Zápisky z cest IV. (Vysoké Tatry...)

Zápisky z cest   IV. (Vysoké Tatry...)

Tyto poznámky zaznamenávají zážitky z turistických podniků proměnlivé skupinky lidí za období od roku 1988 do současnosti. Pokud budou pro někoho inspirací, je to jen dobře. Pokud ne, nechť poslouží jako oživění pamětí těch, kteří se jich zúčastnili. (Mirek – autor)

S laskavým svolením Míry :-), autora textů, si tady dovoluji uvést mnohé z našich, většinou společných putování po horách.

Pokud někdy budu mít chuť a čas, objeví se i pár naskenovaných fotek, i když si myslím, že není nutné nadměrné rušení kvalitního rázu popisovaných cest.

Z důvodu velké kapacity textových údajů jsou Zápisky z cest rozděleny na jednotlivé díly.

(Rony)

8-)

Obsah

  • Beskydy
  • Pokus o přechod Slovenského Rudohoria + Šumava
  • Křemelná
  • Jeseníky a Kralický Sněžník
  • Vysoké Tatry
  • Slovensko

Beskydy 09/99

Doba trvání: 7 dnů

Účastníci: Andrea, Jana, Roman, autor

1. den - Jedeme naší Alfou. Protože nemáme známku a nechceme si ji pro jednu jízdu kupovat, jedeme mimo dálnici. I tak ubíhá cesta rychle, je jen trochu teplo. Cestou se stavíme v Jeskyni blanických rytířů u Kunštátu. Je to uměle vytesaná jeskyně ve vápenci z dob vlasteneckého vzepětí po získání nezávislosti na Rakousku. Jsou v ní vytesány do stěn sochy spících blanických rytířů. Do Sůkenické dorážíme před pátou hodinou. Ubytování perfektní, jen vyfasované jídelní talony nám asi nebudou stačit.

2. den - Trasa - Súlov - hřeben Súlovských skál - Súlov

Roman nám vymyslel první trasu na Slovensku. Jedeme přes hranice do nedalekého Súlova (asi 30 km). Tam necháváme auto ve vesnici a vyrážíme na přechod hřebene Súlovských skal, který se vypíná do výšky 700 až 800 metrů. Po ránu ještě není moc horko a tak stoupáme po loukách a pak lesem do sedla, kde nalézáme na hřeben. Hřeben zezdola nevypadá nijak náročně, je celý zarostlý lesem. To ale klame, protože pod lesní pokrývkou se skrývá jeden z nejčlenitějších hřebínků, jaký jsem kdy šel. Je to pořád nahoru a dolů, hřeben je překvapivě úzký a strmě spadá na obě strany. Je to paráda, ale fyzicky dost náročné. Místy jsou pěkné výhledy a tak kamerujeme a fotíme.

Obědváme a postupně zjišťujeme, že celý hřeben nepřejdeme. Jana navíc dostává záchvat. Po rozvažování nescházíme hned prvním sedlem, ale postupujeme k dalšímu, které je vzdáleno jen 20 minut chůze. Ája zalézá přes upozornění mimo cestu a za chvíli se vrací s pěkně sedřenou nohou. Dělá, jako by nic. To je opravdu hezký začátek. Docházíme k místu sestupu a slézáme strmě dolů. Místy je to i po skalách, v jednom místě je to tak úzké, že se tam zašprajcnu a můžu dál, až když si sundám batůžek a kameru. Zbytek už scházíme v pohodě, cestou do vesnice musíme ještě obcházet JZD.

3. den - Trasa - sedlo Tanečnica - Radhošť - sedlo Tanečnica - tanečnice - Čertův mlýn - Bukovina - sedlo Tanečnica.

Jedeme autem do sedla Tanečnica. Dnes se projdeme po hlavním hřebenu Beskyd na památnou horu Radhošť (je prý památná, i když nevím čím). Zcela určitě je však hojně navštěvovaná, protože k ní vede cesta, po které by mohly jezdit i tiráci. Cestou fotíme sochu boha Radegasta a posléze kostelík na vrcholu Radhoště. Jsou z něj, jako z celého hřebene, překrásné výhledy. Vracíme se stejnou cestou zpět a dáváme si chutný oběd v hotelu. Po obědě vyrážíme na druhou stranu. Stoupáme na vrch Tanečnice, kde je postavena spousta kamenných mužíků. Jdeme dál ke Kněhyni a Roman vzpomíná, jak tady před lety v zimě zápasil ve vánici o život. Na Čertův mlýn je vskutku čertovské stoupání, po kterém nás přechází chuť, zacházet si ještě na Kněhyni. Raději jdeme dál po mírně se svažujícím hřebenu, scházíme z něj přímo dolů na boční cestu a po ní docházíme spodem zpět do sedla. Překvapivě náročný „odpočinkový“ den.

4. den - Tak dnes bude skutečný odpočinkový den. Hrajeme stolní tenis, badminton, kopáme si s míčem, jdeme se podívat na nedalekou rozhlednu a tak podobně.

5. den - Trasa - Bumbálka - Hluchanka - Lukavice - potok Čurabka - potok Velký a Malý smradlavý se sirovodíkovým pramenem - Salajka - Bumbálka - Sůkenická

Po dni odpočinku vycházíme na další pěší túru. Tentokrát nikam nepopojíždíme, ale jdeme přímo ze Sůkenické na hraniční přechod Bumbálka a dál po modré a červené po hlavním hřebeni po hranici mezi Čechami a Slovenskem. Po obou stranách hřebene jsou chaty, které patří většinou Moravanům. Po hřebeni vede široká, ale dosti rozbitá cesta, která vede střídavě nahoru a dolů. Dnes jsou špatné výhledy, je kouřmo.

Za kopcem Lukavica dáváme lehký oběd. Pokračujeme ještě kus po značce po hřebeni a pak se v sedýlku odpojujeme na boční cestu, která traverzuje pod hřebenem. Cesta nevede úplně přesně jako v mapě a napojuje se zase na značku, což by pro nás znamenalo zacházku. Proto to bereme po staré nezřetelné cestě přímo dolů údolím. Cesta se postupně zlepšuje a dovádí nás na dno údolí k potoku Čurabka. Je to vskutku jen čůrek. Při Čurabce docházíme k hlavnímu údolí, kterým protéká říčka se zajímavým názvem Velká smradlavá. A je to pravda. Je tu totiž nějaké podloží, které uvolňuje sirovodík a v údolí je to cítit.

Je tu také sirovodíkový pramen, který žíznivý Roman čepuje do láhve a po chvilce nedůvěřivého očichávání ho pije. Loká si i Jana a zkouší to i Ájka. Já tedy ne, takové smrady pít nemusím. Stoupáme po modré po úzké asfaltce, obcházíme statek a po žluté se blížíme k Bumbálce. Ája toho má dost a bolí ji pata. Nacházíme hříbka a to ji trochu vzpružuje. Před Bumbálkou je strmé stoupání s upozorněním na divokou zvěř - rysy, vlky a medvědy. Z Bumbálky na Sůkenickou musím Áju skoro nést, je úplně vyřízená.

6. den - Trasa - Bumbálka - Hlboké - Makov - Turzovka - Konečná - Bílá - Hlavatá - Sůkenická

Dnes bude změna, jedeme na kolech. Půjčujeme si je z hotelu, jsou to dosti jetá horská kola. Začátek cesty je stejný jako včera, dál se ale držíme modré a stáčíme se do Slovenska. Na horských kolech se po šutrovaté cestě jede hnusně, jízdní vlastnosti jsou podle mne horší než na trekách. V jednom obzvláště blbém úseku Ája padá, naštěstí skoro z nulové rychlosti. Přidává si na této dovolené další lehké zranění. Poté už začíná asfalt a dojíždíme v pohodě do Makova.

Tady jedeme při potoku po široké silnici sice proti větru, ale zase mírným klesáním. Všude lemují cestu domky, ať je tu vesnice nebo není. V Turzovce odbočujeme nahoru k přechodu Konečná a začínáme stoupat. Stoupání je nejdříve pozvolné při potoku, ale postupně se přiostřuje. Jana to rve na těžký převod, myslím, že nahoře bude vyřízená. Dáváme krátkou přestávku a pak tvrdým stoupáním dojíždíme na Konečnou. Beru si od Áji její kolo, které je horší než moje a sjíždíme do obce Bílá. Jana toho má dost.

Hledáme nějakou venkovní restauraci, abychom byli u kol, ale nic tu není a tak si kupujeme poživatiny v potravinách a jíme a odpočíváme u potoka. Pokračujeme dál vzhůru údolím, kde nás opouštějí Roman a Jana a jedou a tlačí zkratkou, neboť Jana už nemůže. My si střídáme kola a jedeme stále vzhůru na křižovatku v Hlavaté a odsud na Sůkenickou. Je tu mnohem horší stoupání, než se z auta zdá, ale zvládáme to.

7. den - Trasa - Súlov - hřeben - Súlovský hrad - Súlov

Dnes dokončíme hřebenovku v Súlove. Auto necháváme opět ve vesnici a stoupáme k místu, odkud jsme sestupovali. Před vlastním výstupem na hřeben odbočujeme k Šarkaní jeskyni. Z odbočky se vyklube pěkně hnusná stezka, která vede prudkou roklí po písečku nahoru k jeskyni. Není se tu pořádně čeho držet a klouže to. Docházíme k jeskyni, ale spíše přemýšlíme, jaká bude cesta dolů. Mám z toho docela strach, musíme slézat hodně opatrně, ale zvládáme to bez nehody.

Nechceme stoupat stejnou cestou na hřeben, kterou jsme minulou neděli sestupovali a tak to bereme bokem roklí mimo značku. Hrabeme se listím mezi skalami a nakonec se nám daří se napojit na značku na hřebeni. Následuje občerstvení a pak už putujeme k Súlovskému hradu. Je tu hezká cestička a pěknými výhledy, opravdu moc pěkné. Docházíme do sedélka s loučkou, pramenem a doutnajícím ohništěm. Tady relaxujeme a musíme se dost přemlouvat, abychom vstali a pokračovali. Ke hradu musíme samozřejmě stoupat, ale jde to. Hrad vlastně nebyl hrad, ale strážní hrádek, ze kterého je teď samozřejmě zříceninka. Z věže jsou krásné výhledy, kameruji okolí. Sestupujeme moc hezky vedenou cestou členitým terénem mezi skalami až na silnici pod Súlov. Byla to paráda (až na tu Šarkaní jeskyni).

ilustrační foto

Pokus o přechod Slovenského Rudohoria + Šumava 08/00

Doba trvání: 4 + 4 dny

Účastníci:

  • Roman H, Radek, autor
  • Andrea + autor

Trasa: Č. Budějovice – Praha – Banská Bystrica – Červená skala (vlak)- po zelené k Ladové jame – Nižná Klaková – Fabova Hola – Bánovo – po zelené a červené po hřebeni směr Polanské vrchy – Brezno – Banská Bystrica - České Budějovice

1. den – Přijíždíme ráno do Banské Bystrice z Prahy v lůžkovém voze. Radek si vzal špatné tenisky, které mu rozdírají patu, a tak si děláme v Bystrici přestávku a Radek si kupuje nové adidasky. Poté v poledních hodinách jedeme narvaným osobním vlakem do stanice Červené skaly, odkud začneme náš přechod. Trasu naplánoval Roman, měla by trvat asi 5 dní a dovést nás před Polanské vrchy, kde to už asi zabalíme a sejdeme do kůpelí před Banskou Bystricou.

Jdeme po zelené značce a stoupáme po asfaltce na Muráňskou planinu, kde jsou medvědi. Pro tento účel jsem si na radu Áji zakoupil malou dřevěnou řehtačku na jejich odhánění. Je teplo a při stoupání se obstojně potíme. Ukazuje se, že dnešní den časový rozvrh nedodržíme, protože hodiny na ukazatelích neodpovídají našim odhadům z mapy. Několikrát ztrácíme a zase nacházíme značku, značení je dosti mizerné a s oblibou se tu značky neumisťují na rozcestí. Docházíme na krásnou planinu s dřevěným srubem a pramenem, velmi romantické místo. Jinak naše cesta vede většinou lesem, kde není nic moc vidět, jen houby. Radek i Roman jdou rychle, mám co dělat, abych jim stačil. Konečně před večerem docházíme k Ladové jame, kde je i pramen a kde je poblíž dřevěný srub s krytými širokými zápražími, kde je možno se vyspat. Je tu nějaký samorost z Olomouce, který jde Rudohorie sám už od Košic. Jíme, pijeme, myjeme se a usínáme.

2. den - Vyrážíme směr Nižná Klaková, kam jsme už měli dojít včera. Jsou to dobré dvě hodiny chůze, je tam otevřená koliba na přespání a kus cesty po žluté je i pramen. Dáváme si tady přestávku, během které nás dochází a předchází náš známý z Olomouce. Dál jdeme traverzem pod hřebenem směr Fabova hola. Cestou jíme maliny o osvěžujeme se z potoků. Pod Fabovou holou dáváme odpočinek, čeká nás krutý výstup s převýšením 400 metrů. Je to opravdu tvrdé, protože to Slováci vedou přímou diretisimou. Já to vycházím v jednom zátahu, ale chlapci musejí odpočívat a přicházejí na horu čtvrt hodiny po mně. Na vrcholu je kniha, kde se dočítáme, že hoch z Olomouce se jmenuje Stych. Je to jediné místo, kde je signál pro mobil a tak voláme a necháváme vzkazy. Následuje sestup, který naštěstí není tak příkrý jako výstup. Přesto ale Roman ve spodní části kolabuje a musí ulehnout. Už před odjezdem čůral dvakrát krev a teď začíná zase, nevypadá to dobře. Já jdu dopředu dolů obhlédnout vlaky a možné ubytování. Když se vracím, Radek mi vychází v ústrety a říká, že Romana proměřil (Radek je senzibilní nebo si to alespoň myslí) a že má v ledvině pět kaménků. Výraz jeho tváře naznačuje, že se Roman stěží dožije rána. V nedaleké chatě nás sice nenechají přespat, ale dostáváme tu alespoň občerstvení. Radek vyráží na další obhlídku a domlouvá ubytování v Bánove, což je jednu stanici vlakem. Spěcháme tedy na zastávku, nesu Romanovi batoh. Vlak jede až za hodinu a půl a tak čekáme. Roman pookřívá, zato Radek pajdá okolo jako malomocný. Musím se chechtat. Konečně přijíždí motorák, z okénka na nás rozverná průvodčí křičí, že mají zpoždění, a tak nezastavujou. Samozřejmě zastaví a my jedeme zadarmo. Už je šero, a tak trochu s problémy nacházíme ubytování. Radek si cestou musí tento den již po čtvrté odskočit na velkou. Ubytování je slušné včetně večeře, hlavně je teplá sprcha. Radek avizuje, že dál asi nepůjde, alébrž má vlka, je moc tlustý (101 kg), moc se potí a nějak ho to nebaví.

3. den – Radek plní svůj slib ze včerejška a končí. Na své zbylé potraviny pořádá dražbu, Roman si něco kupuje. Opouštíme Radka a dál ve dvou stoupáme po zelené při potoku na další část hřebene. Je zase teplo, ale jde to. Dorážíme na červenou, po které půjdeme až do zítřka. Trochu však zabloudíme a musíme se vracet zpět. U pramene děláme přestávku a vaříme. Přichází i občan Stych, vesele se zdravíme. Vycházíme dál na Vepor. Docházíme mladého kluka s holkou, kteří jdou bez mapy, tak jim dávám svou s tím, že mi ji pak pošlou. Pod Veporem se zatahuje, potkáváme tu další smíšenou dvojici. Blíží se bouřka a tak prcháme společně k nedaleké útulně. Přichází horská buřina, jsme rádi, že jsme nešli na vrchol. Rozmýšlíme, co dál. Naši noví známí říkají, že se dá dobře přespat na hřebeni, kde je voda i koliba. A tak po dešti jdeme dál. Podcházíme Vepor, protože se nám nechce hrabat se nahoru bahnitou stezkou. Docházíme opět na červenou a pokračujeme po hřebeni. Zase hřmí, a tak nasazujeme tvrdé tempo, ale bouřka se vzdaluje. Konečně docházíme na avizované nocležiště. Je tu sice pramen (nic moc) a koliba, které je ale zamčená a nedá se tam spát. Dáváme u ní večeři a stoupáme do sedýlka, kde stavíme Radkův stan a chystáme oheň. Přicházejí z našeho směru nějaký kluk a holka (první Slováci na hřebeni) a s tmou za námi dorážejí i ti dva mlaďoši s mojí mapou. Děláme velký oheň, kecáme a jdeme spát.

4. den – Ráno vstávám časně a procházím se kolem. Roman vylézá později a stěžuje si, že ho bolí hlava. Bere si nějaké kapky, ale moc to nepomáhá. Snídáme (vlastně jen já), balíme stan, loučíme se a jdeme dál. Ploužíme se po horských loukách s hezkými výhledy, pálí tu ale slunce a Roman toho má dost. Ujdeme vždycky kus a musíme odpočívat. Dochází nás opět občan Stych a mizí po stezce před námi. S Romanem je to pořád horší, a tak se rozhodujeme, že to zabalíme. Kdoví co se děje v jeho ledvinách. Přes hřeben tudy vede silnice, po které zrovna jede autobus. Máváme na něj a vezeme se dolů do Brezna. Roman je opravdu grogy, v Brezně ani nemůže dojít na nádraží. Ve vlaku se ale postupně lepší a v Žilině už je docela dobrý. Daří se nám sehnat lehátka až do Budějovic, kam dojíždíme ve středu ráno. Mám takový dojem, že tohle byl můj poslední horský přechod.

ilustrační foto

5. den – Ájík pro nás přijíždí na nádraží a vezeme Romana do Zlivi. My se rozhodujeme, že pojedeme na Šumavu. Po telefonu si zajišťujeme ubytování v Železné Rudě, v penzionu Sylva. Je to tam docela dobré, večer si ještě vyjíždíme na kolech k Čertovu jezeru.

1. den - Trasa – Železná Ruda – Špičák – Černé jezero – Svatá Kateřina – Nýrsko – kolem přehrady na Hamry – Špičák – Železná Ruda

Dnes nemá být ještě to největší vedro, a tak toho chci využít a jet do Svaté Kateřiny, kde jsme ještě nebyli. Stoupáme tvrdě do Špičáckého sedla a odtamtud jedeme k Černému jezeru. Je krásně, a proto je tu mnoho turistů. U jezera máme malý odpočinek a pokračujeme po červené po asfaltce pod Ostrým směr Svatá Kateřina. Kus cesty jedeme po nové neznačené asfaltce, která snad vede až na hřeben (jednou si ji budeme muset projet až nahoru). My však opět klesáme na značenou trasu a klesáními a stoupáními po hezké trase dojíždíme až do Kateřiny. Je tu hnusné vedro, ale nádherný výhled do kraje na Nýrsko a na Klatovy. Jako první záchranu před horkem si dáváme ve stánku u hranic zmrzlinu a chlazenou kolu a zanedlouho již jíme chutný oběd ve venkovní restauraci. Následuje rychlý sjezd (až 67 km/h) do Nýrska, kde nás vítá parno. Otáčíme to k přehradě a stoupáme zpátky na Šumavu. Je tu opravdu horko, a tak se musíme osvěžit za přehradou u potoka, aby Ájka vydržela. Osvěženi začínáme zvolna stoupat údolím Úhlavy do Špičáckého sedla. V penzionu Hamr si dáváme něco k pití a pak už následuje nekonečné stoupání až do sedla. Naštěstí je to lesem a je tu stín a ochlazuje se. Ze sedla nás už čeká jen sympatický sjezd do Rudy. Máme v nohách přes 60 km a výškový rozdíl přes 500 m.

2. den - Trasa – Nová Hůrka – jezero Laka – Prášily – Prášilské jezero - Stodůlky – Dobrá voda – Nová Hůrka

Popojíždíme autem na Novou Hůrku, kde sundaváme kola a stoupáme na jezero Laka. Fotíme tam a krmíme kachny a sjíždíme zpět. Daří se mi prorazit zadní duši a tak musím spravovat. Dál už jedu hlavně ve sjezdech opatrněji. Bereme to zadem do Prášil, před odbočkou k Prášilskému jezeru, si dáváme polévku na posilněnou. Vyjíždíme až k jezeru. Je to tady krásné, snad nejhezčí šumavské jezero. Zdržujeme se tady asi půl hodinky, je tu ale spousta lidí, a tak jedeme pryč. Sjíždíme na silnici, kus popojíždíme a po zelené jedeme lesem tvrdým sjezdem s překážkami ke stodůleckému mostu. Nekompromisně vyjíždíme kopec na Stodůlky a tam po chvíli zvažování odbočujeme doleva směr Dobrá voda. Cestou nás chytá malá prška. Z Dobré vody už jedeme po silnici do Nové Hůrky k autu (přes 50 km).

3. den - Trasa – Železná Ruda – Pancíř – Můstek – Na Suchých studánkách – pramen Křemelné – Šmauzy – Hofmanky – Železná Ruda

Dnes už má být vedro, a tak končíme s cyklistickými výlety. Ráno jdeme po silnici k sedačkové lanovce a pohodlně vyjíždíme až na Pancíř, kde máme malé osvěžení. Pokračujeme po hřebeni na Můstek, kde ve stínu odpočíváme. Dál jdeme po modré značce na studánky, kde se již otáčíme zpět a jdeme přes Jedlovou na Šmauzy. Nacházíme pramen Křemelné, z čehož máme velkou radost. Zkratkou lesem docházíme před Šmauzy, kde v lese u potůčku jíme a relaxujeme. Pak už nás čeká jen trochu nudná cesta pod Pancířem a dále po hřebeni do Železné Rudy. Cestou musíme odpočívat, Ájku bolí zase pata.

4. a 5.den - V neděli jdeme ráno do muzea, kde je zajímavá expozice z historie šumavského sklářství. Protože bude vedro, jedeme na naše oblíbené místo ke Křemelné, kde trávíme valnou část dne na kamenech uprostřed řeky a sběrem hub. Vracíme se až k večeru. V pondělí jedeme nejdříve na Dobrou Vodu, kde sundaváme kola (měním ušlou duši) a jedeme okruh kolem vrchu Křemelná. Pěkné, ale kopcovité. Přes Sušici, kde se zastavujeme v pekárně, jedeme do Švihova a večer domů do Budějovic.

Prášily

Křemelná 08/01

Doba trvání: 3 dny

Účastníci: Andrea, Jana, Roman H, autor

Letos jsme se přestěhovali z města na samotu u lesa a pro změnu stylu života jsme se ani nedostali na vícedenní výpravu. Výjimkou byla jen cesta na Slovensko, na které jsme navštívili jeskyně ve Slovenském krasu a Slovenský ráj. Tato výprava však nestojí za zaznamenání. Důležitější událostí byla objevná cesta od pramenu Křemelné do Srní, při které jsme konečně zmapovali celý tok této nám nejmilejší šumavské řeky.

1. den - Vyrazili jsme autem, které jsme nechali v Prášilech a dál jsme pokračovali „ekologickým“ zeleně natřeným autobusem až na Špičák. Protože Roman s Janou měli ukrutný hlad, stalo se naším prioritním úkolem sehnání teplé stravy. To se nám podařilo až na Pancíři, kam jsme z Hofmanek vyjeli lanovkou.

Dál naše trasa pokračovala standardně po hřebeni na Můstek, kde jsme odbočili po lesní cestě na Jedlovou a cestou na Šmauzy jsme došli k prameni Křemelné. Tím jsme opustili schůdné cesty a začalo putování při toku Křemelné - lesem, roštím, slatinami a loukami. Prošli jsme Šmauzy a dál lesem jsme nezávisle každá dvojice po jednom břehu dorazili na asfaltku na žlutou značku. Čas utíkal rychleji, než jsme plánovali, a tak jsme na návrh Romana opustili asi na 1,5 km tok Křemelné, vinoucí se v tomto úseku loukami a obešli ho po cestě až na Starý Brunst.

Odsud jsme již opět pokračovali po asfaltce nad Křemelnou kolem bývalé vsi Zhůří, až jsme před večerem sestoupili do úzkého údolí Křemelné najít místo na nocleh. Ája si cestou i přes brýle skoro vypíchla oko, ale naštěstí to dobře dopadlo. Nocležiště jsme si vybrali na soutoku Křemelné s nějakým potokem, kde byla rovina. Noc byla velmi chladná.

2. den - Pokračovalo prodírání obtížně prostupným lesem. Občas jsme narazili na silně podmáčená místa a museli jsme je obcházet nebo se brodit na druhý břeh. Opět jsme se rozdělili a sešli se až před silnicí mezi Novou Hůrkou a Dobrou vodou. Odsud jsme již pokračovali společně po levém břehu Křemelné směrem k Prášilům. Naše pouť vedla již světlejším lesem, kterým jsme se nemuseli namáhavě prodírat, ale museli jsme opět sundavat botky na mokřadlech. Co nás ale trápilo nejvíc, byla spousta krásných hřibů, které jsme nemohli sbírat, protože by to nemělo žádný smysl.

Přešli jsem silnici před Prášilami a pokračovali už známým terénem dál. Konečně jsme se mohli naobědvat a dát koupačku v hluboké tůni, kam nakonec vlezla i Ája. Bylo vedro a tak jsme cestou ke stodůleckému mostu poskytli svým unaveným tělům delší odpočinek u řeky. Před večerem jsme prošli kolem mostu a vstoupili do lesů při dolním toku Křemelné. Nocovali jsme na našem oblíbeném místě kousek cesty od mostu.

3. den – Zbylou trasu jsme s Ájou už znali, ale Roman ne. Tak jsme došli až k Plavebnímu potoku, když jsem cestou k němu dvakrát upadl, pozorujíc namísto cesty před svýma nohama krásy lesa vůkol. Po odpočinku jsme naši trasu uzavřeli výstupem do Srní.

Konečně se nám podařilo kompletně projít a zmapovat určitě jedny z nejméně přístupných terénů na Šumavě, kam se možná už nikdy nevrátíme.

Křemelná

Jeseníky a Králický Sněžník 06/02

Doba trvání: 4 dny

Účastníci: Roman H, Andrea, autor

1. den – Vyjeli jsme v 8.00 a zamířili po dálnici až k Jeseníku, kam jsme dorazili kolem druhé hodiny odpolední. Po celý náš pobyt v Jeseníkách byla předpovídána velká vedra přes 30 °C, a proto jsme se rozhodli neprodleně vyrazit do co nejvýše položených míst. Auto jsme ponechali na parkovišti v lázních zvaných Karlova Studánka a zamířili jsme na radu Romana údolím Bílé Opavy k Pradědu. Přivítalo nás hluboké stinné údolí s krásným potokem, kolem jehož horní poloviny je vytvořena naučná stezka se symbolickým vstupným ve výši 8,- Kč. Za častého osvěžování a fotografování jsme se dostali k závěrečnému vodopádu, který se trochu namáhavě oblézá po levé straně a odpoutali jsme se od potoka. Vystoupali jsme vzhůru na modrou značku a po ní k chatě Barborka, kde jsme bez problémů dostali ubytování za 130,- Kč. Po sprše a krátkém odpočinku následoval útok na nejvyšší horu Jeseníků, na Praděd, vysoký 1491 metrů. K našemu překvapení je na něj přístup pouze po široké asfaltové silnici vedoucí z Ovčárny. Tento fakt nás trochu znechutil, přesto jsme dorazili až na vrchol ozdobený nevzhlednou a otlučenou budovou s vysílačem. Nahoře foukal nepříjemný vítr, a tak jsme se příliš nezdržovali a sešli zpět do Barborky. Po večeři jsme unavení cestou autem a výstupem ulehli a za občasného rušení omladiny, spící v okolních pokojích, spali až do bílého rána.

2. den – Snídaně se nekonala, protože jídelna se otvírala až v devět hodin. Přesto jsme v dobré náladě za znatelného horka vyrazili na hřebenovku. Slunce pálilo, ale nad hřebenem se začaly pomalu objevovat mraky, které občas nepříjemné slunce zakryly. Zamířili jsme po červené přes Vysokou Holi na Jelení hřbet. Široký hřeben je pokrytý travou a po levé straně je lemovaný kosodřevinou. Na rozcestí na Jelením hřbetu je krásný pramen a bivakovací turistická chajda. Odsud jsme už zamířili pod stinný pokryv lesa a začali sestupovat po bočním hřebenu na chatu Alfrédka. V lese nás překvapilo nebývalé množství mravenců a na značném prostoru zcela sežrané borůvčí.

Chata Alfrédka vyhořela, a tak jsme bez oběda sestupovali pozvolna dál po zelené na Karlov. Dole nás přivítalo očekávané parno, kterým jsme se dopachtili na Malou Morávku. K pozdnímu obědu jsme využili až třetí restauraci, protože první dvě za mnoho nestály. Autobusem jsme pak dojeli na Karlovu Studánku, což je malé, pěkné a opravdu hezky udržované lázeňské městečko. K ubytování jsme si nakonec po delším vybírání vybrali penzion před Jeseníkem.

3. den – Tento den měl být dnem odpočinkovým před nedělním výstupem na Králický Sněžník. Tento záměr se nám jako obvykle zcela nezdařil. Autem jsme dojeli na Ramzovou a odtamtud jsme vyjeli lanovkou na Šerák. Lanovka je to dlouhá asi jako na Pancíř, ale dvakrát dražší. Ze Šeráku jsme přes Keprník došli na Vozku s kamenným vrcholem a abychom se nevraceli úplně stejnou cestou, sešli jsme po zelené stranou do sedla a udělali malý okruh, než jsme se zase vyhrabali na Keprník. Na Šeráku jsme si objednali oběd, který nám nakonec mírně zmatený mladý číšník opravdu donesl. Dolů jsme sjeli zase lanovkou až ve čtyři hodiny, a tak jsme se už nedostali na prohlídku Jeskyně na Pomezí. Namísto toho jsme si zajeli na Rejvíz, podívat se na tamější rašeliniště s jezírkem. To bylo opět za poplatek přístupné po dřevěném chodníku.

4. den – Toto byl dnem útoku na Králický Sněžník, vysoký 1423 metrů. Mělo být opět vedro jako blázen, a tak jsme už před devátou hodinou vyráželi z osady Stříbrnice, kde jsme nechali zaparkované auto. Začínalo se pěkně ztuha strmým stoupáním lesem při lanovce, během kterého nás došel jakýsi spolek turistických důchodců z Polska. Dál se pokračovalo už příjemným stoupáním po široké lesní cestě, vedoucí však bohužel přímo po slunečním úpalu. Slunce se snažilo a pražilo do nás jak mohlo, nakonec jsme mu však přece jen trochu unikli ve vyšších partiích, kde jsme se dostali zase pod stromy. Prošli jsme kolem chutného a chladivého pramene Moravy a v 11.30 jsme byli na širokém travnatém vrcholu Králického Sněžníku. Po občerstvení a povalování jsem sebral z vrcholu jeden z kamenů na naši skalku a stejnou cestou jsme začali sestupovat. V poslední třetině sestupu jsme odbočili vlevo a scházeli jsme do Stříbrnice po lesnatém hřebínku, kde jsme byli více ve stínu. Nad Stříbrnicí jsme zaslechli hřmění, ale blížící bouřka se stočila více k jihu a tak jsme provlhlí jen vlastním potem došli k autu.

Zpátky jsme to vzali horem přes Svitavy a H. Brod a byli jsme zpět ve Zlivi večer po osmé hodině.

Závěry: Jeseníky jsou oproti Šumavě mnohem ostřejší kopce, blížící se svým charakterem spíše slovenským. Mimo sezónu není žádný problém s ubytováním a šlo by udělat přechod celého Jeseníku jen s lehkým batohem bez stanu i spacáku - možná na podzim nebo příští rok. Ze zajímavostí, které nám unikly, zaslouží jmenovat jeskyně Na Pomezí a Na Špičáku.

Historický hraniční kámen

Vysoké Tatry 08/02

Doba trvání: 6 dnů

Účastníci: Roman H, Radek, Roman F, Linda, Lucka, Míša, Petra, autor

1. den – S Romanem H jsme vyjeli z Českých Budějovic vlakem před pátou hodinou odpolední a zamířili s lehátkovým vozem do Popradu. Bohužel cestou do našeho kupé přistoupili další a tak jsme jeli v šesti, což znamenalo, že jsme se skoro vůbec nevyspali. Do Popradu jsme dorazili po čtvrté hodině ranní.

2. den – V hale na nádraží se povalovala spousta přiožralé omladiny, a tak jsme se rozhodli, že se v Popradu nebudeme zbytečně zdržovat a vyrazíme přímo do Tatranské Lomnice, kde máme mít v 10.00 sraz s ostatními. Protože jsme do Lomnice dorazili něco po šesté, Roman navrhl využít tuto příležitost k dobytí prvního vrcholu, a to Lomnického štítu. Tento odvážný záměr jsme se rozhodli realizovat včasným čekáním před kasou u lanovky, která nás již v 8.00 zvedala směrem ke Skalnatému plesu. Tam jsme ihned zakoupili lístky na kabinovou lanovku a před devátou jsme stanuli na Lomnickém štítě. Přivítala nás hustá mlha, díky které nebylo vidět vůbec nic. Byla to jen taková sranda za 700,- K slovenských. Nicméně cesta lanovkou byla fajn a bylo to hezké rozptýlení.

Roman se rozhodl využít snadno dosažené výšky a dostat se na Zelené pleso přes Svišťovku. Protože si Radek s sebou nevzal mobil, nemohli jsme ostatní zpravit o této změně, a tak jsem musel sjet zpátky do Lomnice na místo našeho srazu. K mému překvapení mě tam přivítal Radek s dalším Romanem a čtyřmi sympatickými a navíc hezkými dívkami. Z původně avizované „pánské jízdy“ se stala společenská záležitost, že by se Radek rozhodl pro ženáče nabídnout rozptýlení?

Plzeňáci tu byli už o den dřív, když dívkám jejich první vůz vypověděl službu a ony musely použít náhradní. Auta se ponechala na hlídaném parkovišti a vyrazili jsme s bágly k Zelenému plesu. Až na Lucku měla ostatní děvčata batohy těžší než já, z čehož jsem měl upřímnou radost, protože bylo jasné, že mi nebudou utíkat. Za klábosení jsem postupně docapali k Zelenému plesu, kde už na nás čekal Roman. Ubytovali jsme se v chatě v osmilůžkovém pokojíku a vyrazili na krátkou procházku, kterou Míša a Lucka využily ke koupeli v Čiernem plese. Byl jsem ospalý jak jehně, a tak jsem se v deset odebral na kutě, zatímco ostatní pařili. Roman H lehce podroušen vrazil do pokoje asi po půl dvanácté a po něm postupně dorazili Radek, pak Linda a Lucka a nakonec Petra s Romanem F. Míša přišla až v půl sedmé ráno.

3. den – Dnešní plánovaná trasa zněla: Kopské sedlo – Jahňací šít a zpět po žluté k Zelenému plesu.

Přivítal nás krásný den a my vyrazili i s Míšou, která si to rozhodně nechtěla nechat ujít, přestože skoro vůbec nespala. Klidnou chůzí jsme dospěli až na Kopské sedlo, kde se Roman H rozhodl odpojit, jsa po uplynulé noci stále ještě indisponován díky množství vypitého alkoholu a udělat si vlastní relaxační program. Já jsem využil příležitosti a odskočil si kus do Belianských Tater, abych nafotil krásné výhledy a květenu. Ostatní mezitím začali stoupat na Jahňací štít.

Cesta do Širokého sedla a zpět mi trvala něco přes půl hodiny a tak jsem ostatní dohnal až ve vlastním stoupání na štít. Bohužel jsme přehlédli místo, odkud se pokračuje přímo po hřebeni a zatoulali jsme se na severní stranu. Museli jsme se trochu vrátit, až jsme našli místo, kudy jsme měli jít a vydali se vzhůru. Radek se svým velkým batohem určoval trasu výstupu a já jsem vzadu dělal zametače. Děvčata byla trochu vystrašená, ale když zjistila, že už nebloudíme, uklidnila se. Bez větších problémů (na jednom místě jsem musel tlačit a Radek tahal) jsme dospěli až na vrchol, kde nás přivítal krásný výhled.

Chvilku jsme se opalovali a pozorovali několik horolezců na okolních skalách a pak jsme začali zvolna sestupovat po značce. Na chatě následovala studená sprcha, poté dopíjení tekutých zásob, které nikdo nechtěl dál vléci na hřbetě.

4. den – Ráno už nebylo tak hezky jako v neděli a slibovali déšť. Radek se při snídani rozhodl, že na Téryho chatu dorazí sólo horolezeckou tůrou přes Baranie sedlo, zatímco my ostatní jsme šli obloukem přes Svišťovku, Skalnaté sedlo a Malou studenou dolinu (Roman si tak zopakoval v protisměru svoji sobotní trasu). Na Svišťovku to bylo 500 metrů vzhůru a Roman proto vyrazil dle svého oblíbeného zvyku v předstihu, aby získal psychologickou výhodu. Na úvod stoupání se šlo žlebem, kde byly řetězy. Děvčatům s batohy dělaly trochu problémy, ale nepotřebovaly žádnou pomoc. Ve skupinkách jsme za občasného Romanova halekání seshora dorazili až nahoru. V závěru se mi udělalo špatně od žaludku, a tak jsme si dal hlt meruňkovice. To byla osudná chyba, protože můj trávicí trakt se v odplatě na tento atak rozhodl vypovědět službu. Protože jsem šel jako vždy poslední, nebylo to znát, ale měl jsem toho před Skalnatým plesem dost.

Tam nás překvapil hustý liják, který jsme přečkali v bufetu. Liják se změnil v drobný déšť a já to už nevydržel a šel jsem hodit do kosodřeviny šavli. Trochu se mi ulevilo a cestou po magistrále k ústí Malé studené doliny jsem se docela vyzdravil. Šli jsme v pláštěnkách, protože pořád drobně pršelo. Stoupání dolinou k Téryho chatě se pro mě ukázalo být složitějším, než jsem očekával. Můj žaludek vytrvale odmítal přijmout jakoukoli potravu, a tak mne potkala v závěrečném stoupání těžká hladová krize. Radek se dle očekávání dostal na Terinu před námi a obětavě sestoupil, aby mohl někomu pomoci s batohem. Nejvíc jsem to asi potřeboval já, to jsem ovšem nepřiznal a dotáhl svůj náklad jako poslední až nahoru. Měl jsem toho dost, cítil jsem, že mám horečku a jak mi sdělila Míša, byl jsem krásně bílý.

Na chatě jsem se ani moc nerozhlížel, opláchl se a zalehl. Když jsem se trochu vzpamatoval, dal jsem si lehkou večeři a děvčata do mě vpravila paralen a brufen. Trochu to pomohlo a byl jsem alespoň schopen převzít jejich dar k mým čtyřicetinám – hezké triko s logem Téryho chaty. Hned poté jsem se však odebral na kutě a spal až do rána.

5. den - Ráno jsem se cítil lépe a abych se nadýchal čerstvého vzduchu, čekal jsem na ostatní raději s Romanem, který předchozí večer opět popíjel, venku. Počasí vypadalo lépe a my vyrazili k Priečnemu sedlu, Radkově oblíbenému místu. Když jsme dorazili k řetězům, trochu jsem se zarazil. Zdály se mi být nějak těžší, než jsem si je pamatoval a děvčata na ně pohlížela s vyslovenou nechutí. Každý jsme vyfasoval jednu dívku a začali jsme lézt. Já šel s Lindou jako poslední. Linda měla obě kolena zabandážovaná, takže jí dělaly delší kroky problém, ale lezla vcelku klidně a uvážlivě. Šli jsme všichni pomalu, protože lézt řetězy s batohy není sranda a všichni jsme dorazili bez úhony do sedla. Následoval s občasnými odpočinky sestup ke Zbojnické chatě. Tentokrát jsme spali ve velké místnosti se skupinou libereckých horolezců.

Protože jsem na chatu dorazili brzo a nebylo co dělat, vyšli jsme si na procházky. Já se vydal samostatně vzhůru směrem k sedlu Prielom a vylezl si na bezejmenný hřeben, kde jsem se chvíli povaloval a pak sešel zase zpátky. Blížila se bouřka. Ostatní už byli v chatě a Lucka si stačila sedřít nohu, když zakopla a upadla. Bouřka se přihnala s večerem a byla pořádná. Večeře se bohužel nepodávala v sedm, ale nakonec až po osmé. Byl to dobrý guláš (vegani dostali tofu a těstoviny). Ten guláš mi dal pěkně zabrat, celou noc mi ležel v břiše jako kámen.

6. den - Ráno jsem měl běhavku. I ostatní ten guláš většinou zkřísl, Radek byl v noci 3x venku. Když horolezci vyhlédli ven z okna a zjistili, že je hustá mlha, s uspokojením konstatovali, že dnes bude skála mokrá a tak nejde lézt. Nás vysokohorských turistů, se to ovšem netýkalo. Naše cesta pokračovala dál. Nejmladší z horolezců, který měl v noci tu čest spát vedle Petry, se nás proto rozhodl doprovodit na naší cestě na Sliezsky dům. Děvčata byla potěšena – jde s námi opravdový horolezec! Sice nebyl nikdy na Matterhornu, jako většina jejich mužského doprovodu, ale byl to horolezec, navíc nepoměrně mladší a hezčí než my (a svobodný).

Hned jak jsme vyrazili, jsem si musel odskočit a po celý zbytek cesty jsem si musel dávat pozor, abych neudělal nějaký neuvážený dlouhý krok. Měl jsem toho zase dost, ta slabost se vrátila a já cítil, že mám zase horečku. Byla mlha jako blázen, ale my se dohrabali strmým suťoviskem a po skalkách až na sedlo Prielom. Následovalo několik nehezkých řetězů. Navíc byla zima, mlha a vítr. Rozdělili jsme se zase do dvojic a protože náš horolezecký průvodce se do této akce zapojil, mohl jsem si vzadu jít sám a jen občas zahalekat na Petru s Romanem F, kteří šli přede mnou.

Řetězy byly naštěstí krátké a my jsme za chvilku stáli na Polském hřebeni. Chvíli jsme váhali, jestli nemáme vylézt na Východnou Vysokou, ale protože bylo vidět jen na pár kroků, začali jsme rovnou scházet ke Sliezskemu domu. Po dvou dnech bez pořádné hygieny, bylo příjemné si dát teplou sprchu a konečně se pořádně umýt. Po obědě jsme si udělali volný program, někdo ho využil k vysedávání v hospodě, někdo, jako Linda, Romani a já, ke zdravotní procházce k Batizovskému plesu a zpět. Večer jsme si dali dobrou večeři a na oslavu mých narozenin a blížících se jmenin Romanů popíjeli do půl jedenácté, kdy jsme šli spát. Po pěti dnech v horách jsme toho měli všichni dost.

7. den – Po snídani jsme se rozdělili. Já s Romanem H jsme dnešního dne končili, ostatní měli ještě jednu noc na Popradském plese a další den výstup na Rysy. Radek s Luckou, Lindou a Míšou šli k Popradskému plesu po magistrále, já, oba Romani a Petra jsme šli do Smokovce a na Štrbské pleso, odkud jsem chtěli s Romanem udělat okruh Furkotskou a Mlynickou dolinou. Roman F s Petrou si chtěli někde vyměnit peníze a dojít ze Štrbského na Popradské pleso.

Bylo docela dobré počasí a my v pohodě sešli do Smokovce, kde jsme koupili noviny a dali si dobrý oběd. Cesta električkou trvala 45 minut a tak jsme se na Štrbské pleso dostali až po druhé hodině. To bylo dost pozdě a proto jsme s Romanem začali spěchat. Roman F s Petrou nás doprovodili až k lanovce na Solisko, u které si s námi ještě dali kávu a pak nám zvesela zamávali pod lanovnou.

Na Solisku bylo hodně lidí, ale jak jsme začali stoupat Furkotou, rychle jich ubývalo. Nasadili jsme ostré tempo a dostali se do Bystrého sedla o hodinu dříve než podle psaných časů. Tady jsme se zastavili, protože jsme toho měli oba dost a přečetli si SMSky. Z nich jsme se dozvěděli o povodni a o tom, že Budějovice jsou pod vodou. Blížil se večer, a tak jsme začali sestupovat dolů. Nad vodopádem Skok se přihnala mlha a zakryla nám výhled na hezké údolí.

Cestou ke Štrbskému plesu jsme se umyli v potoce, převlékli se a dorazili do civilizace jako upravení lidé. Byla to moc pěkná túra a hezký závěr celé výpravy. Do Popradu jsem dorazili asi ve 22.00 a bez problému nasedli do půlnočního rychlíku.

Závěry: Podle dodatečné zprávy se výstup na Rysy nekonal, protože Petra při cestě na Popradské pleso nějak ošklivě upadla a zle si pochroumala nohu. Sanitka ji odvezla do Plzně, kde má být snad už po operaci. Snad bude v pořádku, to je opravdu smutný závěr jinak hezké akce.

Jinak šlo všechno docela dobře. Děvčata byla fajn a šlapala skvěle, na chodeckých úsecích jsem byl na tom často hůře než ony (ovšem až doma jsem zjistil, že jsem to opravdu celé odešel s chřipkou, proto jsem byl tak chcíplý). Jediné, co se mi nelíbilo, bylo večerní chlastání. Já tvrdím, že alkohol do hor nepatří, většinou to skončí nějakým průserem.

Kozie pleso ze Soliska

Slovensko 07/03

Doba trvání: 7 dnů

Účastníci: Jana, Andrea, Roman H, Lukáš, autor

1. den – S Janou a Romanem jsme si dali sraz v Lišově a společně jsme vyrazili po známé trase na Slovensko. Na Moravě jsme však zabředli do sítě objížděk, ze které jsme se vymotali až těsně před Starým Hrozenkovem. Další cesta probíhala za vedra, ale bez překvapení. V Mošovcích, pod Velkou Fatrou se nám podařilo ubytovat se na dvě noci v chatce v kempu s koupalištěm, ve kterém jsme po horkém dnu strávili zbytek odpoledne.

2. den – Čekal nás okruh naplánovaný Romanem, který se nakonec ukázal být příliš smělým záměrem. Důvodem bylo jednak velké horko (cca 32 °C), jednak náš již pokročilý věk. Začali jsme z obce Blatnice stejnojmennou dolinou, ze které jsme po hodině odbočili do Junašovy doliny. Bylo to velmi strmě stoupající údolí zarostlé bučinou, které nás unavené vyplivlo pod Ostrou na sluncem zalitou pláň, která nás dorazila. Proto jsme původně plánovaný okruh zkrátili a sešli nejkratší cestou zpět do Blatnice a vrátili se ke koupališti, v jehož chladné až ledové náruči jsme nalezli úlevu a navrácení sil.

3. den – Ráno jsme ukončili náš pobyt pod Velkou Fatrou a přesunuli se do Nízkých Tater pod Chopok. Po krátkém bloudění jsme nalezli sedačkovou lanovku a svezli se s ní na mezistanici, odkud jsme museli po svých až na Chopok. Oproti pondělku bylo chladno a foukal studený západní vítr. Na Chopku jsme pojedli v chatě a pokračovali směrem k Ďumbieru, před kterým jsme v sedle zabočili na boční hřeben. Roman s Janou zamířili přímo do údolí a my jsme pokračovali hřebenem nejdříve porostlým travou, posléze hustou kosodřevinou a nakonec smrky až do sedla, kde jsme po červené sestoupili do Démenovské doliny. Celou cestu po hřebenu jsme měli krásný výhled na Vysoké Tatry.

Dole jsme uviděli Romana a Janu v restauraci a rádi jsme se k nim připojili, abychom rovněž něco pojedli po namáhavé túře. Ubytování jsme nalezli ve Štrbě ve velmi pěkném privátu u pí. Mackové.

4. den – Na čtvrtek jsme si naplánovali oddychový den. Zamířili jsme na východ za Levoču ke zřícenině Spišského hradu. Je to vskutku ozdoba krajiny a kdysi za plné slávy musel tento hrad působit impozantním dojmem. Ruiny jsou z většiny přístupné, vstupné bylo 60,- Sk. Na zpáteční cestě jsme se zastavili v Levoči na oběd a obešli jsme si historické náměstí.

5. den - Tento den jsme měli oddělené túry. Roman a spol vyrazili do jeskyně a potom lanovkou na Solisko a zpět. Já s Ájou jsme se rozhodli jít Furkotu-Mlynicu. Zaparkovali jsme na Štrbském plese za nekřesťanských 150,- Sk a zamířili jsme do Mlynické doliny. Bylo příjemné ráno a žádní lidé, až ke Skoku jsme došli osamoceně. Tam jsme si dali lehkou svačinku a pokračovali zvolna údolím vzhůru přes jednotlivé prahy. Na tom posledním nás došla skupinka omladiny, která nás ve stoupání na sedlo předstihla. Ájka dostala lehkou horskou nemoc, ale před sedlem, když jsme přecházeli malé sněhové pole, byla už zase v pořádku. Předešli jsme omladinu, která nás přes sníh pustila raději jako první a dolezli do sedla, kde se nám otevřel krásný výhled na pleso. Ája byla nadšená.

Následoval pomalý sestup a zpáteční cesta k lanovce na Solisku. Po obědě, který jsme si dali někde uprostřed Furkoty jsme zrychlili, protože se dole zatáhlo, ale nakonec zůstal déšť dole a my ho mohli z naší výšky pozorovat. Na Solisku už toho měla Ája dost, to ale asi především psychicky, protože nás čekala lanovka. Celou cestu se mě pevně držela a pokřikovala, že už ji na žádnou lanovku nikdo nedostane. Dole dostala za odměnu zmrzlinu a obešli jsme si Štrbské pleso. Doma jsme byli po třetí hodině, ale měli jsme toho dost a zbytek jsme většinou proleželi.

6. den - V noci pršelo a ráno taky. Tím pádem se závěrečná túra v Roháčích musela zrušit. Nakonec se déšť změnil v přeháňky a my po krátkém dohadování opět vyrazili pod Chopok do Ladové jeskyně. Poté jsme se trochu procházeli pod N. Tatrami a vcelku nezáživný den jsme ukončili jízdou pod Roháči do Štrby.

7. den – Vyjeli jsme na zpáteční cestu před osmou. Těsně před Bumbálkou se za námi Roman oddělil směrem na druhý hraniční přechod a my v domnění, že se rozhodl upravit si trasu, jsme pokračovali do Přerova (ve skutečnosti se udělalo Lukášovi špatně). V Přerově jsme si dali dobrý oběd v pizzérii na náměstí a po pracném hledání vybrali peníze v bankomatu. Čekala nás totiž malá kavkazanka Amélie, kterou jsme slavnostně od její chovatelky převzali a odvezli si domů. Celou cestu byla moc hodná, a proto jsme dorazili bez problémů domů. (více o Amélii v naší kronice)

Závěry: Počasí docela dobré, ale bylo to takové rozházené. Tím to ale možná bylo i zajímavější, protože každý den byl jiný. Lukáše hory těžce nudily a Jana, zdá se, na ně už mít také nebude.

K Ostré

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Rony

20. listopadu 2009 22:03

Rony říká

Takže tohle jsou poslední Zápisky z cest . Přeji vám příjemné počteníčko...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Jack

21. listopadu 2009 08:39

Jack říká

Opět jsi nezklamal...

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

HoHo

21. listopadu 2009 11:30

HoHo říká

přesně tak... škoda jen, že tyhle zajímavé výlety již končí...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

avenger

21. listopadu 2009 14:43

avenger říká

Proč končí ? V zimě nic v plánu nemáte ? Pokud je to někde napsané v textu tak se omlouvám, teď nemám čas to přečíst ...

Jack

21. listopadu 2009 16:20

Jack říká

My neskončíme, to se neboj , nás se jen tak nezbavíte...máme toho v plánu hodně...

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

Rony

22. listopadu 2009 15:49

Rony říká

Díky za Míru a doufám, že už si našel konečně čas a podíval se jak jeho zápisky dopadly . Takže končí jen jeho Zápisky z cest , Šlápoty se doufám časem naopak rozrostou o další redaktory. Na fotoaparátu.cz se už odkazy sem snažím na tuto možnost upozornit.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

HoHo

22. listopadu 2009 16:11

HoHo říká

Díky... snad se povede sehnat další redaktory...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Japo

17. prosince 2009 19:18

Japo říká

Jak jsem již psal, Mírův styl psaní se mi celkem líbí, jen bych popis cesty někde trochu víc rozepsal (např. putování podél Křemelné).

Zápisky z cest podle mě hodně pozvedly obsah tohoto webu. Obzvláště putování po zahraničních horách v prvních dvou dílech mě nadchlo. Těším se na léto .

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.