Když na Vysokou Bětu mrholí

Když na Vysokou Bětu mrholí

Vysoká Běta a Buglata. Že vám tato krásná jména nic neříkají? Pravda, v CHKO Blanský les, kam oba vrcholky patří, jsou mnohé známější a navštěvovanější. Přesto klid zářivých bučin a kamenité sutě na jejich úbočích přitahují pozornost vandráků. 
Podmínky, které nás jednu listopadovou neděli čekaly, byly skvělé. Mlžný příliv rozlévající se hřebenech hor nechal vzniknout zajímavé fotografie, přesně takové, jaké jsem si doma v suchu a teple vysnil.

mapka Vysoká Běta

Chrášťanský vrch (780 m n. m.)

Rozsáhlý hřeben Blanského lesa obklopuje stočený do podkovy Křemžskou kotlinu, kde ho rozráží stejnojmenný potok, vlévající se u zříceniny hradu Dívčí Kámen do Vltavy. Od roku 1990 je toto cenné, krajinářsky a přírodně zachovalé území vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí. Na mnoha místech CHKO jsou navíc maloplošné přírodní rezervace, chránící především horské bučiny, kamenné sutě na svazích hor, nebo několik území hadcového podloží u Křemžského potoka.

Našim cílem bylo pokusit se o přechod části hřebene mezi Chrášťanským vrchem a Buglatou. Na modrou turistickou značku naskakujeme u autobusové zastávky nad Horními Chrášťany, nedaleko samoty Amerika, a stoupáme kolem Bukového vrchu (651 m n. m.) k rozcestí, odkud se začneme přibližovat první přírodní rezervaci - Chrášťanský vrch. Toto území chrání květnaté bučiny, příkré suťové svahy s výskytem měsíčnice vytrvalé, mnoho dalších bylin, a také vzácnou faunu.

První možnou cestou míříme přímo na hřeben. Nacházíme proud kamenů a neustále se zdvihající terasy, které zde tvoří několik spočinků. Musíme jít velmi opatrně, protože uvolněné a mechem pokryté kameny jsou náchylné k sesuvu. Z vrcholků bukových stromů, ukrytých dnes v mlze, se na nás snáší kapky, trekové botky zase pociťují vlhkost pochytanou travou a ostružiním. Výstup dává docela zabrat, byť netrvá příliš dlouho. Teprve když nás vysvobodí triangulační tyč, zklidňujeme tep a vydýcháváme se. Dál už budeme putovat hřebenem s nevelkým převýšením.

Amerika. Tak se jmenuje samota nad Horními Chrášťany. Mlhy se rozvalují po okolních kopcích, do kterých míříme.

Ostružiní je sice fotogenické, ale pokud máte jeho trny zapíchlé každou chvilku ve vlastní kůži, už to moc neoceníte.

Předvrcholků má Chrášťanský vrch hned několik.

Mlhy dělají les tajemným.

...

Na Chrášťanském vrchu.

...

...

Na vrcholku.

...

...

...

Vysoká Běta (804 m n. m.)

Mlhy mezi stromy spolu se spadaným listím vytváří zvláštní atmosféru známou z vysokých hor. Snažím se zachytit krásu objektivem a lebedím si. Vzdychání ostatních, kde že je to slibované slunce, jen v tichosti přehlížím. Jsem ve svém živlu!

Na Vysokou Bětu se nejsnáze dostaneme, když sejdeme na cestu, která sice na mapách chybí, ale o níž léta vím. Přechází hřbet mezi dvěma vrcholky Vysoké Běty z jedné strany hřebene na druhou. Vrchol Vysoké Běty hledáme s použitím aplikace mapy.cz, kterou využívám stále častěji pro rychlost a jednoduchost, s kterou ukazuje místo, kde se zrovna nacházíme. Až je člověku líto, že odpadá neustálé sledování papírové mapy a nutnost orientovat se v terénu. To ale po těch desítkách let chození po horách zvládám a tak si rád ulevím. Nedaleko vrcholu vyplašíme divou zvěř, co nám s velkým randálem uhybá z dosahu. Asi to byla velká kančí rodinka, ale v nižší smrčině nebylo možné ji zahlédnout. Nacházíme dva patníky, snad původní staré cesty. Samotný vrchol je nevýraznou vyvýšeninou plochého temene, ozdobený nezbytnou vrcholovou tyčí a malou kamennou pyramidou.

Před lety byla v mapách zakreslena značka, která se oddělovala od modré a omylem směřovala na sousední nižší vrchol Vysoké Běty. Poté, co jsem na chybu upozornil KČT, značka zmizela. Přitom po nové cestě směřující přes hřeben by se dnes na správný vrchol značkovalo bezvadně. Třeba se toho časem dočkáme. Právě přes druhý, také plochý vrcholek Vysoké Běty (797 m n. m.) zanedlouho přecházíme a za ním sestoupíme na modrou značku. Času je dost a proto se zde definitivně rozhodneme putovat až na vrchol Buglaty.

...

...

Na cestě k hřebenu Vysoké Běty.

Vrchol Vysoké Běty.

...

...

Barvy podzimu.

Buglata (832 m n. m.)

V sedle je křižovatce pěti cest a vedle chatky možnost posezení. Blíží se poledne a prázdné kručící žaludky začínají plašit divou zvěř v okolí. Je vhodná doba pro malé občerstvení. Opravdu jen malé, chlad nás brzy žene dál do kopců. Z dvou možností kudy na Buglatu si vybíráme tu kratší. Kolem PR Jaronínská bučina směřujeme k vrcholu Pískový kámen (808 m n. m.), okolo něhož se esovitě omotáme, abychom se brzy nato vyloupli přímo u vrcholové tyče Buglaty. Je to až nečekaně jednoduché. Pamatuji, jak jsme se před lety při výstupu od Jaronína pěkně zapotili.

Vrcholek je opředen dávným tajemstvím, a snad byl jako posvátná hora často navštěvován Kelty a starými Slovany. Má vskutku zvláštní a chytlavé jméno. Pokud má snad někdo tušení, odkud jméno Buglata pochází, může pod článkem vytesat pravěkým klínovým písmem malou zprávičku. Kdysi se díky tomu, že v masívu Buglaty je vrcholků několik, přezdívalo hoře Hrbáč.

Zpět do sedla "pěti cest" jdeme stejnou cestou a pokračujeme po modré. V jednu chvíli před sebou slyšíme neobvykle drsnou a hlučnou hádku, jako vystřiženou z italského filmu. Ostře se tu domlouvá několik sojek, až peří lítá. Asi nějaké rodinné drama. Škoda, že té jejich řeči moc nerozumím. Ale to italské také ne. Jsme nedobrovolnými svědky toho, proč je tak snadné najít v lese modrobílé sojčí pírko.

Procházíme pod vrcholy Vysoké Běty a Chrášťanského vrchu, kde široké suťové pole zasahuje až k cestě. Když chci vše vyfotit, poodstoupím za okraj cesty a letím mezi ostré kameny ukryté pod bukovým listím. To naštěstí ztlumí pád a moji snahu odnáší jen odřená kolena a naražený bok. Občas se holt stane, že člověk projde hory po náročných stezkách a pak se přizabije někde na rovině.

...

...

PR Jaronínská bučina.

Buglata.

...

Na modré pod Chrášťanským vrchem.

...

Křižovatka lesních cest.

Hodnocení článku

Anketa

Věděli jste, že Buglata je název vrcholu v Blanském lese? Byli jste na jeho vrcholu?

292 40% Ne, toto jméno zde čtu poprvé.

241 33% Ne, jen jsem již někdy název Buglata zaslechl nebo o něco četl.

190 26% Ano, stál jsem na vrcholu Buglaty.

Hlasovalo 723 čtenářů

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

Míra

3. prosince 2014 12:28

Míra říká

Ahoj Rony, hezký článek a fotky, podzimní příroda má své kouzlo...Před pár roky jsem tam chodil na jaře, rozkvétaly podléšky, sasanky, příroda se probouzela, působila na mě o mnoho veseleji...Dík. Míra ST.

Rony

3. prosince 2014 14:15

Rony říká

Já jsem introvert a tohle počasí si docela užívám. I krátké dny, šero a vše co k podzimu patří .

Čím méně vyšlapané jsou stezky, kterými k svému cíli míříš, tím více zážitků tě na nich čeká

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.