Zakarpatská Ukrajina

Zakarpatská Ukrajina

Zakarpatská Ukrajina je malebný kraj oddělený od zbytku země výrazným pásmem Karpat. Masová turistika ještě nestihla zničit atmosféru této oblasti, jezdí sem převážně dobrodruzi a zvědavci. O to více si pak takový turista užije všechny místní zajímavosti a zvláštnosti. Doporučit mohu zejména hornatější oblasti s krásnými horskými loukami a řídce rozptýlenými vesnicemi v údolích. Při troše pozornosti lze najít i stopy časů první republiky. Doba se dávno změnila, ale jakýsi zvláštní vztah Čechů a tohoto území stále existuje, a to oboustranně.

Cesta na Zakarpatskou Ukrajinu mi vloni nevyšla a letos jsem tam ani jet nechtěl, ale věci se změnily a najednou to bylo zase aktuální. Nakonec se mnou jel kamarád Tomáš z Třebíče. kterého znám z pár soutěží. Kriticky jsem zhodnotil svou turistickou zdatnost i zkušenosti a bylo jasné, že nepůjdeme do žádných extrémů. Z časových důvodů jsme se omezili na 8 dní.

V sobotu 30. července jsem tedy vyrazil autobusem Student Agency po trase Praha–Košice. Tomáš přistoupil v Brně a já jsem si zde započítal vůbec první návštěvu Moravy. Dál to byla jednotvárná noční jízda, potěšila zastávka v Trenčíně s výhledem na místní hrad.

1. den (neděle)

Budím se asi ve 4, když projíždíme Prešovem. Za půl hodiny vystupujeme v Košicích, odkud chceme pokračovat vlakem do Michalovců. Dobré je, že se vlakové nádraží nachází hned u autobusového, ale nemuselo by tolik pršet. Protože nás srážky provázely celý den a předpověď neslibovala brzkou změnu, padl původní plán přesunout se rychle na východ do hor a pak se postupně vracet přes ostatní cíle. Zbytek cesty jsme tedy vymýšleli průběžně podle situace.

Na nádraží se pouštíme do boje s automaty na jízdenky. Když už se daří sehnat i drobné, všímáme si, že v kanceláři přece jenom v neděli ráno někdo je a šetříme tak peníze, které bychom zbytečně platili za přepravu batohů.

Vlak jede poklidným tempem rovinatou krajinou. Všechny stanice jsou tak nějak pusté, co taky čekat o víkendu v tuto hodinu. Pouze v Bánovcích nad Ondavou ruší ticho neznámý počet uřvaných koček. Jak se blíží konec naší cesty, stále nervózněji zjišťujeme, jestli už nemáme vystoupit. Jízdenky Michalovce–Užhorod jsem totiž raději koupil předem na přesný čas a v neděli toho zas tolik nejezdí, takže přejetí zastávky by se nemuselo vyplatit. Pojistkou je paní, která Tomáše předem poprosila o pomoc s kufry a má stejný cíl cesty.

V Michalovcích jsme asi za hodinu. Tomáš brzy nachází zastávku, ze které pokračujeme dál, a já se pozastavuju nad špatnou kvalitou místních toalet, která se dále na východ má bohužel jen zhoršovat. Nemáme zrovna moc času, takže zůstáváme jenom na nádraží.

Autobus přijíždí včas, na zastávce čekají převážně Ukrajinci. Řidič je od pohledu drsňák, ale není s ním žádný problém. Na hranice je to asi půl hodiny po pěkné silnici a Užhorod leží bezprostředně za nimi, ale to by tu nesměla být hraniční kontrola. Celník je v pohodě, ale pak půl hodiny jenom sledujeme z okna, jak si řidič, celníci a cestující v různých sestavách dávají vedle autobusu cigárko. Trochu litujeme řidiče, musí to lézt na nervy, pokaždé tu takhle čekat. Nakonec vyjde najevo, že se jeden spolucestující zapomněl v EU o 37 dní déle, než měl povoleno, a tak musí za trest složit nějakou tu stovku eur.

Konečně opouštíme slovenskou celnici, ale na ukrajinské straně nás čeká to samé. Paní v uniformě přijde v autobuse ke dvojici Američanů, prohlédne si jejich pasy a ptá se jich ukrajinsky či rusky, kam jedou. Oba jen zírají, ale na slovo „gorod“ instinktivně reagují slovem „Užgorod“ a všechno je v pořádku. Angličtina v této části Ukrajiny vůbec nefrčí, jak jsme se postupně přesvědčili. Vedle absolvují lidé kompletní prohlídky aut, takže autobus je pro přejetí hranic ještě dobrá volba.

Na Ukrajině nás vítá nějaký monumentální pomník, na první pohled dílo ze sovětských dob. Sjíždíme do Užhorodu, a když konečně vidím první užhorodské ulice a nápisy psané cyrilicí, cítím jakýsi pocit cestovatelské euforie.

Na autobusovém nádraží se ještě řidiče ptáme, odkud se odjíždí zpátky, abychom pak za týden nezmatkovali. Drsně odpovídá, že z pětky. Protože prší, přesouváme se prozatím pod střechu na vlakovém nádraží. Také přišel čas podívat se konečně na ukrajinské fráze, které jsme si vytiskli. „Spasibo“ zde asi velký dojem neudělá, ruštinu místní údajně moc nemusí.

Užhorodské vlakové nádraží vypadá krásně, na každém rohu jsou zmínky o politikovi, který se zasloužil o jeho rekonstrukci.

Vyhlédli jsme si levnou ubytovnu na druhém konci města, takže se můžeme rovnou podívat do centra. Pořád trochu prší a cesta na mapě vypadá mnohem kratší než ve skutečnosti (na podceňování vzdáleností jsem bohužel expert). Na první křižovatce se nás místní obyvatel ochotně ptá, co hledáme, ale my nejsme schopni ani nějak souvisle odpovědět, že radu nepotřebujeme.

Některé ulice vyžadují od chodce vysokou koncentraci.

Po cestě hledáme směnárnu, která má otevřeno i v neděli. Z Prahy sice pár hřiven vezu, ale budou nám stačit sotva na dnešek. Banky jsou zavřené, ale nakonec v centru nacházíme otevřenou směnárnu s velmi dobrým kurzem. Slečna za přepážkou nám říká o nějakém problému, ale nerozumíme. Potom mluví o další komplikaci, ale znovu jen kroutíme hlavou. Náhle jsou peníze bez problémů vyměněny.

Část pěší zóny

Procházíme pár ulic, které tvoří centrum města, a pokračujeme dále na sever a pak do kopce vedoucí Košickou ulicí. Ubytovna (přesněji „turbáza“) je trochu dál, než jsme čekali. Postává před ní nějaký děda. Ptáme se ho, jestli mluví anglicky. To prý ne, německy taky ne, ale česky ano, trochu. Patří k ubytovně a pomáhá nám komunikovat na recepci. Platíme si rovnou dražší pokoj se sprchou a záchodem, protože cesta byla dlouhá a na internetu jsem četl, jaké hrozné fronty se tu stojí ve společných zařízeních. Ubytovna je však liduprázdná, takže jsme mohli pár hřiven ušetřit.

Ve sprše neteče teplá voda, takže se aktivně myjeme ledovou. Až potom nás uklízečka informuje, že teplá poteče večer a ráno.:) V rychlosti se učíme pár základních frází a vyrážíme znovu do města. Procházíme čtvrtí plnou zeleně a betonu a pak podél řeky do centra.

Na Masaryka tu nezapomněli.

Řeka Už dala jméno celému městu. Kvůli dešťům je dost špinavá. Podél ní se vine údajně nejdelší lipová alej v Evropě.

Tohle potěší.

Dostáváme se k Užhorodskému hradu. Někde v příkopu je schovaná hospoda, té jsme si bohužel nevšimli.

Z hradu jdeme rovnou do sousedního skanzenu, Potkáváme asi posledního anglicky mluvícího člověka, nějaký mladík chce, abychom ho vyfotili s přítelkyní u dřevěného kostela, což jsem v ukrajinštině vůbec nemohl pochopit. :)

Jeden z mnoha objektů ve skanzenu. Počítáme s tím, že většinu místních staveb uvidíme někde na venkově „naživo“.

Jinou cestou se vracíme zpět do centra. Na snímku mohutná řeckokatolická katedrála.

Hledáme restauraci, kde bychom si mohli dát normální jídlo, ideálně nějaké tradiční ukrajinské, ale všude jsou jen samé kavárny. Nakonec se uchylujeme pod slunečník do hospody u řeky a dáváme si každý jedno Černihivske. Domlouváme se, že vzhledem k počasí další den odjedeme na prohlídku Mukačeva a možná večer popojedeme dál na východ, třeba do Chustu.

Chuť tohoto piva je trochu slabší, takže s přihlédnutím k jeho rozšířenosti odhaduju, že je to takový ukrajinský Gambrinus. Po pár dnech beru zpět.

Opouštíme hospodu, sice se zase rozpršelo, ale už to neřešíme. Přes okrajovější čtvrti se jdeme podívat na nádraží, kdy odjíždí autobus do Mukačeva. Každou čtvrthodinu, výborně.

Hotel Zakarpattja nevypadá moc hezky, ale je dost známý a vyhledávaný.

Kostel svatého Cyrila a Metoděje je poměrně mladá stavba. Na tento typ budov jsem se nejvíc těšil.

Moskvič na prodej

Poblíž centra nacházíme větší samoobsluhu. Jídla mám zatím dost a není problém koupit něco zítra v Mukačevu, říkám si, a kupuju si jenom kvas, typický místní nápoj. Beru největší asi 2,5litrovou lahev, protože ve strahovské čajovně (pozor, reklama) mi kvas vždycky chutnal. Bohužel si pořád nemůžeme zapamatovat, jak říct „na shledanou“, připadám si občas jako nezdvořák.

Při výběru kvasu jsem hleděl pouze na údaj o objemu a to byla chyba. Koupil jsem si kvas se zvláštní chlebovou příchutí. Na ubytovně přemýšlíme, jestli nemůže být zkažený, protože jeho vůně připomíná žaludeční vyvrženinu. Přesto se ho snažím pít, když už jsem ho zaplatil. Na balkoně instalujeme plynový vařič a dáváme si k večeři polévku z pytlíku s chlebem. Nakonec není moc znát, že jsme ji vařili z perlivé vody. Tomáš záhy usíná, já si vařím ještě Tesco nudlovou polévku za 3 koruny, ale není to nic moc. Vzdávám i svůj souboj s kvasem a jdu vyzkoušet do sprchy tu teplou vodu. Tentokrát teče jenom horká a dá velkou práci nastavit nějakou rozumnou teplotu, ale jsem spokojen.

Z Užhorodu mám smíšené pocity. Na jednu stranu je to zajímavé různorodé město s množstvím zeleně, na druhou stranu na mě působilo trochu špinavým a rozbitým dojmem, možná za to mohly všudypřítomné louže a bahno. Dlouhý vliv socialistické estetiky tu je myslím taky vidět. Městu podle mě velmi chybí nějaké náměstí či jiné pořádné centrum.

2. den (pondělí)

Budíme se až v 10, což není moc dobré vzhledem k dalším plánům. Čeká nás cesta přes půl města až na nádraží. Poblíž řeky nás zastavuje nějaký chlap a je mu překvapivě dobře rozumět, že chce pár hřiven, aby si mohl koupit prášky na žaludek. Nějak se z toho vykroutíme a jdeme dál. Rád bych pomohl, jenže tohle jsou obvykle jen pohádky. Pokračujeme po dlouhých třídách s obchody. Ve 12:14 stojíme před autobusem, který má za minutu odjíždět. Řidič po nás chce lístky, my jsme ale počítali s tím, že si je koupíme u něj. Něco nám pak přikazuje, ale nerozumíme. Podruhé taky nerozumíme a potřetí už je naštvaný a nám dochází, že si máme nastoupit „bez bileta“.

Autobus je malý a staršího data výroby. Na Ukrajině jsou takové autobusy velmi rozšířené, kromě těchto, které jsou asi poloviční oproti běžným autobusům v ČR, lze ještě potkat takové „dvoutřetinové“. Uvnitř je skoro plno. Sedím vedle starší paní a batoh neustále přesouvám mezi uličkou a koleny, protože lidi nastupují a vystupují v nečekaných okamžicích. S místem pro zavazadla se zřejmě moc nepočítá. Platba za přepravu probíhá poněkud volněji, řidič si na nás vzpomene až po pár zastávkách a během řízení má plné ruce peněz, jak mu je lidi postupně dávají.

Nejběžnější typ autobusu

Za Užhorodem je pár kilometrů pěkné silnice připomínající dálnici a i dál je cesta slušná. Krajina je trochu jednotvárně rovinatá a kopce v dálce nedosahují žádné závratné výšky. Mnoho cestujících se při spatření jakéhokoliv kostela či jiné svaté stavby automaticky pokřižuje.

Zanedlouho vjíždíme do Mukačeva. Z autobusu si prohlížíme slušnou část města, ale všude jsou převážně jen nízké rodinné domky, takže tohle 80tisícové město působí spíš jako městečko. Před vjezdem na nádraží jsou extra hluboké díry v silnici, na nádraží pak jenom hluboké.

Mukačevské nádraží

Hned u autobusu nabízí nějaký taxikář odvoz na „zamok“, ale odmítáme, máme nohy. Jdeme se podívat na odjezdy autobusů, nacházíme několik zajímavých spojů až do Rachova a překvapivě i přímý spoj do Koločavy, což jsme nečekali. A je rozhodnuto, prohlédneme si centrum a v půl páté odjedeme do této pro Čechy tak populární destinace, i když se obávám jisté kýčovitosti. Venku se zase rozpršelo, ale co se dá dělat. Procházíme pár neskutečně rozbahněných uliček a dostáváme se do centra.

Malebná ulička v obytné čtvrti

Město žije ekologickou dopravou.

Pěší zóna v centru města

Podobně jako v Užhorodě marně hledáme nějakou restauraci, zadaří se až u radnice. Ceny nejsou špatné, i když by někde mimo centrum byly určitě ještě nižší. Dáváme si 2 Černihivske jako včera, protože jsou nejlevnější, a něco k obědu. V nabídce je i Staropramen, který je na Ukrajině velmi rozšířený, dokonce se zde vyrábí.

Pohled z přístřešku restaurace k radnici.

Najednou do venkovního přístřešku přichází paní prosící o peníze. Dobře naladěn jí dávám 4 hřivny. Později se ale objevuje další žebrák a já se rozhoduju tyto lidi pro příště odmítat.

Po obědě pokračujeme v prohlídce centra a přes směnárnu a obchod se vracíme na nádraží. Kupuju si jednu z mnoha místních slaných minerálek (příště už jedině Bonaqua).

Cyril a Metoděj

Pomník osvoboditelům

Na nádraží kupujeme lístky do Koločavy. Nervózně čekáme na nástupišti a obhlížíme i ostatní stanoviště nevěříce, že autobus přijede opravdu na čas a na správné místo, ale báli jsme se zbytečně. Autobus je opět malý, ale vzadu je dost místa na batohy i k sezení. Vyberu si volné dvojsedadlo, pěkně se opřu a dostane se mi otráveného pohledu od člověka za mnou, protože opěradlo vůbec nedrží polohu. Nakonec na tomto místě skončil Tomáš a sedělo se mu pěkně, protože kluk za ním rezignoval a opěradlo i s ním prostě 2 hodiny podpíral. Registrujeme také partu 4 Čechů, 2 kluky a 2 holky, skoro s jistotou jedou taky do Koločavy. Koločava bude beztak Čechy úplně přecpaná.

Vyrážíme podle předpokladů na sever údolím řeky Latorici a svahy podél silnice začínají konečně nabírat výšku. Na chvilku vysvitne slunce, ale to jenom aby se neřeklo, dál už jen lije. Projíždíme město Svaljava a dále na severu se stáčíme na východ, pokračujeme přes města Volovec a Mižhirja. Cesta je dlouhá, a tak se zaujetím sleduju rozvodněné špinavé řeky. Převážně to vypadá, jako by tu nedávno byla povodeň a měla přijít další, ale možná prostě není čas objekty na březích opravovat. Krajina se mění v idylický venkov plný kopců, lesů a luk, takhle nějak jsem si to představoval.

Někde ve Volovci přistupuje zajímavý pár, odhadujeme správně, že jde o Čechy. Holka má pořád v ruce foťák a vytrvale pořizuje snímky. Mižhirja vypadá ze zamlženého okénka jako pěkná díra, po rozbitém nádraží pobíhá kráva s kozou. Dále zastavujeme zřejmě na tankování a vůbec tady pořád někde zastavujeme a řidič každou chvíli pokřikuje na někoho venku, moc to nechápu. Při tankování se někdo pokouší naložit dlouhá prkna, zase je z toho dlouhá diskuse s řidičem a nakonec i s prkny odchází. Po nějaké době konečně vyjíždíme z města a už zbývá jenom krátký úsek do Koločavy. Krátký na mapě, je to silnice špatné kvality plná serpentin a prudkých stoupání. V zimě se tu asi jezdí jedna radost.

První fotka z Koločavy, tuto křižovatku lze považovat za centrum obce, protože tu je hlavní zastávka autobusu, hospoda a velká mapa pro turisty.

Někdy v 8 večer vystupujeme v centru Koločavy a jsme trochu dezorientovaní. Silně prší, a tak potřebujeme zjistit, kde se dá přespat. Hned u zastávky je hospoda a nějaký děda nás všechny aktivně verbuje dovnitř. Je až moc komunikativní, sice se nám snaží pomoct, ale jeho neustálé hlasité vtípky, kterým napůl nerozumíme, mě začínají štvát. Pár, který přistoupil po cestě (on to vůbec nebyl pár, pouze kamarádi novináři), docela ovládal místní jazyk, a tak se po telefonu podařilo dohodnout s nějakou místní paní, že nám přijede nabídnout ubytování. Tak se skutečně stalo, sice jsme pořád nemohli pochopit, jak a kde vlastně budeme spát, ale důležité bylo, že měla pro tuto noc 4 volná místa. Po krátké dohodě s druhou čtveřicí Čechů následujeme já, Tomáš a novináři Franta s Luckou asi padesátiletou paní Aňu do jejího domu. Po cestě potkáváme různá hospodářská zvířata, která se volně potulují po vesnici.

Kravám na druhém břehu se nechce přes řeku. Být kráva, taky by se mi nechtělo.

Aňa bydlí v jedné z mála místních bytovek. Byt je prý plný Čechů, ale zítra mají odjet, pro dnešek můžeme spát v dřevěné chatce naproti. Nakonec jsme s chatkou velmi spokojeni, je to normálně obyvatelný dřevěný domek. Za přespání ve spacáku na zemi máme platit 30 hřiven a za postel 40 (hřivna je něco málo přes 2 koruny). Dále nám paní připravuje něco k jídlu, začínáme s vajíčky, ale postupně se na stole objevuje taky brynza, sádlo, vodka a další domácí pokrmy. Je to vesměs dobré a za 30 hřiven si nemůžeme na nic stěžovat, ještě pár dnů mi hlavou znělo neustálé pobízení „Kušajte, kušajte!“. Vodkou Aňa moc nešetří a dáváme si postupně tři kola. Třetí muselo bezpodmínečně být pro štěstí, no aspoň se bude dobře spát. Objevuje se i sympatická dcera s malým dítětem. Aňa povídá a povídá. Otázku, jestli jsme protestanti nebo katolíci, se nám daří nějak přejít. Jinak se dozvídáme mnoho zajímavých věcí. Postupně nás Aňa odvádí s baterkou do sprchy v bytě a jde se spát. Dnes se to tedy opravdu povedlo.

Konečně pravé ukrajinské jídlo.

3. den (úterý)

Ráno mě probouzí kokrhání, ani nevím, kdy se mi tohle stalo naposledy. Na tento den nemáme moc přesný plán, ale je parádní, že už během tří dnů zřejmě zvládneme navštívit polovinu našich cílů a budeme tak mít jeden den k dobru. Domlouváme se, že se podíváme do vsi, třeba na hrob Nikoly Šuhaje, a pak snad vyrazíme k jezeru Siněvir. Kolegové novináři se rozhodli jít do okolních hor a vrátit se večer.

Známá hospoda Četnická stanice, výrazně zaměřená na české návštěvníky, je hned za rohem. Kupujeme si docela podrobnou mapu okolí a vyrážíme do centra, tedy tam, kde jsme včera vystoupili. Po cestě potkáváme velkou skupinu Čechů a jsme rádi, že tu taky nejsme s nějakou cestovkou.

Četnická stanice

Koločava působí skoro idylicky, klidně bych sem jezdil na prázdniny pravidelně. Je tu příjemný klid, po vesnici se potulují krávy a jiná zvířata, všude okolo kopce a hory často převyšující Sněžku. Na severu polonina Piškoňa s vrcholem Nehrovec (1707 m), na východě osamocený vrchol Strimba (1719 m), na jihovýchodě polonina Krásna (trochu nižší, ale zato velmi oblíbená), a když se člověku nechce chodit daleko, i ty lesnaté tisícovky na jihu hned za řekou určitě potěší. K tomu je třeba připočítat dobrou vybavenost (mnoho hospod, obchodů, dokonce směnárna), množství pomníků a objektů se zajímavou historií a člověk by si neměl pomalu na co stěžovat.

Jenže je tu i jedna zákeřnost - Koločava je neuvěřitelně dlouhá vesnice. Jdete hodinu, dvě, tři, ale Koločava vás nenechá odejít. Zástavba je roztahaná do několika směrů a domy tvoří zpravidla jednu řídkou řadu kolem silnice, takže jen od západu na východ měří tahle pětitisícová vesnice nějakých 12 km. Pěší prohlídka je na celý den, my jsme z Koločavy dohromady viděli něco přes polovinu a naštěstí jsme bydleli skoro v centru. Jak jsme později zjistili, nudná rozlehlost je pro vesnice v horských údolích typická a je třeba se s ní smířit.

Kráva a bodláky

Koločavská škola

Tomáš s Ivanem Olbrachtem

Pán na lavičce nám včera pomohl sehnat ubytování.

Babička s krávou před památníkem

Není moc zřejmé, kudy se k Šuhajovu hrobu dá dostat, nějaká babička nám radí, ať jdeme podél plotu po zablácené pěšině a potom přelezeme na druhou stranu.

Nevím, jak tudy může babička chodit každý den, aniž by přišla k úrazu.

Pohled na část centrální části Koločavy (vpravo mimo záběr skládka, odpadky se často prostě vyvážejí někam za vesnici)

Nakonec přelézáme plot po dřevěných schůdcích. Jsme na louce se spoustou brusinek, po které jsou rozptýleny různobarevné kříže a pomníčky.

Na hřbitově

Hrob Nikoly Šuhaje nám musel ukázat pán pasoucí kozu, jinak bychom pořád jen chodili dokola.

Zpátky přes plot přelézám velmi ledabyle, takže končím dole v bahně. Jako bych už neměl dost nabráno v botách, odnášejí to ještě kalhoty. Po cestě zpátky potkáváme naše žurnalisty, jdou na zbytek dne na známou poloninu Krásna. My tedy vyrážíme k jezeru Siněvir.

Nakonec kalhoty peru u Ani v umyvadle a nechávám je sušit s tím, že se pro ně později zastavíme. Dokonce místo nich dostávám tmavé montérky. Platíme Aně každý 50 hřiven místo 30 (za včerejší pohoštění si to zaslouží) s tím, že se možná ještě večer vrátíme od Siněviru. Pro jistotu s sebou bereme batohy.

Údajně měl jet nějaký autobus do vesnice Siněvir (ta je na rozdíl od jezera hned za Koločavou), ale nakonec jsme i s Aňou na silnici a stopujeme. Najednou se zdá provoz nějak moc řídký, asi po čtvrt hodině zastavuje myslím minivan s nějakým podnikavcem. Ten si bez dlouhého přemýšlení vyžádá 30 hřiven za oba a jede se do Siněviru-vesnice. Koločava je tak dlouhá, že projíždíme další 2 vesnice a poté celý Siněvir, aniž bych si toho všiml. Řidič nám nabízí odvoz až k jezeru za 60 hřiven na osobu. Chvíli o tom diskutujeme, ale nabídku odmítáme.

Takto podobně to vypadá skoro až k jezeru.

Dál tedy jdeme pěšky, a protože krajina začíná být zajímavá, ani se moc nesnažíme stopovat. Ale jak jsem četl v nějakém cestopise - doprava na Ukrajině si vás najde sama. Za chvíli před námi zastavuje starý Opel Corsa a řidič se sám od sebe nabízí, že nás sveze do Siněvirské Poljany. Odtud je to k jezeru už jenom pár kilometrů, takže souhlasíme.

Stav silnice je místy dobrý a místy zcela děsivý. Jezdíme střídavě osmdesátkou a dvacítkou od okraje k okraji, ale stejně se nerovnostem moc nedá vyhnout. Tomáš vzadu dostává rány od vadného tlumiče, vpředu je docela pohoda. Řidič (snad Laďa, jména si málokdy zapamatuju) nás vysazuje někde uprostřed Siněvirské Poljany a důrazně odmítá jakoukoliv finanční odměnu.

Siněvirská Poljana

Myslím, že záplavy tady musí dělat pěknou paseku.

Jdeme tedy dál po silnici a potkáváme dobytek. Funguje zde systém volného šíření skotu, krávy si chodí po silnici, jak uznají za vhodné, a ty zdatnější si v prudkých lesních svazích hrají na kamzíky, to vše kilometry od nejbližší vesnice. To samé se dá říct o místních koních. Počasí se stále mění, chvíli slunce, pak zase prší a za chvíli je zase hezky.

Kůň a řeka

Záhy se dostáváme k bráně, kde po nás hlídač chce 4 hřivny za vstup. Je to malá částka a o tomto podivném zvyku vybírání peněz za vstup do přírody jsme věděli, takže pochopitelně platíme.

Za branou cesta výrazněji stoupá. Když je stoupání nejprudší a batoh se začíná dost pronášet, cesta náhle končí a jsme u jezera. Na první pohled trochu zklamání. I když je Siněvir největší jezero rozlehlé ukrajinské části Karpat, proti Černému jezeru je dost malé, a navíc je tu plno turistů přijíždějících klidně i v autech a na motorkách. Potom si ale všímám i čisté vody plné života, ve které se odráží okolní svahy, a nakonec se mi tu dost líbí.

Siněvir

Tohoto tvora jsem v přírodě nikdy předtím neviděl.

Siněvir

Po cestě jsme se těšili, že si tady nahoře dáme oběd. Četl jsem o jakémsi komplexu restaurací s hotelem, který u jezera někdo trochu necitlivě nechal vybudovat. Když už to tu stojí, mohlo by být aspoň někde otevřeno. Nakonec si pod jedním z přístřešků vybíráme stůl, na kterém není tolik vidět stará špína, a pouštíme se do vlastních zásob.

Jdeme stejnou cestou zpátky. Jeden přátelský člověk nás zastavuje, vyptává se nás, odkud jsme a kam jdeme, a pak nám nabízí nějaké ubytování v Mukačevu. U brány je pár obchůdků se suvenýry a pohlednicemi, ale všechno je patřičně předražené. Místy podél silnice posedávají starší ženy prodávající nějaké zavařeniny, houby a jiné věci. Potkáváme mnoho motorek (řidiči zásadně bez helmy) a také stejná zvířata jako prve, pouze na úplně jiných místech. Nyní by se skutečně hodil odvoz, protože bychom se tak stihli vrátit do Koločavy ještě za světla. Všechny posádky v autech na nás ale jen dělají různá nepochopitelná gesta a nezastavuje nikdo. Mává nám i podnikavec, který nás chtěl vzít k jezeru, zřejmě mu na jeho cenu někdo skočil. Dojdeme až do Siněvirské Pojlany, kde potkáváme skupinku Čechů s motorkami opravující nějaký zřejmě nabouraný skútr.

Už to vypadá beznadějně, ale ve vsi nám zastavuje bílé auto a řidič se směje - je to ten samý, který nás dovezl sem. Byl na houbách a jede zase zpátky domů. Tentokrát sedím vzadu já. S tím tlumičem opravdu není něco v pořádku. Jinak je cesta bez problémů, když nám cestu zatarasí koně, stačí hodit pár kamenů a pánové hřebci se rozejdou. Vystupujeme na hlavní silnici v Siněviru-vesnici, kde se s ochotným řidičem loučíme.

Jeden z kostelů v Siněviru

Pokračujeme po silnici do Koločavy a narážíme na autobusovou zastávku. Nikde není vylepen jízdní řád, což je na venkově skoro pravidlem, ale od lidí se dozvídáme, že autobus jede „zaraz“. S Tomášem se baví nějaký člověk, který o sobě tvrdí, že je Maďar. Povídá o všem možném, a jak už to tak bývá, nakonec si říká o pár drobných. Také nás místní zvou do protější hospody, ale odmítáme, autobus má přijet každou chvíli.

Význam slova „zaraz“ je třeba brát s rezervou, čekáme dobrou hodinu. Autobus je celkem plný a stejně jako včera asi přiváží další české turisty. Lidé si vždy řeknou, kde přesně chtějí vystoupit, a řidič všem ochotně zastavuje. Před 8 večer jsme tedy pohodlně přímo u Četnické stanice a odkládáme si u Ani věci. Opět sehnala nějaké nové Čechy, musí mít z ubytování slušný příjem.

Jdeme do Četnické stanice na pivo. Jeden český cestopis na internetu vychvaloval pivo Oboloň, takže jsem nadšený, že si ho konečně můžeme dát, od počátku jsem se na něj těšil. No nevím, na co tihle Češi byli zvyklí, ale mně tohle pivo připadá slabé, to už se mi zdálo lepší Černihivske. Tomáš říká, že je v tom cítit nějaká máslová příchuť. Každopádně pivo to je a pít se rozhodně dá, takže zůstáváme až do tmy. Hospoda je zařízena pěkně a najdou se tu i zajímavé informace, třeba že u jezera Siněvir v třicátých letech tábořil na doporučení Olbrachta Foglar se svými skauty a že to stálo za to.

Pozdě večer se přesouváme na pokoj, ale já potmě šlapu do měkkého a dlouho si máčím nohu v potoce. Dobytek má i své stinné stránky. U domu pak potkávám lidi s baterkou, jsou to naši novináři. Prý byla cesta špatně značená, takže si pěkně užili, ale nakonec se nahoru na poloninu nějak dostali.

K večeři je boršč se smetanou. Domlouváme se na zítra. Chceme přejít poloninu Piškoňa s vrcholem Nehrovec (1707 m), která je na severu blízko vesnice. Podle mapy dokonce z obou stran hřebene vede značená turistická trasa. Lucka s Frantou nám říkají, že to těžko stihneme přejít za den a ještě se vrátit. Sice necháváme většinu věcí u Ani a má být krásné počasí, ale možná mají pravdu, já vzdálenosti vždycky podceňuju. I zdolání samotného Nehrovce by stačilo.

Boršč se smetanou

Dnes spíme na postelích v obýváku. „Ta Aňa se asi zbláznila“, novináři dostali společnou přikrývku. :)

4. den (středa)

Aňa nám podle domluvy připravila snídani, venku je krásně. Ty louky na vrcholcích kopců, které vidíme i z okna kuchyně, mě lákají od doby, co jsem si jich poprvé všiml. Těším se na hřebenové pěšiny a ohromující výhledy. Loučíme se ještě s kamarády novináři, kteří jdou na stejný hřeben jako my, ovšem z druhé strany, a už se nebudou vracet. Vyrážíme tedy podle mapy a značené trasy na vrchol Nehrovec.

Dobytek má zásadně přednost.

Koločava, kam se podíváš.

Podobný dřevěný kostel jsme viděli i ve skanzenu v Užhorodě.

Tato řeka má krásné přírodní koryto.

Tento ďábelský stroj jede až 1 km/h. Řidič si musel pěkně přivstat, protože zem od něj byla orvaná kilometry daleko.

Zatím se řídíme podle mapy, červené značky nenacházíme, ale jdeme bezpochyby správně. Koločava nás provází několik kilometrů, vyhlížíme můstek přes řeku, před kterým má být odbočka do lesů. Můstek nacházíme a po prohledání okolí se vydáváme do kopce po polní cestě. Jenže ta končí mezi ploty, takže se vracíme dolů k řece. Nechápeme, kudy tedy máme jít, červené značky nikde. Už je tu jen jedna cesta, uzavírá ji dřevěná branka. Tak ji tedy zkusíme.

Kam asi vede tohle?

Chvíli sledujeme nějakou lesní pěšinu, ta ale náhle končí. Rozhodujeme se prostě jít lesem přímo do kopce. Buď najdeme tu zatracenou neznačenou trasu, nebo se dostaneme na velkou louku uprostřed lesa, kterou nemůžeme minout, a dál uvidíme.

Na zemi se najde leccos zajímavého.

Stoupáme tedy severním směrem kolmo na svah. Les je krásný, ale pořád se jen šplháme do jednotvárného prudkého kopce. Tomáš říká, že bychom tu mohli natočit novou reklamu na Radegast, a já musím souhlasit. Listí na zemi klouže a často se chytáme okolních dřevin, jde se opravdu špatně. První změnou po dlouhé době je mýtina, přes kterou vede vyšlapaná pěšina, zřejmě tudy chodí zvěř. Hledaná louka to rozhodně není. Pokračujeme dál, ale podrost je čím dál hustší a v určitém místě už nemůžeme najít schůdnou cestu. Čas už docela pokročil a jinou možnost, jak se odtud dostat nahoru, nevidíme, takže se zklamaně vracíme dolů. Trochu jinou cestou, ale neméně strmou. V podrostu je plno padlých stromů a větví, které se vytrvale snaží, abychom si natloukli tlamu.

Těšili jsme se na lepší výhledy, ale co se dá dělat. Nemůže všechno pořád vycházet, jako tomu bylo doteď.

Po delší době narážíme na cestu, která nás dovádí na louku. Takhle nějak to mělo vypadat, ale tak o 500 metrů výš. Tomáš říká, že tohle nebude ta „značená“ trasa. I kdyby byla, už je to jedno, ale přece jenom bychom ji rádi našli. Usuzujeme, že jestli existuje, určitě vede úplně jinudy, jinak bychom ji museli potkat. Postupně přes louky, pole a pár plotů scházíme k řece a vracíme se na byt, hezkých 5 jednotvárných kilometrů přes vesnici. Opět idyla, kráva ožírá přes plot nějakou švestku, po cestě běhají husy a v řece se čile bagruje. Už mě dávno nebaví zdravit všechny lidi, které potkáváme, domů je hodně a před každým druhým někdo vysedává. Jako výsměch pak na mostě u hlavní silnice nacházíme velice oprýskanou značku-červenou... Zřejmě se tomuto úseku ještě nevěnovali čeští značkaři, kteří jinak na Zakarpatské Ukrajině odvádějí výbornou práci. Anebo někdo těžce odbyl mapu. Asi od obojího trochu.

Aby to nevypadalo, že jsou všude jen krávy.

Trochu se najíme a jdeme do hospody. Z našeho původního plánu už zbývá jenom jeden nesplněný cíl, a to výstup na Hoverlu, nejvyšší horu Ukrajiny (2061 m). Máme 1 den na cestu k hřebeni Čornohora, 1 den na výstup a další den pak na návrat do Mukačeva, kde konečně navštívíme místní hrad.

Z hospody vyrážíme pěšky prozkoumat východnější části vesnice. V jednom obchůdku, kde bych se normálně bál cokoliv koupit, bereme velký bochník chleba.

Nechal jsem foťák na pokoji, ale není to úplně na škodu. Ke skanzenu staré školy se dobře hodí retro nádech, dodaný horším fotoaparátem v mobilu.

Socha učitelky, ke které se váže nějaká pověst.

Československá škola, uvnitř dobové zařízení

Zastavujeme se ještě naposledy v Četnické stanici. Tentokrát zkoušíme jinou značku piva, Lvivske v láhvi. Má zvláštní zatuchlý ocas, marně se snažím rozluštit datum minimální trvanlivosti. Už je jasné, že ukrajinské pivo zůstane daleko za očekáváním.

Zítra chceme odjet, výhodně vypadá spoj do Chustu, kde bychom se opět napojili na hlavní tah celé Zakarpatské oblasti. Aňa tvrdila, že jede v půl sedmé ráno. Tomáš se pro jistotu ptá v hospodě a prý jede v půl šesté, možná později, ale radši máme být na zastávce včas. Tak si můžeš vybrat, turisto.

Aňa nám připraví další tradiční pokrm, tokan, a pak s dcerou přinesou podrobně sepsaný účet za posledních 2 dny. První den bylo jídlo jakoby v ceně ubytování, ale teď se natvrdo účtuje každý jednotlivý pokrm, upozornit nás asi zapomněly. Mnohem raději bychom jim prostě k penězům za ubytování přidali něco navíc jako prve. Nakonec srážíme cenu z 320 na 300 hřiven a koupené pohlednice s Koločavou si pošleme sami odjinud, aby z toho nebyl další příplatek.

Tokan

Ještě Aně říkáme o rozporu v odjezdech autobusů. Jde tedy někam volat a prý autobus do Chustu jede „určitě v půl páté ráno“. Tak teď už doprava na Ukrajině získává nový rozměr. Vzhledem k náročnosti tohoto dne se nám na půl pátou vstávat nechce, takže zkusíme půl šestou a případně si počkáme na půl sedmou.

5. den (čtvrtek)

Další den se tedy budíme tak, abychom byli v půl šesté u silnice. Dojdeme až k oficiální zastávce, čeká tu jen nějaká babička, autobus prý ještě nejel. Je překvapivě chladno a čekání je dlouhé, takže pořád jenom chodím a přešlapuju. Nakonec se ve čtvrt na 7 na obzoru zázračně objevuje starší krátký autobus.

Bohužel už mezitím přišlo víc lidí. Tomáš je zatlačen někam k zadním sedačkám, já se snažím držet si výhodnou pozici vedle řadicí páky. Vypadá to, že uvnitř zbývá místo nanejvýš pro jednoho člověka. Na další zastávce tento jedinec přistupuje a já si říkám, že teď je autobus beznadějně plný. To jsem se přepočítal. Ještě v Koločavě nastupuje 8 dalších lidí a takhle to funguje i dále, jakoby pojem kapacita autobusu neexistoval. Jsem nahrben u předního skla a snažím se nohama moc nebránit řidiči v řazení. To není zas takový problém, jedeme pořád na dvojku. Sleduju silnici, je neskutečně rozbitá, s autobusem to i při té dvacítce dost houpe. Pak mě ještě něco praští do nosu - řidič si zapálil. Tady je to asi běžný zvyk. Jinak mě ale cesta baví a dokonce si později i sedám na uvolněné místo.

V Chustu se pohybujeme jenom po nádraží a blízkém okolí, kde tohle celkem důležité město vypadá jako nějaká zapadlá díra, ale toalety jsou překvapivě čisté. Rádi bychom vyzkoušeli vlak, ale směrem na východ to špatně navazuje, respektive vlak v jednom místě opouští Ukrajinu, takže železnici má smysl použít až v Rachově. Pojedeme tedy autobusem, prozatím do Rachova, kde už budeme v nejvýchodnější části Zakarpatské Ukrajiny. První autobus je plný a bez lístku nikoho nebere, jdeme si tedy koupit lístek na další. Samostatnou kapitolou je místní žebračka, stará ženská dotírající na každého s pár drobnými v ruce, že potřebuje 700 hřiven na nějakou operaci bůhví pro koho. Ostraha nádraží ji vytrvale vyhání, ale ona se vždy vrací jiným vchodem nebo chvíli jde po lidech venku. Protože pořád chodíme někde okolo, obtěžuje nás asi pětkrát. Pokaždé jen spustí svůj jednotvárný a velmi skuhravý monolog a nepřestane, dokud nedostane peníze, jinak by člověka ani nepustila ke slovu. Nám se ale nehodí rozdávat těch pár hřiven, které nám zbyly po Koločavě. Častěji dotírá na Tomáše, já jsem jí jenom řekl „Ni!“ a pak mě, soudě podle gest, zřejmě proklela do pátého kolena.

U nádraží v Chustu

Dál jedeme podél hranic s Rumunskem, na obzoru jsou vidět hraniční hřebeny. Později tvoří dlouhý úsek hranice řeka Tisa. Podél silnice, která je zde hlavním a jediným tahem ze západu na východ, je mnoho měst a městeček, ale všechny na mě působí tak nějak stejně - zapadákovy. Poblíž Solotvyna, které je známé svými solnými jezery (něco jako Mrtvé moře, bohužel nám na tuhle atrakci nezbyl čas), dokonce nastupuje do autobusu žebračka a vybírá peníze od cestujících, naštěstí není moc dotěrná.

Cesta ze mi zdá nekonečně dlouhá, až po 3 hodinách se krásným hlubokým údolím Tisy blížíme do Rachova. Od tohoto města po předchozích zkušenostech moc nečekám, ale už v autobuse se divím, jak dobře vypadá jeho centrum. Čistá ulice, opravené kostely, tuhle památník se sochou, tamhle okrasná zeleň, a k tomu bezvadné slunečné počasí. Četl jsem, že v okolí je mnoho minerálních pramenů, mohly by tu být klidně lázně. Posíláme domů pohledy, měníme peníze a dáváme si plnohodnotný oběd v restauraci za slušnou cenu. Chtěl jsem ochutnat místní Staropramen, bohužel nemají. V obchodě potkáváme česky mluvícího Ukrajince, který dělá v Praze. Trochu si povídáme, on se nám zeptá na vlak i na autobus. Vlak jede snad jenom dvakrát denně a nejbližší spoj je v 7 hodin večer, takže i dál pojedeme autobusem. Stejně jsou oba druhy dopravy velmi levné. Chci dát kvasu druhou šanci a kupuju si malou láhev s jablečnou příchutí. Tentokrát není špatný, ale pořád je to něco jiného, než bych čekal.

Tržiště v Rachově

Rachov leží u soutoku Černé a Bílé Tisy, zde už je plnohodnotná Tisa.

Centrální ulice

Centrální ulice

Vybíráme si dálkový autobus, který pokračuje do Ivano-Frankivska. Tušíme, že cesta až na turistickou základnu Zaroslak pod Hoverlou bude trochu komplikovaná, a taky že ano. Řidič nás vysadí na křižovatce ve vesnici Tatarov, takže cesta do Vorochty a dál bude na nás. Jeden cestující jede taky do Vorochty a prý nám pomůže. Ještě že tak, určitě bychom tu správnou zastávku přejeli.

Autobus je opět přecpaný, snažím se držet si své místo vpředu, abych měl přehled, a docela to jde. Nějakou dobu jsem prohnutý, abych se vešel k oknu pod držák zavazadel. Stojím na jedné noze a na té mi stojí někdo jiný (náhodou je to náš průvodce). Přejíždíme prvorepublikovou hranici, vystupujeme v Tatarově a náš průvodce po chvíli zastavuje nějaký minivan. Svezeme se až do Vorochty a tam nám řidič nabízí odvoz až na konec silnice k základně Zaroslak za 150-200 hřiven. Je zajímavé, jak moc podobný je řidiči z Koločavy. Podobný vzhled, podobné auto, a taky nějaký podnikavec. Dlouho přemýšlíme a diskutujeme, je to sotva 15 km, i když špatná cesta. V jednu chvíli nám chce řidič něco ukázat na mapě. Podáme mu mapu Zakarpatské oblasti 1:250 000, což ho velmi pobaví a začne si klepat na čelo. „Jdete do hor bez mapy? A ščo vy, blázni?“ No blázni možná jsme, ale cestou na vrchol Hoverly jsem si jistý, je dobře značená. A pravděpodobně na sportbáze koupíme nějakou podrobnější mapu. Nabídku na odvoz odmítáme a jdeme dál pěšky.

Času je dost a do večera bychom na sportbázu došli, ale daří se nám stoupnout nějaký pár s velkým autem, který taky míří na Hoverlu. U brány do národního parku se musíme zaregistrovat a platíme 20 hřiven na osobu, což se mi za vstup do přírody zdá trochu jako zlodějina.

Následujících 8 km jedeme půl hodiny, silnicí tuto rozbitou cestu nazývá pouze mapa. Nahoře se dozvídáme, že sportbáza Zaroslak je plně obsazená, takže konečně přijde ke slovu stan. Stavíme ho v lese, na místě, kde už kdosi tábořil předtím. Doléhá sem šumění řeky Prut. Pod základnou je několik obchodů, levně zde kupuju podrobnou mapu hřebene (a pak že jsme blázni). Plánujeme výstup na Hoverlu po delší trase, kde jsou ještě staré hraniční kameny, a pak zřejmě výstup na nedaleký Petros (2021 m). Vaříme si instantní kuře na paprice. Alespoň že je na ubytovně splachovací záchod, protože kadiboudy v lese jsou neuvěřitelně zaneřáděné, lidi (pokud tohle dokáže člověk) je snad neumějí používat.

Řeka Prut, zde ještě dravý horský potok

Brzy se stmívá, takže jdeme včas spát, alespoň se nám bude dobře vstávat.

6. den (pátek)

V průběhu noci se často budím, protože trochu kloužu z kopce po karimatce, ale to mi nijak nebránilo v dobrém odpočinku. Zato Tomášovi prý mrzly nohy, tak se moc nevyspal. Zima je v 6 ráno skutečně pěkná, ale co můžeme čekat ve 1300 metrech. Kolem poletuje a heká pár krkavců.

Vycházíme v 8. Zpočátku jdeme lesem podél Prutu, stromy mají od turistů ohlodané kořeny.

Několikrát potkáváme bývalou hranici ČSR s Polskem.

Během hodiny vystupujeme z lesa.

Po nějaké době spatřujeme první vrchol, který musíme zdolat (1700 m), za ním už je Hoverla. Motáme se hustým jalovcovým podrostem a poté korytem drobného potoka. Roste tu mnoho borůvek a překvapivě i osamělá kukuřice.

Po kamenných „schodech“ se nejde zrovna dobře.

Ale než mě vyfotíš, budu dělat, jak jsem hrozně v pohodě.

Tady jsme na oněch 1700 metrech a už nám nic nebrání ve výhledu na Hoverlu

Jdeme celou dobu sami, až nyní vidíme z dálky první lidi. Je ale znát, že celý rok sedím u počítače, s těžkým batohem často odpočívám. Předbíhá nás jeden Čech a dva zřejmě Američani. Čech mě zdraví, že prý nás viděl už v Koločavě. Vpravo, na západě, se nám otevřel krásný výhled na sousední vrchol Petros (2021 m) a dohadujeme se, jestli zvládneme vylézt i tam. Výstup je nyní jednotvárný, vrchol je mnohem dál, než se zdá.

Nahoru se dostáváme v 11. Jsem nadšený a fotím všechno, co vidím. Pár borců se sem dostalo i s kolem. Tomáš se ptá neslyšícího cyklisty na cestu dolů, kterou se možná vydáme.

Na vrcholu Hoverly je pár památníků a vlajky.

Hřeben Čornohory se táhne 20 km dále na jihovýchod. Na snímku je patrně schovaný Brebeneskul (2037 m) a na konci hřebene Pop Ivan neboli Čornohora (2022 m), další 2 nejvyšší ukrajinské vrcholy.

A na západě je již zmíněný Petros.

Trochu vzdušnější pohled

Je tu i dost kvítí, ale převážně jenom tenhle druh.

A tudy jsme sem přišli. Schází se sem čím dál víc lidí.

Jdeme dál na západ směrem k Petrosu, dolů po hřebeni.

U rozcestníku na 1800 metrech se rozhodujeme, že bychom vzhledem k našemu tempu Petros špatně stíhali. Vydáme se tedy dolů směrem do vesnice Jasiňa, kudy vede hlavní silnice. Po cestě je navíc základna Kozmeščik, kde by měl být nějaký kemp.

Ještě jednou Hoverla

Potkáváme 2 Rusy a vyměňujeme si pár slov. Prý přijeli z Južno-Sachalinska, však je to kousek. Trochu žasneme a jdeme dál. Na horské louce narážíme na pramen, pod ním děláme velkou pauzu a vaříme jedny z posledních čínských polévek. Je nám krásně, užíváme si okolní krajinu. Běhá tu navolno nějaký pes, ale netušíme, jak se do těchto míst dostal. Zdola přichází parta Rusů s koly a shání se po vodě, tak to mají štěstí. Přichází taky ukrajinsky mluvící muž a všímá si vařiče. Jen nám chtěl poradit, abychom ho chránili před větrem, který zpomaluje ohřívání. To se mi ulevilo, myslel jsem, že nám třeba dá pokutu za rozdělávání ohně.

Trochu jsme se zdrželi, pokračujeme až v půl třetí.

Postupně scházíme do lesa, kde potkáváme velké stádo ovcí v čele s kozou. Bača je musí hnát pěkně z daleka a moc se s nimi nemaže.

Cesta dolů je značena lépe, než jsme čekali. Toto jsme dopoledne přešli zleva doprava.

Neumím si představit, co dokáže projet tudy.

Nakonec se dostáváme do míst, kde by měla být základna Kozmeščik. Tady „dole“ už je pěkně horko. Základnu nemůžeme najít, ale u dřevěného domu s obchůdkem nám děda nabízí pokoj za 50 hřiven se sprchou za 15 hřiven, což vzhledem k podmínkám neodmítáme. Blíží se večer a do Jasině je to ještě pěkně daleko.

Byli jsme upozorněni, že večer nejde elektřina, což nám bylo celkem jedno. Ve sprše mě překvapila teplá voda. Kde mají teplou sprchu, je i splachovací záchod, usoudil jsem. Že nejde o tautologii, potvrzovala špinavá kadibouda na kraji lesa, kam jsem se radši ani nešel podívat.

Venku na stole vaříme vepřovou konzervu s kolínky, což v dané situaci považuju za výborné jídlo. K tomu německé pivo Zibert, které Tomáš pije z PET lahve a já z ešusu. Zpočátku je dobré, ale záhy se chuť někam vytrácí. Doráží sem i Rusové s koly, které jsme potkali u pramene, a poté další Rusové, vesměs se shánějí po vodce.

Jdeme spát v 9. Večer se rychle ochlazuje. Elektřina nakonec přece jenom jde, upozorňuje na to hlasitý generátor. Protože jsme byli celý den na přímém slunci, cítíme se oba divně, snad z toho nebudou větší potíže. Já si na horské slunce prostě nikdy nedám pozor.

7. den (sobota)

Plánovali jsme vyrazit v půl šesté, ale dostáváme se ven až ve tři čtvrtě na osm. Naším cílem je Lažeščina, zde bychom měli najít spoj zpátky na západ.

Cesta je plná hlubokých výmolů a mosty poskytují dostatek příležitostí, jak propadnout až dolů do řeky. Doufáme, že něco stopneme, ale nic tu nejezdí, děda v ubytovně nám to vlastně říkal. Vůbec poprvé na Ukrajině vidíme krávy, které se pasou v ohradě. Asi v polovině cesty potkáváme 2 Ukrajince v Octavii. Vysvětlují nám, že by nás vzali, ale kvůli hmotnosti bychom pak neprojeli. Později vidíme, že to nebyla žádná hloupá výmluva, pořád jsou na dohled před námi. Spolujezdec vystoupil a ukazuje řidiči, z které díry se auto ještě dostane, aniž by poté potřebovalo generální opravu.

Silnice do Lažeščiny.

Dál už tedy nestopujeme. Na okraji Lažeščiny nás u brány národního parku zastavuje hlídač. Musíme se znovu zapsat a zaplatit 10 hřiven. Zřejmě s námi ženská u první brány vyběhla, nedala nám žádné potvrzení o platbě, i když měla, a platili jsme dvojnásobek.

Jdeme po prašné cestě přes Lažeščinu. Pobaví nás živá hádka, kdy pár místních vede krávy na pastvu a nějaká žena před domem jim vyhrožuje oznámením na úřadě za to, že ji krávy pravidelně budí (je sobota ráno a každá kráva náležitě cinká). Lažeščina je další nekonečně dlouhá vesnice. Slunce dost pálí a na cestě není žádný stín, po včerejším přeslunění začínám být dost nevrlý a dávám věcem okolo sebe náležité přívlastky.

Lažeščina, údajně nejvýchodnější vesnice první republiky.

Tomáš se v několika obchodech snaží koupit chleba, ale nikde ho nemají. Po pár kilometrech zastavujeme ve stínu u hřbitova a Tomáš si náhodou všímá, že kousek vedle je železniční stanice. Ještě větší náhoda je, že vlak do Rachova jede za půl hodiny, takže volba je jasná. Stanice je prázdná, ale 2 babičky na nástupišti nás informují, že za chvíli někdo určitě přijde a prodá nám lístek. Jedna vypráví, že její syn pracuje v Čechách.

V nádražní budově je velmi útulno.

Za 20 minut přichází rázný chlapík a houkne na nás, co chceme. Kupujeme 2 lístky do Rachova po 7 hřivnách, což je skvělá cena.

Zvenku vypadá vlak celkem nově, ale uvnitř jako bychom se přenesli do jiné doby.

Sedíme na dřevěných lavicích. Cesta ubíhá velmi pomalu, vlaky zde jezdí tak do 40 km/h. Okolní krajina je krásná, projíždíme dlouhou Jasiní a poté údolím Tisy.

Jsme opět v Rachově, na snímku kostel s trochu improvizovaným nádražím.

V Rachově kupujeme autobusové jízdenky do Mukačeva. Cesta je tedy ještě delší než předevčírem. Jako by to nestačilo, řidič snad v každém druhém městě dělá desetiminutovou pauzu. Kuřácká část autobusu (tedy většina) se vždycky vyhrne ven na cigárko a my ostatní jenom sledujeme, kam ten řidič zase zalezl. K tomu je v autobuse hrozné horko. Jižně od Rachova míjíme geografický střed Evropy, přesněji jeden z desítek domnělých středů Evropy, které jsou rozesety od Německa po Bělorusko podle toho, jak se to hodí. V Solotvynu se k autobusu nahrne skupina převážně cikánek a všechny nabízí ubytování. Žádný turista tu ale nevystupuje.

Po mnoha hodinách a kilometrech jsme v Mukačavu. S trochou štěstí zjišťujeme, že žádná zastávka na nádraží nebude, a vystupujeme na ulici. Najdeme podle mapy místní turbázu, bohužel tu je nějaký mezinárodní dětský tábor a mají volné pouze dražší pokoje. Protože chceme domů přijet jako lidi a o dalším ubytování nevíme, nakonec přijímáme pokoj za závratných 125 hřiven.

Tankové památníky jsou v oblasti dost populární.

V supermarketu dokupujeme základní potraviny, škoda, že jsme doteď žádný nepotkali. Za docela velký nákup platíme přesně 33,33 hřivny. Takhle vypadají výhodné ceny.

Nakonec nejlepší pivo, které jsme na Ukrajině pili.

Děcka na ubytovně řádí až do noci, venku jsou nějaká rozlučková představení a nakonec ohňostroj. Shodujeme se, že na hrad nakonec nepůjdeme, protože je až na druhém konci města.

8. den (neděle)

Vstáváme v 7 hodin a nemusíme pospíchat. Autobus do Užhorodu náhodou potkáváme už po cestě na nádraží. Kdybych se při vystupování řidiče nezeptal, kolik mu máme zaplatit, mohli jsme ušetřit za jízdné.

V Užhorodě jsme v půl 10. Kupuju levně 2 vodky a nějaké cigarety pro kamarády. Najednou chápu smysl celních kontrol, tyto produkty jsou zde tak levné, že by si každý odvezl domů všechno, co unese. Potřebujeme utratit zbývající peníze, takže si na pěší zóně dáváme poslední ukrajinské pivo (Rohaň, opět slabší), pak pizzu za skvělou cenu 20 hřiven a na nádraží ještě nějaké to pivo. Těch pár drobných, co nám zbylo, rozdáváme žebrajícím babičkám.

V autobuse, který nás má odvézt na Slovensko, je asi 10 Čechů a Slováků, jinak samí lidé z východu. S některými se na nádraží loučí rodiny a partnerky, takže evidentně jedou za prací a novými možnostmi. Hraniční kontrola je zdlouhavější než prve, Slováci dokonce kontrolují batohy a jeden celník má trochu hloupé poznámky.

Když jsme čekali na odbavení ostatních, zaujal mě jeden rumunský klučina. Chodil pořád nějak okolo a kdykoliv přišel ke mně, z nějakého záhadného důvodu mi šlápl na nohu, po pár metrech se otočil a za 10 vteřin byl znovu zpátky na mojí noze. Potichu jsme se tím bavili, zřejmě byl trochu hyperaktivní, pochodoval už v uličce autobusu. Kdo ví, v jakých podmínkách vyrůstá, po hraniční kontrole se celá jeho rodina dokonce sebrala a od slovenských hranic pokračovali pěšky.

Dojeli jsme do Michalovců a rozhodli jsme se vyrazit hned do Košic, abychom si je stihli prohlédnout. Povedlo se a nakonec byly Košice asi nejhezčí město, které jsme na výletě viděli, takže vkládám pár fotek, vesměs pocházejí z Hlavní ulice tvořící centrum.

Košice

Košice

Košice

Košice

Zpátky do ČR jsme opět jeli se Student Agency, jediným zpestřením byly poznámky spolucestujících, kterým vadilo, že jel náhradní autobus a neměli tedy místa podle plánu. Já jsem seděl u okna na trojsedadle a o prostor jsem neměl nouzi. Noční přejezd Slovenska utekl rychle a naše cesta byla u konce.

Na Ukrajinu se nejspíš časem podívám znovu, ať už na malebnou zakarpatskou část nebo třeba někam dál. Návštěvu této oblasti můžu každému doporučit. Jen si udělejte trochu víc času než my, jen v Koločavě a okolí se dá strávit celý týden.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Přidat komentář

Komentáře

Jack

9. října 2011 19:33

Jack říká

Hezký ...koukám, že se budu muset někdy taky přidat . Vypadá to velice pěkně, jiný kraj, jiný mrav .

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

HoHo

9. října 2011 20:07

HoHo říká

Parádní výlet! díky, že jsi o něj s námi podělil...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

9. října 2011 21:20

Rony říká

Je zvláštní, že to spoustu lidí táhne do míst, kde o pohodlí nezavadí. Nejspíš právě kvůli tomu...

Hřebenové partie jsou nádherné, rád jsem si obsáhlý článek přečetl. Taky mě to do Zakarpatské Ukrajiny táhne, ale zatím jsou to jen plány.

Díky za přiblížení reality i za pěkné fotky.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Navarro

9. října 2011 22:02

Navarro říká

Díky za kladné ohlasy Nejhorší je, že plány se kupí na dlouho dopředu, potom člověk neví, kam dřív (a hlavně kdy vůbec)

Honza (Navarro)

Japo

10. října 2011 14:55

Japo říká

Velmi zajímavý výlet. Taky bych se rád někdy do chudší části světa vypravil poznat, jak se žije jinak, ačkoliv je to riziko a nevím, jestli bych se cítil dobře jako "boháč" ze západního světa.

Asi bych více chodil po horách a spal ve stanu (když už jste ho s sebou měli), což by pak vyšlo levněji, nicméně alespoň jste poznali místní lidi a kuchyni

Článek i fotky se povedly.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

karelanttonin

19. února 2012 08:12

karelanttonin říká

Zajímavé zase jiný pohled na oblasti, které znám a zároveň ukázka některých, které neznám

http://foto.meta.ua/user/3316774/media/p18/

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.