Kategorie Vandry 3. strana

Řadit články od nejnovějšíchnejoblíbenějšíchnejkomentovanějších

Smrčinou na Plechý

Smrčinou na Plechý

Kdo se bojí, nesmí do lesa... řekli jsme si, když předpověď počasí hlásila silné bouře a vyrazili na dlouho plánovaný trek na vrchol Plechého přes masív Smrčiny. Nakonec jsme měli štěstí a jedinou větší přeháňku přečkali v suchu bývalé boudy kontrolního stanoviště hraničního přechodu Plešné jezero / Holzschlag. Jediným vážnějším kazem tak pro mne byly puchýře z dávno nepoužívaných pohorek. 
Naštěstí odměna v podobě večerních červánků na vrcholu Plechého tuto maličkost přebila.
Pokračovat ve čtení...

Přechod Pirinu: část II., žulová

Přechod Pirinu: část II., žulová

Pirin nás již stačil uchvátit impozantním mramorovým hřebenem a pyramidou Vichrenu (viz první část), ale zdaleka ještě neodhalil veškerou svou krásu. V druhé půlce povídání o našem putování se přesuneme mezi spleť žulových hřebenů, kde oko zaplesá nad modrou barvou jezer. Ačkoliv se většinou budeme pohybovat dolinami a občas přecházet hřebeny, dostaneme se i na nejvyšší vrchol této části pohoří, Kamenicu.
Pokračovat ve čtení...

Přechod Pirinu: část I., mramorová

Přechod Pirinu: část I., mramorová

Alpy jsou jistě velmi rozlehlé a krásné pohoří, ale počasí někdy neumožní člověku si je plně vychutnat. V Bulharsku jsou také moc pěkná pohoří, ne sice tak velká, ani vysoká, ale v létě je tam jistota hezkého počasí. Naši sedmidenní túru po skalnatém pohoří Pirinu neskropila ani kapka deště a nejhůře bylo polojasno. Přesto jsme neměli problémy s vodou.
V prvním ze dvou článků se podíváme do Sofie a na severní půlku nejvyšší části Pirinu, kterou tvoří ostrý mramorový hřeben s dominantní pyramidou Vichrenu, nejvyšší hory pohoří. V druhém článku budeme pokračovat rozeklanou žulovou částí pohoří, v níž se leskne spousta nádherných jezer.
Pokračovat ve čtení...

Po červené, příhraniční Šumavou

Po červené, příhraniční Šumavou

Konečně se počasí vylepšilo tak, že naše putování šumavskými stezkami bylo ryze letní a pohodové. A také krásné, střídající neporušené smíšené lesy s pastvinami kdysi kulturní, obydlené krajiny. Cestou velkých balvanů a nádherných vyhlídek i jmény zaniklých vesnic, Stodůlky, Světlé hory, Krásné hory, Cizov, nás provázela jako tenká červená nit turistická značka. 
Pokračovat ve čtení...

Z Bučiny na Siebensteinkopf

Z Bučiny na Siebensteinkopf

Na Bučinu jsme se nechali vyvézt z Kvildy zeleným busem s "plnou polní" a přes Siebensteinkopf, Reschbach klause a Knížecí Pláně chtěli pokračovat k Polce. Nepříjemné, studené počasí naše plány zhatilo a my nakonec prošli jen kůrovcem poznamenanou stezku za našimi hranicemi. Že je přesto o čem psát se pokusím dokázat na několika dalších řádcích.
Pokračovat ve čtení...

Nejasná zpráva o Křemelné

Nejasná zpráva o Křemelné

Hluboko pod stejnojmennou horou, dobře ukryta před zvídavými zraky, svádí prameny šumavských slatin k soutoku s Vydrou řeka Křemelná. Její řečiště je poseto časem ohlazenými kameny, které dotváří krajinu k podobě kanadské.
Místa, kde uslyšíte jen šumění vody a kde staleté smrky, břízy i borovice poskytují svůj stín zdejší zvěři, ptákům a zbloudilým poutníkům. 
Stačí jen pár kroků a budete se stále vracet zpět, alespoň ve vzpomínkách...
Dnes však reálně hrozí, že za několik let již bude celý kaňon melancholické řeky zcela neprůchodný. Postará se o to, stejně jako na dalších místech Šumavy, malý nenápadný brouček, lýkožrout smrkový...
Pokračovat ve čtení...

Brdy a divoká noc s divočáky

Brdy a divoká noc s divočáky

Zrušení vojenského výcvikového prostoru, který se nachází ve zdejších lesích, je již sice schváleno, ale do možnosti toulat se volně a bez nebezpečí hornatou krajinou ještě pár let zbývá. Až bude dokončena pyrotechnická očista, jistě sem najde cestu mnohem víc přírodu milujících jedinců než nyní. I proto jsme zatím do nepřístupných míst spíše jen nahlíželi a na cyklotrasách se mezi projíždějícími bikery cítili s kletry na hřbetech opuštěni...
Pokračovat ve čtení...

Na běžkách Novohradskými horami

Na běžkách Novohradskými horami

Po náročných zkouškách na VŠ je třeba si řádně odpočinout. A jak jinak odpočívat než aktivně? :-) Na konci zkouškového období jsme tedy vyrazili na běžkařský vandr do lůna přírody. Díky spaní na sněhu a chybějící možnosti se někde ohřát měl výlet nádech dobrodružna. Spousta sněhu a samota tohoto kouta republiky dotvářely tajemnou atmosféru. Vzhůru tedy po naší bílé stopě!
Pokračovat ve čtení...

Retro: 14 nejvyšších hlavních vrcholů Šumavy (přístupných)

Retro: 14 nejvyšších hlavních vrcholů Šumavy (přístupných)

Propozice: "Na vrcholy lze vystoupat odkudkoliv, kdykoliv v roce 1987 (leden-prosinec). Lze slézt i více vrcholů během dne." Toto se píše v sešitě, který jsem mezi horolezeckými knihami vyštrachal po 25 letech O:-). Tehdy jsme už měli Šumavu hodně prochozenou a hledali také nějaké zpestření. Tím se stalo dobývání čtrnácti tehdy přístupných vrcholů Šumavy. O nějakém Roklanu, Luzným, Plechým, Poledníku a dalších vrcholech jsme si v roce 1987 mohli nechat jen zdát...
Pokračovat ve čtení...

Mezi skalami Jizerských hor

Mezi skalami Jizerských hor

Když jsem plánoval vandr po Jizerkách se svými kamarády, ptal jsem se různých lidí, jestli to tam neznají. Kupodivu v těchto horách nikdo pořádně nebyl, a tak jsme šli jen podle mapy. Měli jsme však štěstí nebo dobrý čuch na hezká místa anebo je to v Jizerkách krásné všude, protože celý vandr byl potěšením pro oči, ať už díky místním skálám vyčuhujícím nad stromy, bukovým lesům nebo babímu létu, jež dodalo přírodě nerušené civilizací lesk.
Pokračovat ve čtení...

Nejoblíbenější fotografie

Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Fotografie Fotografie
Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.