Šlápoty.cz – vydejte se po našich stopách

Kokořínský důl l. Hrad Houska a rokle Kočičiny

vydáno 13. listopadu 2025 – napsal Rony – žádný komentář

Ve skalách se nám zalíbilo a tak po letním Broumovsku vkládáme naděje do podobně krásné krajiny Kokořínska. První den navštívíme tajemný hrad Houska, kde by snad mohla být brána do pekel. Déšť naše kroky nezastaví, odpoledne jdeme poprvé do pískovcových skal a projdeme se roklí Kočičina. Sedm statečných nás pak večer sedá do hospody U Báby Šubrový s Láďovo naladěnou kytarou a chutí se bavit.

CHKO Kokořínsko

Mapa CHKO Kokořínsko

Nevím, jak je dnes kdesi na dalekém severu, ale náš výlet do Kokořínského dolu dle předpovědi ponese znaky cesty k severnímu pólu. Ale podobně jako Jára Cimrman se svojí výpravou i my se se všemi nástrahami nakonec jistě vyrovnáme.

Sedm statečných sedá v neděli ráno ve Zlivi do dvou aut zrovna v den, kdy se změnil čas z letního na zimní. Spolu s přecházející studenou frontou přichází první déšť, který chytáme hned za Pískem. Závod o první místo na trati je velmi vyrovnaný, Ládík často jede hned vedle mě. Asi po vzoru nového filmu F1 blokuje soupeře, abych mohl závod vyhrát. Před Mladou Boleslaví odbočujeme na Mšeno. Našim cílem je tajemný hrad Houska. To je náš první cíl.

Hrad Houska

mapa Houska

Hrad Houska se v padajícím podzimním listí tváří nevinně, ale nenechte se mýlit. Za bránou čeká vstup do pekel. Prozkoumat útroby hradu jdeme v opravdu velkém počtu. Snad celá kopa příznivců ďábla se hrne nejprve do kaple a poté i do dalších místností. Mnozí se prý z prohlídkové trasy vůbec nevrátí. Já se až tolik bát nemusím, protože někdy před 14 lety jsem z prohlídky hradu vyšel bez poskvrny. Ale jeden nikdy neví, nějaké menší hříchy za tu dlouhou dobu přibýt mohly.

Od parkoviště k hradu Houska musíme asi 600 m popojít.

Gotím hrad hezky odspodu, aby vynikla jeho velikost.

Desítky lidí čekají na prohlídku v 11 hodin.

Houseckávvrchovina a kostel v Bořejově.

...

...

...

...

Podivně oblečený průvodce nás uklidňuje, že ona "díra do pekel" je dnes uzavřena. Pokud vás zajímá legenda, mohu vám z webových stránek o hradu Houska poskytnout pár informací, jež pochází z článku: “Díra do pekel, či přestup do jiné dimenze?” Autoři Aleš Česal a Milan Doležal, časopis Fantastická fakta 9/97.

Traduje se, že hrad Houska by měl být starší než hrad Bezděz, který patří mezi naše nejstarší dochované hrady vůbec. První otázkou, která se nabízí, je, proč byl vůbec hrad Houska postaven. Podle autorů článku Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu, byl postaven v naprosto pusté krajině bez dostupného zdroje vody. Neexistuje žádný důvod, proč by měl být tento hrad zbudován. Velmi zajímavý je i po architektonické stránce. Podle redaktorů je celý obranný systém zaměřený proti “vnitřnímu nepříteli”. Snad se zde střežilo “něco”, co se nesmělo dostat ven.

Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Peklem můžeme rozumět v podstatě cokoli. Právě nad touto průrvou má stát hradní kaple. Traduje se také, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž mají být pohřbeny “jisté věci” a kostry “nelidí”. Místo, kudy bylo možno do těchto chodeb vstoupit, mělo být označeno nad dnes již neexistující hradní bránou. Je možné, že ještě předtím, než byl hrad Houska postaven, bylo toto místo natolik zvláštní, že připoutalo pozornost tehdejší vládnoucí třídy. Snad zde i existoval nebo existuje přestup do jiného světa, jehož obyvatelé mohou být od nás natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel. Autoři se tedy ptají: “Co to bylo za nebezpečí, které zřejmě ohrožovalo samotné základy feudálního státu, byl-li právě proti tomuto nebezpečí zbudován takový hradní komplex?”

Podle jiné legendy se na Housce a v jejím okolí zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje opovážlivce, kteří by chtěli Housku navštívit v noci nebo zde dokonce přenocovat...

Pravdou zůstává, že pokud jdete vzhůru či dolů po schodišti, váš pohled utkví na mnoha obrázcích, kde kouzla a čáry spolu s mnoha různými čerty a ďáblíky jitří vaše představy. Snad již v první polovině 13. století zde Přemysl Otakar II. založil stavební huť, aby se později stala majetkem pánů z Dubé. Na místě hradu stávalo původně dřevěné, později kamenné hradiště, které vévoda Pšovanů Slavibor založil pro svého syna Houseka. Odtud tedy pochází název hradu. Nedobytný gotický hrad později prošel řadou stavebních úprav, takže se zde mísí různé slohy, od pozdně románského. Zasadní byly renesanční, které hradu Houska daly dnešní podobu.

O historii kaple na hradě Houska neexistují téměř žádné dobové dokumenty, tudíž se můžeme obracet jen na historické rozbory a pozdější studie hradu Houska. Podle nejnovějších informací pochází první písemná zmínka o Housce z roku 1291. Samotná kaple byla pravděpodobně vystavena v 70. letech 13. století.(Wikipedia)

Malby v kapli...

...

...

...

...

...

...

...

Z oken místností vidíme malebnou krajinu Housecké vrchoviny a také dva vrcholy kuželovitého tvaru. Jde o kopce sopečného původu Velký a Malý Bezděz. Silueta hradu holky láká, ale v našich plánech jeho zdolání není. Na nádvoří nahlížíme do sklepních prostor, kde sídlí několik ďáblíků. Dedinci, co by pekla neměli stále dost, mohou za poplatek ještě vstoupit do místnosti s vyřezávaným mechanickým peklem inspirovaným Danteho Božskou komedií. "Za řeku Acheron zde může hříšné duše k poslednímu soudu převézt Charón. Za převoz však požaduje mrtvých peníz. Tento potomek Boha věčné tmy Arena a bohyně Nykty chrání podzemí před nevítanou návštěvou veškerého živého."

Velký a Malý Bezděz.

...

...

...

Od tajemného hradu stoupáme kolem sochy sv. Ludmily k výhledu na bájný Říp. Hluboko pod námi údolím protéká říčka Pšovka. Jedním z bájných českých kmenů sídlících před vznikem přemyslovského knížectví na českém území byly Pšované. Jejich knížectví mělo mít centrum na hradišti Pšov, v dnešním Mělníku.

Socha sv. Ludmily.

...

...

Vyhlídka na Říp.

...

...

...

Poslední pohled k hradu a jedeme do Kokořínského dolu.

A právě do údolí říčky Pšovky sjíždíme, abychom se někde naobědvali. Na rozdíl od výpravy Járy Cimrmana, která si sice na cestu k severnímu pólu jídlo vzala, ale zapomněla ho vynásobit dvakrát, většina naší výpravy si pro jistotu s sebou nevzala vůbec nic. Zřejmě s představou, že ve skalách bude bufet na každém písečném plácku. V málo obydlené dolině však moc možností k občerstvení nenajdeme. Zato mraky hladovějících turistů. Restaurace V Ráji je beznadějně plná, nespočet aut parkuje i pod hradem Kokořín, a tak jedeme rovnou k našemu penzionu. Najdeme zde kdysi známou trampskou hospodu U Báby Šubrový, která se stala legendou. I zde mohu s dovolením restaurace a penzionu citovat z jejich webových stránek.

"V meziválečné a poválečné době, kdy velmi bujel tramping, si ve vyhledávaném údolí Kokořínska získal pověst čundrácké hospody hostinec, kde kralovala teta Šubrová. Dáma byla mezi čundráky v oblibě, především kvůli jejímu nezvyklému přístupu k hostům. Pravidelně ohlašovala půlnoc střelbou z revolveru a byla pověstná svým zvykem stříhání kravat. Kdo do hostince v kravatě přišel, hned o ní ve dveřích přišel. Teta Šubrová přiskočila s nůžkami a z kravaty zbyl jen uzel. Získané skalpy si věšela na paroží v hospodě.

Podle dobových pamětníků v hospodě vládla pevnou rukou, avšak byla i velmi šlechetná. O tom svědčí fakt, že když si šla lehnout, nechala čundráky sami vládnout v hospodě. Točili si pivo a peníze pak nechali ve výčepu. Nikdo si jí nedovolil ošidit. V 60. letech přešel objekt pod správu Pramenu Slaný, který zde zřídil podnikové rekreační středisko, a hospoda nebyla v provozu. Poté se vrátila v restituci rodině Šubrových. Ta objekt prodala novým majitelům.

Po rekonstrukci se hospoda znovu otevřela 21. května 2009 pod názvem Hostinec U báby Šubrový. Rok poté začal fungovat i penzion, který v současnosti nabízí ubytování pro 50 osob v 14 pokojích a apartmánech."

Skálami na Hradsko a roklí Kočičina

mapa Stopař

V roce 2021 jsem zde již ubytovaný na několik podzimních dnů byl. Střídal jsem pěší túry s Romanem a Vencou s projížďkami na elektrokole. Tehdy jsme měli počasí velmi příjemné. Dnes je tomu jinak. Oběd a krátká polední siesta před odpoledním vandrem znamená, že půjdeme v dešti. Také jsem musel vymyslet náhradní trasu.

Od penzionu stoupáme kolem skalní věže Mašík po žluté na Hradsko. Hned pocítíme převýšení, ale po vytesaných schodech mezi skalami se nám jde dobře. Krásný úsek si i přes trvající jemný déšť užíváme. Trochu se opožďuje Maruška, s kterou vzadu zůstává Jitka s Láďou. My spolu s Jirkou, Hankou a Agátkou máme vyšší rychlost a tak se vzdalujeme.

Z penzionu U Báby Šubrový odcházíme za deště.

Výstup k Hradsku...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

...

Výhledové místo.

Jemný déšť má brzy zesílit a proto měním původní záměr přejít kolem raně středověkého slovanského hradiště do údolí k Autokempu Kokořín. Popravdě ani netuším, jestli bychom se k němu mezi skalami propletli. Pěšinu v mapě naznačenou jsme minuli bez povšimnutí. S větrem v zádech jdeme po náhorní plošině otevřenou krajinou na Sedlec. Vpravo od nás leží náš rokle Kočičina, náš cíl. Dobře ji znám, projel jsem ji dokonce na elektrokole a moc se mi tehdy líbila. Když se všichni sejdeme v malém úkrytu, sdělím všem další trasu našeho postupu a znovu se nechtěně rozdělíme.

Výklenková kaple sv. Jiří.

Před Hráčském.

...

Zbudován roku 1874 v pseudogotickém stylu s použitím části jižního zdiva původního kostela. Jednolodní obdélná stavba se čtvercovým presbytářem a čtvercovou sakristií po severní straně, s věžičkou v západním průčelí. Oltářní predela s tabernáklem je barokní, pochází z 1. čtvrtiny 18. století, má akantovou a stuhovou výzdobu. (Mapy.com)

...

Prší a venku se setmělo...

Sestup po kluzké stezce mezi mokrými kořeny a spadaným listím totiž vůbec není snadný. Ani dole v roklině nemáme vyhráno. Deštivé říjnové dny proměnily pohodovou stezku v náročnou. Nížeji se těží polomy a cesta je stále více rozbitá a blátivá. Nepropadáme moc hluboko, ale často složitě hledáme cestu dál. Holky jsou přesto spokojené, Agi dokonce tvrdí, jak jí to na kluzkém jílu a v dešti baví. Tím se zlepšuje i moje nálada, přece jen jsem čekal něco jiného. Ale co vlastně? Vždyť skály okolo nás vytváří nádhernou kulisu a barevné listí umocňují dojem, že zažíváme něco zvláštního a neopakovatelného. Důl Kočičiny nás chrání před silným větrem a těch pár kilometrů zvládneme snadno.

Míjíme dolinu Vrbodolu a míříme kolem chaloupky do více otevřeného údolí ohraničeného úžasnými skálami. Až sem dojela dvě osobní auta. Pro cestu to znamená, že se stává ještě neschůdnější. Hluboké vyjeté koleje jsou plné vody, ale už to moc neřešíme. Nějakou stezku kolem vždycky najdeme. Důl končí u restaurace U Grobiána, kam máme chuť zajít, ale zima nás všechny zažene až do našeho penzionu a hospody U báby Šubrový.

V údolí Kočičiny...

...

...

Cestou necestou...

...

Večer si užíváme a díky Láďovi s kytarou máme o zábavu postaráno. V hospodě, kde jsou kytary a zpěvy trampských písní na denním pořádku, jsme jako doma. Postupně projdeme odzadu celý první rozsáhlý zpěvník Ladíka a vzpomeneme si na songy, co zapomněl hrát. Na starou celtu, co na půdě se prachem stydí. Jeho vyznání, že právě píseň Vojty Kiďáka Tomáška "Toulavej" je jeho srdeční záležitostí, mne hřeje u srdce. Ještě když zalezeme do nově vybudovaného apartmánu, kam by se nás snadno vešlo i deset, zní mi písně dlouhejch cest hlavou. Asi proto zaberu až dlouho po půlnoci.

Touláme se klínem skal s kytarou...