Zlatou stezkou na hrad Hus

Zlatou stezkou na hrad Hus

Akce naplánovaná jako nedělní výlet po cestách-necestách kolem Blanice se vydařila. Po předešlém bouřlivém dni se nad námi obloha slitovala a žádné problémy nebyly. A navíc pominulo neskutečné vedro červencových dnů a nocí.

Pro focení plechové nebe zrovna vhodné nebylo, ale něco málo se snad přece jen povedlo...

odkaz na mapu

Původní úmysl jít z Blažejovic, místa kde jsme se z různých směrů všichni auty sjeli, po Zlaté stezce směrem na Vysoký les, nám nevyšel. Důvod byl prostý, přeznačkování žluté, která nyní místo terénem a lesem jde po asfaltce kolem rozpadajícího se mlýna do Cudrovic.

Trochu se tím zkrátila úvodní část našeho okruhu. U rozcestníku v zaniklých Cudrovicích se vnoříme do lesů a kaňonu nad meandrující řekou Blanicí.

Kolem vznikly, zřejmě kdysi dávno po sesuvu skal, četné jeskyně a průrvy, kolem kterých nás vede modrá značka.

Do dvou větších jeskyní je možné pouze nahlédnout, vchody jsou opatřeny bytelnou mříží. Ještě by do nich za nepohody mohli lézt turisté, a nebo v nich dokonce přespávat trampíci.

Nevím, jestli tento můstek vydržel povodně z roku 2002, ale je faktem, že i na Blanici vzalo tehdy plno mostů za své. U Blažejovic, kudy vede frekventovaná cesta z Prachatic do Volar, se poroučel most také a trvalo pár let, něž o kus dál fungl nový postavili.

I deště předcházejícího dne a noci byly vydatné, ale vysušená půda tentokrát mnoho vody stihla pobrat.

Kalná voda pokračuje dalšími meandry k Záblatí a Husinecké přehradě, my se vydáme na hrad Hus, který je již malý kousek nad námi.

Hrad byl vystavěn na úzkém skalnatém ostrohu obtékaném řekou Blanicí a přístupný byl jen od severu. Tam bylo opevněné předhradí a hned za ním stál vlastní hrad chráněný hlubokým, ve skále vylámaným příkopem s hradbou.

Původně gotický hrad byl postaven roku 1341 na ochranu okolních vsí proti nebezpečí z Bavor a jistě též k ochraně nedaleké Zlaté stezky. V 15. století se zde ale paradoxně usídlil loupežník Habart Maršík z Hrádku a přepadal na Zlaté stezce kupce. V r. 1441 byl hrad obležen, poté zapálen a rozbořen.

Tohle ovšem není zlověstný Habart Maršík z Hrádku, nýbrž Pavel v pozici manekýna. Pro dokonalou harmonii s okolní přírodou a příjemným rozptýleným světlem vyhlašuji tuto fotku jednoznačnou jedničkou mezi všemi fotkami této akce.

Kousek pozadu tak zůstavají i tyto krásně prosvětlené listy smetánky lékařské...

Vraťme se ale ještě jednou k hradu. Ten se již po zboření nikdo nepokusil opravit a proto se mu začalo říkat Zřícenina. Tou dnes také bezesporu je.

Z hradu se do dnešní doby dochovaly mimo zasypaného a špatně čitelného jádra jen četné terénní nerovnosti a zbytky hradeb, které jsou dobře patrné zejména v jižní části předhradí a na východě, na skále nad řekou.

Výška ukazuje, že již jsme v horách, vždyť mohutný Boubín s Bobíkem na západě a Libín severovýchodně jsou jen pár kilometrů od nás.

Kolem jsou smrkové stromy těžebních velikostí, zatím je zde ještě posvátný klid.

S výhledem na Blanici je tu vhodné místo pro meditaci. Poseďme v hlouby lesa a přenesme se do dob, kdy v polovině února 1441 byl hrad obležen krajskou hotovostí a kdy se nakonec po více než půlročním obléhání(8. září 1441), hradní Smilkova posádka a spolu s ní i Habart Lopata, pro nedostatek potravin vzdala.

Z hradu stoupáme až k Panskému vrchu (834m).

Tady je už pohodlná cesta vedoucí ke Křišťanovickému rybníku, u kterého je i malý kemp.

Ještě než k němu dorazíme, mineme další jeskyňku.

A také Kouzelnou studánku. U ní nikde není napsáno jestli náhodou nejde o kouzla zlá, a tak jediným nebojsou, co ochutnal vodu, byl Pavel. Uvidíme, co se mu cestou přihodí...

U Křišťanovického rybníka (na webu jsem našel o něm zmínku jako o nejvýš položeném rybníku v ČR) se odpojujeme ze značené stezky, abychom v nedaleké příjemné restauraci něco pojedli.

A popili. Po všeobecné ochutnávce s přehledem vyhrálo pivo Lobkowitz, ze soukromého pivovaru Lobkowitz Vysoký Chlumec.

Posilněni se vracíme k rybníku a stále po modré stoupáme k polesí, ve kterém jsou bunkry bývalého pohraničního opevnění. Nehledáme je, víc nás zaujalo množství a velikost mravenčích obydlí.

Mírným spádem se stáčíme opět ke Zlaté stezce.

Vlevo pokračuje modrá značka do Albrechtovic a dále přes Libínské Sedlo na Libín, my se pouštíme po žluté. Ta je i zde v terénu přemalována. Jdeme po původní značce podle mapy.

Jitka nás straší, že jsou tady pastviny pro zdivočelé býky a radši jde poslední. Naštěstí za kopcem, kde se kocháme výhledy k Bobíku, polehává jenom pár mírumilovných krav.

Sestupujeme zpět do Blažejovic a cestou si ještě přečteme něco o Zlaté stezce.

To můžete udělat i vy.

A jak to chodilo u rudovousích kumpánů vám zase vylíčí tento zajímavý přepis dávné události. Končíme okruh v okolí Blanice a hradu Hus. Za 5 hodin jsme mohli ujít hrubým odhadem 20km nepříliš náročným terénem. Okolí hradu Hus je nádherné a skutečně stojí za shlédnutí.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Japo

21. července 2010 22:41

Japo říká

Hehe, prý nejlepší fotka se mnou

Ale povedla se, asi si ji dám jako profilovou na některé weby, nemáš-li něco proti tomu.

Každopádně díky za článek

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

22. července 2010 23:16

Rony říká

Jasně, je dobrá. Přepošlu ji v plné kvalitě Honzovi, na něj mám mail.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Japo

23. července 2010 10:29

Japo říká

Díky, už dorazila po temných stezkách internetu.

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Rony

25. července 2010 16:08

Rony říká

Vidím ...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Bohumil

26. listopadu 2011 23:59

Bohumil říká

Upřesnění :"Jeskyně a průrvy" pod Cudrovicemi nevznikly sesuvem skal, ale těžbou nepříliš mocných čoček krystalického vápence v rulách.

Rony

30. listopadu 2011 23:00

Rony říká

Bohumile, díky za informaci, ten sesuv byl jen nápad, o dolování jsem nic nevěděl.

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.