Zlato Píseckých hor

Zlato Píseckých hor

Je to taková malá Šumava v samém středu jižních Čech. Pokud ji navštívíte ve správnou dobu, odmění se vám bohatě zlatem. Pestrost krajiny je neskutečná a dělá z těchto hor velmi příjemný cíl putování. Tím cílem může být Malý a Velký Mehelník, chata Živec, anebo Jarník se svojí vzdušnou rozhlednou.

Začít můžete z mnoha míst. My jsme si pro dobrý příjezd od jihu vybrali obec Semice, kde se dá parkovat až přímo u lesa. Kousek dále je i hojně navštěvovaná studánka s léčivou vodou.

odkaz na mapu

Dostat se k oběma Mehelníkům lze ze Semic nejlépe po červené turistické značce a dále po naučném chodníku Velký okruh Píseckými horami, anebo rovnou po značce Velkého okruhu, který nad Semicemi přímo vede.

V horách se tady ve středověku zlato (i stříbro) skutečně těžilo, jak připomínají i názvy Havírka, Provazce, Borky, dnes zbývá již jen to nad našimi hlavami.

V případě zájmu si lze o Píseckých horách počíst na jednotlivých tématicky zaměřených tabulích, jako zde o jedlových a bukových porostech.

Bučiny na podzim hrají všemi barvami a lemují spoustu cest v celém pohoří až k Tálínu a Albrechticím na jihu.

Stačilo by jen natáhnout ruku a utrhnout si pár zlatých dukátů rozesetých všude kolem nás.

I dole pod Malým Mehelníkem lze spatřit několik lomů, dnes již většinou zatopených.

Buky, buky a zase buky. Chození ve spadaném listí mě kdysi inspirovalo i k této poetické vložce...

sevřeny těsně do čelistí

servou si stromy žluté listy

a na strunu lehkou osudovou

zahrají novou píseň snovou

-

o bílých oblacích, v kterých se ztrácí

v klínových formacích tažní ptáci

o stínech v kamenných dlažbách měst

kam vrací se náhle na sta cest

ze ztichlých lesů, vod i strání

na podzimní naléhání

-

a pak kdesi v jasné záři

na špičkách tenkých ostrých trav

tesán je další epitaf

našich pobledlých tváří

Cesty se křižují a není proč chvátat. Vysoko nad námi se stále válejí mlhy, pot na našich zádech chladne a my pomalu stoupáme k Mehelnikům.

Klikatící se cesta nás nechává v klidu meditovat, nic neruší klid okolního lesa.

Podstatná část Píseckých hor je chráněna jako přírodní park. Jsou zde chráněné druhy rostlin a dříve často vysazované cizokrajné dřeviny (les Amerika nad Pískem).

Ale to už jsme pod Malým Mehelníkem s jakýmsi posedem, či odpočívadlem. Vrchol vlastně jen volně přechází ve Velký Mehelník, který je se svojí výškou 632m i nejvyšším kopcem Píseckých hor.

Kolem jsou krásně zaoblené kameny. O Mehelníku se tradují i dvě pověsti o tamním pokladu, které vznikly v 19. stol a jedna ze stejné doby o mehelnických loupežnících.

Ti mají ostatně na samotném vrcholu i svůj tzv. Loupežnický stůl.

Je 31.10.2009 a my se můžeme zapsat jako první do nové vrcholové knihy. Zrovinka včera ji sem totiž někdo vsunul. Chvilka oddechu je i na zaslouženou svačinku a horkou bílou kávu. K chatě na Živci je ještě 4,5km, tam chceme poobědvat ještě před výstupem na rozhlednu.

Poutníků, i díky nepříliš vysoké teplotě (1 až 4°C) dnes moc nepotkáváme, ale jinak jsou hory přívětivé i pro mnohé cyklisty. Pro ně je mírně zvlněná krajina ideální.

Konečně chata Živec. A nápis hned zve k návštěvě: Poutníče postůj. Odpočiň zde než k poháru svému nad mořem lesů tam přichýlíš ret (jaromír Borecký, l.p. 1933-1984). "Moře lesů", tak se i původně tato chata jmenovala. Výstižný název...

A tak i my spočineme na hodinku v hospůdce u roztopeného krbu a pojíme něco z místních zajímavostí (kuře navšelijak a vepřové řízečky s hranolkama).

Mastek, sůl kamenná, kalcit, kazivec, apatit, živec, křemen, topaz, korund a diamant. Asi úplně všechny nerosty ze stupnice tvrdosti tu nerostou, ale protože Živec křižuje i naučná Cesta drahokamů, určitě některé z nich bychom tu našli.

Opouštíme významnou křižovatku značených cest a mírně stoupáme směrem k Jarníku.

Takže i liliovník tulipánokvětý vidíme na své pouti. Arboretum sice již zaniklo, ale pozůstatky některých vzácných dřevin, jako je třeba douglaska tisolistá, zde ještě můžete spatřit i vy.

K rozhledně se od chaty na Živci nijak moc nestoupá, ale protože se konečně pomalu vyjasňuje, nutí nás sluníčko vyšplhat blíže k němu.

Nahoru vede 182 schodů a to dá zabrat některým slabším jedincům, viď Venco...

Rozhledna kovové konstrukce je postavená v roce 1997 a plošina ve výšce 35m nabízí kruhový rozhled do širokého okolí. Ovšem jen pokud se v okolí neválejí celodenní mlhy.

A tak to nejhezčí jsou opět lesy, lesy a lesy. Komplex lesů zvaný Písecké hory tvoří členitý hřeben, táhnoucí se jihovýchodním směrem od Písku až k údolí řeky Vltavy, a to v délce 25 kilometrů.

Pojmenování "hory" prý nepochází ze samotné výšky (350-632m.n.m.) této pahorkatiny, ale je zřejmě odvozeno od "hornické" činnosti, která se tu dlouho provozovala. Já si osobně ale myslím, že pojmenování hory si tato krajina určitě zaslouží.

Od nepaměti Písecké hory patřily českým králům, kteří o toto území měli zájem pro zlato a zejména dřevo, které se plavilo po Vltavě až do Prahy. Když se ložiska zlata vyčerpala, zájem panovníků upadal, až nakonec v roce 1509 je i s píseckým hradem zakoupilo město.

My bohužel z královského Písku moc nevidíme. A to nejen proto, že část zastiňují okolní kopce a lesy.

Ta vzdušnost, o které byla řeč hned v úvodu, je jasně patrná i z této fotky. Lépe je moc se dolů nekoukat...

My dále jdeme po Cestě drahokamů a vy si zatím můžete přečíst proč se vlastně Jarníku říká Jarník.

Odbočíte-li však na červenou, dostanete se k jednomu z rybníků Píseckých hor - Novému. Další krásný rybník Němec leží více na jihovýchod, ale to už je spíš na cyklotúru.

Držíme se Cesty drahokamů a tady, nedaleko od této cedule, je i další, pěkně hluboký a strmý lom, ve kterém zrovna něco kutají dva trampíci. Ani není vidět jak se dolů dostali.

Proč kutají, je za chvíli už docela jasné. My jsme si ten svůj drahokam našli v pohodě a hned vedle naší cesty. A tahle cesta se dnes i přes chladný den povedla.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Jack

1. listopadu 2009 17:52

Jack říká

Nádhera ...podzim hraje všemi barvami

„Jednou za rok vyjeďte někam, kde jste ještě nebyli.“ Dalajláma

HoHo

1. listopadu 2009 18:45

HoHo říká

Přesně tak, v tomhle je podzim fakt nádhernej... a když se to umí i vyfotit, tak jsou z toho fakt povedený fotky...

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě

Rony

2. listopadu 2009 14:27

Rony říká

Vlastně jsem tam byl poprvé již před pár lety kdy bylo slunečno (pár fotek je i z té minulé výpravy), ale v sobotu jsem zjistil, že mlha a rozptýlené difuzní světlo z ní je pro fotky mnohem lepší . Díky

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

avenger

2. listopadu 2009 19:09

avenger říká

Moc hezký fotky, člověk z toho hned dostane chuť na procházku

Japo

5. listopadu 2009 00:33

Japo říká

Nedávno jsem kolem nich jel na kole stezkou vedoucí nad píseckým podskalím, ale takhle pěkné ještě nebyly. Vskutku povedený článek ozdobený krásnými fotkami hýřícími podzimními barvami.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.