Kokořínský důl ll. Pokličky, Náckova rokle a hrad Kokořín

Kokořínský důl ll. Pokličky, Náckova rokle a hrad Kokořín

Druhý den se znovu vydáváme do skal. Stoupáme v dešti na Kokořínské pokličky a pokračujeme přes Průsečnou skálu do Náckovy rokle a dolů na Močidla. Před obědem ještě stíháme návštěvu hradu Kokořína. Pod krásným hradem se budeme motat až do večera, protože nás čeká za odměnu relax ve wellness centru hotelu Kokořín. To již bohužel ne všichni

Pokličky a Náckova rokle

mapa Stopař

Večer byla skvělá zábava, ale ráno přišlo vystřízlivění. Moc jsem toho nenaspal, Hanka prý snad jen hodinku a Jitka měla problém s dýcháním celou noc, když ji dohnalo astma z plísní. Možná se jí přitížilo po včerejší návštěvě hradu Houska, kde hradní kaple občas vykazuje přemíru negativní energie, kterou citliví jedinci vnímají. Pod podlahou jsou prý pozůstatky zabitých "nelidí", což může byť příčinou jejích obtíží. Spíš bude realitou umístění našeho velkého apartmánu, který je nově zbudovaný z podkrovního prostoru.

Vstup do našeho penzionu je z opačné strany dvora, rovnou do půdních prostor.

...

Cedule u restaurace vypráví příběh Báby Šubrový.

Po snídani, kterou si část z nás zaplatila, se vydáváme do skal. Předpověď potvrzuje, že přes den může znovu pršet. Jen přejedeme pod Kokořínské pokličky, začnou se do nás trefovat první velké kapky. V pláštěnkách stoupáme dost naštvaně nahoru po schodech a přemýšlíme, co dál.

Naštěstí se nad námi brzy nebe smiluje a u pokliček, které jsou skvělým uměleckým činem matky přírody, přeháňka mizí. Tři pískovcové sloupy, k nimž jsme došli, připomínají svým tvarem houby. Vznikly zvětráváním pískovcových skal, kde tvrdší horní vrstva s obsahem železa odolala erozi, zatímco měkčí podloží postupně odnášela voda, vítr, déšť. Snad i pohled na zvláštní útvary nás přesvědčí, že bude dobré pokračovat v naplánované trase. Nebude nijak dlouhá. Mezi skalami vystoupáme na vrcholovou plošinu mezi borovice.

Schodiště k pokličkám bývá v létě plné. Nikdo si nechce nechat ujít pohled na zvláštní skalní útvary.

Pod první pokličkou...

...

...

Paleta teplých podzimních barev dokresluje krásu místa. Příběh, jenž mapuje postupný vznik pokliček, je úchvatný

...

Droužkovská cesta vede hezky horem k Průsečné skále. Tu hlídá obří hlava společně s žábou. Osamocené kamenné útvary, před vstupem do skal. Lesní vozová cesta je zde vytesána do pevného pískovcového skalního masívu. Tvrdí se, že jde o dílo Švédů za třicetileté války, aby se vojáci snáze dostali vozy na Rovinu k nedalekému tábořišti u Mšena. Procházíme skalami po cyklotrase, abychom se dostali na žlutou Cinibulkovu NS. Ve skalách se nám ztrácí Jirka s Hankou a Agi, když odbočku přešli. Klesáme strmě do doliny mezi skalními věžemi, kterou stráží ji Faraon a Ramses. Vysoké věže kolem nás přibývají a většina z nich nese nějaké exotické jméno.

Stoupáme výš k Droužkovské lesní cestě.

...

...

Bukové lesy mají zlatavé a oranžové barvy. K nohám se nám snáší další a další listí

...

...

Obří hlava a Žába.

Vstup do Průsečné skály...

...

...

Jitka.

A Maruška s Láďou.

Průsečná skála.

Skalní věž Snadná stojí nad Náckovo roklí.

Sestup do rokliny...

V údolí již delší dobu slyšíme řvát motorovou pilu. Padlé stromy v dolině musí někdo z turistických tras odstranit. Znovu se dostáváme do zamokřené doliny. Sestupujeme Náckovo roklí po zelené turistické značce k rozcestí se žlutou. Teprve zde nás dojde ztracená trojice. Znovu vstupujeme mezi skalní stěny. Poslední část trasy je hodně bahnitá. Míjíme roklí Apatická a dostáváme se pod další skalní věže a stěny. Místy se průchod těžkou technikou tak poničený, že hledáme cestičku lesní vegetací. Cesta se zužuje a stále máme co obdivovat, když pomalu postupujeme zpět k parkovišti.

Náckova rokle je hodně vlhká. Poslední deště terén podmáčely a kam vkročit si musíme důkladně vybírat.

...

...

...

...

...

Žlutá věž v odlesněné části Močidel...

...

...

...

Mrtvý daněk.

Houbička.

Hrad Kokořín

mapa Stopař

Zatím neprší a tak přejíždíme auty pod Kokořínský hrad. Jeho věže vidíme již při příjezdu, ale k nim se musí z doliny vystoupat. Vybíráme si přímou stezku a po schodech celkem pohodlně dojdeme k skalnímu masívu, na kterém byl postaven někdy po roce 1320 hrad, pravděpodobně pražským purkrabím Hynkem Berkou z Dubé.

Z webových stránek hradkokorin.eu se dozvíme více:

"První držitelé kokořínského panství nechali vybudovat tvrz naproti Hradsku, nad skalními srázy západní části Kokořínského dolu. Stalo se tak někdy ve druhé polovině 13. století. Tvrz byla vytesána částečně do skály a do současné doby se zachovalo několik skalních místností v pěti rozdílných úrovních, kam se lze dostat po do skály vytesaných kamenných schodištích. V jedné z místností lze spatřit niku, nejspíše určenou pro sošku a mohla být zde umístěna kaple. Stěny mají malé výklenky určené pro svítilny. Do nejnižší místnosti se dostanete patnáct metrů dlouhým tunelem – skalní průrvou. Dříve patřil k tvrzi i dvorec na místě dnešního hospodářského dvora v obci Kokořín.

Podle pověsti založil Kokořín kdysi dávno rytíř Okoř z rodu pánů z Dubé. Jeho syn se zasnoubil s dcerou rytíře Ctibora, majitele tvrze ve Vidimi. Po smrti Okoře se jeho syn zamiloval do dcery pána z Housky a rovněž si jí vzal za ženu. Ctibor mu to nemohl zapomenout a choval k němu nepřátelství a díky jeho moci ho přinutil, aby i se svou ženou Kokořín opustil a nikdy se sem již nevrátil."

Jak to za husitských válek bývávalo, byl i Kokořín v roce 1426 dobit husity a poničen. Poté se často střídali jeho majitelé a od roku 1544 je uváděn jako pustý. Císař Ferdinand II. ho nechal zařadit mezi prokleté hrady, které se nesměly udržovat. Když v roce 1894 zříceninu zakoupil pražský podnikatel Václav Špaček, proběhla novogotická rekonstrukce architektem Eduardem Sochorem. Po 2. světové válce byl hrad zkonfiskován, v roce roce 2001 se stal národní kulturní památkou.

Kupujeme si lístky a Hanka dostává do rukou tištěného průvodce, protože se nám nechce čakat na toho živého. V klidu si vše podstatné projedeme sami. Hanka nám přednáší cosi z historie hradu, zatímco stoupáme patry budovy, kudy vede trasa prohlídky. Tu zakončíme výstupem na válcovou, 38 má vysokou vyhlídkovou věž. Krásný výhled do zlátnoucích podzimních lesů nemá chybu. Jsme v Máchovo kraji a tak není divu, že na hradě má slavný basník svůj památník.

Stoupáme ke Kokořínu...

...

Tunel pod hradem.

Hrad Kokořín je vystavěný na vysoké skále...

...

...

...

...

Nádvoří hradu není nijak velké.

...

Procházíme jednotlivé místnosti v patrech...

...

...

..m

...

...

...

Dolů scházíme strážní věžičkou.

Poslední výstup si necháváme pro vysokou kamennou věž s krásným rozhledem...

...

...

...

...

...

Pohled do Kokořínského dolu.

Zpět půjdeme tunelem.

...

...

Wellness v hotelu Kokořín

Je čas na vydatný oběd a proto jdeme do restaurace Pobuda. Název je trochu nelichotivý, ale zřejmě pochází od jedné z pískovcových věží v dolu Kočičiny, kde nedaleko něho stojí i věž Grobiána. Oba názvy totiž mají i zdejší restaurace.

Po obědě se srdečně loučíme s Láďou, Jitkou a Marií. Zdraví prostě musí být vždy přednější než zábava. Naše zbylé kvarteto se nejprve přesune zpět do penzionu U Báby Šubrový. Hanka jde s Agátkou pár kilometrů pěšky po červené, my s Jirkou jedeme autem. Hodinku strávíme nic neděláním a pak se vracíme k restauraci Pobuda. V nedalekém hotelu Kokořín máme připravenou vyhřátou finskou saunu a vířivku. Již na nás recepční čeká. Příjemný relax v inspirativním prostředí si užíváme celou hodinu.

Stmívá se již před 17 hodinou a tak je večerní wellnes v hotelu Kokořín příjemně strávenou hodinovou mezi psem a vlkem. Do venkovního bazénku s ledovou vodou začíná znovu pršet.

...

...

Prostředí ve wellnessu je intimní a hezké. Obětovat pár stokorun za to stálo.

...

Když končíme, do venkovního bazénku se studenou vodou, kde se zchlazujeme po pobytu ve finské sauně, znovu začíná pršet. Přeběhneme k Pobudovi a znovu posedíme v již prázdné restauraci. Turisté před setměním zcela zmizeli. Řídím, pivo pít nemůžu a tak si zopakuji objednávku lívance s jahodovou polevou a šlehačkou. Sladká tečka za dnešním dnem mi bodne. Pivo si dám až v penzionu, kde ale bez Láďovy kytary nevydržíme dlouho. Večer chceme strávit u nějaké kriminálky v telce, ale neumíme ji naladit. S vyžádanou pomocí nikdo nepřijde a tak si pouštíme z mobilu alespoň vtipné scénky Felixe Holzmanna. Dnešní noc bude dlouhá a klidná.

Hodnocení článku

Fotogalerie k článku

Všechny fotografie přiložené k tomuto článku jsou momentálně skryty.
Chci je zobrazit

Autor článku

Rony

Rony

... lidé se dělí na ty, kteří lezli po horách a na ty, kteří po nich nelezli. Jde o dvě různé kvality, dvě různé psychologie, i když tato propast mezi nimi je záležitostí několika dní.

(V. Solouchin - Překrásná hora Adygine)

Přidat komentář

Komentáře

K tomuto článku zatím nebyl přidán žádný komentář. Buďte první, kdo na něj vyjádří svůj názor!

Přidat komentář

Váš e-mail nebude u komentáře zobrazen.

Antispamová ochrana.

Zavřít přihlášení

Přihlásit se

Přihlašte se do svého účtu na Šlápotách:

Zapomenuté heslo Registrace nového uživatele

Fotografie
Zavřít Přehrát Pozastavit
Zobrazit popis fotografie

Vítr skoro nefouká a tak by se na první pohled mohlo zdát, že se balónky snad vůbec nepohybují. Jenom tak klidně levitují ve vzduchu. Jelikož slunce jasně září a na obloze byste od východu k západu hledali mráček marně, balónky působí jako jakási fata morgána uprostřed pouště. Zkrátka široko daleko nikde nic, jen zelenkavá tráva, jasně modrá obloha a tři křiklavě barevné pouťové balónky, které se téměř nepozorovatelně pohupují ani ne moc vysoko, ani moc nízko nad zemí. Kdyby pod balónky nebyla sytě zelenkavá tráva, ale třeba suchá silnice či beton, možná by bylo vidět jejich barevné stíny - to jak přes poloprůsvitné barevné balónky prochází ostré sluneční paprsky. Jenže kvůli všudy přítomné trávě jsou stíny balónků sotva vidět, natož aby šlo rozeznat, jakou barvu tyto stíny mají. Uvidět tak balónky náhodný kolemjdoucí, jistě by si pomyslel, že už tu takhle poletují snad tisíc let. Stále si víceméně drží výšku a ani do stran se příliš nepohybují. Proti slunci to vypadá, že se slunce pohybuje k západu rychleji než balónky, a možná to tak skutečně je. Nejeden filozof by mohl tvrdit, že balónky se sluncem závodí, ale fyzikové by to jistě vyvrátili. Z fyzikálního pohledu totiž balónky působí zcela nezajímavě.