Zapomenutými stezkami šumavským pohraničím

Zapomenutými stezkami šumavským pohraničím

Luzný, Steinfleckberg, Velká a Malá Mokrůvka, Mrtvý vrch, Černá hora, Siebensteinkopf, Stráž a Holý vrch.

Jednoduchý seznam devíti vrcholů na pomezí Bavorského lesa a Šumavy skrývá tajemný vandr, který se nám hluboko vryje do paměti. Nepohodu prvního dne, kdy jsme bloudili po pás ponořeni ve vysoké mokré trávě a v borůvčí hustou mlhou, bez možnosti se zorientovat, naštěstí další dva dny vystřídalo slunné počasí a nevšední daleké výhledy z hraničního hřebenu.

celková mapa s výškovým profilem a vyznačenou trasou

Stezkami na Luzný a Steinfleckberg

Mapka Luzný.

Náš třídenní vandr začíná na Bučině, kam jedeme z Kvildy busem. Je půl desáté a v hotelové restauraci otvírají až deset. Čekat proto na startovní pivko nebo kafe odmítáme a přes hraniční čáru míříme pod Siebensteinkopf. Po silném nočním dešti je hodně mokro a tak tento rozhledově zajímavý vrchol vynecháváme. Po cestě pokračujeme k vodní zdrži Reschbachklause, která kdysi sloužila k plavení zdejšího dřeva Teufelsbachem k Mauthu.

Dnes se okolí po kůrovcem způsobené kalamitě proměnilo. Vysoké smrky vzaly za své a objevuje se smíšený les. V nižších polohách Bavorského lesa je to časté, u nás a ve vyšších polohách u hranic, kudy máme plán projít, však znovu rostou pouze smrčiny. Jak se mladým stromkům daří budeme moci důkladně prozkoumat.

U Reschbachklause se chvíli zdržíme v prostorném turistickém přístřešku. Je to jeden z mnoha bytelných srubů, které jsou rozesety po celém Bavorském národním parku. Svádí i k nouzovému noclehu, ale to v nich zakazuje obrázek přeškrtnutého spacáku. Pod Roklanem jsme se s Lenou loni mohli přesvědčit, že zákaz strážci NP opravdu hlídají. Jsou ale slušní a tak nám po náležitém upozornění, že především nesmíme rozdělávat oheň, popřáli dobrou noc.

Od vodní zdrže jdeme bez značení vpravo horní cestou, která sice není značená, ale jako ostatní stezky a cesty od 15. 7. do 15. 11. otevřená. To je první zásadní rozdíl mezi Bavorským NP a Šumavským NP. Ten druhý je ve značení, kdy v Bavorském lese je sposta vyznačených stezek pro pěší turistiku, zatímco v NP Šumava se musíte často zcela zbytečně pouštět do nerovného souboje s cyklisty, kteří zde i pro nedostatek oddělených turistických stezek převažují. A přitom je tolik prostoru to změnit a napravit. Chtějí to ale vůbec pracovníci odpovědní za NP Šumava řešit? Nedávno jsem četl článek od dnešního ředitele NP p. Hubeného, jak vzrostly populace tetřevů a tetřívků v PP Modravské slatě. Tomu lze věřit, mladých výhonků smrčků a borůvek, které tetřevi rádi, je tam hojnost. Zákaz turistiky je tam zcela neoprávněný a zbytečný. Cesta od Březníku k Roklanské nádrži dvěma brody přes Roklanský potok k Mlynářským slatím a Modravě je totiž pro červenou turistickou značku jako stvořená. Turisté ale zatím tu červenou vidí na pomyslném semaforu hned na Březníku. Jak dlouho ještě?

Tyto myšlenky mi vytanou na mysli zatímco se jako první brodím vysokou mokrou travou k Grosserschwarzbachu. Obcházíme Farrenberg ze severu. Cesta se stala úzkou vyšlapanou stezkou a slibovala by výhledy pro náročné. Bohužel nad Šumavou a Bavorským lesem panuje podzimní počasí a mlhy se lenivě rozvalují po okolních hřebenech. Chlad ze zcela promáčených bot stoupá nahoru celým tělem a nedovoluje nám ani na chvíli se zastavit. Pro Vencu je to vlastně premiéra v tom, že přespí nouzově kdesi kam dojdeme. Obdivuji ho, jak se k dnešní slotě optimisticky staví. A my dva s Romanem vzpomínáme na časy dohledávání čtrnácti nejvyšších přístupných vrcholků Šumavy, někdy z poloviny osmdesátých let minulého století. Jo, utíká to... Tehdy mezi tyto vrcholky patřil nejvyšší Boubín (1 364 m n. m.), pak také Bobík, Kleť, Libín, Přilba, Javorník, Javorná, Špičák, Můstek nebo Pancíř, Sokol u Horské Kvildy, Stožec, a pár dalších. Na vrcholy u hranic jsme mohli zapomenout. Pro šumavskou turistiku to byla zlá doba, ale zase jsme tehdy potkávali spousty podobných bláznů jako jsme byli my.

Ale ze vzpomínek se vraťme k našemu putování. Právě jsme sestoupili k velkému dnes opuštěnému dřevěnému stavení, kde velká horní terasa úplně zve k přenocování. Je ale teprve poledne a nás čeká výstup na Luzný. Za můstkem přes Černý potok hledáme stezku, která by nám ušetřila asi 200 výškových metrů, ale stezka směřuje dolů a ne vzhůru proti proudu, jak je naznačena v mapě. Jak se později dovíme, stezka nahoru opravdu vede. Jdeme tedy po cestě hledat druhou odbočku. Ani tu není možné najít a když mineme pěšinku po níž jsme sem loni došli s Lenou, je mi jasné, jak hluboko klesneme. Naštěstí ne na mysli, tu já si s kámoši dávám naopak po tříměsíčním psychickém strádání a ztrátě 11 kil váhy do pořádku, ale pouze v nadmořské výšce.

Od soutoku Grosser a Kleinerschwarzbachu nás čeká výživných 440 výškových metrů na Luzný (1 373 m n. m.). Výhodou této cesty je dnes jednoznačně to, že se už nemusíme brodit stále mokrou travou a borůvčím. Vytrvalou chůzí jsme si vytvořili v botách mikroklima vlhké pohody a tak začínáme první metry z vesela. Asi v polovině stoupání mě začnou fest bolet záda pod lopatkami a musím často zastavovat. Vandrovní dvouměsíční pauza se negativně projevuje. Prostě jsem si odvykl cokoli tahat na zádech. Naštěstí mi Roman ulehčí a vezme si ode mne tropiko, náš jediný přístřešek do nepohody.

Potkáváme jen několik turistů, je znát, že dnešní předpověď mnohé odradila. Vlastně i my jsme se ještě v předvečer vandru rozhodovali, jestli ho o den neodložit. Venca hlásil z německé předpovědi pro Šumavu 100% vlhkost. Tu jsme pocítili hlavně v botách. Důležité je, že neprší a večer se má vyjasnit. I tak dnes zažíváme tu drsnější verzi horské turistiky. Bude na co vzpomínat.

Václav má jako sběratel vrcholků chutě odskočit si boční stezkou na Steinfleckberg, ale když to odhadnu na dvě hodiny nejasné těžké práce v terénu, vzdá to. To ještě netušíme, jaké překvapení nám tato hora přichystá večer. Zatím si fotím z mlhy vystupující mohutné kamenné moře pod vrcholkem, kde lze zahlédnout skvěle umístěnou dřevěnou chatku.

Vstříc nebezpečí.

Reschbach klause.

...

Na Farrenbergu.

Chalupa u Grosser Schwarzbachu.

...

Svahy Steinfleckbergu.

Náprstník digitalis.

Přechod Kleiner Schwarzbachu.

Konečně vystoupáme k hranici, která zde tvoří jeden ze dvou pravých úhlů, když ten další je nedaleko na vrcholku Malé Mokrůvky. Dobře to tam s Romanem známe. V době vzrostlých lesů jsme po Sametové revoluci tudy chodili běžně až k Roklanu a do Železné Rudy. Bavoři položili přes vrcholové slatě povalové chodníky a šlo se výborně. Po kalamitě jsme to zkusili jen jednou a za den se díky přes stezku padlým smrkům dostali od Malé Mokrůvky jen kousek za Blatný vrch, kde jsme byli nuceni přespat. Dál jsme to vzdali. Nyní je zřejmé, že je situace lepší. Za téměř 20 let stromy popadaly, zetlely, nebo byly ze stezky odstraněny. Jít se znovu dá, byť se na místě, kde zrovna teď stojíme, můžeme dočíst, že z důvodu ochrany tetřeva je hraniční stezka od Modrého sloupu k Roklanu turistům zcela zapovězena. A to zákonem Bavorského i Šumavského NP. Přemýšlíme tedy kudy dál. Moc se mi nechce za Modrý sloup pokračovat, byť právě to jsme měli v původním plánu. Věřím, že bychom bez újmy prošli, vždyť těch několik bláznů, co se tam vydá, nemůže populaci tetřeva nijak ohrozit. Ale Zelená loby funguje a dnes stále nesmyslně zamezuje i tomu, aby se od Modrého sloupu mohlo pohodlně starou zemskou cestou dojít k Březníku. Místo toho turisté a vandráci všeho druhu musí podstoupit delší cestu kolem Hraniční hory. Těch asi 30 km z Modravy na Luzný a zpět odradí jistě mnohé.

Jasné rozhodnutí neděláme a kamenným mořem pozvolna vycházíme na vrchol Luzného. Stejně jako před dvěmi měsíci nám mlha ruší výhledy. Znovu není vidět ani nedaleký Březník. Pro Vencu se z Luzného stává zakletá hora. Vydá se sem ještě potřetí?

Přeběhneme vrchol a spouštíme se pár desítek výškových metrů k horské chatě, kde si dáváme pivo a polévku, celkem za 8€. Levné to pro nás rozhodně není, ale potřebujeme něco teplého do žaludku. V chatě je příjemné teplo a tak vydržíme sedět jistě přes hodinu. Nechávám si obouchat od Venci záda mezi lotapkami a to pomůže. Za chvíli jsou v pořádku a kupodivu již bolest do konce vandru nepocítím.

Od chaty si chceme traverzem přes kamenné moře zkrátit cestu, ale to není dobrý nápad. Některé z balvanů jsou uvolněné, všechny porostlé žlutým mechem zeměpisným a dost kloužou. Brzy jejich tvrdost pociťuje koleno Venci, které naštěstí náraz vydrželo. Začíná pršet a najednou máme problém se ve zdraví dostat zpět na upavenou stezku z vrcholu. Musíme si navléct pláštěnky, v kterých se vracíme stejnou cestou k hranici, kde zrovna od Velké Mokrůvky přichází velká skupina Čechů. I jim čvachtá v botech. Sdělují nám, že mají nocleh zajištěný v chatě pod Luzným (se snídaní za 28€), a především to, že stezkou od Grosserschwarzbachu nahoru prošli. Déšť i tato zpráva nás utvrdí v rozhodnutí dojít zpět k velkému domu s dřevěnou verandou, která nás v poledne tak zaujala.

K Velké Mokrůvce jdeme otevřenou stezkou, jak nás poučuje malá čtvercová cedulka. Není se tedy čeho bát. Před Mokrůvkou je hraniční stezka jen málo prochozená. Odbočkou vpravo jdeme čerstvě prořezanou pěšinou, jasně hodně využívanou. Znovu nám pochod znepříjemní mokrá tráva a vysoké borůvčí. Fialové jazyky dokazují, že plody právě dozrály. Je jich kolem spousta a nemusíme se pro ně ani shýbnout. Jím je po hrstech. Příjemně osvěžují.

Když dojdeme na velkou mokřadní louku, nevíme kudy dál. Jsou zde hned tři travou prošlapané pěšinky a my si vybíráme zlatou střední. Hlavně proto, že je nejvíc vychozená a prořezaná. V nepříjemném počasí se mi zdá, jako bychom šli celou věčnost. Najednou se přede mnou z mlhy vynoří dřevěná chatka. A pod ní ve svahu velké kamenné moře. Nechce se mi vůbec věřit, že jsme skončili u oné chatky, kterou jsem od Luzného fotil. Pod vrcholem Steinfleckbergu.

Steinfleckberg.

Lovecká chatka je bohužel zamčená a bez verandy. Jen pod střechou je za ní trochu místa na nouzové přespání. Je 5:30 a nevíme co dál. Přestalo pršet a tak riskujeme sestup podle kamenného moře. Když klesneme až na spodní kamenné moře, dál to nejde. Svah je velmi prudký, kameny vratké, padlé stromy a vysoká tráva nás obrací zpět. Pokud to jen trochu půjde, přespíme v závětří za chatkou. Jsme na návětrné straně hory a to je znát.

Za chatku od výhledu na kamenné moře přemístíme dřevěnou lavičku ze smrkové kulatiny, několik prkýnek, na kterých nepohodlně přespí Roman, a pro Vencu a jeho nepříliš teplotně komfortní spacák pokládáme do boční kůlničky vedle sebe tři prkna, vypůjčená na noc z boku kůlny.

Jen se uvelebíme na našich nouzových místech, trochu povečeříme, setmí se, a kolem chatky začne pořádně fičet. Zanedlouho znovu prší. Vichr a pořádný slejvák nám jen potvrzuje dobré rozhodnutí vrátit se a nesestupovat kamsi dolů. To bychom asi nepřežili. Takto se živly vybouří, zatímco my jsme dobře skryti. Vadí nám jen sprška kapiček odražených od tvořících se louží vedle nás. Maličkost. Horší bude na tvrdém podkladu usnout. Já ani nemám karimatku, jen tenkou "alumatku", a tak na 25 cm široké lavičce dost trpím. Až když pod sebe dám zmuchlané mokré tropiko, dá se noc přečkat. Nevyspíme se ale nikdo. V noci se vyjasní a měsíc v úplňku ozařuje okolní krajinu. Dole hluboko pod námi svítí po svazích luk rozeseté Finsterau. Nádherný pohled, skvělý zážitek. Dost přituhuje, ale svěží vzduch se dobře dýchá. Přece jen spíme ve výšce 1 310 m a tak je chlad znatelný i k ránu.

Na hranici pod Luzným.

Kamenným mořem Luzného.

Bílá smrt...

I na druhý pokus Venca z vrcholku Luzného vidí jen kapičku na špičkce svého nosu.

V teple horské chaty pod Luzným.

Zkratka je pro Vencu utrpením...

Bloudíme v dešti a husté mlze po hřebeni mezi Velkou Mokrůvkou a Steinfleckbergem.

U lovecké chatky nevíme kudy dál a tak její převislou stříšku využijeme k nouzovému noclehu.

I za málo jsme vděčni. Vichr a déšť přečkáme v relativním suchu v závětří.

Úprava přepychového nocležiště Venci. Apartmán pro jednoho!

...

Večer se ještě stihne vyjasnit. Měsíc je v úplňku.

Finsterau.

Přes Mokrůvky k pramenům Vltavy

Mapka Prameny Vltavy.

Před sedmou ranní nás lehce pošimrají první sluneční paprsky, které nás zanedlouho vytáhnou z pelechů. Na uvaření čaje nemáme dost vody a tak hned po snídani balíme. Modré nebe doplňuje nízká oblačnost zakrývající Finsterau. Krásný výhled přes kamenné moře máme na Luzný. Vysušuji zamlžený objektiv a snažím se co nejlépe zvěčnit tu nádheru. Jsme rádi, že jsme sem večer zabloudili.

Kluci jdou dohledat nedaleký vrchol Steinfleckbergu (1 341 m n.m.), já se sluním u chatky a hlídám sbalené kletry. Dohodli jsme se na pokračování po hranici přes Malou Mokrůvku a odtud k Ptačí nádrži na vzdálenou turistickou stezku. Opět nám trochu teče do bot, byť vše rychle vysušuje hřejivé slunce. Vracíme se na louku, kde jsme včera zakufrovali. Dnes je výhled skvělý a dosytosti si ho užíváme. Suneme se po pěšině směřující k Grossschwarzbachu, abychom po chvíli zabočili do drsnějšího terénu k Velké Mokrůvce. Projít jde celkem dobře, přesto si musíme vybírat mezi padlými stromy co nejsnazší cestu. Venca má nohy samý šrám a jde pomalu a opatrně. Dnes opravdu není kam spěchat. Když se konečně objeví bílý hraniční kůl, shodíme bágly ze zad a dobrý kilometr se vracíme na plochý vrchol Velké Mokrůvky (1 370 m n. m.).

Ranní poezie. Lovecká chatka stojí kousek pod vrcholem ve výšce 1 300 m n. m.

Hoher Filzberg (1 279 m n. m.) těsně sousedí s Luzným.

Luzný přes kamenné moře Steinfleckenbergu. Nocovat nad kamenným mořem stálo za to!

Detail Luzného.

Loučíme se s výhledy od chatky a pokračujeme na Velkou Mokrůvku.

Zpět na rozlehlou podmáčenou louku jdeme stejnou stezkou, ovšem dnes s nádhernými výhledy.

Po kůrovcové kalamitě se zdejší lesy jen pozvolna obnovují.

Prameniště Grosser i Kleiner Schwarzbachu. Zajímavostí je zde to, že každý z nich obtéká Steinfleckberg z opačné strany. Od jejich soutoku jsme včera začali ukrajovat první metry z více než 400 m převýšení.

Svahem Velké Mokrůvky jdeme k hranici.

Zetlelé kmeny a vysoká tráva vyžadují náležitou pozornost. Venca si připisuje další šrámy a pády.

...

Kaliště v letošním suchém a horkém létě dokonale vyschlo.

Vrchol Velké Mokrůvky je velmi plochý a dohledat ho není snadný úkol, přestože leží přímo na hranici označené vysokými bílými kůly.

Hádejte čí pochroumané a zrasované nohy tohle asi jsou. Můžete 3x!

Vzdálený Poledník je rozeznatelný jen díky své rozhledně.

Mělké sedlo mezi oběma Mokrůvkami překonáme snadno, na Malou Mokrůvku je však stezka zarostlá a neznatelná. Jdeme vysokým borůvčím, které nám ryje suchými šlahouny do kůže nohou ornamenty tak surově, že si všichni nasazujeme na výstup kalhoty s nohavicemi. Opět se krmíme velkými chutnými borůvkami, kterých jsou zde tisíce. Na vrcholu Malé Mokrůvky (1 330 m n. m.) se hranice stáčí ostře doprava. My máme pokračovat rovně do polomů a moc se nám tam nechce. Znovu tedy měníme plán. Široký travnatý hraniční průsek přímo zve k pokračování po něm. Není proč váhat. Rozhled ze stezky již je trochu omezený mladými smrčky, přesto zahlédneme sluncem ozářenou, vzdálenou planinu Filipovo Hutě.

Za Mrtvým vrchem (1 294 m n. m.) rozhodíme karimatky, vyhříváme se a lelkujeme. Jako na potvoru se ale přižene obří mrak a nám nezbývá než znovu pokračovat za svým cílem. Tím prvním je doplnit zásoby vody. Podle mapy několik potůčků máme před sebou. Pramení z Biskupské slatě, kterou zanedlouho docela složitě procházíme. Mokřady viditelně trpí bez ochrany okolního vzrostlého lesa nedostatkem vody a tak ji překonáme suchou nohou. Kolem již vyrůstají mladé smrčky. Znatelný to rozdíl od konce devadesátých let. Přece jen je zde příjemněji, když zde nejsou pouze suché pahýly.

Biskupská slať.

Nabereme z potůčku čistou pramenitou vodu a přestože je brzy odpoledne, hledáme si místo na bivak. To najdeme kousek od červené turistické značky směřující na Černou horu. Plac na rozcestí dvou starých cest je porostlý mechem a nízkou travou. Ideální místo pro delší siestu. Vracíme se o 25 let zpět, znovu vaříme čaj a kafe na lihovém vařiči. Dělíme se o zbylé jídlo, kterého máme stále dost a odpočíváme. Čas k večeru rychle utíká, přesto stačíme kdeco probrat. Venca přiznává, že i putování bez ubytování v penzionu má své kouzlo. Znám tohle kouzlo dobře, již dávno jsem mu propadl. Vždyť i díky němu jsme za celý den nepotkali živou duši.

Večer je nezvykle tichý. Jen několik ptáčků zpěváčků porušuje klid. Ležím na karimatce a dívám se dlouho vzhůru na tmavnoucí oblohu, po které neustále mezi mraky prolétají obří letadla do vzdálených destinací, a vím, že jsem spokojený právě zde doma. Na Šumavě. Dokonalý relax.

Stoupáme na Malou Mokrůvku.

Pěšinka se ztrácí v bohatém borůvčí, které nám sice poskytuje své chutné plody, ale trápí nás tolik, že si oblékáme dlouhé nohavice. Nejhorší úsek naštěstí končí na vrcholu Malé Mokrůvky.

Na Malé Mokrůvce se hranice ostře lomí vpravo a pokračuje k Biskupské slati a pramenům Vltavy.

Žene se něco? Naštěstí černý mrak jen zahrozí...

Filipova Huť od Mrtvého vrchu.

Pohled zpět na Malou Mokrůvku.

Totenkopf - Mrtvý vrch.

Začínají mokřady Biskupské slati.

I Biskupská slať bez okolních vysokých lesů vysychá. Snad za pár let ji pomohou mladé smrčky, které zde jsou nově vysazené.

...

Před západem slunce dlouho meditujeme a spřádáme plány na zbytek prázdnin i na pozdní babí léto.

Výstup na čtyři vrcholy

Ráno se probouzím vyspalý. Tři měsíce jsem se dennodenně budil utrápený velmi brzy, zpocený a spal tři, čtyři hodiny. Dnes jsem se po velmi dlouhé době dobře vyspal. Paradoxně pod širákem. Rosa padala na zlatou stranu izotermického pozlátka, kterým jsem si přikryl spacák a vysrážená vlhkost pod ním mi nevadila. Když slunce po sedmé odehnalo mraky, vše se rychle dosušilo. Dokonce i boty. Snídáme v klidu a balíme. Já budu znovu hlídat batohy, protože včera ráno jsem se při tom osvědčil, zatímco Roman vezme Vencu na vrchol Černé hory (1 315 m n. m.), kde ještě nebyl.

Oba se vrací až za hodinu a půl, protože dobytí hory není až tak jednoduché. Čekal jsem to a obrnil se nekonečnou trpělivostí. Počítal zaječí bobky v trávě, pozoroval mladé čmeláky jak se ulívají a spí na bodlácích, nebo se jen tak procházel.

Náš další postup je již jednoduchý. Přesto nám přinese další tři významné vrcholy. Prvním je Siebensteinkopf (1 263 m n. m.), na který vede značená modrá odbočka Na Strážní stezce. Mírným stoupáním dojdeme k hranici, kde si za smrčky ve vysoké trávě schováváme batohy a na vrchol běžíme nalehko. Škoda, že je zrovna zamračeno, ale i tak je rozhled od vrcholového kříže úžasný. Znovu pod sebou vidíme Finsterau, v dáli na jihovýchodě hřeben Trojmezné, Boubín s Bobíkem, Knížecí stolec, Chlum i vzdálenou Kleť. Dohlednost je velmi dobrá. Na západ od nás se táhne dlouhý ježatý hřbet Mokrůvek a za Steinfleckenbergem vystupuje snad až do nebes kamenitý vrcholek Luzného.

Na další vrchol, kterým je Stráž (1 308 m n. m.), si cestu usnadníme stezkou po hranici. Hřeben spojující Siebensteinkopf, Stráž a Holý vrch je dobře prostupný. Poprvé na vandru jdeme nepožraným, vysokým smrkovým lesem. Za červenou turistickou značkou přicházející od pramenů Vltavy znovu hážeme bágly do mladých smrčin a rovnou za nosem míříme na vrchol Stráže. Za malé převýšení je nám odměnou pohled daleko do českého vnitrozemí. Za vrcholkem je nyní paseka a tak rozhledu nic nebrání. Jako na dlani vidíme Černou horu, špičku Sokola (Antýglu) a také nejvyšší horu celé Šumavy Velký Javor (1 456 m n. m.).

Po cestě hřebenem pokračujeme ještě na zarostlý Holý vrch (1 294 m n. m.), který od Stráže odděluje pouze mělké sedlo. Pro Vencu je to splněný sen. S Mrtvým vrchem je to devátý vrchol za tři dny. Z Holého vrchu jdeme na spodní cestu a po ní zpět na červenou. Hotel Alpská vyhlídka bude konečný cíl našeho snažení. Cestou se dáváme do řeči s Kerstenem, Němcem z Dortmundu, který po Česku putuje sám, rád mluví (česky, rusky, německy), a tak ho dotáhneme až do hospody.

Ranní beránci.

Ještě jednou Luzný, tentokrát od Siebensteinkopfu.

Luzný, Mokrůvky a Steinfleckberg.

...

Finsterau.

Vrchol Siebensteinkopfu.

...

...

Travou se pomalu přibližujeme ke Stráži.

Stráž.

Poledník ze Stráže.

Stoupání na Holý vrch je krátké.

Pohled zpět k Černé hoře.

Na Bučině s novým kamarádem z Dortmundu.

Bučina.

Přástevník.

...

Těžší na podařeném a krajinně vděčném vandru byl jen první den. Jinak jsme šli na pohodu. Přesto to v neupraveném a zarůstajícím terénu nějaké síly stálo. Nejvíc proto musím ocenit výkon Venci, který rozmary počasí a terénu bral vždy s humorem.

Původní vysoký les na místech kudy jsme se pohybovali zcela zmizel, ale mladé smrčky se mají čile k světu. Dokonce i na Mokrůvkách, kde to před lety vypadalo s lesem velmi špatně, se některé stromky uchytily. A pokud jich bude na hraničním hřebenu méně, vadit to nijak nebude. Rozvolněná krajina opravdu může pomoci tetřevu. My však žádného nespatřili a ani navyplašili. Zřejmě jsou jim vandráci putující jejich přirozenou domovinou ukradený...

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Šli jste již někdy po hranici mezi Modrým sloupem a Roklanem?

120 40% Ne, nikdy.

79 26% Ano, jednou.

103 34% Ano, již vícekrát.

Hlasovalo 302 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

lu

11. září 2015 21:16

lu říká

Je to neobyčejně i vlastně obyčejně krásný. A taky podaný jako drama, inu bez hotelu večerní déšť přináší dobrodružství. A chytlavý, co mi brání abych šel taky?

Lu

 

 

Rony

11. září 2015 21:25

Rony říká

Snad kromě těch pochroumaných achilovek nic  . Doufám, že se brzy přidáš, Luďku!

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

wenca

18. září 2015 17:34

wenca říká

parádní vandr !!!!

Paulie

2. ledna 2016 18:30

Paulie říká

Vskutku pěkný vandr cestou necestou Připomíná mi to, když jsem se předloni prodíral na Debrník od Falkensteinu. Chůze vzhůru polomem se skoro změnila v přelézání, dokud jsem nenarazil na pěšinku, kterou někdo prosekal. Vrchol jsem pak hledal docela dlouho, ale hraniční pěšinka se mi pak líbila.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

3. ledna 2016 00:37

Rony říká

Plesnou neboli Debrník máme také v plánu. Cesta od Falkensteina se nám také jevila jako nejrozumnější. Ale od Polomu jsme viděli i cestu přes vývraty, která vzhůru svahem mířila českou stranou hranice. Tak nevím, jaká bude lepší a s menším rizikem pokuty.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Rony

8. března 2016 14:33

Rony říká

Zajímavý článek k novému zákonu o ochraně přírody a krajiny, dotýkající se národních parků České republiky, okomentoval bývalý předseda svazu obcí Národního parku Šumava, pan František Nikles.

Malou část týkající se i Mokrůvky zde uvedu, kdo se by chtěl dočíst o této problematice více, zde je odkaz na plné znění článku:

http://neviditelnypes.lidovky.cz/sumava-brzy-dojde-na-lamani-chleba-dlu-/p_politika.aspx?c=A160306_204118_p_politika_wag

"S tím, že likvidaci lesa je schopen kůrovec zajistit rychle, mají lesníci staleté zkušenosti a není o tom pochybností. Horší je to s obnovou lesa bez pomoci člověka, kde jsou zkušenosti jen pár desítek let, což je v životě lesa nepodstatná doba. Někde obnova lesa probíhá rychleji, jinde pomaleji a někde neprobíhá vůbec. Také se někdy argumentuje úspěšností obnovy v lokalitách, kde se po polomech z let 1985-86 prováděla intenzivní podsadba několika miliony sazenic (Velká a Malá Mokrůvka), neboli tam, kde člověk již přírodě pomohl..."

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Rony

11. dubna 2016 10:00

Rony říká

http://neviditelnypes.lidovky.cz/ekologie-nad-sumavou-se-stmiva-dzn-/p_veda.aspx?c=A160409_224051_p_veda_wag

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.