Island, část V.: okolí Mývatnu

Island, část V.: okolí Mývatnu

Konečně máme půjčené auto a můžeme se rychle přepravovat mezi přírodními krásami na severu Islandu, především okolo jezera Mývatn, kde se nachází spousta míst s geotermální aktivitou, sopky, lávová pole a podobně. Uvidíme tedy znovu kouřící solfatary a také poprvé bahenní jezírka, pseudokrátery i velký kráter sopky, skalní město vzniklé z lávového pole a puklinu na zlomu mezi euroasijskou a severoamerickou litosférickou deskou. Poté se přesuneme k ohromnému vodopádu Dettifoss a k útesům Ásbyrgi, dosahujícím výšky až 100 metrů. A to všechno během jediného nabitého dne.

Mývatn, v překladu Komáří jezero, se nachází asi 50 km východně od Akureyri poblíž severního pobřeží Islandu. Vzniklo přehrazením ledovcového údolí lávovým proudem a má rozhlohu 37 km². Svůj název dostalo podle hejn komárů, jež létají okolo jezera v létě, my však žádné komáry nepotkali. Možná na ně byla příliš zima. Zato se však okolo jezera rojí spousty ptáků a především turistů. Ty neodradilo ani studenější léto 2015 (studenější na Islandu, teplejší skoro všude jinde na světě).

Jezero Mývatn a jeho okolí tvoří jednu z turisticky nejatraktivnějších oblastí Islandu. Důvodem je, že jezero se nachází na okraji vulkanické zóny na rozhraní euroasijské a severoamerické litosférické desky, takže v okolí najdeme spoustu pozůstatků sopečné činnosti i probíhající geotermální aktivitu. Jen několik kilometrů na severovýchod se nachází činná sopka Krafla s 29 výbuchy zaznamenanými v historii. V okolí je vidět několik dalších sopek, většinou zřejmě vyhaslých, a spousta lávových polí.

Jezero není jednolitá vodní plocha. Je poseto asi 50 vulkanickými ostrovy, z nichž některé tvoří pseudokrátery. Ty nevznikly klasickou erupcí, ale vodní explozí. Žhavá láva se přelila přes jezero nebo bažinu, voda se ohřála na vysokou teplotu a explodovala, čímž po sobě zanechala menší kráter (o průměru pár desítek metrů). Pseudokrátery Skútustaðagígar u jižního okraje Mývatnu budou naším prvním cílem.

Opět jsme narazili na solfatary (zvané rovněž fumaroly), což jsou pukliny v zemi, z nichž vychází horká pára a plyny ze zemského podloží obsahující mj. oxid uhličitý, sirovodík i síru. V jejich okolí se nachází vysrážená síra a někdy jsou spojeny s horkými termálními prameny. Solfatary jsme viděli při treku po cestě Laugavegur a poblíž Mývatnu jsme se seznámili s novými typy: kouřícími mohylami a bahenními hrnci.

Bahenní hrnec vznikne tak, že z páry obsahující síru a z vody se vytvoří kyselina sírová, která rozpustí skálu a hlínu na bahno. To pak bublá, jak jím prochází pára z podzemí, vzniklá při zahřívání podzemních vod v hloubce asi 1 km pod povrchem, kde je teplota zhruba 200° C. Pára cestou nabírá síru, jež způsobuje charakteristický zápach a sráží se u solfatar.

Místa s geotermální aktivitou jsou v dnešní době využita nejen k obdivu turisty. U Mývatnu se nachází termální koupaliště, lze se však koupat i v některých horkých podzemních jezírkách (je však potřeba si ověřit, jestli nejsou moc horká nebo soukromá se zákazem koupání). Ani jedno jsme tedy nevyzkoušeli, jen se podívali na podzemní jezírka Grjótagjá (příliš horká a se zákazem koupání). Placené a umělé termální koupaliště plné turistů není nic pro nás. Dalším využití geotermální aktivity spočívá ve výrobě elektrické energie elektrárnou poblíž sopky Krafla.

Mapa Mývatnu a okolí. Pseudokrátery Skútustaðagígar jsou dole na jihu pod číslem 4 a naše zbylé cíle u Mývatnu (Dimmuborgir, Hverfjall, Grjótagjá, Reykjahlíð i Hverir) vpravo.

U Mývatnu by se dal určitě strávit víc jak jeden den. Mezi Skútustaðirem a Dimmuborgirem leží na břehu jezera lávové sloupy Höfði (dle fotek na internetu se mi to místo líbí), u sopky Krafla lze spatřit další místa s geotermální aktivitou a dosud kouřící lávové pole nebo by bylo hezké prozkoumat turistické stezky v okolí. Nám však pořád schází jeden den, a tak jsme si z atraktivních cílů v okolí vybrali jen některé.

I tento článek je založen na Lídiných zápiscích. Asi třetina fotek (mj. panoramata a některé infotabule) se nachází jen v galerii.

Den dvanáctý - čtvrtek 23. 7.

První den v autě byl vskutku nabitý. Předchozí den jsme si půjčili auto v Akureyri, největším městě na severu Islandu, a dojeli k farmě poblíž Mývatnu, kde nám dovolili přespat u křižovatky štěrkových cest. Radši jsme tedy vstali brzo ráno (už asi po šesté), abychom nikomu u farem nepřekáželi, hlavně s autem zaparkovaným na křižovatce (byť byla celkem široká). A tak jsme už časně ráno jeli k prvním přírodním zajímavostem u jezera Mývatn. Celý den bylo sice zataženo, občas poprchalo, ale zážitkům to neubralo na síle.

Prvně jsme auto namířili k pseudokráterům Skútustaðagígar. Pseudokátery se nacházejí po celém jezeře Mývatn jako ostrovy, avšak hned u jižního břehu je menší jezírko obklopené pseudokrátery Skútustaðagígar, jež lze během asi půl hodiny pohodlně obejít.

Na místo jsme dorazili před osmou ráno, a tak jsme se mohli nerušeně procházet bez davů turistů. Jediný, koho jsme potkali, byl řidič autobusu německé cestovky, který nás předchozí den zachránil na Sprengisandur. Bylo to moc milé setkání. V osadě, která pseudokráterům dala jméno, jsme taky nakoukli do otevřeného kostelíčka.

Panorama pseudokráterů Skútustaðagígar okolo jezera Stakhólstjörn, levá půlka

Panorama pseudokráterů Skútustaðagígar okolo jezera Stakhólstjörn, pravá část. Vzadu malá vesnička Skútustaðir.

Kus lávy v sopečném popelu na pseudokráteru

Břeh jezera oživený kachničkami

Pohled na Mývatn s ostrůvky tvořené pseudokrátery

Zarostlé lávové pole u Mývatnu

Pseudokráter a ostrůvek Stakhóll uprostřed jezera Stakhólstjörn

Kostelík ve Skútustaðiru

Vnitřek kostelíka ve Skútustaðiru s modrým stropem symbolizujícím nebe

To už jsme ale upalovali dál, abychom viděli lávové skalní městečko u Dimmuborgiru. Asi před 2000 lety zde bývalo lávové jezero, ze kterého stačila zatuhnout jenom spodní a svrchní slupka a komíny, jimiž proudila pára z vody pod lávou. Zbytek lávy pak odtekl a nechal po sobě zvláštní krajinu plnou skalisek a jeskyní. Největší z jeskyní se jmenuje Kirkja, kostel, a lomený oblouk u vstupu do jeskyně opravdu připomíná gotický portál.

Jeden z okruhů skalním městem (měřící pár km) jsme si v poklidu prošli a nakoukli i do zvláštní kruhové jeskyně, kde bydlí místní skřítci, roznašeči vánočních dárků. Když jsme se vrátili zpátky na parkoviště, čekal nás šok. Tolik aut a autobusů, kolik se tu mačkalo. A někteří turisté mají na bundách číslo autobusu, ke kterému patří. Museli jsme se tomu smát.

Byli jsme rádi, že jsme přijeli včas, když tu bylo na parkovišti jen pár aut a skalním městem procházelo jen několik lidí. V 10 dopoledne už se začínají turistické atrakce plnit spoustou lidí, proto doporučujeme vstávat včas nebo je navštěvovat večer. Na Islandu v létě zapadá slunce velmi pozdě a velmi pomalu, tak je na to čas skoro do půlnoci.

Něco málo o skřítcích žijících v Dimmuborgiru. V létě je zahlédnout nelze, to odpočívají. Nejaktivnější jsou v prosinci, kdy se připravují na roznášení dárků o Vánocích.

Vznik skalního města Dimmuborgir. Láva se před 2000 lety přelila přes jezero nebo bažiny. Magma pak zahřálo vodu pod ním, která musela unikat komíny ve formě páry. Komíny při tom zatuhly. Po nějakém čase z nějakého důvodu láva odtekla a zanechala po sobě jen komíny a zatuhlou horní vrstvu.

Dimmuborgir

Skalní okna jsou v Dimmuborgiru celkem běžná

Jeskyně, ale jen malá

Krásný lávový sloup a skalní okno

Asi největší skalní okno

Lávový útes

Láva s lišejníky

Jeskyně Kirkja s gotickým portálem, který ji dal název. Občas se v ní konají i mše.

Vnitřek jeskyně Kirkja

Jeskyně Kirkja nesahá daleko.

Detail zatuhlé lávy v jeskyni

Kirkja z druhé strany

Láva

Skalní město je opravdu rozlehlé

Kruhová jeskyně skřítků v Dimmuborgiru. Zřejmě šlo o menší podzemní dóm (asi 10 m na šířku), jemuž se propadla střecha.

Skřítci mají v jeskyni spoustu věcí

Postele vystlané kožešinami

Jednoho skřítka jsme zahlédli! Od tohodle ale vánoční dárky nečekejte.

Bílý mech (nebo jiná rostlina)

Jezero Mývatn s pseudokrátery, pohled z Dimmuborgiru. Vzadu hora Vindbelgjarfjall.

Po příchodu ze skalního města je parkoviště téměř zaplněné. Vzadu jezero Mývatn s pseudokrátery a charakteristickou horou Vindbelgjarfjall.

Pohled na sopečný kužel Hverfjall, náš další cíl

Jezero Mývatn. Ostrůvky jsou pseudokrátery.

Dále chceme vylézt na sopečný kužel Hverfjall, abychom si připomněli písek a kamení a mohli se pokochat výhledem na jezero. Odbočka z Ring road na parkoviště pod Hverfjallem je tentokrát dobrodružnější: bez asfaltu, místy kamenitá a úzká, takže se občas auta musí vyhýbat či couvat. Byl jsem zvědavý, jak vypadá sopka, ale nakonec to moc zajímavé nebylo. Kilometr a půl dlouhou cestičku po okraji sopečného kužele jsme proto nešli, ale po chvíli kochání se výhledy zase scházíme dolů.

Cesta nahoru na Hverfjall.

Sopka Hverfjall je tvořena v podstatě kruhovou hromadou kamení a popela s kopcem uprostřed. Je pozůstatkem obrovského výbuchu.

Pohled ze svahu sopky na lávové pole pod ním a Mývatn v dáli.

Mývatn z Hverfjallu

Pohled směrem ke Krafle naznačuje geotermální aktivitu poblíž této činné sopky.

Racek

Pak jsme se přesunuli ke dvojici jeskyní Grjótagjá s hezkým podzemním jezírkem. Voda v něm je opravdu horká, prý kdysi byla na koupání, ale po zemětřeseních v letech 1975-84 se ještě ohřála až na 60° C. Dnes má 43-46° C, dle ročního období. Co nás obzvláště zaujalo, byla průrva hned nad jeskyněmi. Jako by někdo celou skálu rozerval vedví a to po celé její délce. Z průrvy místy stoupá pára z horkých podzemních jezírek.

Jeden ze vstupů do jeskyní Grjótagjá

U jeskyní už je pár desítek lidí. Samotu si užijeme zase až večer.

Puklina mezi euroasijskou litosférickou deskou vlevo a severoamerickou deskou vpravo (pohled na jihozápad). Místy vychází pára.

Do pukliny se dá v jednom místě i slézt

Stručně k historii jeskyní a co všechno se v nich nemůže. Jeskyně jsou soukromým majetkem a vstup je na vlastní nebezpečí. Vlastně lze do nich jen vstoupit a udělat v nich fotku, ne se koupat. O dýchání uvnitř se nezmiňují, tak snad je povolené.

Ještě jeden vstup do jeskyní

Uvnitř jeskyně, pár metrů pod zemí se nachází horká podzemní jezírka.

V městečku Reykjahlíð jsme si prohlédli kostel, který byl zázračně ušetřen, když se tudy roku 1729 řítila láva. Skutečně, lávové pole je hned za kostelem, vlastně jen kus od dvou stran hřbitovní zdi. Vskutku to vypadá, jako kdyby láva kostel obtekla, ale nedotkla se ho. Kostel byl, jako všude tady, otevřený.

Kostel v Reykjahlíðu

Vnitřek kostela v Reykjahlíðu. Všimněte si opět modrého stropu, charakteristického rysu islandských kostelů.

Láva se zastavila pouhých 10 metrů za hřbitovní zdí

Nejzajímavější atrakcí dne byla ovšem bublající bahenní jezírka a kouřící solfatary ležící na severovýchod od Mývatnu v místě zvaném Hverir pod horou Námafjall. Do žluto-oranžova zbarvená hora s plesnivě vyhlížejícími fleky, zápach síry a stoupající kouř. Mezi tím kypící a bublající modrošedá jezírka a kamenné mohyly, ze kterých uniká pára jako z parního kotle - asi tak to v Hveriru vypadalo. Kromě fotek jsme tyto úkazy zdokumentavaly i na dvou videích (pod fotkami).

Všude byly samozřejmě davy lidu, ale stálo to za to. Dokonce parkujeme na příjezdové cestě na parkoviště, kam jsme se nevešli, tolik je tu aut. Z naučné cedule jsme se dověděli, že za všechno může podzemní voda, která se puklinami dostane až k horkému magmatu a ve formě páry se dere zpět k povrchu.

Hverir a hora Námafjall se solfatary

Solfatary na hoře Námafjall

Detail solfatar na hoře Námafjall

Velký bahenní hrnec

Hverir plný lidí

Horké bahno

Bahenní lázně v detailu

Bahenní hrnce

Copak se asi dnes vaří za polívku?

Vysrážená síra a soli

Bublající bahenní hrnec a vzadu obsazené parkoviště

Uprostřed geotermální aktivity roste knotovka (viděli jsme tedy jen jedinou)

Hora Námafjall

Některé solfatary jsou využívány lidmi

Údolíčko potůčku tekoucího z Námafjall. Část vody, co na hoře spadne, se dostane pod Hverir, kde se přemění v páru a dere se skrz solfatary ven.

Plesnivá hora Námafjall

Síra

Velká solfatara

Vysrážená síra a soli

Mohylová solfatara

Další mohylová solfatara

Pára odnášená větrem

Mohylová solfatara

Hned u Hveriru vede Ring road

Kouřící mohyla, solfatara, v Hveriru

Bahenní hrnce v Hveriru

Zatím jsme si v autě moc neposeděli, ale čekala nás delší cesta k nejmohutnějšímu evropskému vodopádu Dettifossu, který jsme viděli hned dvakrát, napřed ze západní strany (kam vede asfaltka) a pak z východní. Na západní straně jsme totiž zjistili, že za Dettifossem je silnice sjízdná už jen pro terénní auta a ne pro všechna, jak naznačoval náš autoatlas. Od západní na východní stranu Dettifossu to bylo 50 km, museli jsme se totiž vrátit na Ring road, okružní "dálnici" okolo celého Islandu.

Nutno podotknout, že pohled z východu je lepší - kdyby nic jiného, tak proto, že téměř všechna vodní tříšť z vodopádu míří na západ. Ovšem cesta k vodopádu byla dobrodružná - tak rozbitá, že jsme jí začali říkat malá Sprengisandur. Od Ring road na její severní konec je to přes 50 km pomalé jízdy, obzvláště pokud vám záleží na vašem autě. Štěrková cesta je hrbolatá, auto se třese a do toho jsou na silnici díry. Řidič si taky musí dávat pozor na vrcholech stoupání, protože nevidí, co je za horizontem (to pak platilo i na silnicích na severu Islandu). Alespoň je štěrková cesta dost široká, aby se na ní vyhnula dvě auta.

Samotný Dettifoss nás ohromil. Je sice "jen" 45 metrů vysoký, ale 100 metrů široký a teče jím v létě běžně skoro 400 metrů krychlových vody za sekundu, což je nejvíce mezi islandskými vodopády a také o 100 víc než průtok Labe v Děčíně. Vodopád se nachází na řece Jökulsá á Fjöllum tekoucí z největšího ledovce na Islandu, Vatnajökullu.

Po vynadívání se na Dettifoss i krásný kaňon s čedičovými sloupy za ním (kaňonem a jeho okolím vede jedna z oblíbených turistických tras na Islandu) se nám už nechtělo k dalšímu vodopádu Selfoss, byť se nachází sotva kilometr před Dettifossem (za Dettifossem je ještě Hafragilsfoss, asi 1 km po proudu). Blížil se totiž večer a vodopádů jsme během pobytu na Islandu viděli už hodně.

I Dettifoss jsme natočili a pod fotkami najdete video.

Mapa zajímavostí v okolí Dettifossu. Mývatn je vlevo dole, Dettifoss uprostřed a Ásbyrgi na severu

Krajina u Dettifossu

Veškerá vodní tříšť stříká na východní břeh. Blízko východní hrany kaňonu člověk dostává pořádnou sprchu.

Nejlepší foto Dettifossu z východní strany

Vodní tříšť stříkající na východní stranu

Dettifoss, nejmohutnější evropský vodopád, ze západní strany

Dettifoss a kaňon pod ním

Vodní tříšť dopadající na východní stranu kaňonu vytváří malé vodopádky

Na západní straně se lze dostat až k samotné hraně vodopádu

Kaňon za Dettifossem s čedičovými sloupy

Několik vrstev čedičových sloupů nad sebou

Dettifoss ze západu

Po dlouhé, pomalé jízdě (od vodopádu asi 30 km za něco přes tři čtvrtě hodiny) jsme se dostali na druhý konec národního parku Jökulsárgljúfur, kde leží uprostřed krajiny obrovské útesy Ásbyrgi ve tvaru koňské podkovy. Zřejmě vznikly při obrovských záplavách na řece Jökulsá á Fjöllum, které vyvolaly erupce pod ledovcem Vatnajökull, jež uvolnily ohromné množství vody z jezer u ledovce. Řeka později změnila své koryto a nyní teče asi 2 km na východ od Ásbyrgi. Útesy měří asi 3,5 km na délku a 1,1 km na šířku. Zajímavé je, že uprostřed kaňonu mezi útesy se nachází 25 metrů vysoká skála Eyjan, rozdělující údolí na dvě půlky.

Přijeli jsme dost pozdě na to, abychom si útesy mohli užívat téměř v soukromí. Autem jsme dojeli až na konec silnice u jižního konce kaňonu. Prošli jsme lesem, který tam roste zřejmě jen díky ochraně útesů před větrem, až jsme se dostali k samotnému konci údolí pod útesy, kde je malý rybníček. Bohužel mírně poprchalo, takže se nefotilo dobře. Jinou pěšinkou lesem jsme se proto brzy vrátili k autu.

Útesy Ásbyrgi a docela neislandský les pod nimi. Lesy byly uměle vysázeny a nachází se v nich stromy, které na Islandu přirozeně nerostly (jedle, borovice a modříny). Kromě nich jsou tam břízy (asi nejběžnější islandský strom) a vrby.

Mapka útesů a něco málo o parku Jökulsárgljúfur

Teorie vzniku útesů. Jde o otisk jednoho z osmi kopyt koně boha Odina? Nebo o následek katastrofického zemětřesení a poté omývání mořskými vlnami? Anebo je vytvořily katastrofické povodně na řece Jökulsá způsobené sopečným výbuchem pod ledovcem Vatnajökull, který uvolnil neuvěřitelné množství vody během pár dní? Vědci se nyní přiklánějí k poslední variantě.

Cestička lesem k jižnímu okraji útesů

Útesy jsou vysoké až 100 metrů

Jeden z mála větších islandských lesů

Malý vodopád na jižním konci útesů

Jižní konec útesů s malým vodopádem uprostřed

Jezero pod jižním koncem útesů

Útes s malým vodopádem uprostřed a suť pod ním

Ačkoliv už byl zrovna čas k utáboření se (před osmou večer), cena v kempu u Ásbyrgi byla tak nestydatá, že jsme raději objeli celý poloostrov Tjörnes a ubytovali se v kempu v Húsavíku, městečku se dvěma tisíci obyvateli, které bylo prvním místem osídleným Nory na Islandu. Cestou ještě přemýšlíme, jestli opět nebudeme tábořit u nějaké farmy u pobřeží, ale po jednom neúspěšném pokusu to vzdáváme. Cena v kempu byla příjemnější, dokonce zahrnovala i použití sprchy.

Při placení kempovného jsem se ptal, jestli tu bývá taková zima každé léto (přes den 5-10° C, naštěstí se můžeme zahřívat v autě). Potvrzuje se, co jsme slyšeli již dříve: toto je nejhorší léto za posledních 50 let. Když se půl roku po cestě díváme do novin na odchylky teplot od průměru v roce 2015, skoro celý svět je červený (nadprůměrné teploty) s výjimkou několika modrých oblastí (s podprůměrnými teplotami), z nichž jedna obsahuje právě Island ...

V kempu nad Húsavíkem máme celkem soukromí.

Večerní pohled na Húsavík

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Paulie

Paulie

Ahoj! Jsem už pěkných pár let oficiálně matfyzák, ale duší jsem jím mnohem delší dobu. Momentálně z části učím, z části bádám a z části studuji. Baví mě čtení a různé sporty: hlavně běhání, jízda na kole a v neposlední řadě i horská turistika.

Jestli mě chcete kontaktovat, tak napište na paulie (zamotáč) atrey.karlin.mff.cuni.cz.

Přidat komentář

Komentáře

Rony

18. července 2016 08:04

Rony říká

Dobře jste všechno s Lídou popsali. Jako bych četl vědeckou knihu. Ty spousty hodin práce nad články jsou vidět! 

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Paulie

18. července 2016 21:31

Paulie říká

Díky Vědecké to tedy moc není

"Naděje je jako bumerang: vždycky se vrátí."

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.