Kategorie Příroda (krajiny, rostliny, zvířata) 8. strana

Řadit články od nejnovějšíchnejoblíbenějšíchnejkomentovanějších

Bílé Karpaty

Bílé Karpaty

Ne nadarmo se části Bílých Karpat říká Kopanice. Chudý kraj plný kopců je sice krásný napohled, ale tvrdý k svým obyvatelům. Snad i proto se zde tolik ujalo tzv. bohování, které bychom dnes pojmenovali jako lidové léčitelství. Zdejší vápencové podloží umožňuje výskyt mnoha vzácných léčivých bylinek i nádherných orchidejí. 
Hluboké bukové pralesy a vrcholy s dalekými výhledy zase vytváří magickou a oku lahodící krajinu. Pojďme si společně její část projít.
Pokračovat ve čtení...

Vzhůru na Onen Svět

Vzhůru na Onen Svět

Dívat se na svět lze všelijak. Zdá se, že nejlépe by to mohlo jít přes růžové brýle. Potom ale může nastat problém, když je sundáte. My na to půjdeme jinak - od lesa. Od lesa, u kterého stojí horská chata s rozhlednou a názvem Onen Svět. Porozhlédnout se z Onoho Světa jistě přinese leccos zajímavého. 
Pokračovat ve čtení...

Bitva u Sudoměře

Bitva u Sudoměře

Píše se rok 1420, den zvěstování Panny Marie. Studený vítr rozhání poslední zbytky ranních mlh a z nevlídných dešťových mraků jen občas vyhlédne slunce. Tichou krajinu plnou rybníků a podmáčených luk s křikem přelétne malé hejno hus. Kdesi vysoko na nebi zvolna krouží dvojice dravých ptáků a na Markovci se na chvíli zablýskne stříbro kapřího těla. Ozve se krátké, ostré tlesknutí.
Zhola nic nenasvědčuje tomu, že zde za pár hodin dojde ke krvavé bitvě, která vstoupí do našich dějin jako Bitva u Sudoměře.
Pokračovat ve čtení...

Kvilda - poslední vzepětí letošní zimy

Kvilda - poslední vzepětí letošní zimy

Nejlepšího lyžování z celé zimy jsme se dočkali nečekaně až v polovině března, kdy v době rašení květů sněženek mírné ochlazení vytvořilo na horách kvalitní podmínky pro loučení se s bílou stopou. V okolí Kvildy jsme si díky tomu projeli některé nově udržované stopy kolem vrcholů Tetřeva (1260 m n. m.), Holého vrchu (1294 m n. m.) a Stráže (1308 m n. m.).
Pokračovat ve čtení...

České Žleby v zimní náladě

České Žleby v zimní náladě

Poslední dva roky je zima na sníh docela skoupá. Doplácí na to především Šumava a tak o závalech sněhu, jak to ve svých povídkách mistrně popisuje Karel Klostermann, si múžeme jen nechat zdát. Je třeba spokojit se s málem a vyrazit i do horších podmínek. Začátkem února přece jen svoji porci bílé nadílky dostaly i šumavské kopce a tak jsme si pravou zimní náladu v okolí Českých Žlebů nakonec přece jen užili.

Pokračovat ve čtení...

Toulky kolem Strakonic

Toulky kolem Strakonic

Svah, kterým stoupáme, jako by mi byl povědomý. Je možné, že by se někde hluboko v nás stále ukrýval obraz krajiny, kterou obývali naši dávní předkové? Plochý, řídkým listnatým lesem porostlý vrcholek kopce s dalekými výhledy vyvolává zvláštní klid v duši, poznamenané zbytečným spěchem a vynucenou honbou za hmotnými statky. Vzdáleni všemu shonu zde vnímáme chlad obrovských balvanů, stromy zmítající se v poryvech větru, i vzduch provoněný smůlou a jehličím. Člověk z přírody vzešel a proto se do ní podvědomě a rád neustále vrací.



Pokračovat ve čtení...

TOP 12: zastavení v čase (rok 2014)

TOP 12: zastavení v čase (rok 2014)

Další rok se utápí v melancholii krátkých prosincových dnů a nezbývá než se poohlénout co dobrého přinesl a co naopak vzal. Pokud zůstanu u fotek, které zcela zaplnily prostor jednoho z paměťových pevných disků mého nootebooku, nezbývá než potvrdit další ústup od tématiky makro. I letos převažovaly krajinky, které stály za objevováním nových míst, převážně v horách Šumavy, k níž mám citově tak blízko.
Krajinným fotkám se přesto zcela vyhnu a budu se znovu u dvanácti zastavení držet obvyklých makrofotek. U nich jde o jiný pohled, odhalující to, co jinak zůstane navždy skryto.
Pokračovat ve čtení...

Melancholie Jeleních Vrchů

Melancholie Jeleních Vrchů

Jedním z taháků Šumavy je jistě Schwarzenberský kanál, dílo které vzbuzuje obdiv a Jelení Vrchy zase vhodným místem, odkud lze jeho okolí poznat. Jeleními Vrchy prochází i nejstarší jihočeská naučná stezka - Medvědí stezka, v dosahu je atraktivní a hojně navštěvované Plešné jezero, s nejvyšší horou české části Šumavy Plechým. 
My jsme během tří tuláckých dnů spojili známé s objevitelským a zamířili také do opuštěných míst mimo značené a prochozené turistické trasy. Splín zadumané listopadové krajiny nerušily davy turistů a tak jsme si ji mohli v klidu vychutnat.
Pokračovat ve čtení...

Když na Vysokou Bětu mrholí

Když na Vysokou Bětu mrholí

Vysoká Běta a Buglata. Že vám tato krásná jména nic neříkají? Pravda, v CHKO Blanský les, kam oba vrcholky patří, jsou mnohé známější a navštěvovanější. Přesto klid zářivých bučin a kamenité sutě na jejich úbočích přitahují pozornost vandráků. 
Podmínky, které nás jednu listopadovou neděli čekaly, byly skvělé. Mlžný příliv rozlévající se hřebenech hor nechal vzniknout zajímavé fotografie, přesně takové, jaké jsem si doma v suchu a teple vysnil.
Pokračovat ve čtení...

Opuštěná Ktišská hora

Opuštěná Ktišská hora

Jednou z posledních vysokých hor Šumavy, posléze sestupující do předhůří, je dvojvrchol Ktišské hory (911 m n. m.) a o 7 m nižšího Mackova vrchu. V minulosti se na jejich svazích rozkládalo hned několik vesniček, po kterých zbyly jen rozlehlé pastviny ukryté v lesích. Letošní opakované babí léto bylo dobrou pozvánkou k výletu a tak jsme využili inverzi a ohřáli se krásnými výhledy.
Pokračovat ve čtení...

Nejoblíbenější fotografie

Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.