Ztracenou Šumavou II. Modravské slatě

Ztracenou Šumavou II. Modravské slatě

Snad každý, kdo si přečetl román spisovatele Karla Klostermanna Ze světa lesních samot, by se chtěl podívat na místa, kde se děj odehrával. Bohužel dnešní tristní stav nastavených pravidel NP Šumava není v tomto ohledu k turistům vstřícný. Máte možnost zůstat na známých trasách a bojovat o svůj úsek cesty s cyklisty, nebo...

Modravské slatě

mapa Medvědí hora

To, co mne na Modravu nyní táhlo, se má splnit. Žádné výčitky svědomí, žádné obavy z toho, že bychom nějak mohli uškodit zdejší krásně přírodě, kterou máme rádi. Trápí nás jen malá nejistota vyvolaná nepříliš jasnými zákony v NP Šumava, když soud před několika roky potvrdil, že mimo I. zóny se smí na Šumavě prakticky kamkoli.

...

Nedaleko za Modravou se klene nad Roklanským potokem most, který zelená loby kupodivu ještě nedokázala zlikvidovat a odstranit, podobně jako to udělala s některými pevnými cestami, dnes přeoranými (Březník - Blatný vrch), strženými budovami, kde se dalo skrýt před bouří, a likvidací kdysi turisticky proznačených stezek v pohraničí, viz zničení můstků "lávkové stezky" nad jezerem Čertovým. O této stezce se říkávalo, že kdo tudy nikdy nešel, neví, co je Šumava.

A co nesvedli zničit lidé, dokonala kůrovcová kalamita ponechaná náhodě a svému osudu, která pohřbila mnoho starých šumavských cest, stezek a pěšin. Z pohledu shora, z leteckých záběrů jsou tyto stále patrné.

Modravské slatě, jak se nepřesně nazývá celá oblast od Březníku k Roklanu a Javoří Pile, byla dříve NPR. Ačkoli čekáme zákaz hned za mostem, překvapivě čteme jen upozornění na padající stromy se vstupem na vlastní nebezpečí. To je pro nás pozvánka na utajená místa. Stoupáme pevnou cestou k Přední Mlynářské slati, kde již I. zóna je. Tady je zřejmě možnost I. zónu obejít a zákaz vstupu neporušit. Pro přírodu to asi výhra není, plazit se lesem kdesi za mokřady, plnými neprůchodné kosodřeviny, když slatí vede dokonale rovná, pevná cesta.

U Zadní Mlynářské slati již není cedule žádná. Hned za ní si Venca započítává další zdolanou tisícovku s názvem Přední Mlynářská slať (1 062 m n.m.). Do čerstvých polomů nejvyšší hrbolek hledat nejdeme. Já jsem zde šel poprvé v době, kdy se bez problémů dalo dojít až k hranici a po ní štrádovat dlouhé kilometry a zdravit se s bavorskými turisty "Grüß Gott..."

Roklanský potok.

...

Před Mlynářskou slatí.

...

...

...

...

Nad Roklanským potokem

Osvěžení přinese brodění mělkého koryta Roklanského potoka, který odsud míří k Javoŕí Pile. Voda je pěkně ledová. Kousek ještě stoupáme po cestě, než se po náznaku lesní cesty vrháme do svahu k vrcholu Nad Roklanským potokem (1 133 m n. m.). Hezky to odsýpá, než se ocitneme na vedlejším falešném vrcholku, velmi mizerně průchozím. Padly zde nejen kůrovcem ožrané smrky, ale i mladé buky, které mohutné mrtvé stromy srazily nemilosrdně k zemi. Spoušť obcházíme dost složitě, ale na správný vrchol již projdeme snadno. Přesto nějaké rány schytame. Já mám na holenní kosti tlustý krvavý šrám a Venca je na tom podobně. Vysoká suchá tráva dobře skrývá padlé stromy, větve i kameny, a ne vždy lze správně vyhodnotit další krok do neznáma.

Brodíme Roklanský potok.

...

U vtcholu Nad Roklanským potokem.

...

...

Vrchol Nad Roklanským potokem je plochý. Tyč ale snadno dohledáme.

Šrámy v nerovném terénu přibývají.

Od vrcholové tyče sestupujeme dávno mrtvým lesem k staré cestě. Ta vede nad I. zónou chránící nádherné travnaté údolíčko Rokytecká slať. Respektujeme tuto ochranu a dál jdeme cestou, kde občas musíme přelézat jako kost bílé mrtvoly staletých smrků. Na rozdíl od vrcholu se tady les lépe obnovuje, bohužel vzniklne opět pouze smrkový.

Věřím, že po prozkoumání experimentu nezasahování a vyhodnocení marné samoobnovy smíšeného pralesa, který si jistě všichni bez výjimky přejeme, dojde k vysazení chybějících buků, javorů a jedlí. U Mlynářských slatí se tak již zkušebně děje a několik buků tam chrání jednotlivě před okusem zvěře dřevěné plůtky.

Před cestou odbočující od Javoří Pily stojí krásně zeleně auto. Jsme mimo I. zónu a jdeme se mrknout, kdo si dovolil zajet až sem. Naštěstí je to fabie s logem NP Šumava, a tak jistě jde o ekologicky nezávadné auto, bez zplodin z benzínu, nafty, i bez ukapávajícího oleje.

Z pobytových stop - trusu na kládách je jasné, že se v okolí vyskytují tetřevi. To jsou ti vzácní ptáci, kvůli kterým je všude tolik zákazů. Zajímavé je, že jich zde žilo nejvíc v době, kdy všude po Šumavě bydleli lidé. A dokonce tetřevy běžně lovili.

Tetřevům nejspíš člověk nevadí, možná jim naopak soužití s ním vyhovuje. Chtělo by to získat prachy na další experiment, s názvem "Jak spolu mohou v symbióze žít tetřevi a turisté".

...

...

Stará cesty nad Rokytkou.

...

...

Medvěd

Jdeme se směrem k Rokytecké slati zeptat majitele auta, jak je to s ochranou přírody, ale než někoho potkáme, jsme pod Medvědem. Po mnoha letech jsem se mohl rozhlédnout z cesty, kterou jsme se poprvé chtěli v roce 1990 dostat k hranici pod Roklan. Tehdy bez mapy, které ještě nebyly k mání - mimo vojenských 1 : 10 000 z geodézie a kartografie. Zastavil nás konec cesty a vrcholová slať. K historickéhu hraničnímu kamenu jsme se museli dostat pohraničníky udržovanou pěšinkou kolem Rokytky a cestou nad Roklanským potokem. Až pod Roklan k hranici jsme došli překvapivě po prochozené stezce od provalené Roklanské nádrže. Kdo k ní vlastně od hranice z vrcholu Roklanu chodil? Zřejmě drzí němečtí turisté, pro které byla snadno dostupná. Železná opona přece byla šíleně daleko, až u Modravy.

Hraniční stezka byla vůbec velice frekventovanou a oblíbenou, s perfektně udržovanými povalovými chodníky přes vrcholové slatě. Mnohokrát jsem si ji od pramenů Vltavy do Železné Rudy prošel. To se asi nikdy nevrátí.

Vrchol Medvěda (1 137 m n. m.) je nevýrazný. Zaujmou mne snad jen rokvetlé hořce jarní, které na Šumavě moc vidět nejsou. Zde rostou přímo u cesty kde mají nejvíc živin a prostor pro život.

Roklan od Rokytských slatí.

Rokytecké slatě...

...

...

Slať za Medvědem obcházíme, aniž bychom o další malou I. zónu byť jen malíčkem zavadili. Uvnitř ní se ukrývají malá jezírka. Je to ta slať, která nás kdysi zastavila. Nechtěli jsme v ní bídně zahynout.

Červené uzlíky pásky uvázané na smrčky ukazují cestu. Venca tvrdí, že za 500 Kč se může už i sem do Modravských slatí. Super podnik tenhle národní park, všechny zákazy jsou zrušeny, když si pořádně zaplatíte. Jinak máte smůlu. Kaňon Křemelné, Mrtvý Luh, Ždánidla a Zlatý stoleček, Svaroh, Roklanská nádrž. Jaká další místa budou jen pro vyvolené?

Vzácný hořec.

...

...

...

Borůvkový trus bude zřejmě tetřeva.

Pod Medvědí horou...

...

Medvědí hora

Na vrchol Medvědí hory (1 224 m n. m.) stoupáme loukou, která postupně zarůstá smrčinou. Jde se dobře. Mám dost času na konzumaci borůvek, protože Vencovi jeho motor začal do vrchu táhnout sotva na dva válce. Borůvkou si pomažu tváře a stále víc se cítím jako indián na válečné stezce. Protivník se může objevit kdekoli.

Místo něho se však náhle vynoří Židovské skály, vrchol Medvědí hory. Vlastně jde o jednu skálu, s křížem na vrcholu a pamětní deskou mrtvého pohraničníka. A jak v roce 1965 při obraně státních hranic vojín Baranovič zahynul? V boji se západními imperialisty to skutečně nebylo. Prý neopatrně zacházel s vlastním samopalem. Stará historka se vztahuje také k názvu Židovské skály. Zdejší lesní pozemek údajně koupil kdysi v 19. století židovský obchodník, celý ho vytěžil a dřevo prodal přes hranici do Bavorska. Tomu se také dá věřit.

Úroda borůvek je nevídaná...

Na válečné stezce.

...

Medvědí hora...

Židovské skály.

...

...

...

...

...

...

...

Přímou stezkou pokračujeme k druhému vrcholu. Pro mne je naprosto nezajímavý, ale protože je o 3 m vyšší než Židovké skály, musíme ho v rovinatém terénu dohledat.

Když se vrátíme na stezku k Roklanské hájovně, jede proti biker. Hned se dáváme do řeči s Klatovákem, který brázdí za pomoci elektrokola zapovězenou Šumavu a důsledně ji mapuje. Já fotky jezírek ze slatí nemám a mohu mu je jen závidět. Snad jindy...

Žluté loučky kolem rozbořené Roklanské nádrže svítí i přes to, že se slunce schovalo za šedivá mračna. Stojíme před Roklanskou chatou, kterou postavil v roce 1936 KČT. Sloužila k ubytování turistů při výstupu na horu Roklan. Nebo spíš měla, neboť za války i brzy po ní se sem turisté asi nehrnuli. Zlá doba přinesla železnou oponu a Roklan zůstal na dlouhá desetiletí zapomenut.

Nyní je chata v majetku NP Šumava. Proslýchá se, že byla špatně opravena, je napadena dřevomorkou a proto bude brzy stržena. Postup arogantních darebáků, kteří si neváží své historie snad ani nemá cenu komentovat.

U Roklanské hájenky...

Provalená hráz Roklanské nádrže.

Roklanská chata (z roku 1936) poskytovala ubytování jen pár let. Dnes jí hrozí likvidace. Možná máme poslední možnost, jak ji zachovat v obraze. Věřím, že se do těchto míst turisté znovu vrátí a byla by škoda ji zničit. Jde o českou historii, o naše dědictví

...

Roklanský potok.

...

Roklaní hrby.

Z cesty nad Roklanskou hájenkou konečně spatříme oba Roklany. Budeme se jim postupně zase vzdalovat. Čeká nás klesání kolem Roklanského potoka, který je zde pouhou říčkou. Všude kolem hrozivě k nebi trčí pahýly smrků, jichž jsou desetitisíce. Obrovský hřbitov, z kterého mrazí. Jen zvolna se vrací les na místa zdevastovaná kůrovcovou kalamitou, kterou umožnili lidé. Dobře si pamatuji zdravý les a první kolečko suchých stromů začátkem devadesátých let. Bylo právě zde nad Roklanskou nádrží. Lýkožrout smrkový přišel z Bavorského lesa, kde tolik škody nenapáchal. Prudké svahy na německé straně hranic totiž pokrývají smíšené pralesy. Jen vrcholové partie souvislých smrčin podlehly, podobně jako ty naše.

U jednoho z mála vzrostlých zdravých smrků sedí rodinka baculatých hřibů. Krásný nález, zcela ojedinělý, protože Šumava je jiná než dřív. Neuschly jenom stromy, vysychají i svahy hor, které nemá co chránit před přímými slunečními paprsky, vysychají vrcholové slatě, zdroj vody mnoha českých řek.

Roklanská dvojčata z Váchalova dřevorytu Šumava umírající a romantická...

Váchalův text.

Poslední úsek cesty přehradily nedávno popadané uschlé stromy. Kůrovec to ještě nevzdal, ještě je na Šumavě co žrát.

Překážkový běh špatně zvládá Venca, který přelézá stromy s viditelnou nechutí. Na jeden mohutný vyhlazený smrk si lehnu. Vyhřívám se na slunci a čekám na parťáka. Až u soutoku Roklanskěho potoka s Rokytkou si oddychneme oba. Nejhorší úsek máme za sebou. Na břehu odpočíváme a pozorujeme malebnou scénu v okolí. Sejpy naznačují, že se zde kdysi rýžovalo zlato. I zde stál dům, i zde žili lidé.

Pravák. A hned šest nádherných kousků. Ojedinělý nález.

...

...

Tarzánie...

U soutoku Rokytky a Roklanského potoka...

Roklanský potok.

...

...

...

...

...

Míjíme cestu vzhůru, kterou jsme se vydali k vrcholu Nad Roklanským potokem a dole opět brodíme potok. Stejnou cestou se vracíme k mostu přes Roklanský potok, kde nám jede vstříc onen cyklista z Medvědí hory. Kus cesty k Modravě si pak notujeme, jak úžasně jsme prožili dnešní den. Nepotkali jsme kromě nás samých ani živáčka.

Další stovky a tisíce smrků podlehly řádění škůdců Šumavy.

...

...

Znovu přecházíme potok u Mlynářských slatí...

...

...

...

Šumavská celebrita kráčí po koberci slávy k Modravě. V Karlových Varech jednou ročně rozvinou rudý, ale tomuhle zelenému se žádný nevyrovná...

Před Modravou.

Modrava

...

Penzion Arnika.

Adamova hora a Tříjezerní slať

mapa Adamova hora

Poslední etapa bude nenáročná. Od Arniky stoupáme nad Modravu a jdeme po značce směrem k Rokytě. Ranní mlhy se povalují po hřebenu za Vydrou, kterou v hloubce pod námi skrývá vegetace. Jdeme loukou až k starému lyžařskému rozcestníku, odkud přecházíme k lesu na cestu. Ta nás dovede k vrcholu Adamovy hory. Ještě před ní omylem zdoláme sousední vrcholek, to když si nezkontroluji v mapě, kde vlastně ta Adamova hora leží. Takže máme jednu tisícovku navíc.

Lehkým terénem se blížíme k správnému vrcholu, kam vystoupáme kolem domu, z něhož zbyly jen kamenné základy. Beru s sebou starý děravý nočník a na Adamově hoře (1 078 m n. m.) jím ozdobím vrcholovou tringulační tyč.

Zamlžené ráno...

Podzim je za dveřmi.

...

Vchynice-Tetov...

...

...

...

...

...

...

...

...

Vysoko nad Vydrou.

Pod Adamovo horou...

Přes plochý vrchol jdeme dál až k cestě u Tříjezerní slati. Známé místo turisty přitahuje a i nyní se jich v okolí několik motá. U slatě vytvořím pár záběrů mladé rodinky s kočárkem na jejich mobil, pak na svůj nafotím větší jezírko a již se obracíme zpět k Modravě.

Po černé, super hladké asfaltové cestě sestupujemu u Rybárny k Roklanskému potoku. Tichou krásu jeho horního toku jsme mohli obdivovat včera. I zde má potok nezaměnitelné kouzlo. Kamenné obelisky v jeho vodách vytváří kouzelná zákoutí a vděčná motta pro focení. Pokouším se zachytit také oranžovou barvu mechu, který jasně zbarvil kameny na břehu. Zvláštní je, že byť zde jsem již poněkolikáté, vždy najdu něco jiného, zajímavého. Stačí mít oči otevřené.

Za mostem ještě kousek popojdene po cestě, co se zvedá k Modravské hoře. Procházet ji nebudeme, tuhle tisícovku Venca již dávno ulovil, a jdeme do Modravy, na dobré jídlo v restauraci pivovaru Lyer.

Vrchol...

Tříjezerní slať...

...

...

Roklanský potok u Rybárny.

Rybárna.

...

Krásné je okolí Roklanského potoka. Ještěže alespoň těch pár kilometrů jeho pouti k Modravě lze projít.

...

...

...

Pomníček u Modravy.

V Bienertově pile se vyrábělo rezonanční dřevo pro hudební nástroje. Využívaly se staleté smrky, které rostly ve vysokých polohách Šumavy.

Pivovar a penzion Lyer.

Restovaná krkovička, červené zelí a soubor tří druhů knedlíků nemá chybu. Zapíjím vše domácí brusinkovou limonádou. Nejen trmácením se po horách je člověk živ.

Loučíme se s Mádrem, na který mohu prozradit jednu z jeho zajímavostí. Ještě v 19. století byla úředně neexistující obec rozdělana tak, že jedna její část stojící při pravém břehu Roklanského potoka patřila k malé obci Vchynice-Tetov, tedy do okresu Kašperské Hory, zatímco levý břeh náležel obci Prášily, do okresu Hartmanice. V minulosti to mělo i takové důsledky, že část dětí mohla chodit do blízké školy ve Vchynicích-Tetově, zatímco pro jiné byla určena vzdálená škola ve Filipově Huti.

Bienertova pila.

V restauraci Lyer.

Ohodnoťte článek

Hodnocení 1Hodnocení 2Hodnocení 3Hodnocení 4Hodnocení 5

Anketa

Jste pro proznačkování cest k bývalé Roklanské hájence?

16 89% Ano.

2 11% Ne.

Hlasovalo 18 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

azave

7. října 2018 17:58

azave říká

Uplne se vsim souhlasim, co jsi napsal !  ,,Firma,, SUNAP si fakt leckde dela, co nekdo chce ... .. . A jen mezi nami devcaty, jestli si tohle nekdo ze ,,strazcu a jim podobnych,, obcas precte a padne kosa na kamen, pri placeni se pokud mozno usmivej ! 

 

Rony

7. října 2018 20:17

Rony říká

Komentář doplněn 7.10.2018 20:21

Pravdu neskryjou ...

Je nemožné projít celý svět, ale je možné zanechat alespoň někde svoje  Š L Á P O T Y . . .

Zdenek

11. října 2018 07:38

Zdenek říká

Šumavu mám moc rád, perfektní článek jako vždy, hezký fotky, díky

Mirka

16. října 2018 12:21

Mirka říká

Krásný článek, šumavské slatě znám jen z kousků dostupných po značených cestách, děkuji za fotografie i z míst mně neznámých.

V září jsem měla možnost se projít jedno odpoledne po norských slatích (v okolí jezera Sjusjen - https://hejdlov.rajce.idnes.cz/Norsko_priroda-krajina/#DSC06905.jpg)- a jsou si trochu podobné, jen ty norské mají obrovskou rozlohu, vedou po nich stezky z prken,  břízy v Norsku jsou víc pokroucené a těch losů na Šumavě také není tolik, aby chodili po turistických stezkách

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.