

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.